Faezana si nebyla jistá, jestli si náhodou tu armádu nevymyslela. Protože ve chvíli, kdy se postavila na hradby, obklopená vojáky, zjistila, že široko daleko nikdo není.

Podívala se na Mžiky, stojící po jejím boku a jednooká vlčice jen pokrčila rameny. ,,Možná vidiny?" Zabručela.
Faezaně od tlap vyšlehly jiskry zlosti a Mžiky radši ustoupila.

Podívala se směrem k lvímu táboru, od kterého k nim slabý závan větru donesl křik.

Vytřeštila oči a na chvíli si nebyla jistá, co to vlastně vidí.

Spoustu lvích stanů vzplanulo ohněm, který přeskakoval na další a další stany. Skoro ten oheň cítila, jako kdyby patřil jí. Další část tábora zaplavila obrovská vlna tmavé, špinavé vody, unášela s sebou všechno, co jí přišlo do cesty a topila všechny, kteří byli tak hloupí a neutekli na druhou stranu. V další části tábora se země třásla a pak se otevřela a na místě, kde ještě před chvílí stálo spousta stanů, se nyní roztrhla obrovská propast.
A všude po celém táboře se bojovalo.

Ve chvíli, kdy se chtěla Faezana zeptat Mžiky, jestli neví, co se děje, přímo před jejíma očima se zhmotnilo vojsko. Prostě... Jako kdyby se vytvořilo ve vzduchu, najednou před branami města stálo vojsko. Nebylo jich tolik jako lvů, ale ti momentálně měli jiné starosti. Podle vlajek poznala erby Pouště a Pralesa.

Faezana se otočila na jako na obrtlíku a spolu s Mžiky vyrazila do strážní věže a z ní po schodech do města. Srdce jí bušilo jako zvon, bylo skoro hlasitější než lví křik, řev a zvuky souboje. Málem zakopla, jak se řítila ze schodiště, ale nedbala na to a okamžitě se rozběhla k bráně.

,,Otevřete bránu!" Vykřikla Faezana na vlky, kteří to měli na starosti.

Řítila se městem jako vítr, mezi poničenými domy, ze kterých občas vykoukli vlci, kteří stejně neměli kde jinde žít.

Ozvalo se hlasité skřípání řetězů a těžké naříkání mohutných, železných dvoukřídlých dveří. Brána se otvírala hrozivě pomalu. Faezana viděla jen maličkou škvíru. Mžiky a několik vojáků běželo vedle ní.

Zastavila se těsně před bránou a musela spěšně ustoupit, aby ji nepraštily obrovské, železné dveře.

Sotva se mezi nimi objevila tak velká škvíra, aby se jí mohla protáhnout, vyběhla ven a ignorovala rozzuřené výkřiky vojáků a její generálky.

Ocitla se na volném prostranství mezi bránou a mezi armádou. Mezi vlčí armádou. Brnění se leskla, elektřina praskala. Nebyla to vhodná zbraň. Ale ta jediná, kterou měli.

Ze zástupu vlků vystoupilo několik osob a Faezana se jim vydala naproti. Mžiky se k ní připojila. Kaulevan zůstal v paláci, pravděpodobně připraven prchnout první tajnou chodbou, kdyby se něco nevyvinulo tak, jak by mělo.

Faezana poznala Vládce Sarogu Liawishe a jeho syna Tywoda. Měli sice dohlédnout na Eldiaru, ale pravděpodobně ten úkol přenechali Glynrisům. Byl tu Vládce Igosu Elren i se svým synem Nysarem.

Přišel Vládce Rablestu Crakian a jeho dcera Veschee mu nedočkavě stepovala po boku.

A... Faezana nikdy nebyla tak ráda, že vidí Obaryiona s tím jeho povýšeným obličejem.

,,Máte nějaké jednotky, které by se k nám mohly připojit?" Zeptal se Liawish. Na pozdravy nebyl čas.

,,Jenom pár stovek vojáků," přiznala Faezana. To bylo vše, co zbylo.

,,Sakra," zabručel Obaryion. ,,To je míň, než jsme čekali. Ale to nevadí. Okamžitě je svolejte a připojte se k nám."

,,Jak jste to udělali?" Zamračila se Mžiky. ,,Co máte v plánu?"

,,To Nitra," ozvala se vlčice, které si Faezana předtím nevšimla. Lonteia. Měla být se svými rodiči v Blackstaru. Faezana si nedělala těžkou hlavu s tím, kdo tam teda je.

,,Nitra?" Zeptala se Faezana a pak vytřeštila oči, když si vzpomněla. ,,Nitra?"

,,Sehnala všechny zločince a vrahy v celém Garmoru," vyhrkla Veschee vzrušeně. ,,Skoro všechny gangy. I Chřestýše."

Faezaně se zatočila hlava. ,,Chřestýše?" Zopakovala. ,,Jak..?"

,,To je teď jedno," utnula ji Lonteia. ,,Její vlci... Ti všichni umí ovládat magii. Spoustu z nich, obzvláště vlci z Fluctusova gangu ovládají neviditelnost. Spojili své síly dohromady a zakryli nás všechny, abychom učinili rychlý přepad tábora. Nemohli jsme takhle putovat celou cestu, takže nás pravděpodobně zahlédli, jenže jsme reagovali rychleji než oni a teď..."

Odmlčela se, ale ani to nemusela dokončovat. Výkřiky a řev ve lvím táboře to dokazoval dostatečně.

,,Musíme se k nim připojit," dodal Liawish. ,,Hned, dokud jsou ještě ve výhodě."

Faezana přikývla. ,,Mžiky, pošli všechny naše zbývající vojáky do boje. A všechny, kteří budou ochotni se taky zapojit," řekla.

Generálka se bez dalšího slova obrátila a vyběhla do města.

Faezana se podívala na Vládce. ,,Na co tady čekáme?" Uhodila na ně. ,,Někde se snad bojuje, ne?"

Vládci, dokonce i Obaryion, si vyměnili pobavený úsměv. I v té situaci. Ten úsměv byl jako záblesk světla v temnotě. Jako ta poslední naděje.

Vládci začali vydávat rozkazy, brnění chrastila, vlci se otáčeli.

Faezana netrpělivě čekala. Tohle byla ta chvíle-ta chvíle, kdy buď všichni zemřou, nebo vyhrají.

Trvalo to dlouho, mučivě dlouho, než se armáda vyrovnala a konečně se vydala směrem k lvímu táboru.

Faezaně se z zmučeného křiku a pachu měděné krve, který k nim příval vítr, zježila srst. Ale nedokázal cítit lítost. Takhle řvali její vlci v té minulé bitvě. Bylo načase si vyměnit role.

✴️✴️✴️

Nitra věděla, že by měla být se svými vrahy. Věděla, že nechala Zachariase neviditelného a spoutaného nedaleko boje a jestli bude Chřestýš chytrý, tak ho najde. Ale teď by jen těžko sháněl ten svůj gang dohromady, když se v táboře morduje.

Pronikli do něj jako nemoc. Nikdo si jich nevšímal a najednou byli všude. Nitra spoléhala na to, že budou krutí. Že si užijí každou vteřinu, ve které budou moct prolévat krev. Věděla, že budou prokusovat hrdla lvům, kteří se teprve vymotají ze stanů, že je upálí nebo utopí zažívá a že si budou sakra užívat každou vteřinu.

Měla by tam být s nimi. Chtěla tam být s nimi. Lvi by si měli uvědomit, že ne všichni vlci jsou krotcí jako beránci. Že si vybrali sakra silného nepřítele.

Ale měla jinou věc na práci. Byla tu jiná věc, kterou musela zařídit. Jiná pomsta, kterou musela vykonat.

Prošla kolem armády Vládců a zamířila k hradbám. Věděla přesně, kde je jedna z tajných chodeb vedoucí z města-Kaulevan si dal záležet, aby měl hromadu únikových cest, kdyby se stalo něco špatného.

Nahmatala správný, uvolněný kámen v hradbě a stlačila ho. Ozvalo se zaskřípění a ona ustoupila těsně před tím, než se pod ní objevil dokonale kulatý, černý otvor. Nezaváhala a plynule do něj skočila. Nebála se tmy, která ji obklopila. Naopak, tma jen podpořila její úmysly. Ne snad, že by měla obavy. Na tohle se těšila už dlouho. Už od chvíle, co ji donutil poprvé vykřiknout.

Výkřiky a řev z lvího tábora utichly, přemístily se do pozadí. Jako zbytečný šum.

Pohybovala se rychle. Musela být rychlá, aby ho zastihla dřív, než usoudí, že vezme rohem. Běžela temnotou, její drápy škrábaly o hladkou podlahu a hlavou příležitostně narazila do stropu. Nedbala na to. Nebylo to důležité.

Všechno v ní vřelo zlostí. Každá její část jakoby si vzpomínala, co udělal. A obzvlášť její hlava. Tepalo jí v ní bolestí. Většinou to nesnášela, ale teď to uvítala. Jen to pohánělo její hněv.

Málem narazila do zdi, ale těsně před ní se zastavila a začala poslepu hmatat po další uvolněné cihle. Když ji našla, nad hlavou se jí otevřel otvor, kterým do chodby proniklo jasné světlo. Nezabývala se tím, jak jí oslepuje, prostě se přikrčila a vyskočila nahoru. Vyškrábala se z chodby a rozhlédla se. Nacházela se v místnosti na uskladnění uklízecích potřeb. Světlo sem pronikalo malým oknem a ve vzduchu poletovaly částečky prachu, které se divoce rozvířily, sotva vyletěla ke dveřím. Vyrazila je a ignorovala vyděšený výkřik několika sluhů, kteří zrovna do skladiště mířili.

Kaulevan bude buď ve své ložnici, v trůnním sále, v hodovním sále nebo v radním sále. A jelikož odtamtud byl nejlepší výhled z města, tak si byla celkem jistá, že bude tam.

Rozběhla se chodbami paláce, který dřív tak milovala a který teď tak nesnášela. Tlapy jí klouzaly na hladké podlaze, omylem k zemi shodila několik soch a váz. A nebo to možná nebylo omylem. Nemilosrdně strkala do sloužících a strážích a když se někteří s výkřiky vydali za ní, přivolala si k sobě oheň a vodu a proměnila je v páru, která zahalila všechny oči.

Nikdo ji nezastaví. Na tuhle chvíli čekala až moc dlouho.

Vystoupala po masivních schodech nahoru, shodila z nich několik strážných, kteří se ji snažili naběhnout seshora a pokračovala dál.

Ocitla se v další chodbě, plné zlata a drahých látek. Tohle bylo druhé místo, které na tomhle paláci nejvíc nenáviděla. To první byla laboratoř. Ale teď neměla čas tam chodit, takže se spokojila s tím, že jí jakoby omylem odlétla od tlapy jiskra, která se zachytila přesně na jednom z hedvábných záclon. Věděla, že je tu spousta nevinných vlků, ale nedbala na to. Ne teď, když jí krev tepala v uších, viděla rudě a myšlenky ji zakryla tma.

Nestačila se zastavit před radním sálem a proletěla přímo dveřmi. Dřevo Lávové země nikdy nebylo moc pevné, takže je snadno prorazila. Zavřela oči, aby jí žádná z letících třísek neoslepila, ačkoliv se nemohla ubránit před bodavou bolestí všude po jejím těle. Udělala kotrmelec ve vzduchu a dopadla na všechny čtyři v dešti třísek a úlomků dřeva.

Přímo před ohromenou tváří Kaulevana. Byl tu úplně sám.

Cítila, jak jí tmavě šedou srst zalévají stužky krve z míst, kde jí trčely větší úlomky dřeva. Bolelo to a ta bolest jen podněcovala oheň v jejím nitru.

Za ní se začaly ozývat první výkřiky. Jako kdyby se jejich majitelé snažili napodobovat výkřiky a řev lvů venku.

Kaulevan se na ni vytřeštěně podíval. Něco v jejím výrazu mu zabránilo, aby se jí pokusil vydávat rozkazy, aby se jí vysmíval.

Kdyby se ho někdo zeptal, jak vypadá smrt, pomyslel by na Nitru.
Ta udělala krok dopředu.

Ponechala jsem Nitře takové drobné zúčtování XD Zaslouží si ho XD
Dnes vyjde jenom jedna kapitola... Páč jsem zlá, ha! XD
No nic, zatím ahuuj XD