Jejich cesta nyní byla snazší-putovali dlouhým údolím a konečně se taky pořádně najedli. Zásoby z Misidiru už jim dávno došli a museli se živit pouze případnými orly a jestřáby, které Starlia ulovila. V údolí to ale bujelo životem-ulovili králíky, dokonce se jim podařilo k sobě nahnat několik horských koz. Po jejich boku uháněl ledový potok, ze kterého se napili, kdykoliv to bylo možné.

Slunce už nevyšlo, na obloze zůstávala šedá, jako temná připomínka toho šedého dne. Nálada ve výpravě taky byla dost pochmurná. Python, Ferox, Oltiris i Seren, ti, kteří zastávali většinu konverzace, často mlčeli a jen občas něco prohodili. Alakin probodával Laylu silně nenávistným pohledem a Layla si dala záležet, aby byla vždycky mezi ní a jím Enyo-která očividně dokázala Alakina dost zchladit, když si usmyslel, že zabít Laylu by byl geniální počin.

Často létala se Starliou vpředu-bylo to lehčí, než se topit v tom smutku a tichu, které od Azanovy smrti panovalo. Kromě Alakina to špatně nesli i Werric, Oltiris a Kelnan, kteří se s ním docela spřátelili a teď jim chyběl.

Už žádnou báseň nenapíše, blesklo Layle hlavou.

Lehce plachtily nad zvlněnými, jasně zelenými kopci, občas lemované špičatými, tmavými smrky, za kterými se hrozivě tyčily černé skály, stoupající až daleko k obloze a ukrývající své vrcholy vysoko v mracích. Mezi kopci zahlédla vinout se mrazivý potok a králíka, který dlouhými skoky utíkal trávou a drobnými, barevnými kvítky, dokud si neuvědomil, že nad ním plachtí dvě okřídlené bytosti. Byl tu docela klid a ačkoliv mraky dodávaly tomuto místu pošmourný nádech, bylo zatím nejhezčí, jaké v horách našli.

,,Řekla bych, že ty jsi na tom ještě dobře," ozvala se Starlia zničehonic a Layla se na ni zmateně podívala. ,,Moje magie si dělá co chce. Zabila jsem s ní... Už spoustu lvů. I vlků. Nelíbí se mi to-nelíbí se mi, že je něco silnějšího než já, že se to snaží ovládat mé myšlenky."

,,Ale aspoň ti to nikdo nevyčítá," zabručela Layla.

,,Ne," souhlasila Starlia. ,,Kromě rodin, kterým jsem ty vlky nebo lvy vzala."

Laylu to poněkud uklidnilo-co to s ní je? Vždyť Azana nezabila, pouze... Nebyla schopná ho zachránit. V minulosti by se s tím vůbec nerozpakovala-nebyla žádná křehká květinka, která se sesype, sotva vidí trochu krve. Možná je to tím, že začala ostatní považovat za své přátele-nebo aspoň za vlky, kteří snesou její přítomnost-a teď... Teď si nebyla jistá, jestli se to náhodou nezměnilo.

Změkla jsi, Laylo, vyštěkla na sebe zlostně.
Najednou ji v nose zaštípal nepříjemný pach.

,,Cítíš to?" Zeptala se a zvedla hlavu-údolí se pořád táhlo nerušeně před nimi, ale když přimhouřila oči, měla pocit, že vidí nějaké nejasné šmouhy.

Starlia se podívala jejím směrem-Layla si všimla, že lvi nemají tak dobrý čich, jako vlci, zato zrak mají mnohem lepší.

,,Vypadá to jako... Nějaké budovy," řekla překvapeně.

,,Poletíme to prozkoumat, nebo počkáme na ostatní?" Zeptala se Layla.

Obě chvíli mlčely a pak jednohlasně řekla: ,,Prozkoumat."
Zakřenily se na sebe a začaly mávat křídly, aby zrychlily.

Brzo už i Layla dokázala rozeznat obrysy zhroucených, dřevěných domů-vypadalo to jako vesnice, zasazená do údolí. Přiletěly ještě blíž a Layla si všimla, že dřevo malých domečků je začerněné, jako kdyby tu kdysi vypukl požár-což byla pravděpodobně pravda.

Zakroužily nad malou vesnicí-nikde se nepohnula ani noha-a pak přistály na místě, kde pravděpodobně dřív bylo náměstí, protože uprostřed se tyčila polorozpadlá studna.

Země sice byla travnatá a nijak se nelišila od plání, nad kterými přeletěly, ale Layla si všimla, že ji zvláštně zapraskala pod nohama-a jestli se jí to nezdálo, zahlédla snítky šedého popela. A támhle ze země...

,,Sakra," zaklela Starlia, když si toho všimla taky a kvapně ustoupila.

Layle mimoděk vyvstaly v hlavě vzpomínky na roztříštěné kosti a krví zalité tělo, mlhu převalující se mezi kopci a záblesk šedých šupin, ale přinutila se je vytlačit z hlavy. Polorozpadlá kostra nějaké bytosti-pravděpodobně lva, pokud to Layla dokázala soudit-byla hnědá a obtáčel se kolem ní plevel.

Layla se rozhlédla po vesnici, která najednou dostala úplně jiný nádech-všechny domy byly černé, někdy z nich nezbylo nic, než hromádka dřeva, jinde se propadla třeba jen střecha, a to všechno už obrůstalo mechem a rostlinami.

,,Zajímalo by mě, co se tu stalo," uvažovala Starlia, zatímco vykročila k jednomu z domů, který vypadal bytelněji, než ostatní.

,,Vyhořelo to tu," ušklíbla se Layla, při pohledu na mrtvý, černý smrk stojící-nebo spíš přelomený v půli-nedaleko.

,,To mi došlo taky," zabručela Starlia. ,,Ale proč?"

,,Blesk?" Nadhodila Layla. ,,Jsme vysoko v horách."

,,Všude jsou mnohem vyšší body," řekla Starlia-její hlas byl nyní tlumený, když vstoupila do domu. ,,A navíc, ty budovy jsou postaveny docela daleko od sebe. Možná by shořelo pár z nich, ale ne celá vesnice."

Layla obrátila oči v sloup. ,,Není to jedno?" Zeptala se. ,,Očividně se to stalo dávno a všichni, co tu žili, jsou pravděpodobně mrtví."

Starlia po chvíli vyšla z domu se zamyšleným výrazem.

,,Našla jsi něco?" Zeptala se Layla zvědavě.

,,Asi nic užitečného, ale... Stejně ti to ukážu," řekla Starlia a Layla vyrazila za ní.

Dům byl malý, měl tak dvě místnosti a Layla poznala kuchyň jen díky promáčklému kusu plechu, který měl dřív být asi hrnec. I po těch letech to tu smrdělo ohněm a kouřem a Layla se okamžitě rozkýchala, jak na její čich zaútočila oblaka prachu. Zamrkala, aby se zorientovala v nepříjemné tmě, kterou pronikalo občasné světlo z mnohých dír ve stropě a stěnách a přešla přes začouzenou podlahu až k Starlii-stála v té druhé místnosti, která pravděpodobně dřív byla ložnice, protože Layla zahlédla nějaké spálené kusy látek.

Starlia ukázala na ohořelý, tmavý kus papíru, na který někdo neuměle nakreslil podobiznu nějakého černého lva-lvice, opravila se Layla, protože neměl hřívu.

,,Hmmm... Co je na tom zajímavé?" Zeptala se.

,,Jen mi to připomnělo Kaiidu," řekla Starlia. ,,Ani nevím proč. Mohl by to být jakýkoliv stínotkadlec, ti mají tmavé barvy. Jen... Přijde mi, že má stejný výraz."

,,Kaiida? Ta lvice, co ti radí, co máš dělat?" Zašklebila se Layla.

,,Radila," opravila ji Starlia. ,,Už se mnou dlouho nemluvila a když už ano, tak jsem ji skoro neslyšela."

Layla obrátila oči v sloup. ,,Pravděpodobně je to nějaký úplně náhodný stínotkadlec," řekla a vyšla z domu.

Nemohla si však nevšimnout, jak se Starlia ohlédla.

Obrázek v médiích je mnou nakreslený a jak určitě dává smysl, jsou to naše krásné hory! XD
Každopádně, tajemství této vesnice jednou bude odhaleno-ne v této knize, ale bude XD
No nic, zatím ahuuuj! XD