Vzduch byl vlhký, dusný a zchátralý. Jiný, než vzduch v Pralese. A bylo tu ticho. Takřka hmatatelné ticho.

,,Hlavně se nebudeme rozdělovat," ozval se někdo, koho Layla neomylně poznala. Python.

Layla prudce otevřela oči, srdce jí vyletělo až do krku. Chvíli se jí točila hlava, před očima měla šeď a hnědou bludiště a jeskyně a zlatou světla. Světla. Aurinova světla.

Podlomily se jí nohy, když zalapala po dechu a zmocnila se jí závrať. Sklonila hlavu k podlaze, aby se uklidnila a zhluboka nadechla.

Vrátila jsem se, vrátila jsem se, vrátila jsem se.

Jsou živí, živí, živí, živí.

,,Laylo?" Oslovil ji někdo váhavě. Aurin. Aurin.

Trhla hlavou a podívala se na ně. Na vlky a lvy, kteří se nebáli bouře. Na své přátelé, kteří si ji ustaraně prohlíželi. Na Starliu s Aurinem, kteří stáli vedle sebe. Živí. Bez jediné kapky krve, bez roztrhaných hrdel. Aurinovo světlo zářilo.

Layla ze sebe vydala zvuk, který byl něco mezi zavzlykáním a nadšeným výkřikem a rychle vstala, až se jí zatočila hlava. Nedbala na to a skočila přímo na Aurina se Starliou. Byli překvapení, neměli čas reagovat a tak ztratili rovnováhu a spadli na zem.

,,Au!" Vyjekla Starlia. ,,Co se-"

,,Žijete, žijete, žijete!" Vykřikla Layla nadšeně, v žilách jí burácelo světlo a bouře a život. Nicota a temnota se vytratila. Aniž by přemýšlela nad tím, jak vypadá a jak to působí, začala Starlii i Aurinovi nadšením olizovat srst. Nikdy se necítila tak povznesená, jako teď. Nikdy nebyla tak vděčná, že byla Strážkyní času a že mohla využívat jisté výhody.

Věděla, že tahle její prudká reakce nesouvisí jenom s jejich smrtí. Vzpomínky, které jí matka ukázala, slova která jí řekla, se zapsaly až moc hluboko. Zářily v její duši a jejím srdci. Bude trvat, než se s tím smíří. Než bude schopná se bez vzteku nebo zármutku na svůj život dívat jinak. Ale měla bytosti, kteří se nebáli bouře. A to jí stačilo.

,,No... Jo," ušklíbla se Starlia. ,,Pokud vím, tak jsem ještě neumřela. Oprav mě, jestli se mýlím."

,,Mýlíš," přikývla Layla a odstoupila od nich, aby jim dala možnost se postavit. Pořád sršela radostí a vzrušením a bylo jí úplně jedno, že ji ostatní pravděpodobně poprvé vidí takhle... Nespoutanou.

,,Mýlím?" Zopakovala Starlia.
Layla zaváhala. Najednou nevěděla, jestli jim to může říct.

,,Můžeš," ozval se nějaký hlas.

Layla se šokovaně otočila. ,,Mami?" Zamrkala. ,,Co tu..?"

Fialová vlčice, jejíž stříbřitá záře protínala tmu, stála vedle Werrica, který se zatvářil vyloženě vyděšeně.

,,Eeeeh. Jsem jediný, kdo se začíná trochu bát?" Zašeptal Python hlasitě.

,,Budeš mě moc vidět jen na chvíli-dokud je mezi námi pouto spojené s tím, že jsem tě přenesla časem," vysvětlila její matka. Zlaté oči se jí nadšeně leskly.

Werric zatěkal očima mezi nimi, jeho výraz se z vyděděného změnil v lehce... Nadějný?

,,Ty je vidíš?" Zašeptal. Jako kdyby se bál, že kdyby mluvil nahlas, něco by na sebe upozornil.

,,Je?" Zeptala se Layla. ,,Ne. Vidím jenom svou matku."
Ta slova zněla krásně. Neubránila se širokému úsměvu.

Uvědomovala si, že na ostatní musí její proměna působit, jako kdyby přišla zničehonic. Nikdy ji nezažili takhle veselou. Bez štítu, bez trnů.

,,Matka," zopakoval Werric a podíval se na stříbřitou vlčici a Laylu. ,,No jasně. To dává smysl. Proto po mě chtěla, abych tě hlídal."

,,Super. Layla se zbláznila. Už je jako Werric," zhodnotila Ferox a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

Layla je ignorovala. ,,Takže jim to můžu říct?" Zeptala se.

,,Všechno, co chceš," přikývla matka.
Layla se zazubila a obrátila se k ostatním. Ke svým přátelům. K vlkům, kteří se nebáli bouře.

,,Hm... Kde bych začala... Werric celou dobou kecal s mojí mamkou. Rozdělovat se je špatný nápad. Potkali jsme dvě sestry. Ty chtějí ovládnout svět, mimochodem a válka je jenom plán, jak nás oslabit. Starlia a Aurin umřeli. Takže jsem se přenesla v čase a matka mi ukázala nějaké... Věci, nad kterými stojí se zamyslet. A pak jsem vrátila čas zpět-teda, to udělala hlavně moje matka, páč já to ještě úplně neumím-a teď jsem tady," vysypala ze sebe.

Všichni na ni zírali jako na blázna.

,,Tak fajn. Už je úplně mimo," zavrtěl Python hlavou.

,,Počkat... My jsme umřeli?" Zamrkala Starlia. ,,Páni. To je... Zlý."

,,To je skvělý!" Vyjekla Oltiris. ,,Jak jsi to udělala? Můžeš mi o tom něco říct? Co jsi viděla? Kde jsi byla? Jak je to možné? Počkej, hmm... Jo, už vím-"

,,Jo," ušklíbla se Layla a Oltiris ignorovala. ,,Ale teď jsme tady, takže uděláme vše proto, abychom se k nim dostali všichni společně. Oddělili nás od sebe schválně. Předpokládám, že mě, Starliu a Aurina nechali schválně projít, zatímco pro vás ostatní přichystala nějaké děsivé... Věci. Takže se nebudeme rozdělovat. Jinak bychom je nikdy neporazili."

,,Kdybych právě neviděl ten Layilin emocionální výlev, tak bych si řekl, že se pořádně praštila do hlavy," poznamenal Seren. ,,Což je pořád slušná možnost."

Layla ho probodla nepřátelským pohledem a Ferox se ušklíbla: ,,Jo, to je Layla."

Layla se ohlédla na svou matku, na obě bílé vrány i na všechny svoje přátelé.

,,Půjdu s tebou," slíbila matka. ,,S vámi. A tentokrát se snaž je porazit, ano? Nerada bych musela znovu vracet čas."

Layla se zazubila. Její světlo hořelo. A těch světel bylo víc. Nejistá a malá, ale byla tam. Bude se jimi zabývat později. Jimi a vším, co ji za celou tuhle výpravu ovlivnilo. A změnilo. Teď musí vyřešit ještě jednu věc.
Oni všichni.

To byl ten důvod, proč je tahala všechny z Garmoru, případně Misidiru. Jasně, možná to byl i plán její matky, aby se seznámila s vlky, kteří se stanou jejími přáteli, ale důležité bylo, že dohromady byli pravděpodobně jedni z nejsilnější vlků Eldiary. Vlci, kteří stále ovládali a magii a nebáli se jí použít. Vlci, kteří nebyli dokonalí, nebyli hodní a čestní, ale přesto to byli oni, kdo mohli zachránit Eldiaru. A Měsíční zemi.

Layla se obrátila čelem k vysokým stěnám bludiště. Přemýšlela nad tím, jestli budou sestry vědět o změnách jejich plánu. Ale i kdyby na ně něco poslaly... Nebála se, protože byli všichni živí a byli mocní. Ona byla mocná. Byla bouří, která smete u povrchu zemského vše, co se jí znelíbí. A dvě sestry to brzo zjistí taky.

Společně už podruhé vstoupili do bludiště.

✴️✴️✴️

,,Takže, Werricu. Možná bys mohl začít s tím, proč vidíš tady Layilinu mamku," poznamenal Python.

Werric překvapeně nadskočil a pak rychle uhnul pohledem.

,,To by mě taky zajímalo," souhlasila Layla.

Werric trochu přidal do kroku, ale rozmyslel si to, když se vzdálil od Aurinova světla, které se jim drželo nad hlavami a osvětlovalo jen část chodeb bludiště.

Nebylo tu ticho. Ostatní se Layly zvědavě vyptávali na cestování časem, na její matku, na střet se sestrami. Layla jim musela popisovat slovo od slova celý rozhovor, Starlia si stěžovala na to, že umřela tak snadno a Python měl samozřejmě svoje poznámky. Jako kdyby to nebylo nic závažného a důležitého, nic, co by v Layle zanechalo temnotu a nicotu. Ta ale naštěstí byla pryč-Aurin a Starlia jsou živí a její světlo zase zářilo. Vymýšleli plán-Layla nevěděla, jak moc mají sestry kontrolu nad bludištěm a všemi, kdo se v něm nachází a nevěděla, jestli se je nakonec nepokusí zneškodnit všechny, nebo je nějak oddělit. Jestli se třeba dokonce pokusí utéct.

,,Mě místo toho zajímá několik věcí," změnil Werric téma. ,,Mám pár otázek. Jak to, že Layla svou matku nikdy předtím neviděla, ale poté, co uskutečnili několik skoků časem, tak už ji vidět mohla? A... Možná se mýlím, čas jako takový jsem nestudoval, ale když se Layla vrátila v čase zpátky do doby, než jsme vstoupili do bludiště, neměla by se objevit jako dvojnice? Chci říct, neměla by tam být dvakrát? Layla té doby a Layla, která cestovala časem. Protože jestli to tak nefunguje, tak v tom případě nechápu, jak ses mohla vidět jako malá."

Layla se jim podrobně nezmínila o tom, co jí matka ukázala, jen to, že se to týkalo její minulosti. Viděla, jak si ji Aurin zamyšleně prohlíží, ale nezeptal se.

,,Layla ještě nikdy předtím neuskutečnila skok-respektive let-sama, jedině přes Kámen," odpověděla okamžitě matka a Layla opakovala každé slovo, aby ji slyšeli ostatní. Byli z toho značně rozpačití-ze skutečnosti, že má jejich výprava dalšího člena a ani o tom nevěděli.

,,Nasměrovala jsem ji správným směrem, mohla jsem letět s ní. Strážci času tak často vyučovali své dědice. A díky tomu mě mohla vidět i přes skutečnost, že jsem mrtvá," vysvětlila fialová vlčice. ,,A co se týče té druhé otázky... Když jsem brala Laylu do minulosti, nikdo nás neviděl. Byla to otázka volby. Buď se můžeš přenést někam v čase se vším všudy-hmotná a viditelná-nebo nehmotná a nikým nespatřena. V tom případě nemůžeš zasahovat do událostí času. A s dvojnicemi je to stejné. Občas se stávalo, že nezkušení Strážci cestovali ve hmotné podobě do doby, ve které se už dřív vyskytovali a spatřili tak tam své mladší, nebo starší já. Z toho byly vždycky strašné problémy, musel se znovu vracet čas a zabraňovat této události a vždycky jsem z toho měla tak akorát bolehlav. A nebo, stejně jako si můžeš vybrat hmotnou či neviditelnou podobu, si můžeš vybrat, jestli vymažeš svou druhou verzi a nahradíš ji sebou. Jako když máš kopie nějaké knihy a jedna se ti nelíbí, tak ji prostě odstraníš, vyhodíš a necháš si jen jednu. Je to složitý proces a Layla sama by ho ještě nezvládla, ale má štěstí, že má na pomoc mě."

Při poslední větě Layla zakoulela očima.

,,Takže jsi vlastně smazala sama sebe," zamrkal Seren. ,,To je děsivý."

,,Byla to veskrze nedokonalá verze ochuzená o pár zajímavých vzpomínek," prohlásila Layla.

,,No, je to sice zajímavé," řekla Oltiris. ,,Ale myslím, že nejsem jediná, kdo čeká na Werricovo vysvětlení."

Šli naprosto náhodným směrem-nebo to tak Layle aspoň připadalo, protože ona sama neměla sebemenší tušení, kudy předtím s Aurinem a Starliou šli. Její matka o tom měla očividně lepší ponětí, proto je vedla a přidávala svou stříbřitou záři k Aurinově teplému, zlatému světlu.

Královna se jako vždy nechala nosit na zádech, zatímco Jizva střídavě létala napřed, nořila se do temnoty a zase se vracela.

Cesta to byla úplně odlišná od té, kterou podstoupila sama s Aurinem a Starliou. Především proto, že se jí předtím zmocňoval strach a špatný pocit, kolem vládlo ticho a tma. Teď ten pocit neměla.
Werric nešťastně sklopil uši.

,,Možná bys jim to měl říct," pobídla ho Layilina matka. ,,Jsou to tvoji přátelé, ne? Zaslouží si to."

Werric se zhluboka nadechl a otočil hlavu k nim. Šel vepředu spolu s Layilinou matkou, celou jejich skupinu uzavírali Alakin s Enyo. Bílá vlčice se celou dobu mračila, jak si lámala hlavu s tím, že nedokáže vidět emoce stříbřité vlčice.

,,Už... Už nějakou dobu, nevím jak dlouho, vidím... Duchy. Možná lépe řečeno duše. Nevím. Nejsem si jistý. Jsou všude-vždycky jsou všude. I tady jsou, ačkoliv je nevidím. Většinou jsou to vlci. A většinou si mě nevšímají. Někdy si s nimi povídám, protože jsou zaujatí mnou a mojí magií, ale obvykle mě ignorují. Teda, do chvíle než jsem použil hromadu magie v Garmoru, na záchranu Serena. Nebýt..."

,,Eudora. Jmenuji se Eudora," představila se mu Laylina matka.

,,Nebýt Eudory, tak už tady nejsem," dokončil Werric. Vypadal, že neví jestli se má cítit zahanbený, uklidněný nebo vystrašený.

,,No... To jsme všichni tušili, že mluvíš s někým, kdo tam není," prolomila Kunna ticho jako první. Pravděpodobně chtěla Werrica zachránit. ,,I když ve skutečnosti tam někdo opravdu je. To jsi nám mohl říct dřív."

,,Jo," ušklíbl se Seren. ,,Jsme zločinci z Garmodu. Divné věci zažíváme v jednom kuse. Vždyť já si povídám s hvězdami."

Werric se na ně překvapeně podíval a Layla by se vsadila, že teď zažívá podobnou citovou bouři jako ona, když si uvědomila, že někomu na ní záleží.

,,Hm. Nemohl by ses zeptat těch svých hvězdiček, jak zabít sestry?" Zašklebil se Python k Serenovi.

Seren rozpačitě škubl uchem. ,,Zkoušel jsem to," přiznat. ,,Jenže jsme moc hluboko pod zemí a svit hvězd sem nedosáhne. Ale můžu vám říct, že jsem se podíval, jak se zatím vede ve válce. Když jsem se na ně díval naposledy, tak lvi tábořili za hradbami nějakého města, pravděpodobně Kalosiru. Žádná bitva se neděla."

,,Měli bychom si pospíšit," poznamenala Starlia, která dosud byla ticho. ,,Než se to změní."

Layla chtěla odpovědět, ale pak se zarazila, protože se znovu ocitli na konci bludiště. Ve tmě, v otevřeném prostoru.
Bludiště za nimi se vytratilo.

Ha! Ha, ha, ha! XD
Neporušila jsem svou tradici, ale zároveň jsem je ani nenechala úplně zemřít! XD To jsem dobrá, co? XD
No nic, zatím ahuuj XD