Labyrint pod klášterem Veyor především vůbec nepřipomínal Labyrint pod Garmorem nebo Fedgarem. Vlastně, kdyby ho měla Layla přirovnat k jedné z částí, tak by to byl Labyrint pod Fedgarem, minimálně k některým z jeho úseků.

Zatímco ta část, kterou procházeli pod Garmorem, vypadala jako starověká, uměle vytvořená stavba, Labyrint pod klášterem vypadal prostě jako... Shluk krápníkových jeskyní a kamenných chodeb.

Kdyby nebylo té stejně rozlézavé temnoty, toho zla a zoufalství, Layla by ani nepoznala, že se ocitli v Labyrintu.

Sotva prošli vchodem, ocitli se v prostorné a tmou zahalené jeskyni. Vzduch tu byl zatuchlý, studený a vlhký, prostoupený vůní kamene a vody. Ozvěnou se zde neslo jednotvárné kapání vody.

,,Aurine..?" Zašeptal Kelnan, ale jeho hlas se i tak hlasitě nesl.

Aurin pochopil a v tu chvíli temnotu ozářilo jasné, zlaté světlo.

Layla, která měla doširoka otevřené oči, se musela rychle odvrátit, aby neoslepla. Bylo to tak jiné světlo, než to, které je doprovázelo při cestě pod horami, že nebylo pochyby, kdo nebo co stojí za tou změnou.

,,Myslím, že teď máš vlastně stejnou magii, jako světlonoši," pronesl zaujatě Kelnan, jehož obličej ozářilo zlaté světlo.
Aurin nechal zářivou kouli světla vznést výš a ještě víc ji rozzářil, takže se jim naskytl pohled na jeskyni, ve které se nacházeli.

Stěny i kameny ležící na zemi se lehce třpytily v Aurinově světle, jako kdyby byly pokryté námrazou. Ze stropu visely jako špičaté zuby krápníky, které měly taky na vinu lehké kapání vody do malých jezírek.

,,Vůbec to tu nevypadá jako v Labyrintu," poznamenala Ferox, ale nezněla tak bezstarostně, jak by si beztak přála.

Protože všichni to cítili-to, jak se jim zlo a tma rozlézala mezi nohami, stoupala výš a usedala na jejich myšlenky jako mlžný opar.

Layla zamrkala a podívala se na Královnu, která si zlostně pročesávala peří, na které jí ze stropu spadlo už několik kapek vody. Jizva projednou přistála, konkrétně Starlii na hlavě a fialová lvice vypadala, že je jí sevření bílé vrány nepříjemné.

,,Povedete nás?" Zeptala se Layla. Jizva na ni obrátila pozorné, modré oči a lehounce zakrákala-a když se její hlas odrazil s ozvěnou od stěn, v očích se jí zatřpytilo, jakoby přesně to očekávala. Jako kdyby chtěla všechny upozornit, že jsou tady.

Layla sice její názor nesdílela, ale nechala to být.

,,Tak jdeme," řekla Layla, když Jizva opustila Starliinu hlavu a přeplachtila jeskyni k černé průrvě ve stěně. Snažila se ovládnout třas, který se jí zmocňoval. Možná se jí to jenom zdálo, ale měla pocit, že atmosféra Labyrintu je tu ještě horší. Jako kdyby reagovala na přítomnost dvou sester.

Opatrně začala překračovat kameny a stalagmity trčící ze země-napadlo ji, že vypadají jako kusy kostí, když se tak bílé třpytily. Ihned ty myšlenky zahnala a přinutila se myslet na něco jiného.

Hned toho zase litovala, protože se její myšlenky zatoulaly k dvěma sestrám a tomu, co ona a její přátelé musí udělat. Pokud si dobře vzpomínala, Lexirwa je dokázala zabít-nebo minimálně jednu z nich-jenom díky tomu, že obrátila Temnotu proti sobě a způsobila tak nějaký... Magický výbuch? A ani to je nezabilo.

Layla věřila svým schopnostem a věřila schopnostem ostatní-v téhle době byli spolu pravděpodobně jedni z nejmocnějších vlků Eldiary-ale když na jejich zabití nestačila ani Lexirwa s Temnotou, jak to mají dokázat oni? Proč si ty vrány, osud, nebo kdo ví kdo, vybral zrovna ji? Ji, Starliu, Aurina a ostatní? Co oni zmůžou?

A i kdyby se jim to přecejen podařilo... Co se tím změní?

Zaraženě se zastavila-ani si nevšimla, že teď procházejí úzkou a rozhodně přírodní chodbou, do které vkročili tou průrvou ve stěně.

,,Hej," ozval se Python, který do ní narazil. ,,Co je?"

Layla potřásla hlavou. ,,Nic," řekla a rychle přidala do kroku.

Tak moc se soustředila na to, aby se sem dostali, že ani nepomyslela na to, co se stane potom, kdyby se jim podařilo dvě sestry zabít.

Faezana by se pravděpodobně nechala snadno přesvědčit, že lvy zabíjely dvě sestry-ona pravděpodobně ani nevěděla, proč lvi tuhle válku rozpoutali. Ona se do ní nehnala.

Ale Calianthe? Starlia je vyvrhel, napůl nebešťanka, napůl stínotkadlena. Calianthe ji zabije, sotva ji uvidí a to samé by nastalo, kdyby se tam vydala Layla nebo nějaký jiný vlk. Jediná možnost byla, že by Starlia zabila svou matku, nebo ji minimálně svrhla z trůnu a prohlásila se královnou.

Podívala se na fialovou lvici, která šla před ní a křídla si držela těsně u těla, aby si je nepotrhala o drsnou, kamennou stěnu. Byl tu moc malý prostor, aby mohla Layla jít vedle ní, ale příležitost se brzy naskytla-chodba se otevřela do velkého, jeskynního prostoru, kde se strop vlnil jako moře za bouře a země se lehce svažovala dolů, takže museli dávat pozor, aby na ni neuklouzli.

Layla zrychlila, takže málem zakopla o kámen a zřítila se po hlavě dolů do temnoty, kterou ještě neosvítilo Aurinovo světlo.

Starlia se instinktivně pohnula, aby ji chytila, ale Layla nabrala rovnováhu a skočila k ní.

,,Přestaň tu skákat jak horská koza," obořila se na ni Starlia. ,,Jinak spadneš a já tě vytahovat nebudu."

Layla zrovna neměla náladu na to, jí pošťuchování nějak oplatit a místo toho řekla: ,,Musím se tě na něco zeptat."

Fialová lvice naklonila zvědavě hlavu na stranu a ladně se vyhnula hromadě miniaturních stalagmitů, které připomínaly malou verzi jehličnatého lesa.

,,Myslím, že už jsi o tom přemýšlela," pokračovala Layla. ,,Ale... Co... Co udělá tvoje matka, až se vrátíme s tím, že lvy zabíjely dvě sestry?"

Starlia sebou trnula-ano, určitě o tom přemýšlela. Dlouhou chvíli mlčela, zatímco opatrně sestupovali dolů a Aurinovo světlo odhalovalo další a další části rozlehlé jeskyně-země zde klesala jako prudký kopec a strop byl tak nízko, že se Layla musela ohýbat, aby se nepraštila do hlavy. V jednom kuse se ozývalo kutálení kamínků dolů, jak někdo uklouzl a málem spadl.
Když konečně dorazili dolů, země se zase srovnala a strop vyletěl vzhůru. Jizva se rozletěla přes rozlehlý, prázdný prostor jeskyně a Aurinovo světlo ji doprovázelo, aby věděli, kam letí.

,,Ona nepřestane válčit," řekla Starlia nakonec. Ztišila hlas do takřka neslyšitelného šepotu. ,,I kdyby nám uvěřila... Prostě si řekne, vlk jako vlk a bude pokračovat dál."

Layla se na ni podívala. ,,Takže..." Řekla váhavě.

,,Jo. Asi jiná možnost není," povzdechla si Starlia a hlas se jí zadrhl. ,,Dřív se mi představa kralování strašně hnusila. Přišlo mi to jako zbytečná práce, jako něco, co omezuje moji svobodu."

Layla překvapeně zamrkala. To ona viděla kralování jako něco, co zase dostala její sestra. Ani by o to nestála, kdyby to neměla Arcalima a kdyby ji to zase neukázalo v perfektním světle.

,,Teď... Už mi to nevadí. Spousta lvů by mě za královnu chtěla, protože věří, že bych byla lepší, než moje matka. Udělala bych toho spoustu dobrého, počínaje zastavením války. Ale... Já nechci zabíjet svou matku, ani s ní bojovat. Možná ji nemám ráda a možná ji vyčítám to, že mě pravděpodobně chtěla zabít, ale já nejsem jako ona. Já ji zabít nechci," řekla pevně.

Layla věděla, že tady narazili, protože Starlia svou matku nezabije a ani nenechá nikoho, aby to udělal. Chápala to, ale zároveň měla chuť na ni zařvat, že Měsíční země a Eldiara jsou důležitější než jedna špatná královna.

Hmm... Možná i špatná matka je lepší, než matka, kterou jsem nikdy nepoznala, pomyslela si Layla.

,,Tak... Prostě ji můžeš donutit odstoupit z trůnu," navrhla váhavě. ,,Budeme s tebou všichni. Dokážeš ji přinutit. Může pak, co já vím, strávit zbytek života někde daleko."

Starlia váhavě přikývla. Nezdálo se, že by ji to nějak extra přesvědčilo. Ale bylo to zatím vše, co Layla dokázala.

A tady máte zase cestování a povídání XD A obavy XD Nic nového XD
No nic, zatím ahuuj! XD