Aurin ani zdaleka neosvítil celou jeskyni. Většina se pořád topila v chladu a temnotě. Ale stačilo to dost na to, aby aspoň na chvíli oslepil obě sestry.

I jeho srst světélkovala, zatímco světlo proráželo temnotu, zahánělo ticho a zlo. Laylu napadlo, na co asi myslí, že ze sebe dokázal vydat takovou dávku magie-i teď, poté, co jim svítil na cestu celou dobu. Dokázala si to domyslet.

,,Můžete vyskočit," kývla na ni matka a Layla neváhala a vrhla se z plošiny. Svůj pád trochu zadržela křídly, aby nedopadla moc tvrdě. Naokamžik si myslela, že se zase propadne temnotou, ale tentokrát přistála na tvrdé, pevné zemi. Skutečné zemi, vzhledem k tomu, že se studeně, modře leskla ve světle plamenů, které tancovaly jen několik vlčích délek od ní.

Sykla, jak ji rozbolely tlapky a to už vedle ní přistála Starlia, Ferox a Královna s Jizvou. Ostatní ještě chvíli počkali, než plošina klesne a pak seskočili za nimi.
Werric se celou dobu nervózně ohlížel a Layla si dokázala představit, co vidí-armádu duchovních lvů a vlků. Včetně její matky, která stála po jejím boku.

Layla slyšela monotónní, pomalé hlasy sester, které odříkávaly slova z jazyka, jemuž nerozuměla. Země se začala lehce chvět, jako kdyby reagovala na jejich hlas.

Všichni se rozběhli k ohni, jenže ten najednou prudce zasyčel a směrem k nim vystřelil modrý, ohnivý provaz. Python zareagoval první a vzápětí se ve světle Aurina objevila tmavá, stínová stuha, která plamen zadusila předtím, než se omotal kolem Oltiris. Python vypadal docela překvapeně a kdyby byli v jiné situaci, Layla by se zasmála.

Z ohně vyšlehlo několik podobných střel a hlasy sester naokamžik přehlušilo zlostné praskání a syčení ohně. Plameny začaly vystřelovat všemi směry a Layla prudce vyskočila do vzduchu a mávla křídly. Zakroužila ve vzduchu a snažila se zhodnotit situaci. Sestry stály uprostřed kruhu naproti sobě a Layle se udělalo špatně, když spatřila jatka kolem nich-země se tam koupala v krvi, roztrhaná těla lvů plavala na hladině. Mezi nimi ležela zlatá lvice, s tělem pokrytým kousanci a příšernými škrábanci. Layla si prvně pomyslela, že je ta světlonoška už mrtvá, ale pak si uvědomila, že se jí bok slabě zvedá. Další osoba, kterou musí zachránit.

Plameny vyšlehly tak vysoko, že jí jeden ohnivý jazyk málem olízl srst na ocase, takže musela ustoupit. Nepřipadalo v úvahu, že by se ho pokoušeli přeskočit. Musela by ho přeletět, ale zase by se opakovala to, co předtím-stanula by před nimi sama. Její přátelé teď uhýbali před ohnivými střelami a pokřikovali na sebe, jak se snažili vymyslet, co budou dělat dál.

A Layla by přísahala, že přes syčení plamenů, zlostné klení jejích přátel a odříkávání sester, slyší ještě něco jiného. Jako kdyby někdo trhal nějakou látku.

,,Laylo!" Ozval se zezdola výkřik. Patřil její matce. ,,Otevírají portál!"

Sotva to dořekla, její slovo jakoby potvrdilo ostré, vysoké vřísknutí. Její přátelé mezitím ustoupili dál od ohně, aby na ně nedosáhl a naléhavě spolu diskutovali. Teď se však zarazili a rozhlédli se-snažili se spatřit, co se vynoří z temnoty, co překročí hranici světla.

A pak to přišlo. Z temnoty se vynořilo něco černého, jako obrovská, mořská vlna, která křičela a vřískala v chumlu křídel a končetin. Ať už to bylo cokoliv, vypadalo to jako stovky netopýrů namačkaných u sebe. Kteří se rychle blížili k nim.

,,Zastavíme je!" Vykřikla Starlia v náhlém hluku. ,,Laylo! Ty musíš zabít sestry!"

Layla viděla, jak se Starlia přikrčila a v jeskyni se zvedl vítr. Byla sice unavená, ale pořád mocná. Aurin stáhl světlo blíž k nim, aby se zbytečně nevyčerpal a vzápětí propálilo temnotu několik vystřelených, ostrých záblesků světla, které Aurin vyslal na ty potvory. Země se třásla a Werric jednou spadl na čumák, jak ztratil rovnováhu.

Layla neměla čas sledovat něco dalšího. Její přátelé se jí snažili získat čas a ona toho musela využít.

Udělala ve vzduchu kolečko a pak se prudce vrhla přes oheň, rychleji než měly temně modré plameny šanci ji zasáhnout.

Prudce přistála nedaleko sester a pocítila, jak se země divoce chvěje. Někde za ní se ozýval křik.

Sestry ji ignorovaly, vypadaly jako v tranzu, jen zvýšily hlas. Jejich oči jakoby vydávaly tlumenou, temnou záři. Layla se začala brodit jezerem krve přímo k nim. Najednou sykla, když se na rudé hladině začaly objevovat bubliny a krev začala nepříjemně vřít. Snažily se ji uvařit v krvi.

Layla zavrčela a rozběhla se k nim, sprška krve jí odlétala od tlap. Už byla jen několik vlčích délek... Nohy ji pálily, zatímco teplota stoupala a pouhá nepříjemnost se změnila v opravdovou bolest.

Obě sestry najednou zvedly tlapu a položily ji na bok zlaté lvice. Ta sebou zaškubala v záchvatu bolesti.

,,Ne!" Vykřikla Layla a zvětšila své úsilí. Jenže to bylo k ničemu, v tu chvíli světlonoška bolestně zakřičela a pak znehybněla. Obě sestry se zachvěly a pozvedly hlavy, jak nasávaly její moc.

Layla zatnula zuby, zlostně vyskočila do vzduchu a zamávala křídly, která byla nasáklá rudou krví a fialově zářila ve světle modrého ohně. Za ní její přátelé bojovali. Snažili se jí dát čas, udržet ty příšery tak dlouho, aby mohla zabít sestry. Nevěděla, jak se jim daří, ale vřískání těch stvůr se jí zdálo být ještě silnější. Uši ji zaplnila kakofonie zvuků-tlukot stovek křídel, hlasité praskání ohně a mocný hlas dvou sester.
Jak je zabije? Jak je zabije, zabije, zabije? Mohla by je pohřbít pod hromadou kamení, upálit je, nechat je utopit v krvi všech nevinných obětí, které musely trpět pro jejich touhu po moci.

Už už se to chystala udělat, když v tom se jí něco zakouslo do nohy a jí projela neskutečně bolest. Vyjekla, když s ní to něco prudce škublo dolů a stáhlo ji to pod hladinu.

Nos a tlamu jí okamžitě zaplnila měděná a nyní i horká krev. Dávila se jí. Bylo to jako se ponořit do sirupu. Zpanikařila, její srdce se rozběhlo jako o závod, zatímco zoufale zabrala, aby se dostala nad hladinu. Měla pevně zavřené oči, aby se jí do nich nedostala krev. Ani netušila, že je tu tolik krve.

Něco s ní zaškubalo a stahovalo ji hlouběji, cítila jak se jí o tělo otírá proud a bubliny vzduchu, které by teď naléhavě potřebovala.

Dusila se. Cítila, jak jí hrudník praská, zatímco se svou magií snažila cokoliv uchopit.

Znovu zklamala. Ona nebyla vhodná na to, aby zachraňovala svět. Měla to být Arcalima. Ne ona.

Myšlenky měla zamotané, jako kdyby ne někdo sebral a svázal dohromady tak, aby z nich udělal nesrozumitelný uzel. Vždycky to byl uzel.

Celé tělo ji pálilo, krev byla tak horká... Do nohy se jí pořád zatínaly zuby, ostré jako nabroušené nože.

,,Neboj se. Já tě ochráním."

Jak by ji chtěla ochránit? Teď, když už je všechno k ničemu?

Její přátelé bojovali-bojovali, aby měla volnou cestu k sestrám. Její matka porušovala pravidla a přivolala si k sobě duchy, kteří jim pomohli. Kteří je pořád chránili. A ona je zklamala. A nejen je-ale všechny vlky a lvy v časech minulých i budoucích. Ona bude důvodem, proč Eldiara zanikne.

Malá, rozmazlená sestřička.

Cítila, jak se jí plíce bolestivě napínají, jak si snaží uchovat aspoň trochu vzduchu. Bolela ji hlava. Všechno bylo rudé a horké a bolestivé.

Doufala, že uslyší něčí hlas. Hlas své matky, hlas Aurina nebo Starlii. Hlas kohokoliv.

Ale byla sama.

Jenže pak se opravdu něčí hlas ozval. Nepatřil ani její matce, ani Aurinovi, ani Starlii.

Byl to její hlas. Hlas malého vlčete, které se naučilo přežívat v paláci, kde všem záleželo jen na moci a řadu. Hlas malého vlčete, které používalo masku rozmazlenosti, chladu a jedu jako zbraň.

Vzchop se, Laylo! Chceš snad, aby tě všichni viděli padnout? Aby viděli tvou bolest? Tvůj strach? Tvé zoufalství?

Vždyť to nakonec bylo jedno...

Odkdy je z tebe taková chudinka? Kdy jsi přestala být sama sebou? Kdy jsi odložila štít z trnů? KDY JSI PŘESTALA BÝT BOUŘÍ?

Bouře... Bouře.

Něco na pozadí její mysli se zamihotalo-silněji, než světlo předtím.

Vybavila si každou urážku, každý zlý pohled, každou pomluvu od každého sluhy, od každého vlka, kteří v ní nikdy neviděli nic dobrého. Ta slova ji vždycky dokázala jen rozesmutnit a rozhněvat. Teď si je k sobě s láskou přivinula.

Každý malý trn, které se jí s každou další urážkou zapocihovaly do srsti a do srdce a tlačily při každém pohybu, ji teď udělaly silnější.

Díky těmto vlkům, díky těmto vlkům věděla, že chce něco dokázat. Už jen proto, aby jim dokázala, že neměli pravdu.

V žilách jí zapraskal blesk.

Aurin, Starlia, matka, ti všichni v ní viděli někoho lepšího. A možná byla lepší. Ale Eldiara teď nepotřebovala někoho lepšího. Nepotřebovala dalšího hrdinu, další slunce.

Teď všechen okamžik mířil jen k té chvíli, než se roztrhne obloha a udeří bouře.

Nebyla Strážkyní času, nebyla Vládkyně Rablestu, nebyla ani bouře.

Byla Layla a byla tím vším dohromady.