Aurin vytvořil ve vzduchu několik třpytivých čepelí světla a okamžitě je vyslal k několika okřídleným nestvůrám, které se oddělily od ostatních a se svištěním zamířily k nim. Světlo proniklo masem, šlachami i kostmi, oddělovalo končetiny od těl a na Aurina prýštila sprška horké, černé krve.

Ty nestvůry nebyly silné-byly sotva stejně vysoké jako oni, s malým tělem, krátkýma, odpornýma nohama a dlouhýma rukama, jejichž prsty byly zakončené černými spáry. Z bezsrstých, kulatých hlav jim trčely velké, špičaté uši a usmívaly se na ně dlouhými, ostrými tesáky. Ze zad jim rostla černá, blanitá křídla. Nechránila je žádná kouzla a nebylo těžké je zabít, ale bylo jich hodně a kdykoliv Aurin nebo někdo jiný zabil příšery, které se vrhly za Laylou, jež se brodila krví, tak je zase nahradily jiné. Aurin pomalu neslyšel vlastní myšlenky, přes kakofonii skřeků a nerovnoměrného tlukotu křídel.

,,Hnusné... Labyrintové... Potvory!" Skandoval Seren, zatímco posílal k zemi jednu příšeru za druhou. Úpěnlivě se snažil o to, aby mu vydržel hvězdný prach. Aurin věděl, že ho spoustu nasbíral i z jejich srst, kde se prach držel při jejich putování, ale byli už moc dlouho pod zemí. V místě, kde svit hvězd byl jen pohádkou.

,,Zmlkni... Už... Serene!" Napodobila ho Ferox v přestávce mezi tím, kdy se jako vrána dostala k příšerám a provokovala je svým ubýbáním tak dlouho, dokud je nepoštvala proti sobě. Občas, jako teď, se ve vzduchu proměnila ve vlčici, zaútočila na pár příšer a proměnila se zpátky, než stihla dopadnout na zem.

Enyo s Alakinem kosili netvory s lehkostí a smrtící elegancí-pracovali ve vzájemné souhře, chytali ty příšery do vzduchu, Aurin dokonce viděl, jak se Alakin skrčil, Enyo mu vyskočila na záda a pak ještě výš, aby ukousla hlavu příšeře letící kolem. Byli v boji ve svém živlu a Aurin by se na jejich klid a ledový chlad, se kterými bojovali, dokázal dívat celé dny.

Starlia drtila okřídlené stvůry snad ještě rychleji než oni-kdykoliv se k nim přiřítila nějaká další vlna, smetla je obrovským poryvem větru, který trhal křídla a maso z kostí.

Python se také snažil-moc toho nedokázal, už jen proto, že Aurin všude udržoval silné světlo a tak pro něj bylo těžší vyvolat tmu, ale občas, když nějaká příšera utekla ostatním, tak ji přiškrtil pramínkem temnoty.

I Kunna bojovala-ačkoliv spíš odlákávala pozornost příšer, když nic jiného. Byla to přecejen zlodějka v Garmoru, naučila se být rychlá a nenápadná a se svou magií své schopnosti vypilovala k dokonalosti. Aurin v ní skoro neviděl tu mlčenlivou, přátelskou vlčici, když uháněla po celé šířce jeho světelného kruhu a lákala za sebou příšery, aby je mohli ostatní zabít.

Nejméně se zapojovali Oltiris a Werric. Oltiris byla vlčice z Misidiru, v životě se nemusela učit bojovat a její magie pravdy jí byla k ničemu. Přesto se však statečně vrhala po všech příšerách, které si usmyslely, že by byla snadná kořist. Oltiris možná neuměla bojovat, ale aspoň měla zuby, se kterými se jakž takž dokázala ubránit.

Werric... Ten se soustředil na něco úplně jiného. Jelikož jako jediný viděl všechny duchy, které s sebou přivedla Layilina matka, Aurin hádal, že s nimi něco řeší... Nebyl si úplně jistý. Werric stál naprosto nehybně a soustředěně, jakoby používal svou magii proti někomu, kdo nešel vidět. Aurina napadlo, jestli svou magií spolu s duchy nebojují s nepřítelem, který opravdu nešel vidět.

Důležité bylo Layle získat čas-nesměli dovolit, aby se nějaká příšera přiblížila tak blízko, aby modré vlčici ublížila. Byl to její úkol-vždycky byl. A oni jí v něm mohli pomoct jen tak, že ji ochrání před zbytečnou pozorností.

,,Aurine! Dávej pozor!" Vyštěkla Starlia a Aurin se otočil ve chvíli, kdy poryv větru smetl několik příšer, jež se řítily přímo na něj.

,,Jasně, promiň!" Vykřikl Aurin a zaměřil se na to, aby pomohl ostatním. V životě nepoužil tolik magie, jako teď. Pravděpodobně by to ani nedokázal, nebýt té události v lese. Napadlo ho, jestli ty věci-ať už to bylo cokoliv-nevěděly, že budou potřebovat ve tmě světlo. A pak ho taky napadlo, co by na to řekla Faezana. Nikdy si nemyslela, že by mu snad magie mohla chybět a měla pravdu. Aurin v ní nikdy nevynikal a nijak zvlášť mu nevadilo, když se k ní Faezana začala stavět... S odporem. Ale teď... Teď si nedokázal představit, že by se té síly vzdal.

Ke kruhu plamenů zamířila další skupinka odvážných, ale hloupých příšer. Aurin se k nim prudce otočil a vystřelil k nim několik paprsků světla, které jim propálila křídla. Pár z nich se s kvílením zřítilo přímo do plamenů, jež je sežehly v popel dřív, než si příšery stihly uvědomit, že je to jejich konec.

A jelikož se Aurin díval tím směrem, uvědomil si, že Layla už se nebrodí krví. Srdce se mu zastavilo, pátral pohledem v jakékoliv škvíře mezi plameny, ale viděl jen dvě modré vlčice-sestry, které nepřestaly mluvit a mrtvolu zlaté lvice u jejich nohou. Krev kolem nich bublala a Aurin měl pocit, že se z její hladiny zvedala pára.
Layla tam nikdy nebyla.

,,Myslím... Myslím, že jsi první vlk, o kterém bych mohla říct, že jsem s ním poznala... Lásku."

Viděl, jak zápolila se slovy. Jak pro ni bylo těžké odkrýt svůj štít, svoji masku lhostejnosti. A pak přemýšlel nad tím, jestli to myslela vážně. Jejich slzy jim posloužili k tomu, aby všichni nezemřeli. Možná to byl jenom plán. Ale i kdyby byl, on svá slova myslel vážně.

Okamžitě vyrazil k plamenům, připravený jimi klidně proběhnout, jestli to bude nutné, ale v tu chvíli uslyšel zapraskání. Byl to tak hlasitý zvuk, že přehlušil i skřeky a tlukot křídel. Všichni se naokamžik podívali k jezeru krve, i zaříkávání sester se zadrhlo, než začaly mluvit rychleji.

Ve vzduchu bylo napětí, jako před bouřkou.

Z krve se najednou prudce vynořila vlčice, celá rudá a ulepená, stříkající kapky červené tekutiny na všechny strany. Aurin ohromeně ustoupil, když spatřil, jak se kolem Layilina těla ovíjí zářivý, klikatý blesk, který praskal a hřměl s každým pohybem. Jeho světlo zůstávalo před Aurinovýma očima, i kdyby zavřel víčka. Z Layla crčely čůrky krve, která se syčením dopadaly na bublající, zpěněnou hladinu krvavého jezera. Layla prudce trhla hlavou k sestrám-její pohyby byly divoké a nepokojné, rychle máchala křídly a ve spojení se zakrvácenou srstí a bleskem kolem těla vypadala jako zapomenutá bohyně, která se přišla pomstít. ,,Zavřete oči!" Vykřikla a Aurin to jen tak tak stihl udělat, než zazněla ohlušující rána, jako kdyby stáli uprostřed bouře, uprostřed mraku, který vrhá na zem své klikaté zbraně. Začalo mu pískat v uších, i přes víčka viděl oslepující světlo a nos mu zaplnil ostrý pach krve a železa. Všechno po té ohlušující ráně utichlo a on si nebyl jistý, jestli už může otevřít oči.

Dokud se jeho čela nedotklo něco mokrého a ulepeného.

Aurin váhavě otevřel oči do malých škvírek, ale pak je rozevřel dokořán, když spatřil Laylu stojící před ním. Její srst byla rudá, lepila se do hustých cucků a strašně páchla, ale oči jí zářily. Něco říkala, jenže Aurin slyšel jen to otravné pískání v uších. Pak natočila hlavu k něčemu vedle sebe a znovu promluvila, tentokrát se zamračením.

Aurin se mezitím rozhlédl kolem sebe. První, co zaznamenal, byl třes země. Třásla se tak moc, že viděl rozmazaně a měl potíž se udržet na nohou. Pohled mu dále padl na ohnivý kruh-teda, na místo, kde dřív kruh byl. Plameny zmizely a krev, kterou držely uvnitř kruhu, se vyvalila na podlahu a dosahovala Aurinovi skoro k tlapkám. Z tekutiny se zvedala ohromná oblaka světle růžové páry a k Aurinovi od ní vál teplý vzduch. Pokud hádal správně, Layla udeřila bleskem přímo do krve. A uprostřed stály zrovna dvě sestry, které neměly kam utéct... Jestli tam jejich těla byla, zalila je krev a zakryla oblaka páry.

Podíval se po ostatních. Příšery se rozprchly pryč, z dosahu Aurinova světla, jakoby si uvědomily, že vlčice, jež je vyvolaly, jsou mrtvé a že by bylo dobré, aby se vypařili. Všichni vypadali víceméně v pořádku-kožichy měli potřísněné jak rudou, tak černou krví, ale byli živí a v rámci možností i zdraví.

,,Aurine!" Dolehl k němu Layilin tlumený hlas. Konečně se mu začal vracet zpátky sluch.

Aurin k ní obrátil hlavu, ale ona na něj jenom kývla, aby šel za ní a rozběhla se k ostatním. Aurin se vydal za ní, ale podstatně pomaleji, protože se země třásla tak hrozně, že měl problém vůbec ujít pár kroků po rovné podlaze. Nějak se mu podařilo přejít k ostatním, zatímco sledoval, jak je Layla všechny naléhavě shání dohromady.

Ozvala se ohlušující rána, kterou slyšel i přes svůj ubohý sluch a Aurin sebou trhl-zadíval se tím směrem a uvědomil si, že k zemi ze stropu zřítil velký kus kamene, které se roztříštil na menší a zasypal je sprškou kamínků. Celá jeskyně se na ně bortila.

Layla v rychlosti něco vysvětlovala Werricovi. Aurin slyšel asi jenom každé druhé slovo: ,,Zemřely... Následky... Matka... Přenést!"

Werric jí očividně rozuměl mnohem líp a ustaraně se podíval kolem sebe.

,,Všichni tu umřeme!" Vykřikl Python tak hlasitě, že to slyšel i Aurin.

,,Ne! Ne dnes!" Zavrčela Layla. Všechny zvuky byly čím dál hlasitější a taky děsivější-lámání kamene a praskání stěn jeskyně rozhodně bylo lepší neslyšet. ,,Pojďte blíž ke mně!"

Natiskli se všichni na sebe, ačkoliv se jim motali a snad nikdo kromě Werrica netušil, proč to vůbec dělají. ,,A zavřete oči!" Dodala Layla. Celkem zbytečně, protože v tu chvíli je všechny oslepil oslnivý, stříbrný záblesk.

Ještě pořád máte pár kapitol před sebou! XD Ještě pořád to není konec XD
Každopádně, zatím ahuuj! XD