Na větší pořádnou křižovatku narazili takřka okamžitě.

Té první, kdy se bludiště rozdělovalo na dvě chodby, si nevšímali-Ferox tam navíc zaletěla a oznámila, že je to stejně slepá ulička.

Takže šli chvíli společně.

Aurinovo světlo poletovalo nad nimi a odhalovalo jen malý kus stěn, takže strop se ztrácel v temnotě. Před nimi i za nimi se taky všechno nořilo do tmy, dokud se tam neobjevili oni se světlem. Aurin se projednou nesnažil zvýšit jas, aby je nic nepřepadlo-potřeboval si ponechat síly, až se budou muset rozdělit.

Stěny byly od sebe v pečlivé vzdálenosti od sebe, uličky ostře řezané, jakoby se ten, kdo to stavěl, staral o to, aby bylo všechno na míru. Podlaha byla na rozdíl od minulých částí jeskyně hladká a nepochybně opracovaná, skoro splývala se stěnami. Všude ve vzduchu se vznášel zatuchlý pach mokrých kamenů, ale to bylo všechno. Žádná krev, žádné nezvyklé pachy podivných monster. A byla tu zima. Vlhko jim zalézalo pod kožich a ve spokojení s chladným vzduchem a kameny, které jim odsávaly všechno teplo z těla, to bylo vskutku nepříjemné.

Aurina napadlo, že takhle si vždycky představoval Labyrint. Jako ohromné bludiště. Tím Labyrint skutečně byl, jenže se ukázal být roztodivnější, než by jeden čekal a místo pečlivě naměřených uliček a vysokých stěn se vlci ztráceli v podzemních, jeskynních prostorách.

Nešli moc dlouho, kdyby chtěli, pravděpodobně by se ještě dokázali vrátit, když narazili na první skutečné rozcestí.

Chodba se tu napojovala na tři další směry, všechny se ztrácející v temnotě.
Zastavili se a chvíli mlčky přemýšleli.

,,Vážně nic nevíte?" Zeptal se Python Královny a Jizvy-obě vrány zmateně zavrtěly hlavami.

,,Skupinka s Enyo půjde doprava," nařídila Layla. ,,Skupinka Werrica půjde doleva, zbytek půjdeme rovně."

Aurin by to nikdy nepřiznal, ale cítil se trochu lépe při pomyšlení, že ještě chvíli bude v té větší skupince.

Enyo přikývla a Werric si jen zachmuřeně povzdechl a zadíval se na svoji chodbu.

Aurin k nim vyslal jejich malá světýlka, které sotva osvětlovaly prostor kolem nich. Ale bude to muset stačit.

,,Jo a dávejte na sebe pozor," houkla Layla, když vykročila rovně, aby pokračovali dál.

,,Páni, ona má o nás starost!" Zašklebil se Python.

,,Radši to moc nevytahuj na světlo, jinak už to nikdy neřekne," upozornil ho Werric.

Layla obrátila oči v sloup, ale nic na to neřekla.

Starlia si vyměnila pohled s Kelnanem a přimhouřila na něj oči. ,,Neumři," řekla. ,,Nerada bych tě vytahovala z břicha nějaké příšery."

Kelnan se pokusil usmát. ,,No, to já bych taky nerad," řekl.

,,Dost dojemného loučení," přerušila je Layla. ,,Jdeme."

,,To je ona," slyšel Aurin ještě Pythonovu poznámku, než všichni vyrazili do svých chodeb.

Když se jejich skupinka takhle zmenšila a rozcestí se jim ztratilo za zády, Aurin měl pocit, že se atmosféra Labyrintu ještě zhoršila.

,,Haló? Slyšíte nás?" Ozval se někde v dálce Serenův hlas.

Layla zasténala. ,,To snad ne," zavrčela. ,,Samozřejmě že musel vyzkoušet, jestli se slyšíme."

Seren už nic dalšího nevykřikl a Aurin se modlil, aby ho utišili ostatní z jeho skupiny a ne něco jiného.

Brzo nato objevili další rozcestí.

,,Tak se mějte," houkla Ferox a zamávala jim ocasem.

Layla nepromluvila, jen mlčky zahnula, zatímco Aurin k Ferox, Kunně a Oltiris vyslal jejich světélko. Jak se od sebe všichni vzdalovali, cítil větší tíhu magie a musela vynaložit větší úsilí, aby ta světélka udržel naživu. Jen doufal, že nepřijde chvíle, kdy už to nedokáže, protože pak by se jejich přátelé ocitli ve tmě.

Zahnuli do další uličky a rozcestí, kde se rozloučili s Ferox a ostatními, se jim ztratilo z dohledu.

Aurinovi se naježila srst, zatímco proplouvali temnotou jako duchové a jeho světlo jim s každým dalším krokem odhalovalo čím dál víc z jejich cesty. Už jen čekal na tu chvíli, až světlo osvítí nějakou zakrvácenou mrtvolu, nebo hrozivou příšeru. Ale nic tu nebylo. Nic kromě toho dusivého ticha.

On, Starlia a Layla šli těsně vedle sebe, otírali se o srst a křídla. Ani jeden nepromluvil, snažili se vyrovnat se svými myšlenkami a strachem.

Na každém rozcestí Aurin čekal, jestli na něco neskočí, jestli se něco nevynoří z temnoty a nezakousne je to dřív, než si toho vůbec stačí všimnout. Ale jedinými živými bytostmi v temnotě byli oni sami.

Aurina napadlo, že by se tu docela hodila Enyo, která by dokázala odhalit pomocí své magie přítomnost jiných bytostí. Ale možná by jí to nešlo-kdoví, jak vlčí magie působí na nějaké nestvůry.

Snažil si je moc nepředstavovat. V Labyrintu pod Garmorem měli štěstí, že to, co tam žilo, se naobědvalo a šlo si to dát odpoledního šlofíka. Ale tady pravděpodobně roky nikdo nebyl. Možná budou oběd-či večeře nebo snídaně-oni sami.

Aurin cítil nutkání se otočit a vrátit zpátky, ale stejně už nevěděl, kudy šli-všechny uličky byly stejné. Už chápal, proč všechno vypadá tak pečlivě postavené. Aby tu nebyl jediný orientační bod, který by jim pomohl najít cestu. Starlia se pokusila vyrývat do stěny nějaké značky, ale její drápy nezanechaly na kamenech žádné škrábance.

Takže museli tichem a tmou pokračovat dál.

✴️✴️✴️

Enyo rozptýlila svou magii všude kolem sebe-pátrala po jakémkoliv barevně zabarveném mráčku emocí, které by jí mohly upozornit na to, že se zde něco skrývá, něco co čeká, až se mu naservírují jako na stříbrném podnose. Ale nenašla nic zajímavého, jen tmu. A samozřejmě emoce Pythona a Alakina.

Python byl vystrašený, ale snažil se to nedávat najevo. Nesnášel, když si ostatní mysleli, že je slabý. Ale kdyby zrovna tady projevil strach, nikdo by se na něj nezlobil. Enyo sama se bála.

Alakin byl především obezřetný. Všechen strach odstrčil do pozadí a přepnul do módu zabijáka, číhajícího na svou kořist. Odmítal si připustit, že by oni mohli být tou kořistí, což Enyo ostatně taky. Byla ráda, že se Alakin soustředí na jejich okolí, na obranu před případným nebezpečím. Aspoň pak nemusela poslouchat ten jeho neutuchající smutek nad Azanem. Nikdy nepoznala takové... Zvláštní přátelství, které spolu měli. Skoro se nevídali, ale Alakin byl šťastný, že má někoho, s kým si může normálně povídat a s kým může zažívat pocit štěstí.

Škoda, prolétlo jí hlavou. Že tady nám už žádné štěstí nezbývá.

Nemohla to zachytit, protože to nebylo živé a nemělo to emoce.

✴️✴️✴️

,,Sakra, sakra, sakra..." Začala nadávat Ferox a točila se kolem dokola. ,,Ne, ne, ne..."

Vkročily do slepé uličky. Nijak by je to neděsilo, před chvílí se ocitly na rozcestí, takže by se jednoduše vrátily, ale ve chvíli, kdy se otočily, aby odešly, zjistily, že v místě, kde byl ještě před chvílí volný prostor, se nachází hladká, kamenná stěna. Jako kdyby tu byla celou dobu.

Vzhlédla vzhůru, ale Aurinovo světlo bylo moc slabé na to, aby viděla něco jiného, než tmu. Mohla by vyletět vzhůru a zkusit to nějak obletět-dokonce by měla světlo, které totiž Aurin svázal s ní. Jenže nevěděla, jestli se stěny bludiště dotýkají i stropu a navíc by tu Kunnu a Oltiris nechala bez světla. Třeba by něco prošlo zdí a zabilo je to. Ne že by mu v tom nějak zabránilo světlo, ale aspoň by věděly, na co útočit.

,,Co budeme dělat?" Zeptala se Kunna vyplašeně.

,,Můžeme se zkusit podhrabat," vyhrkla Oltiris.

Ferox ji probodla pohledem. ,,Jasně, tak si zkus hrabat do téhle podlahy," vyštěkla. 

Byly v pasti. Odtud se nemají jak dostat.

✴️✴️✴️

Kelnan si všiml Werricova nevyrovnaného dechu. Klopýtal, lapal po dechu a zavíral oči.

,,Co se děje?" Zeptal se ho Kelnan ustaraně a zastavil, když se Werric opřel o stěnu.

,,Je jich tolik," zašeptal a třeštil oči na něco, co viděl jen on. ,,Její světlo je nedokáže zahnat. Plíží se kolem nás. Lvi i vlci. Bytosti, které nedokážu rozpoznat. Jsou všude, všude, všude a je jich tolik, tolik, tolik..."

Jeho šepot se změnil v nesrozumitelné mumlání a Kelnan se ohlédl, jako kdyby čekal, že za nimi někdo bude stát.

V široké chodbě, kterou jen slabě osvětlovalo Aurinovo světlo, však nebylo vůbec nic. Nebo to aspoň neviděl.

,,Werricu, musíme jít," řekl Kelnan. ,,Pokračovat dál."

Werric ho úplně ignoroval.

Kelnan se podíval po Serenovi. ,,Pojď, vezmeme-" začal, ale pak se zarazil a prudce se rozhlédl. Mladý vlk byl pryč.
Po páteři se mu zježila srst a měl pocit, jako kdyby se ho někdo dotkl něčím ledovým.

,,Serene..." Zachraptěl a v tu chvíli ho něco stáhlo do temnoty.

✴️✴️✴️

Layla, Starlia a Aurin pokračovali dál. Na zádech modré vlčice seděla bílá vrána, ta druhá poletovala kolem nich.

Nebyli ničím rušeni.

Jediné, co je obklopovalo, bylo ticho.

Velice dramatická kapitola! XD
Řekla bych, nebojte, nic se jim nestane, ale... Nevím, jestli byste mi to věřili 😏
No nic, zatím ahuuj XD