Byla ještě vlče, hustou fialovou srst naježenou tak, že vypadala jako balón a na krátkých nožkách nejistě vrávorala po chladné podlaze.

Natáčela hlavu ke křičícím vlkům, k bolestnému vytí.

,,Zaslechla ty zvuky," vysvětlovala její matka tiše a stejně jako Layla hypnotizovala malou Arcalimu pohledem, když klopýtala přes ošetřovnu kolem nich. ,,Šla se podívat, co se tu děje."

Laylu napadlo, že to je poprvé, kdy Arcalimě nikdo nevěnoval pozornost. Nikdo si fialového vlčete, které vešlo do ošetřovny, nevšímal.

Arcalima se zastavila několik vlčích délek od umírající matky a nepochybně se snažila zahlédnout, co se děje. Sklopila uši a začichala směrem ke krvavé kaluži pod lehátkem.

,,Mami?" Zašeptala. Nikdo si jí pořád nevšímal.

Layla se podívala na svou matku. Oči jí zářily citem, který naokamžik utlumil třas. ,,Dívej se," pobídla ji a Layla se otočila zpátky ke své sestře, která zmateně seděla uprostřed místnosti a snažila se pochopit, co se tady děje.

Pak očividně uznala, že to pochopit nedokáže a vyrazila zpět. Zarazila se u nohou lehátka, na kterém se pořád třásla malá Layla. Pohlédla vzhůru a ucukla před kapkou krve, která stekla z prostěradla až na zem. Zaváhala a obrátila se zpátky k dospělým vlkům. Pořád si jí nikdo nevšímal.

Layla zatajila dech. Měla pocit, že tohle je nějaká důležitá událost a nevěděla, co se bude dít dál.

Pak, jakoby Arcalima dospěla k rozhodnutí, nahrbila se a vyskočila do vzduchu. Tlapy jí na kluzké podlaze uklouzly a ona se jen tak tak chytila okraje lůžka. Zakňučela, když začala stahovat prostěradlo dolů.

Layla ztuhla a z hrdla se jí vydralo zavrčení, jenže Arcalima se honem pustila, aby prostěradlo nestáhla dolů. Spadla na záda a hned se zvedla a umanutě se na lehátko podívala. To Laylu skoro... Pobavilo.

Arcalima se rozhlédla a pak přišla k jinému lehátku. Znovu se přikrčila a vymrštila se do vzduchu-i tentokrát se zachytila jen tak tak, ale byla dost rychlá na to, aby se vydrápala nahoru, než stáhla prostěradlo dolů.

Layla se překvapeně zarazila, když se Arcalima postavila na lehátku a zahleděla se na malé vlče.

Pak se znovu přikrčila a přeskočila tu malou vzdálenost mezi dvěma lehátky. Málem ukouzla a spadla dolů a kdyby Layla nebyla tak napjatá, tak by se zasmála tomu, jak byla malá Arcalima nemotorná.

,,Co... Co to dělá?" Zašeptala, když Arcalima získala rovnováhu a obrátila se k třesoucímu se vlčeti. K Layle.

Matka neodpověděla, ale z nitra ji zazněl spokojený, bručivý zvuk.

Layla ztuhle sledovala, jak Arcalima přešlapuje kolem vlčete a pak mu začíná olizovat zakrvácenou, slizem pokrytou srst. Znechuceně se u toho zašklebila.

,,Fuj, to je hnusný," zamumlala si, ale nepřestala. Když byla se svou prací hotová, omotala své tělo kolem vlčete.

,,Taky nevíš, co se tu děje?" Promluvila Arcalima, zatímco Layla šokovaně sledovala, jak se vlče, jak se ona, spokojeně přitiskla k fialové srsti své sestry. ,,Já taky ne. Všechno tu tak smrdí. A to vytí... Bojím se. Máš taky strach?"

V Layiliném srdci vypukl zmatek, její myšlenky se zadrhly. Uvnitř ní panoval stejný chaos, jako tady na ošetřovně.
Bolestné vytí a výkřiky dvořanů vnímala už jen okrajově. Všechna její pozornost se zúžila na Arcalimu.

,,Nevím, co jsi zač. Ale nikdo si tě nevšímal, tak jsem si řekla, že nikomu nebude vadit, když to udělám já," pokračovala Arcalima svým vysokým, vlčecím hláskem. ,,Je ti zima? Nechápu. Tady je všude takový horko..."

Dala se znovu do olizování tmavé srsti vlčete. Když Layla porovnala sebe se svými sourozenci, od kterých léčitelé už dávno smutně ustoupili a kteří leželi nehybně a chladně... Vypadala zdravě.

To byla celá Arcalima. Začít se starat o vlče, o které náhodou zakopne.

Nevyznělo to tak jízlivě, jak by si Layla přála. Bylo těžké si vůbec myslet něco jízlivého, když Arcalima mohla být dobrým důvodem, proč ona přežila.

,,Neboj se. Já tě ochráním," zašeptala Arcalima tak tiše, že to Layla skoro neslyšela.

Pak si najednou uvědomila, že vytí utichlo.

,,NEE!" Ozval se zdrcený výkřik a Arcalima sebou překvapeně trhla a zadívala se k vlkům, kteří měli nahrbená ramena a vypadali... Poraženě.

,,Chci ti ukázat ještě něco," ozval se jí u ucha hlas její matky. ,,Prostě jenom... Stačí, když odletíš. Nasměruji tě správným směrem."

Layla jenom tupě přikývla. Její myšlenky byly moc nesouvislé na to, aby se vzmohla na něco jiného.

Ani si nemusela přičarovat křídla-pořád je měla vytažené-takže je jenom roztáhla a pak vyskočila do vzduchu.

Soustředila se na to, aby proletěla stropem a pak dalším a dalším.

Bylo to jednodušší. Bylo to snazší, než myslet na všechno, co v poslední době zažila.

Měla pocit, že všechny události posledních hodin-sestry, krev a nicota, povídání s matkou a teď tohle-z ní dělají někoho nového. Obrušovaly Laylu, všechny hradby, které kolem sebe stavěla a dělaly z ní novou osobu. Podstatně citlivější a zranitelnějšími. Layla si nebyla jistá, jestli je to dobře.

Svět kolem ní zčernal, ale tentokrát měla na přemýšlení nejen nicotu, temnotu a prázdnotu. Jedno světlo zhaslo, ale zažehlo se nové. Layla ho zatím nedokázala popsat a ani možná nechtěla.

Před zavřenýma očima se jí vzápětí zamihotalo další světlo. Jako předtím, když se přemisťovala časem. Prudce je otevřela, aby zjistila, kde je teď.

,,Ahoj, Laylo," pozdravil ji jako první hlas její matky.

Layla se mlčky rozhlédla kolem sebe. Pořád byly v Pralese, pořád byly v paláci. Křik a vytí utichlo, ale pachy paláce, ve kterém vyrostla, nezmizely. Krev však nahradil příjemný pach bylinek a čistících prostředků.

Na ošetřovně byl klid, osvětlovala ji jenom bílá světla, zatímco na okna bubnovaly těžké kapky deště.

Layla zabodla pohled do místa, kde předtím viděla umírat svou matku, ale podlaha byla čistá a lehátko prázdné. Ale lehátko, kde fialové vlče olizovalo menší, bylo obsazené. Konkrétně Laylou. Byla už starší, ačkoliv pořád ne dospělá. Srst měla upatlanou od hojivých mastiček a skláněla se nad ní léčitelka, která si tiše broukala, zatímco nechávala působit svá hojivá kouzla.

Layla se zamračila. Vzpomínala si, co to bylo za den.

Za okny zaburácel hrom a malá Layla sebou trhla ze spaní.

Do ošetřovny vešlo několik vlků, v čele s jejím otcem a několika jeho rádci, kteří si vzrušeně povídali. Úplně za nimi klopýtala Arcalima a očividně se na sebe snažila upozornit, ale nikdo jí nevěnoval pozornost.

Laylu znovu napadlo, kolikrát Arcalimu ignorovali a proč si toho nevšimla.
Její otec, šlachovitý modrý vlk přišel k lehátku, na kterém ležela Layla a zeptal se: ,,Bude v pořádku?"

,,Jistě. Bude zdravá raz dva tři," odvětila léčitelka s mírnou úklonou.

Vládci to očividně stačilo a pak se se zářivým úsměvem otočil na Arcalimu. S úsměvem, který Layle samotné nikdy nevěnoval. ,,Máš magii blesků! Jako tvoje maminka," rozplýval se.

Arcalima střihla uchem. ,,Ale já ji nechci mít," řekla a zatěkala pohledem k Layle. ,,Málem jsem zabila svou sestru."

,,Slyšela jsi léčitelku. Nic to není," odbyl ji otec. ,,Jsem na tebe tak hrdý. Tvoje matka byla velmi mocná. Ty budeš určitě také-"

,,Ale-" začala Arcalima, jenže ji přerušil jeden rádce, který už navrhoval nejlepší učitelé.

Arcalima si zlostně dupla. ,,Posloucháte mě-" vykřikla, ale jeden rádce ji odsunul stranou, jak se snažil navrhnout lepší učitelé.

,,Uspořádáme slavnost," prohlásil Vládce. ,,Na počest Arcalimy. Na počest mé družky a toho, že její magie, její duše dlí v její dceři."

,,Já nechci slavnost," namítla Arcalima. Layla si všimla, že ji ignorují jinak, než jí samotnou. Když se něčeho dožadovala Layla, většinou dělali, že ji neslyší. Na Arcalimu vrhli shovívavý pohled, jakoby byla hloupý, chundelatý plyšáček, který nic nechápe a pokračovali dál ve svém rozhovoru.

Arcalima si zhluboka povzdechla a očividně se snažila uklidnit. Pak se podívala na lůžko, na kterém odpočívala Layla a vyskočila na to vedle. Podle toho, jak se zarazila, bylo Layle jasné, že si vzpomíná na ten den, kdy jejich matka zemřela.

,,Promiň," omluvila se Arcalima. ,,Nechtěla jsem to udělat. Sice jsi mi nemusela brát tu knihu, ale... Já jsem se zbytečně nesmyslně naštvala. Předtím, než začali oslavovat tu bleskovou magii, mi pěkně vyhubovali. Prý že takhle se Vládkyně nechovají. Já to chápu. Mají pravdu."

Malá Layla sebou cukla a s bolestným zakňučením se probudila.

,,Laylo! Jsi v pohodě? Teda, jasně že nejsi v pohodě, ale snad víš, jak to myslím," začala Arcalima okamžitě. ,,Promiň. Já se ti moc-"

Malá Layla se prudce přetočila a bolestně zasyčela, když se dotkla spálenými zády povrchu lehátka. Zatnula však zuby a probodla Arcalimu pohledem. ,,Vypadni!" Vyštěkla. ,,ZMIZ! NECHCI TĚ VIDĚT!"

,,Můžeme... Chceš mi ukázat ještě něco?" Zeptala se Layla tiše své matky.

Ona jen mlčky přikývla a tak se Layla znovu vymrštila do vzduchu, znovu zamávala křídly. Deštivý den a ječící, modré vlče se jí ztratilo pod nohami, když ji obklopila temnota. Teď ji ocenila.