,,Lvi," zopakovala Faezana tiše. Zvedla oči od zdobené podlahy a podívala se zpátky na Fulgura. ,,Jak jsi to přežil?"

,,Lvi se moc nestarali o padlé," vysvětloval. ,,Ano, pronásledovali přeživší-nastalo spoustu honiček, kdy si každý chtěl zachránit život, ale nikomu se to nepodařilo. Jenže ti, co leželi na zemi, pro ně byli automaticky mrtví. Jsem neskutečně rád, že já přežil."

Faezana nepřítomně přikývla. ,,Dobře. Teď můžeš jít. Vrať se domů, uzdrav se a odpočiň si a až budeš připravený, vrať se do služby."

Aurin měl pocit, že Fulgurovi téměř neznatelně poklesla ramena, ale přesto se uklonil a otočil se k odchodu.

,,Jo a ještě něco," ozvala se Faezana. ,,Dostaneš peníze navíc-zasloužíš si je."

Fulgurovi se zablesklo v očích, znovu se uklonil a poděkoval.

Jakmile odešel, Faezana poslala pryč i Vládce Kalosiru, ale upozornila ho, aby ještě neodjížděl.

,,Svolám všechny Vládce," rozhodla. ,,Musíme tuhle situaci prodiskutovat."
Aurin viděl, jak se starostmi mračí.

,,Fae..?" Začal, nejistý co by měl říct.
Nikdy neměl problém s mluvením-naopak, podle mínění ostatních byl ukecaný až moc. Jenže tyhle děsivé zprávy zchladily i jeho.

,,Běž pryč," řekla Faezana. ,,Musím si to promyslet."

Aurin se chtěl přít, ale pak jen sklonil hlavu a odešel.
Při odchodu se ještě ohlédl a viděl, jak si jeho sestra povzdechla a obrátila tvář k oknu.
Aurin měl čím dál větší pocit, že mu drzá a sebevědomá vlčice mizí před očima.

✴️✴️✴️

Starliu přestali zvát na všechny porady a když se zeptala na cokoliv, co se týkalo plánů ohledně vlčí země, nikdo jí neodpověděl. Zatímco Atsinu už začali připravovat na roli královny.

Starlia jí to nijak nezáviděla-ona nechtěla být královna! Tak proč jí to tak vadilo?

Podrážděně zavrčela, zatímco se rozladěně potulovala tichým palácem, jehož chodby byly zalité měsíčním světlem.

Vyhlédla z okna do nočních ulic města.
Calianthe a všechny královny před ní se postaraly o to, aby hlavní město Yellone vypadalo co nejlépe, aby v jeho ulicích vládl klid a mír. To se však nedalo říct o zbytku Měsíční země.

Doba lvů byla v rozkvětu-jejich magie byla čím dál silnější a panoval blahobyt, tedy aspoň pro některé. Ale ten zbytek, co takové štěstí neměl? Pořád žili ve stejných podmínkách.

Starlia rozrušeně mávala ocasem sem a tam.

Celé dny byla napjatá a nevěděla, jak se uklidnit. Nedostatek informací se jí vůbec nelíbil.
Chtěla vědět, co se děje. A co se bude dít!
Chtěla...

Najednou koutkem oka zahlédla pohyb. Otočila se přesně ve chvíli, kdy jí kousek od obličeje proletělo ostří a zabodlo se do stěny za ní.

Starlia zavrčela a místo toho, aby se dala na útěk, vyrazila k útočníkovi, skrytého za velkým květináčem.

Než se tam však dostala, někdo jí kousl do ocasu a škubl tak silně, až měla Starlia pocit, že jí ten ocas urve.

S vřískáním-vydávané hlavně proto, aby se někdo probudil a šel jí pomoct-se otočila a máchla tlapou a rozškrábla útočníkovi obličej. I v tak krátkou chvili stačila spatřit temně fialovou lvici.

Druhý útočník, schovaný za květináčem, však využil toho, že se k němu otočila zady a skočil na ní.

Když Starlia klesla pod jeho váhou, zatímco jí kousl zezadu do krku, rozhodla se použít magii.

Zvedl se vítr, proletěl chodbou jako vichřice a shodil nepřítele ze Starliiných zad a narazil do stěny, až popadalo několik obrazů.

Starlia se mrštně otočila proti druhé protivnici přesně ve chvíli, když proti ní vzlétlo několik čepelí.

Starlia je pomocí větru odklonila aniž by čekala na cokoliv jiného, skočila a uzemnila temně fialovou lvici.

Ta však podle všeho ovládala telekinezi, jelikož se do vzduchu vznesl květináč a mrštila ho proti Starlie, než stačila cokoliv udělat.

Tak tak se mu vyhnula, ale musela pustit svou protivnici.

Ta se obrátila k útěku, ale Starlia byla rychlejší-přimhouřila oči a sevřela vzduch v plicích nepřítelkyně. Ta zalapala po dechu a ve chvíli se svalila na zem.

Chodba utichla, stejně jako vítr a jedinými zvuky bylo Starliino hlasité bušení srdce a tiché kapání krve na mramorovou podlahu.

Starlia opatrně přistoupila k fialové lvici, byť jí záda pálila bolestí.

Starlia v ní poznala Lasivaju-matčinu poddanou, lvici která málo mluvila, ale bravurně ovládala telekinezi. Druhý protivník, který bezvládně ležel u stěny, byl její bratr, který ovládal telekinezi skoro stejně dobře.

A oba dva byli blízcí sloužící královny Calianthe.

Pokusila se mě snad matka zabít? Pomyslela si Starlia omámeně. To by přece...
Odfrkla si. Samozřejmě, že by to udělala, opravila se v duchu. Nejspíš se mě chce zbavit-jelikož jsem se nevyvinula úplně podle jejích představ, chce z Atsiny mít královnu. A nechce riskovat, že si tu jednoho dne přikráčím s tím, že mám právo na trůn.

Starlia horečně uvažovala, co bude dělat.
Nejlepší bude, vrátit se do pokoje a dělat, že se nic nestalo. Pokud je poslala ona, nepochybně se bude divit, jak je možné, že jsem naživu. A pokud ne, bude se snažit zjistit, proč se dva z jejích poddaných válí na zemi uprostřed chodby, řekla si nakonec a vyrazila do pokoje, byť jí každý krok bolel.

Teď měla pocit, jakoby na ní z každého rohu mohl vyskočit další nájemný vrah.
A ani ve svém pokoji se necítila nijak zvlášť bezpečně.

Na posteli se olizovala rány, zatímco uvažovala.

Pokud to byl někdo cizí, nebylo by těžké vypátrat kdo a potrestat ho.
Ale pokud to skutečně byla královna, Starlia se ocitala ve velkém nebezpečí-protože královně se nešlo bránit. Měla všechny možné prostředky a navíc, nikdo nebyl výš postavený než ona.

Starlia měla pocit, že dnešním incidentem to nekončí.

✴️✴️✴️

Když se objevila na snídani, pozorně sledovala matčinu reakci.

Ta nedala nijak najevo údiv nad tím, že žije, ale Starlia jí znala-a věděla, že když škube špičkou ocasu, znamená to podráždění nebo zlost.

,,Dobré ráno, matko," pozdravila Starlia vesele a posadila se vedle své sestry.
,,Dobré," souhlasila matka a její ledová tvář neprozrazovala ani jednu emoci. ,,Jak ses vyspala?"
,,Ach, jako vždy," pokrčila Starlia rameny. ,,Měkká postel, útulný pokoj, však to znáš."

Záda, která měla pokrytá ošklivými kousanci, si radši zakryla stříbřitě vyšívaným pláštěm.

,,Hmm," zabručela královna Calianthe, zatímco se sklonila k talíři. Na snídani měli jako vždy něco lehkého-zeleninu, vejce či podobné.
Starlia to nesnášela.

,,Atsino, po snídani je zasedání Rady," upozornila Calianthe Starliinu mladší sestru.

Malá, čistě bílá lvice blýskla škodolibým pohledem ke Starlii a ona se na ní zamračila.

,,Můžu jít také?" Zeptala se Starlia, když obrátila hlavu ke královně.
Ona zvedla oči od talíře. ,,Vždyť tě tyhle věci nezajímají. Ne, myslím že by sis mohla začít balit."
Starlia se zakuckala. ,,Balit? Kam?"
,,Do kláštera Veyor. Jelikož ses vzdala své pozice královny, pošleme tě tam," řekla královna Calianthe nevzrušeně.

Starlii se sevřel žaludek. Opravdu jí chtějí poslat do kláštera? Co tam bude dělat?
Na každé hodině-zeměpisu, historie či náboženství-usnula! Věděla sice první poslední o válkách a teoriích boje či magie, ale kdo je čí dcera mezi bohy, to jí nic neříkalo.

Nehledě na to, že tam ani nechtěla. V klášteru lvice strávily dobrých pět let svého života a Starlii se vyhlídka, že se stane Dcerou, vůbec nelíbila.
Nadechla se, aby se hádala, ale zase zavřela tlamu, protože nevěděla, co by vlastně měla říct.
A tak jen mlčky sklonila hlavu k talíři.

Ten obrázek nahoře je fakt blbý a chtěla jsem ho překreslit, ale nějak jsem se k tomu nedostala XD Takže jestli přestanu být líná, tak možná XD
Zatím ahooj! XD