I teď byl deštivý den, ale jednalo se o pouhou mírnou přeháňku. Kapky klidně, tiše bubnovaly do oken.

Výrazný rozdíl byl v tom, že se tentokrát neocitly v ošetřovně, jako dvakrát předtím, ale v místnosti, kde musela Layla přetrpět hodiny svého života.
Učebna.

A zrovna probíhala hodina. S tou nejnudnější učitelkou na světě.
Učení samo o sobě jí nevadilo-bavilo jí s učit o historii, o politice a o všech věcech, které by potřebovala k vládnutí. Přirozeně, nikdy neměla možnost se o tom pořádně bavit, pokaždé učitelka vyvolávala jenom Arcalimu, protože ta byla budoucí Vládkyně.

A tak Layla udělala to, co vždycky, když ji sestra v něčem předčila-snažila se být nejhorší.

S učením se flákala, často se nedostavila na hodinu, nepsala si poznámky a když už ano, tak je následně vyhazovala z nejvyšších oken paláce. Provokovala, byla drzá na učitele a užívala si skutečnosti, že jí nikdo nemůže nic udělat, protože je urozená.

Zrovna teď měla malá Layla-už o něco starší, ale pořád ne dospělá-položenou hlavu na lavici a znuděně odfukovala, zatímco Arcalima si poslušně psala všechno, co učitelka Saniel diktovala.

Učily se jenom ony dvě. Měly soukromou výuku a Layla toho vždycky litovala. Kdyby chodila do normální školy ve městě, tak by to bylo mnohem lepší. Tahle prázdná místnost působila... Smutně, zoufale.

,,No a-" říkala zrovna Saniel, ale pak se zarazila a uvolněně se uchechtla. ,,Konec hodiny."

Obě sestry zvedly hlavy a podívaly se na ni-malá Layla si okamžitě sebrala všechny věci a vyletěla z místnosti jako raketa. Pravděpodobně mířila na zahradu.

Arcalima už se taky chystala odejít, ale Saniel ji zarazila: ,,Ne zlatíčko, tobě ještě neskončila."

Arcalima se zamračila. ,,Proč?" Zeptala se. ,,Vždyť..."

,,Budeš Vládkyně," poučila ji Saniel. ,,Musíš se učit víc, než tvá sestra."

,,Už včera jsem musela v učebně zůstat až do večera," postěžovala si Arcalima. ,,A má smysl se vůbec takhle předvádět? Vůbec to nefunguje. Můj názor je, že-"

,,Plán tvého otce je rozumný," přerušila ji Saniel a Arcalima podrážděně sklopila uši. ,,Když půjdeš Layle příkladem, uvědomí si, že její chování je nepřípustné a nehodí se pro mladou, urozenou vlčici."

,,Podle mě-" začala Arcalima zase, ale Saniel zvedla ocas, že už o tom nechce slyšet a pokračovala ve výkladu.

Arcalima si povzdechla a podívala se z okna. Zamračila se, když spatřila něco, co ji očividně podráždilo.

Matka na Laylu kývla a obě přistoupily k oknu-a Layla tam spatřila svou mladší verzi, utíkající po otevřených schodech na nádvoří, přímo do zahrady. A Arcalima to sledovala závistivým pohledem.

,,Pojď," pobídla matka Laylu a ta čekala, že bude muset zase letět, ale matka místo toho vyrazila z místnosti do chodby. Layla ji následovala a přitom se snažila soustředit na obrazy, kolem kterých tolikrát procházela, a ne na věci, které před chvílí viděla.

Matka zabočila do chodby, které vedly ke schodům, po níž utíkala malá Layla a brzo se taky ocitly na nádvoří.

Layla si vzpomínala, jak vždycky milovala se starat o zahradu, obzvláště když pršelo. Teď se na to nedokázala soustředit, jen spolu s matkou následovaly malou, modrou vlčici.

Zahrada se nacházela v zadní části nádvoří, zastrčená úplně v rohu a žalostně zanedbaná. Vlci sdíleli představu, že vzhledem k tomu, kolik rostlin se kolem nich nachází, nemusí mít ještě nějaké zahrady. Ve chvíli, kdy se vládnutí ujala Layla, to okamžitě změnila. Zahrada bylo její útočiště, tedy když zrovna nemohla do Pralesa-většinou utekla, aby se tam mohla vůbec dostat, ale ne vždy měla tu možnost-a chtěla se o ní starat.

Zahradníci ji za to vždycky nesnášeli. Stěžovali si, že má úplně jiný styl než oni, že kazí celkový vzhled a že dělá tohle a tohle špatně. Layla je vždycky ignorovala a kdykoliv se zdálo, že nepřestanou tlachat, tak jim prostě nacpala hlínu do tlamy.

Zahlédly její mladší verzi, jak utíká po prašné cestě vinoucí se mezi zářivými, květinovými záhony, které vydávaly silnou, až nepříjemnou vůni. Když byla Layla starší, všechny ty květiny pohřbila pod zem. Částečně proto, aby naštvala zahradníky, ale hlavně proto, že jí sem neseděly. Přišly jí moc upjaté, moc uspořádáné a poslušné.

Layla věděla, že její mladší verze vyrazí do nejskrytějších koutů zahrady, které sloužily především pro začátečníky-dost daleko od pravé krásy, aby nikdo neviděl jejich žalostné pokusy. Nad hlavami se jim rozprostřel deštník z listů a větví, jak zde nechávali možnost všemu růst-včetně stromů, ze kterých se ozvalo občasné zaštěbetání nějakého papouška.

Než Layla zjistila, že má křídla a že s nimi může opustit hradby paláce, aniž by měli strážní šanci ji zastavit, bylo to pro Laylu jediné místo, které takhle připomínalo Prales. Samozřejmě cestovala po Pralese spolu se svým otcem a sestrou, ale vždycky v kočáru a zase za hradby nějakého města. Tahle část zahrady, které všichni ponechávali volnost, jí Prales připomínala nejvíc.

Malá Layla opustila pěšinu a vyrazila mezi štíhlými kmeny stromů hlouběji do zahrady. Tam měla svůj koutek. Bylo to jenom její místo.

Layla se pousmála, když si vzpomněla, jak často experimentovala se svou magií, jak dokáže přimět růst v tomhle podnebí i květiny, které tady ani nerostou a které se přesto dokonale doplňují s květinami Pralesa. Její úsměv se ještě rozšířil, když se malá Layla zastavila u malého, odkrytého kusu hlíny.

,,Chtěla jsem si vytvořit rybníček," svěřila se Layla matce, zatímco sledovala, jak její mladší já upřeně hledí na hlínu a snaží se v sobě vyhrabat dost magie na to, aby vytvořila v zemi díru. ,,Největší problém byl sehnat vodu. Tehdy jsem magii neuměla ovládat tak, abych sebrala všechnu vlhkost kolem a nasměrovala ji do svého rybníčku. Mohla jsem sice čekat na déšť, netrvalo by to dlouho, ale nechtělo se mi."

Prudce se ohlédla, když někde za nimi praskla větvička. Malá Layla si toho nevšimla, protože byla moc soustředěná na svou magii.

Kolem procházeli zrovna dva zahradníci-dalo se to poznat podle malých kožených váčků na krku, kde měli schované semínka, či podle nohou zašpiněných od hlíny. O něčem si tiše povídali, ale pak se zarazili, když spatřili malou Laylu u její hlíny.

Tmavě šedá vlčice si pohrdavě odfrkla. ,,To je ta divná urozená," zašeptala ke svému modrému kamarádovi. ,,Nejenže je zlá a protivná, ale ani neumí pěstovat. Ts."

Modrý vlk souhlasně přikývl. ,,To Arcalima je zlatíčko," řekl. ,,A hlavně se neplete do naší práce. Jako kdyby si myslela, že je lepší, než my."

Malá Layla mezitím dokázala vyhloubit v hlíně díru a nadšeně vypískla. Pak si konečně všimla nově příchozích a obrátila se k nim. ,,Eh, nevíte, kde bych mohla sehnat kameny?" Zeptala se. ,,Dělám rybníček a potřebuji ho něčím obestavět."

Dva vlci si vyměnili pohled. ,,Ne, nemám sebemenší tušení," pokrčila šedá vlčice rameny.

,,A rybníček se tady mimochodem vůbec nehodí," poznamenal modrý vlk. Mluvil zdvořile. Vždycky mluvili zdvořile. O to byly jejich urážky horší. ,,Gilaja má o kousek vedle propojený, vodopádový systém. Bude to vypadat... Chabě."

Layla si vzpomněla, jak ji to tehdy zasáhlo. Vzpomínala si, jak ji to bolelo a jak byla v pokušení sklopit uši a schoulit se do klubíčka. Ale přemohla to. Malá Layla se hrdě napřímila, tvář jí zchladla. ,,V tom případě tam už zítra nebude," oznámila. ,,Rozhodla jsem se, že nechci mít ve své zahradě nějaké vodopády."

Dva vlci se na sebe vyplašeně podívali. ,,Ale to nemůžeš-" začal jeden.

,,Nemůžete," odsekla malá Layla. ,,Jsem vaše princezna, jasné? A neopovažujte se mi ještě jednou odporovat."

Technicky vzato nebyla princezna, ale nevěděla, jak jinak by si měla říkat. A vzhledem k tomu, jak Arcalima mluvila se sloužícími, rozhodla se udělat pravý opak. Jako vždy.

Sloužící se mlčky uklonili a odchvátali pryč. Malá Layla je probodávala úložným pohledem, ale pak svěsila ramena a nešťastně se podívala na svůj nedodělaný rybníček. Naštvaně kopla do kusu hlíny, prudce se obrátila a vyrazila pryč.

Po jejím odchodu jakoby nastalo ticho-přestože to bylo nemožné, protože za hradbami paláce se ozýval ruch města, v zahradě se pohybovalo více vlků a samotná zahrada byla domovem spousty zvířat. Ale i tak měla Layla pocit, že všechno utichlo.

No, já k této kapitole nemám moc co říct, takže... Zatím ahuuj! XD