Pod nohama měla krev. Všechno bylo kluzké a mokré a rudé.

Smích jí zvonil v uších a ona uslyšela řev-řev tak hlasitý, až přehlušil ten odporný smích.

Ten řev vycházel z ní. Zněla jako lev. Lev, který dával najevo svou bolest, svůj vztek.

Temnota pod nimi se zalévala krví-jako kdyby stáli na nějakém neviditelném sklu. Skoro to vypadalo, jako kdyby těla Starlii a Aurina levitovala ve vzduchu.

,,NE! NE!" Ječela Layla jako smyslu znavená.

Krev, všude krev. Zlaté oči obou bytostí na ni vytřeštěně zíraly, zatímco krev z jejich potrhaných krků nepřestala prýštit. Mělo to takový zvláštní zvuk. Jako když někdo vylívá vodu. Čvachtavý, tříštivý.

Nohy jí ukouzly na červené břečce a ona narazila čumákem. Do tlamy se jí dostala krev.

Krev Aurina a Starlii.

Namáhavě se zvedla a doklopýtala k nim, ignorovala obě sestry, které mlčky odstoupily.

Leželi nehybně vedle sebe. Krev Layle vystříkla do obličeje. Ignorovala jeho silný, měděný zápach, to jak musela zuřivě mrkat, když se jí červená tekutina dostala do očí. A možná to bylo ještě něco jiného. Něco slanějšího.

,,Aurine, Starlio..." Zašeptala a zlomil se jí hlas, když zírala na žlutobílého vlka a tmavě fialovou lvici.

Nepohnulo se jediné pírko na Starliiných křídlech. Světlo v Aurinově očích zhaslo.
Hučelo jí v uších, jako kdyby stála na pláži a poslouchala šumění vln.

,,No tak. Prosím. Prosím," zasténala a sklonila hlavu, zatímco neelegantně dopadla vedle nich. Nevěděla koho prosí. Nikdy nevěřila v bohyni Eldiaru a bohy lvů neznala.

Neslyšela žádný tlukot srdce. Sestry žádná srdce neměly a to Aurinovo a Starliino přestalo bít. Stejně jako to její.
Mozek jí říkal, že tam stále je, slyší jeho zvýšený tep, ale její duše tu skutečnost odmítala připustit.

Protože se to stalo znova. Znova přežila ona jako jediná. Stejně jako přežila, když její matka a sourozenci umírali. Přežila ta, která ještě před chvílí přemýšlela o vraždě vlastní sestry.

Roztřásla se, její dech se změnil v dech uštvaného zvířete. V krku jako kdyby měla kámen, škrábal a nepříjemně tlačil, když se jí svět před očima zamlžil.

Znovu se to stalo. Znovu, znovu, znovu.
Proč vždycky přežije ona? Proč? Čím si to zasloužila?

Zasloužím si to, pomyslela si. Přivedla jsem je sem. Pythona, Enyo, Alakina. Ferox, Oltiris, Kunnu. Werrica, Kelnana, Serena. Starliu. A Aurina.

Starlia... Nikdy si s ní nedala závod. Nikdy neporovnaly, čí křídla jsou lepší. Milovala létání. Teď... Teď...

Aurin... Srdce se jí roztříštilo už jen při pomyšlení na jeho jméno a nahlas se rozvzlykala. To světlo v jeho očích-to, které tam bylo i předtím, než se začal zajímat o svou magii... Teď uhaslo. Uhaslo jeho světlo, uhaslo světlo jich všech.

Zabila je. Zabila je, jako kdyby to byla ona, kdo má na tlamě jejich krev. Však taky ano. Měla jí po celém obličeji, po celém těle. Vypadala spíš fialová, než modrá. Nebo to aspoň tušila. Nic neviděla, jen tmu.

Protože Aurinovo světlo zhaslo spolu s jeho životem.

Přiložila hlavu k té neviditelné podlaze pod sebou a ignorovala čvachtání chladnoucí krve, ani krev teplou, která jí pořád sršela na záda. Pevně zavřela oči. Protože tohle musel být sen.

Probudí se na jednom z jejich úseků cesty. Ferox, Python a Seren budou dělat svoje vtipy, Oltiris, Kelnan a Werric budou vymýšlet další šílené teorie, Enyo a Alakin jako vždy budou mrzutí a chladní a Kunna je všechny uklidní, když to bude nutné. A Starlia s... Oni ji podpoří kdykoliv, když se bude cítit na dně. Protože jim může věřit. Byli to její jediní přátelé na světě. Možná i něco víc. A teď už... Nic.

Zbyla jenom prázdnota. Věděla, že někde za ní stojí sestry. Čekají, až se zvedne a půjde je zabít za to, co udělaly. Ale jaký to mělo smysl? Starlia a Aurin byli mrtví. Možná i ostatní. Vražda sester jim život nevrátí.

Nemělo to smysl. Nic nemělo smysl. A nikdy nemělo. K čemu se narodila? Aby seděla ve stínu Arcalimy? A když se jednou naskytla příležitost, jak z něj vystoupit, jak pocítit sluneční světlo... Její světlo uhaslo. Byla odsouzená k nekonečné tmě?

Něco jí zatahalo za ucho, něco zase za srst. Ozvalo se nesmlouvavé zakrákání.
A pak nějaký hlas.

Nesmíš se jim vzdát.

Nesmíš, nesmíš.

Ještě není konec.

Nemělo to smysl, nemělo to smysl, nemělo...

Vstaň, ozval se jeden hlas.

Layla vstala. Nevěděla, jestli to udělala dobrovolně, nebo ne. Její tvář se odlepila od země s nechutným čvachtáním a nohy se jí málem podlomily, jak byla slabá.

Dobře, řekl druhý hlas. Ještě není konec. Všechno bude dobré. Jen musíš pryč.

Pryč. Pryč. Kam pryč? Proč pryč? Nechtěla pryč. Kdo zůstane u Aurina a Starlii? Zůstanou tu sami, ve tmě. Ona zůstane sama.

Musíš hned teď pryč. Hned. Sestry nebudou útěk čekat. Chtějí tě vyprovokovat k reakci. K vypuštění tvé magie. Mají přichystané kouzlo, díky kterému budou moct tu magii použít.

Odkud ten hlas přicházel? A nebylo to vlastně jedno? Očividně šílela. To bylo osvobozující. Možná zešílí natolik, že si nebude nic pamatovat.

Přivolej si křídla, Laylo. Hned.

Layla to udělala. Bylo to tak jednoduché. Ucítila tíhu svých křídel na zádech-pak se jí svěsila a namočila se do krve pokrývající zemi.

A teď leť.

Kam by měla letět? K čemu?
Uslyšela to, protože to v černočerné temnotě neměla šanci vidět-slyšela to zasvištění.

Sotva se odrazila od země, otřela se křídly o něčí srst. O srst jedné ze sester.
Namáhavě zabrala křídly-bylo to tak těžké... Měla pocit, že se vůbec nedostane do vzduchu.

Musíš, Laylo.

Chceš je přece zachránit, ne?

Koho zachránit? Už nebylo koho zachraňovat. Všichni byli mrtví. Všechno byla temnota a nicota a nicota a temnota byla všechno.

Ne, ještě ne. Ještě ne. Světlo je všude, Laylo. Jen ho musíš umět najít.
Ona ho našla. Ale ztratila ho.

Stoupala temnotou, namáhavě mávala křídly. Každý pohyb ji bolel. Bylo to jako plout jejími vlastními myšlenkami. Tak temné, tak nicotné.

Tak by se popsala. Nicotná.

Starlia s Aurinem tě jako nicotnou nepovažovali. Musíš to udělat pro ně.
Tlukot křídel. Mířila k obloze, něco jí pronásledovalo, musela utéct.
Už to někdy zažila.

Ale v tom snu byly emoce vášnivé, jasné a divoké. V tom snu stoupala k obloze.
Teď byla otupělá, pohlcená nicotou a temnotou.

Už jsi v bezpečí.

Ten zvláštní, jemný a tak nějak dvojitý hlas.

Jak by mohla být v bezpečí? Narazí do stropu, ať už byl kdekoliv. Ale ona pořád plula temnotou a zvuk jejích křídel se pořád neodrazil od žádné stěny.

Jsi Strážkyní času. Nic se ti nemůže stát. Neboj se.

Zalil ji uklidňující pocit bezpečí. Ať už byla kdekoliv, byla daleko od té bolesti.
Chtěla tu zůstat.

Zhluboka se nadechla. Hrdlo měla sevřené. Jako kdyby se nadechla poprvé.
Vzduch byl čerstvý.

Jsi Strážkyně času, Laylo. Neboj se.
Ani netušila, že má zavřené oči, dokud se jí za víčky nezamihotalo světlo.

Ty vůně patřily Pralesu.