Teda, objala by ji, kdyby její matka byla hmotná, takže proletěla jejím tělem a nabourala čumákem do stromu.

,,SAKRA!" Zavrčela Layla a slyšela za sebou tlumený smích, zatímco z větví stromu s podrážděnými výkřiky vylétlo hejno ptáků.

,,Tohle dost zkazilo dojemný moment," popichovala ji její matka, když se k ní otočila.

Matka. To slovo bylo tak příjemné. Tolikrát si představovala, jak ho někomu říká, ačkoliv věděla, že se to nikdy nestane. Teď ale dostala tu možnost. Možnost, kterou Arcalima měla a jí byla upřena.

Layla si ji znovu prohlédla a ignorovala každý rys své sestry-hledala jen ty své. Skládala si dohromady každé slovo, které jí tady v lese řekla, aby si z nich udělala obrázek o její povaze.

Byla odvážná a očividně neměla problém porušovat pravidla. Vyzařovala z ní jistá divokost, jakoby ani nebyla dospělá vlčice, ale mladé vlče na dobrodružné výpravě. Vypadala však i rozumně a moudře.

Laylu trochu roztrpčilo pomyšlení, že je podobná jak jí, tak Arcalimě, ale pořád to bylo lepší, než kdyby byla kompletní kopií Arcalimy.

Matčin výraz bolestně zněžněl. ,,I já bych tě chtěla obejmout," zachraptěla. ,,Nikdy jsem k tomu nedostala příležitost."

Protože zemřela ve chvíli, kdy jsem se narodila.

,,Promiň," hlesla Layla. Skoro nikdy to slovo nikomu neříkala. Nikdy. Cítila se podivně slabá a bylo to nepříjemné. Dávat najevo své city... Nebyla na to zvyklá. Možná, že kdyby nestrávila tolik času s vlky, kteří ji opravdu ocenili a měli ji rádi, ani by to neřekla. Možná už nebyla stejná Layla, která tehdy vkročila do Labyrintu. Protože součástí Layly byla skutečnost, že v ní nikdo neviděl nic jiného, než sestru Arcalimy. Když se to změnilo... Musela se změnit i ona.

,,Promiň?" Zopakovala matka zmateně a nakrčila čenich. Tím jí připomněla Arcalimu.

,,Narodila jsem se a... Zemřela jsi. Stejně jako moji sourozenci," řekla Layla a přinutila se jí dívat do očí, aby viděla každou její reakci.

V těch zlatých očích se objevilo poznání. ,,Ty za to vůbec nemůžeš," řekla a přišla blíž. Jako kdyby se jí chtěla dotknout. Ale nemohla, protože tu ve skutečnosti nebyla. Protože ač s ní mluvila, pořád byla mrtvá. ,,Jsem ta nejvděčnější vlčice na světě. Protože ty jsi přežila."

,,Jo, já," zopakovala Layla trpce. ,,To ti nikdy nikdo neřekl, že všichni litují, že jsem neumřela taky?"

Matka sebou trhla. ,,Všichni ne," řekla tiše. ,,Pojď za mnou."

Znovu vyrazila mezi stromy a Layla ji opatrně následovala.

Šly mlčky a Layla se zabývala skutečností, že opravdu mluví se svou mrtvou matkou. Byla to jediná věc, na kterou si dovolila myslet. Protože všechno ostatní... Bylo až moc bolestivé. Měla spoustu otázek, ale hromada z nich se spojovala s tou bolestí, takže je nechtěla vyslovit nahlas. Nedokázala to. Protože kdyby nahlas přiznala, že...
Utnula ty myšlenky, ještě než se stihly pořádně zrodit a zaměřila se zpátky na okolí kolem sebe.

Tady to poznávala. Byla v Pralese tolikrát, že znala skoro všechna místa v blízkosti Rablestu. Její podezření se potvrdilo, když zamířili k sotva viditelné, hliněné cestičce, které vedla přímo k jejímu městu. Splývala s okolním lesem a narozdíl od jiných cest, které vedly k jiným městům, se nesnažila potlačovat přírodu a divokou nespoutanost, kterou Prales byl. Ta cesta stejně sloužila převážně pro cizince. Každý obyvatel Pralesa své okolí znal a uměl v něm přežít, kdyby se v něm přecejen ztratil.
Brzo se před nimi objevil Rablest.

Laylu hodně ráda sledovala, když se cizinci vždycky ohromeně zastavili, jakmile se před nimi zničehonic objevilo město. Bylo tak dobře skryté, tak dobře splývalo se zelenými kmeny stromů a celkově rostlinami kolem, že si ho nikdo nevšiml, dokud nevěděl, na co se dívat. To byla jedna z dalších věcí, proč byla ráda, že panuje v Rablestu. Protože nenarušoval přírodu Pralesa.

Na cestě bylo čím dál víc vlků a Layla se nemohla nezeptat: ,,Vidí nás?"

,,Ne," zavrtěla její matka hlavou. ,,Mě by neviděli tak jako tak a..."

Zarazila se, jakoby nevěděla, jak by to řekla, ale pak pokračovala: ,,Když jsi použila svou magii, aby jsi unikla, dala jsem jí směr. Budeš se muset učit, abys to uměla, ale... Strážci času si mohou vybrat, jestli chtějí být při svých cestách viděni, nebo ne. Hodí se to, když například musíš být přítomná nějaké události, která ti pomůže v napravení jiné situace."

Layla se zamračila. ,,Takže... Tohle není sen?" Ujistila se.

,,Už jsem ti to říkala. Ne, není. Přemístily jsme se v čase," odpověděla matka.

Layla dál nemluvila, jinak by se zase dostala k nepříjemným myšlenkám.

I přesto, že ji ostatní očividně neviděli ani neslyšeli-zkoušela to na strážném, který hlídal před bránou do Rablestu a ptal se každého, kdo vstupoval do města, jak se jmenuje-stejně se jim radši vyhýbala. Nehodlala zkoušet, jestli může procházet vlky, jako když prošla svou matkou.

Když vkročily do města, Layla se rozhlédla. Rablest byl pořád stejný, ale zdál se jí zároveň trochu... Jiný. Trochu temnější, trochu smutnější. Ne moc, ale ten rozdíl tam byl.

Matka říkala něco o tom, že jí chce ukázat, co se stalo při jejím narození. To znamenalo, že pokud se ocitly v té době, tak ještě pořád panovala válka.

Hm. To bych se rovnou mohla přemístit časem, abych potkala Pharsu, pomyslela si Layla, ale najednou ji zasvrběla srst při jisté myšlence. Srdce se jí rozbušilo a rychle dohnala matku, která kráčela po hlavní cestě, jež se klikatila městem jako řeka a mířila přímo k paláci.

,,Strážci času... Jak moc můžou čas ovlivňovat?" Zeptala se. Její hlas nezněl tak ledabyle, jak by si přála.

,,Nesmíš se stát tím, kým jsou ti, které máš ty zastavovat," poučila ji matka. ,,Nesmíš upravovat čas pro svůj vlastní prospěch."

Layla se nahrbila a zlostně odvrátila pohled, jak se její naděje roztříštila.

,,Vím, na co myslíš, ale teď to řešit nebudeme," pokračovala. ,,Ještě je čas. Ještě musíme vyřešit jiné věci. Takže jestli máš nějaké otázky, než dojdeme do paláce... Tak se ptej."

Layla si ji změřila podezíravým pohledem a zamyslela se.

,,Proč nikdo nevěděl, že jsi Strážkyně času? Teda, kromě Arcalimy," dodala trpce.

,,Arcalima nic nevěděla," odpověděla její matka rázně. ,,Nikdo to nevěděl. Byla to jen sprostá lež, kterou se ti chtěly sestry dostat pod kůži."

Slunce ozařovalo střechy dřevěných domů a pálilo do zad víc, než všude jinde v Pralese-ačkoliv tu na každém rohu stál nějaký strom, který tvořil zelený deštník-ale Layla se přesto cítila, jako kdyby ji někdo vhodil do ledově mrazivé vody, když uslyšela to slovo. Sestry.

A pak oheň. Prudký, silný plamen nenávisti, který sestry čekaly, když prokously hrdla Aurinovi a Starlii. Dostavil se, ale později, než měl.

Layla ho nevyhnala, pouze ho... Odsunula. V tom byla dobrá. Dokázala zakrýt své pravé emoce, aby nikdo nepoznal, kdy se cítí slabá. Ale zároveň o ně uměla pečovat tak, aby ještě zesílily, aby nevybledly. Takhle pečovala o svou nenávist vůči Arcalimě a teď o nenávist vůči sestrám.

Najednou se nemohla dočkat, až se vrátí zpátky v čase a zabije sestry stejně, jako ony zabily Aurina a Starliu.