Kamenné stěny. Tma. Pohupující se světlo. Slepá ulička. Rozcestí. A zas znova. Kamenné stěny. Tma. Pohupující se světlo. Slepá ulička. Rozcestí.

,,Co když tu budeme bloudit navždy?" Zeptal se Aurin tiše.

Ani jeden z nich se neodvážil mluvit hlasitěji. Nechtěli přilákat nic, co by tu mohlo žít.

Layla se snažila si toho moc nepředstavovat, aby to něco nezískalo určitější tvar.

,,Nebudeme," řekla odhodlaně. Nesmíme, dodala v duchu. Protože k čemu by jim ta výprava jinak byla? K čemu by všichni tolik riskovali, když by nakonec zemřeli hlady v nějakém bludišti? Jen krok od cíle?

,,Ale co když je to nějaká iluze sester?" Pokračoval Aurin. ,,Co když o nás už dávno ví a teď si s námi jen hrají?"

Layla se na něj podrážděně podívala, ale pak obrátila oči zpátky před sebe, do temnoty, kterou prořezávalo Aurinovo světlo.

,,Jestli ano, tak bylo stejně všechno, co jsme udělali, naprosto zbytečné," řekla Layla. ,,A vlci budou umírat dál."

,,A lvi," dodala Starlia.

,,A i kdyby," pokračovala Layla. ,,Teď už s tím nic neuděláme. Vstoupili jsme do jejich hry. Ony určují pravidla. A my jsme byli tak hloupí, že jsme neodešli od předem jisté prohry."

Proč se do toho vůbec pletla? Žila v jiné Eldiaře, v jiné době, které se tyhle problémy vůbec netýkaly.

Tak zaprvé, protože i když sestry jsou z nějakého důvodu tady, určitě by si přišly pomstít. Třeba mají v plánu ovládnout Eldiaru v chaosu a pak s ní zaútočit na moji dobu, pomyslela si. A zadruhé... Tahle doba, tenhle svět, tihle vlci... A lvi, mě přijali mnohem lépe, než moje doba. Není tu žádná Arcalima, která by strhávala pozornost na sebe. Nikdo mě s ní nemůže srovnávat. A zatřetí, vlci si nezaslouží umírat kvůli nějaké nesmyslné válce. I když jsou všichni idioti.

To byl ten důvod. Věděla, co všechno je může čekat, které obtíže a nebezpečí budou muset překonat, ale nedbala na to. Protože zachránit ostatní bylo správné. A nedělala to proto, aby se vyrovnala Arcalimě, ale aby se vyrovnala sama sobě.

A proto dál proplouvali tichem a tmou jako duchové. Ne že by teď už měli na výběr. Možnost volby ztratili už před nějakou dobou.

✴️✴️✴️

,,Cítíte to?" Napřímil se najednou Alakin.
Enyo se na něj podívala a zavětřila. Chvíli nevěděla, o čem mluví-necítila nic kromě vlhkých kamenů a dusivého, chladného vzduchu. Jenže pak ji do nosu praštila vůně mechu a rostlin.

,,Zpomalte," řekla jim tiše a všichni tři zvolnili tempo, aby náhodou nepadli do nějaké pasti.

Slabé světlo s každým jejich krokem odhalovalo další část chodby a Enyo v jejím světle najednou zahlédla stěny a kameny pokryté zeleným mechem.

Všichni tři se zastavili těsně před zeleným porostem a větřili, zatímco Enyo prohledávala svou magií okolí. Zaslechla bzučení hmyzu a máchání maličkých křídel.

,,Cítím nějaké živé tvory," přiznala Enyo. ,,Ale jsou trochu dál a myslím, že se jedná jenom o obyčejná zvířata."

,,Možná jsme na konci Labyrintu," napadlo Pythona.

,,To Aurin moc nedomyslel," zavrčel Alakin. ,,My se můžeme dostat k němu, ale jak ho přivoláme my?"

,,Nejsme na konci," namítla Enyo. ,,Vzduch je pořád stejný."

Pak se zarazila a zvedla hlavu a upřela pohled do tmy.

,,Slyšíte to?" Zašeptala a roztáhla svou magii ještě dál. Ale nic kromě drobných zvířátek, nějakých hlodavců a ptáků, tam nebylo.

Alakin otevřel tlamu, pravděpodobně aby se zeptal co, ale pak se zastavil.

Ze tmy se linula píseň. Lehká, tajemná, pomalá píseň, která jakoby se jim obtáčela kolem uší a stoupala až do mozku.

V tu chvíli si Enyo uvědomila, že všechno tady hezky voní. Jako na rozkvetlé louce. Nebo v Pralese.

Podle toho, jaké emoce zachytila u Pythona poznala, že myslí na to samé.

Píseň se utišovala, jakoby její tvůrce odcházel a Enyo udělala jeden krok. Položila tlapu na měkký, příjemný mech.
Chtěla tu píseň následovat. Chtěla vědět, jaký bude její konec.

Python s Alakinem se postavili vedle ní, stříhali ušima, jakoby se ji snažili zachytit.
Enyo další pobízení nepotřebovala a vyrazila do tmy.

Aurinovo světlo je následovalo a osvětlovalo všechno kolem nich.
Stěny, podlaha, to všechno bylo pokryté hustou vrstvou mechu, kapradí a voňavých zářivých květin, kolem kterých poletovali zvláštní motýli, včely a jiný hmyz. A vůně tu byly tak hezké, voňavé a příjemné.

Nedočkavě spěchala, píseň, jejíž tóny poskakovaly a lákaly je, už se jí ztrácela z mysli. Nesměla ji zapomenout. Nesměla, nesměla, nesměla...

Skoro už běžela-měla pocit, že by jí ani nestačila křídla na to, aby tu píseň chytila, přivázala ji a donutila, aby ji zpívala pořád a pořád a pořád.

Python s Alakinem běželi vedle ní. A běželi a běželi a běželi.

Kdo je Layla?

Enyo to nevěděla.

Jaký je svět venku?

Enyo netušila.

Co tady dělají?

Hledají píseň.

✴️✴️✴️

Kunnina vyplašená mysl vytvářela ze stínů a temnoty kolem nich všemožné děsivé obrazce. Už jen čekala, až něco třeba proletí stěnou, nebo tak něco a odtáhne je to pryč od sebe, aby je to snědlo zaživa.

Měla pocit, že se na ně ta temnota lepí, že jim ulpívá na srsti, natahuje se po nich černými spáry a Aurinovo světlo je čím dál slabší.
Děsila se okamžiku, až zanikne úplně.

Podívala se do tváří Ferox a Oltiris-obě vlčice se tvářily stejně vyděšeně a uštvaně lapaly po dechu. I ony cítily, jak se po nich temnota sápe. Jak je stěny tlačí a mačkají.

Možná by měly něco dělat. Hledat cestu ven. Jenže žádná cesta nebyla. Byly v pasti, ze které se nikdy nedostanou, protože je nikdo nenajde.

✴️✴️✴️

Werric slyšel křik.

Vnímal ho na pozadí své mysli, jako zbytečný šum. Měl pocit, že někdo řval jeho jméno.

Ale co na tom záleželo? Nezáleželo. Jak se vůbec jmenoval?

To už bylo jedno.

Stáli kolem něj. Všichni do jednoho se opíjeli jeho strachem, pojídali ho a konejšili svůj hlad. Věděl, že je to neuspokojí na dlouho. Věděl, že jim brzo strach přestane stačit a pustí se do jeho mysli. Jeho vzpomínek, jeho osobnosti, každé emoci, kterou kdy cítil.

Stříbřitá vlčice mu nemohla nijak pomoct. Její světlo zanikalo, snažila se k němu dostat přes masu černých těl, ale oni ji nepustili.

Přišli si pro pomstu za to, co provedl v Garmoru. Teď už ho nikdo nezachrání.

✴️✴️✴️

Prostor se před nimi najednou prudce otevřel.

Zahnuli do uličky, čekali že uvidí další chodbu nebo rozcestí, ale zničehonic... Konec.

Jen tma. Obrovský prostor, jeskyně, nebo možná nic, nějaká prázdnota.

Layla se překvapeně zastavila na kraji bludiště. Že by tak rychle našli konec? Bez toho, aniž by je cokoliv zabilo?

Královna s Jizvou začaly tiše, naléhavě krákat, tahaly je za srst a pleskaly křídly, jakoby je pobízely. Layla nevěděla, jestli chtějí, aby odešli, nebo aby šli dál.

,,Myslíte si, že už jsme na konci?" Zašeptala Starlia a trhla sebou, když se její hlas až příliš hlasitě nesl prázdném. Ale nevrátil se v ozvěně. Takže stěny byly daleko. Pokud tu teda nějaké vůbec byly.

,,Aurine..?" Začala Layla, ale pak pocítila, že se něco změnilo.

Srst se jí instinktivně naježila a ona se prudce ohlédla.

Vedle nich se tyčily ke stropu dva hranoly, které představovaly konec bludiště. Ale to bylo vše, co z něj zbylo. Jakoby tu nikdy nebylo. Vše kolem nich se ponořilo do stejné temnoty, jako to, co se nacházelo před nimi.

Jedinými orientačními body byly dva hranoly, které představovaly jediný důkaz toho, že tu někdy nějaké bludiště bylo.

A jinak zbyla jenom tma.

,,Vítáme vás, Princ světla, Královno stínů a Strážkyně času."

Byl to sotva slyšitelný šepot, ale Layla měla pocit, jako kdyby ten, kdo to říkal, stál hned vedle ní.

Nebo spíš, ty kdo to říkaly.

Ty hlasy byly dva.

😏😏😏😈😈😈