Ferox s Alakinem se vrátili těsně před svítáním-bez jediného škrábnutí na srsti.

,,Vstávat, no pohyyyyb," bručela jim Ferox do ucha a Layla měla chuť ji praštit.

Mezi větvemi stromů začalo prosvítat šedé světlo a mezi jejich kmeny spatřila Layla tenkou, rudou čáru, která značila vycházející slunce. Les se zase rozezpíval, ptáčci začali štěbetat jak vítali nový den, někde uslyšela švitoření veverek. Lehký vítr rozšuměl listy a přinesl sebou příjemnou, vlhkou vůni.

Layla se rozhlédla po ostatních-všichni se protahovali a čistili si srst od listí a větví. Když se otočila ke Starlii, ta vybuchla smíchy.

Layla se nechápavě zamračila. ,,Co je?" Zeptala se.

Vzadu se někdo další zahihňal a uslyšela pobavené šeptání.

,,Jelen Layla," dobírala si ji Starlia.

Layla zlostně zavrčela a konečně ucítila dvě větvičky, které se jí zamotaly do srsti na hlavě. Než jí stihla zatřepat a větve shodit, natáhl se k ní Aurin, popadl větvičky a mrštil je k Pythonovi a Serenovi.

,,Au!" Vyjekl Python, když ho větvička zasáhla do čumáku-Seren se stihl vyhnout. ,,Proč jsi to udělal?"

Aurin se na něj ušklíbl. ,,Dobře si rozmysli, komu budeš strkat větve do hlavy," řekl.

Python neměl tu slušnost se zatvářit provinile a Layla jeho i Serena probodla pohledem.

,,Jestli už jste přestali s tím blbnutím," zavrčel Alakin a Layla se na něj podívala. ,,Možná si poslechnete, co jsme zjistili."

,,V chrámu hlídala jedna lvice," oznámila Ferox. ,,Přímo před vstupem do chodby, takže soudím, že je otevřená."

,,Jak ta lvice vypadala?" Zajímala se Starlia. ,,Ať víme, na jaký útok se připravit."

,,Pravděpodobně nebešťanka," řekla Ferox. ,,Pokud teda nemáte nějaké jiné okřídlené lvy."

,,Jednu nebešťanku zvládneme," usoudila Layla. Srst se jí vzrušeně naježila při pomyšlení, že už brzy se postaví dvěma sestrám. Měla pocit, že všechno najednou nabralo hrozně rychlý spád a skoro zatoužila po tom jednotvárném, v rámci možností klidném cestování. Potřásla hlavou, aby se těch myšlenek zbavila. Ocitla se v téhle době, aby něco udělala, aby něco zachránila a něco zastavila. Necouvne před tím, ne když už je tak blízko.

Tady to máš Arcalimo a všichni sluhové, pomyslela si. Právě zachraňuji Eldiaru.

Všichni se vydali za Ferox a Alakinem, kteří udali směr. Drželi se ve stínech stromů, dost daleko od kláštera.
Půda tu nebyla úplně rovná, takže střídavě stoupali a zase klesali. Museli se prodírat hromadou zelených keříků a Laylu rozčilovalo, jaký hluk přitom ostatní dělají-ona a Python se přitom podrostem proplétali takřka neslyšně.

Po nějaké době se jim klášter ztratil za zády a oni začali stoupat na kopec, na kterém se nacházel chrám. Měl tvar obdélníku a jeho základem byly vysoké, vzorované sloupy. Na každé straně se nacházely kulaté, vitrážové okna a oni se zastavili před těžkými, dřevěnými dveřmi, nad kterými se rovněž nacházelo vitrážové okno.

,,Kdo ji vyřídí?" Zašeptal Seren.

,,Starlia," rozhodla Layla. ,,Dokáže ji omráčit dřív, než vykřikne."
Podívala se na fialovou lvici, jestli souhlasí a ona přikývla.

,,Páni, to je fascinující," zašeptal Werric, který sledoval, jak Starlia zvedla tlapu a zkroutila ji kolem kliky. Nepoužila žádnou magii na otevření.

Starlia prudce strčila do dveří a než Layla vůbec stačila spatřit hlídačku, ozvalo se zachroptění a pak tlumený naráz.

Všichni se rychle nasoukali dovnitř a zavřeli za sebou dveře, aby to nebylo podezřelé.

Na každé straně místnosti, jež se před nimi objevila, se nacházely tři sochy, které představovaly jednotlivé bohyně, nebo to Layla aspoň soudila.

Úplně vepředu se tyčila největší a nejzářivější socha-Layla neměla tušení, co je to za bohyni, ale hádala, že to bude nějaká nejdůležitější, když se nacházela vepředu. Stála na mramorovém podstavci a u jejích nohou ležela jako rozplácnutá moucha, bílá lvice.

Před podstavcem se nacházely stoly, seřazené za sebou ve dvou řadách. Z jedné strany, odkud vycházelo slunce a jeho paprsky pronikaly vitrážovým sklem, je ozařovalo zlaté až oranžové světlo.

Layla přimhouřila oči na strop nad sebou. Jednalo se o trojúhelníkovou střechu, ale místo toho, aby byl z kamene nebo dřeva, byl celý ze skla. Ne vitrážového, ale obyčejného skla, skrz které viděla dobře na oblohu, která se začala rozednívat. Nelíbilo se jí, jak jsou tady na očích. Nějakému nebešťanovi by stačilo přeletět nad chrámem a hned by si jich všiml.

,,Fascinující," vydechl Werric a vypadal, jako kdyby před něj někdo postavil horu sladkostí. ,,Kdybych jen mohl..."

,,Na obdivování není čas," obořila se na něj Layla, která prošla kolem něj a vyrazila za Kelnanem, jenž se začal proplétat mezi stoly až k největší soše.

,,Hm. Už vím, že kdybych tu studovala, unudila bych se k smrti," poznamenala Starlia, když ji ona i ostatní následovali.
Kelnan chytil nebešťanku za zátylek a odsunul ji stranou. Pak přimhouřil oči na zlatou sochu a začal do ni dloubat tlapou.

,,Docela se divím, že to tady vůbec vydrželo," pokračovala Starlia. ,,Kaiida prý klášter nesnášela."

,,Kaiida chodila do kláštera?" Zeptal se Werric zaujatě-očividně se s Kelnanem o historické postavě Měsíční země už bavil.

,,Říká se to," přikývla Starlia. ,,Není to moc známá informace. Klášter Veyor popírá jakékoliv spojení s královnou, která vyvraždila původní královskou rodinu. Musela jsem hodně pátrat, abych to zjistila."

Kelnan se na ni divně podíval, ale pak se vrátil k dloubání do sochy.

,,Měl by sis pohnout," zabručela Layla-a v tu chvíli se ozvalo cvaknutí.

Kelnan spěšně odstoupil od sochy, když se začala ozývat série cvakání a drhnutí kamene o kámen-socha se spolu s tím odsunovala na stranu a odhalila tak dokonale kulatou, černou díru vyhloubenou v podstavci. Do nosu je udeřil vlhký, zatuchlý pach kamene.
Layla ztuhla, když zírala do tmy.

Tonenímožnétonenímožnétonenímožnétonenímožné, znělo jí v hlavě jako ozvěna.
Královna na jejích zádech zlověstně zakrákala a její hlas se odrazil od stěn chrámu.

Nemohla se plést. Labyrint znala a on znal ji. Byla v něm už dvakrát. Moc dobře znala tu tmu, zoufalství a zlo. Moc dobře si vzpomínala na rozdíl mezi Labyrintem a chodbou pod horami.

Tohle byl Labyrint. Věděla to.

,,Laylo?" Ozval se Aurinův hlas někde vedle ní.

,,Je to Labyrint," řekl Werric tiše. I on byl na něj zvláštně vyladěný. Nevěděla sice proč, ale byla ráda, že není jediná, na koho to tak působí.

,,Labyrint? To není možné," zamračila se Oltiris.

,,Vždyť jsme v Měsíční zemi," dodala Starlia.

,,Nikdo nikdy nezjistil, jak je Labyrint velký," připomněl Werric. ,,Naše země jsou si podobnější, než se zdá. Proč by nemohly být stejné i v tomhle?"
Všichni ohromeně mlčeli.

,,Jednou už jsme Labyrint přežili," ozvala se Ferox.

,,Jo, ale narazili jsme na hromadu roztrhaných mrtvol," odfrkla si Enyo.

,,Stejně tam musíme jít," připomněla Starlia. ,,Musíme zabít ty dvě sestry. Musíme zastavit válku."

Layla se zhluboka nadechla a obrnila se před atmosférou Labyrintu. Ať už šla kamkoliv, pronásledoval ji všude. Fedgar, Garmor... Zachvěla se, když pomyslela na to, jak musí být velký, když dosáhl až sem.

,,Musíme," souhlasila.

Tak, teď už víte, že Labyrint je i pod Měsíční zemí! XD Aach, těším se, až se mu budu věnovat XD