,,Jaká je tvoje rodina?" Zeptal se Python první osoby, které viděl-konkrétně Kelnana.

,,Proč se na to ptáš zrovna mě?" Zamračil se nechápavě.

,,Protože jsi byl první, kdo mě nepadl a protože se nudím," řekl Python vesele.

Starlia ve tmě viděla, jak se Layla pohnula, když zvedla hlavu a odfrkla si. ,,Neříkal jsi náhodou, že ti za chvíli upadnou nohy? Měl bys spát, ne pokládat zbytečné otázky," poznamenala.

,,Moje mysl je čilá a plná energie. To moje tělo s ní nesouhlasí," vysvětlil Python, jako kdyby mluvil s mládětem.

,,To máme štěstí," zašklebila se Ferox, která se očividně nemohla dočkat, až bude zase moct mluvit, protože ve vraní podobě toho nebyla schopná. ,,Jinak bychom od tebe a tvé čilé mysli nikdy neměli pokoj."

,,Takovou míru inteligence a dokonalosti by svět neunesl," souhlasil Python. ,,Ale neodbíhejte od tématu. Zajímá mě Měsíční země a to se vším všudy."

Když to Python zmínil, Werric, Oltiris a Azan se zvědavě napřímili-Starlia z nich občas měla strach. Oltiris byla rázná a výbušná, rychle si spojovala k sobě věci, které vlastně nedávaly smysl a stála si za vším, co vymyslela. Azan měl naopak něžnou duši básníka a každá jeho otázka byla zdvořilá a očividně se o to všechno zajímal jen proto, aby získal inspiraci pro své básně. Werric však byl v tomhle ohledu jiný-usmíval se, vtipkoval, některé věci nadlehčoval a všeobecně vyvolával dojem, že s ním můžete mluvit naprosto bez zábran. Starlia si však všimla, že ať se děje cokoliv, vždycky pečlivě poslouchá a za těma chytrýma očima si spojuje dohromady všechny věci, které uslyší-a jeho teorie byly narozdíl od těch Oltirisiných správné.

,,No... Není tady moc o čem mluvit," zamumlal Kelnan. ,,Oba jsou mrtví."

,,Většina z nás má mrtvé rodiče," uklidnil ho Aurin.

,,Já ne," ozvala se Oltiris.

,,A já bohužel taky ne," zabručel Python.

,,S tvou rodinou jsem se setkala v Blackstaru," řekla Layla. ,,Veselá rodinka, to ti povím."

Starlia slyšela, jak si Enyo odfrkla-teda aspoň soudila, že to byla Enyo, protože se to ozvalo nedaleko Pythona. Všimla si vztahu mezi těmi dvěma-začínalo jí bavit rozebírat vlčí povahu na kousky. Python jí byl naprosto oddaný, očividně učarovaný vším, co Enyo udělala. Bílá vlčice se s ním bavila více, než s ostatními, ale nikdy se na něj nedívala tak, jako on na ni.

,,Moje rodina taky není mrtvá," řekla Starlia, aby se zapojila do hovoru. ,,Ačkoliv bych si to někdy taky přála."

Ne, spíš bych si přála, aby nebyli tak... Strašní, pomyslela si trpce.

,,A co ty, Werricu?" Zajímal se Python. ,,Máš nějaké jiné příbuzné nebo známé, kromě těch imaginárních kamarádů, s kterými si pořád povídáš?"

,,Nemáme náhodou odpočívat, abychom se zítra vydali na cestu?" Vyhnul se Werric odpovědi.

,,Ještě před chvílí si byl celý natěšený mě vyslýchat," podotkl Kelnan.
Werric neodpověděl.

,,Moji rodiče jsou naživu," ozvala se Kunna dlouho po tichu, které následovalo-Starlia si byla celkem jistá, že už někdo z nich usnul. ,,Aspoň myslím. Otec od nás odešel a nechal nás s matkou samotné."

,,Proto jsi na téhle výpravě, že?" Zeptal se Alakin zničehonic-Starlia si ani nepamatovala, kdy naposledy promluvil. ,,Jsi na tom hůř, než ostatní zdejší zloději."

,,To je teda taktu," zamumlala si pro sebe Ferox.

Kunna zvedla hlavu, žluté oči se jí zaleskly ve slabém světle pronikající do jeskyně z venku. ,,No a co?" Naježila se. ,,Já za to nemůžu."

Starlia měla dojem, že se její pohled zaměřil na Aurina, ačkoliv se to ve tmě špatně posuzovalo.

,,Vy všichni... Kradete proto, aby jste přežili, že?" Ozval se Aurin, který očividně její pohled vycítil.

,,No, stručně řečeno..." Souhlasil Werric váhavě.

,,A to díky tvojí sestřičce," rýpla si Ferox. ,,Zatímco vy se valíte v postelích s nebesy a jíte za den tolik jídla, kolik my neuvidíme ani za rok, vlci tam venku musí přežívat, jak to jen jde."

Aurin si povzdechl. ,,Faezana není zlá," řekl a ignoroval, jak se od většiny přítomných ozvalo nevěřícné odfrknutí. ,,Udělala to, co považovala za správné. Ale ono to správné nebylo a mělo to horší následky, než sama čekala."

,,Jako kdyby jí na nás záleželo," zamumlal si Seren.

,,No, Faezana mi pořád přijde jako pořád lepší královna, než je moje matka," ozvala se Starlia a zaznamenala, jak se na ni Aurin vděčně podíval. ,,Takže myslím, že vy jste na tom ještě v pohodě."

,,Stejně mě to hrozně fascinuje," řekl Werric zamyšleně. ,,Kde přišla-ona a všichni nebešťané-na to, že jsou nějak lepší, než třeba stínotkalci? To mi nedává smysl. Podle toho co jsi říkala, mi přijdou ještě mocnější. Tak proč se proti tomu nevzbouřili, nebo tak?"

Starlia se rozpačitě ošila. ,,Myslím, že se k tomu schylovalo," řekla. ,,Matka není u trůnu zase tak dlouho a naplánovat takovou vzpouru dá práci. Myslím, že tahle válka odpoutala pozornost od veškeré nespokojenosti."

Kelnan se ve tmě pohnul a nadechl se, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak se zarazil a nic neřekl.

,,Co tady vlastně všichni děláte?" Zeptala se Starlia najednou. ,,Podle toho, co jsem o vás pochopila, jste všichni zloději a zločinci, kterým svět ublížil. Všichni se na vás vykašlali a teď tu přesto jste a zachraňujete je."

Čekala na lehkovážné odpovědi, ale rozhostilo se zamyšlené ticho-usoudila, že všichni nad tím opravdu přemýšlí.

,,Nebudu vám lhát, já potřebuju peníze," ozvala se Kunna jako první. ,,Umíráme s matkou pomalu hlady a musíme žít na místě, jako je Garmor. Chci to změnit."

,,Jo, to je příjemný důvod," souhlasila Ferox. ,,Peníze."
Ozvalo se souhlasné zabručení i od několika dalších.

Starlia se zamračila. ,,Takže jsou v tom peníze? Nic víc?"

,,Sama jsi to řekla," poznamenal Werric. ,,Svět se k nám nikdy nezachoval spravedlivě. Když už pro něj něco uděláme, tak ať za to máme něco na oplátku."

Zase se rozhostilo ticho, všichni byli ponoření do svých myšlenek.

,,Ne," ozvala se Layla. ,,Myslím, že tak to není a vy to víte. Myslím, že i kdybych se sem dostala jen náhodou a neměla žádné sny nebo vrány, které mě někam navedou, snažila bych se pomoct. Protože se zdá, že to nikdo jiný neudělá. Že musí zachránit svět ti, od kterých by to nikdo nečekal a kteří o to vlastně ani nestojí."

Nikdo nic nenamítal, protože to byl dobrý důvod.

Chci tuhle válku zastavit, protože se Calianthe chová hloupě, pomyslela si Starlia. Protože vlci si nezaslouží být takhle bezdůvodně vražděni. Protože jsem už v jedné bitvě byla a chci zabránit tomu, abych zažila další.

✴️️✴️✴️

Druhý den se probudili do slunečního světla.

,,To je slunce?" Vytřeštila Oltiris oči. ,,Páni... Je tak... Zářivé."

Očividně nebyla jediná, která z toho byla celá udivená-vlci z Ledové země sice viděli slunce mnohem častěji, ale i tak to pro ně byla vzácnost.

Starlia si spokojeně protáhla křídla a nechala na ně dopadnout pár slunečních paprsků. Nebyly moc teplé a slunce pořád okupovaly mraky a pravděpodobně brzy vyhrají bitvu o oblohu, ale Starlia musela využít toho, že slunce vůbec vidí-i jen na chvíli. Nadechla se čerstvého, vlhkého vzduchu a pak se vrhla z pěšiny.

,,Starlio!" Vykřiklo za ní pár vlků, ale Starlia je ignorovala a nepřerušila svůj pád. Pak, až když vítr přestal být příjemný, ale začal ji bičovat, prudce roztáhla křídla a s trhnutím se zastavila.
Prudce jimi mávla a vyletěla zpátky nahoru, přitom se tlapami dotkla několika dřevin, trčících ze skály.

,,Málem jsem dostal infarkt," zamračil se na ni Kelnan, když se dostala k doslechu.
Starlia se na něj ušklíbla. Měla dobrou náladu a stačilo k tomu jen pár paprsků světla.
Nikdy by ji nenapadlo, že může světlo, které pro ni bylo celý život samozřejmostí, přinést tolik naděje a radosti.

Vydali se zase na cestu, vystoupali na travnatý hřeben jedné z hor, která vypadala oproti obrům, kteří je obklopovali, úplně prťavě. Chůze teď byla pro ostatní snazší, museli jen sem tam šplhat a zase slézat, jak se hřeben vlnil, ale pořád to bylo příjemnější, než pořád jenom někam lézt. I tráva, která byla sice drsná a suchá, dělala divy.
Starlia s Laylou-Ferox pro jednou usoudila, že může jít s ostatními, protože proměna ve vránu ji vyčerpávala víc, než chůze-poletovaly nad jejich hlavami a užívali si slunce.

,,Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude slunce tak chybět," řekla Layla, jako kdyby četla Starlii myšlenky. Nechaly ostatní za zády a lehce se vznášely nad hřebenem.

Starlia cítila, jak si s jejími pírky pohrává chladný vánek, jak ji češe srst a bylo to tak příjemné, že by dokázala uvěřit, že je svět takový, jaký by měl být. Proč se všichni těch hor tolik báli? Teď, ve svitu slunečních paprsků, v místech mezi nebem a zemí, plachtící kolem špičatých skal, se zdály všechny řeči hloupé.

,,Mně taky ne," přiznala Starlia. ,,V Říši prvního měsíce svítilo slunce pořád. Byla jsem ráda, když jsem viděla nějaké mraky. Teď jich mám až dost." Na chvíli se odmlčela, když její řeč přerušil jestřáb a rozhlédla se kolem sebe, jestli neuvidí tmavou siluetu na modrobílé obloze. Nic nenašla a tak se zeptala: ,,Odkud jsi ty?"

,,Máte v Měsíční zemi nějaké pralesy?" Zajímala se Layla.

,,Hm, nic mi to neříká," pokrčila Starlia rameny.

,,Pralesy jsou... Eh, nevím jak to popsat. Představ si ty nejvyšší, listnaté stromy, jaké jsi kdy viděla, jejich koruny zakrývají oblohu a světlo, které pronikne mezi jejich listy, má nazelenalý nádech. Ty stromy mají pokroucené větve, ze kterých visí liány a kmeny pokryté mechem. Vzduch je dusný a vlhký, jako ve skleníku. Neustále na tebe z něčeho kape, všechno je mokré a je tam nádherné teplo-ne jako v Lávové zemi, ale příjemné, vyvážené. Nemůžeš projít po zemi, aniž by nezakopla o nějaký kořen nebo rostlinu-všude je zelená, spousta zelené. Je ale vyvážená nejrůznějšími barvami těch nejkrásnějších květin-neexistuje místo, kde by bylo tolik různých druhů květin. Prales je život. Každý les jednou zmlkne, třeba v noci nebo za studeného počasí, ale Prales nikdy. Prales žije dál, ať už se děje cokoliv. Slyšíš neustálé kapání vody, praskání větví, švitoření ptáků, vřískání opic... A toho hmyzu! Neustále bzučení jednomu utrhne uši," vysvětlovala Layla zasněně.

Starlia zavřela oči-nebála se, že by do něčeho třeba narazila nebo ztratila směr, věřila větru-a snažila se to představit. Úplně to nedokázala, protože tam nikdy nebyla, ale stejně se jí líbilo už jen to, jak o něm Layla mluví.

,,Miluješ svůj domov, že?" Řekla, když otevřela oči. I ona milovala Říši prvního měsíce-rozlehlé, travnaté pláně, slunečního svitu tolik, že by se v něm mohla koupat a vítr. Vítr, kterému nic nebrání v tom, aby se proháněl všude, kde se mu zachce.

,,Myslím, že díky Pralesu jsem vlastně ještě neutekla. Od všeho, co jsem v životě měla. A neměla," řekla Layla upřímně. ,,Nikdy jsem se necítila šťastná v paláci ani mezi vlky. Ne, když jsem viděla, jak se mě snaží přehlížet nebo se snaží nedívat se na mě tak opovržlivě. Viděli ve mě jen někoho nevýznamného, někoho, kdo se nemůže rovnat Arcalimě. Přemýšlela jsem, že když o mě nikdo nestojí, tak přece můžu odejít, no ne? Nikdy jsem to neudělala."

,,Mohla jsi žít v Pralese," řekla Starlia opatrně. Měla pocit, že nedokáže rozumět tomu, co Layla cítila a zároveň se do její situace naprosto vžila. Měly to úplně obráceně-zatímco Layla byla ta druhá, Starlia byla ta první. Zatímco Layla toužila po tom, aby si jí někdo všiml, Starlia chtěla, aby si jí přestali všímat všichni.

Layla dlouho mlčela, až se Starlia bála, že ji nějak urazila.

Letmo se na ni podívala, ale Layla nevypadala naštvaně, ale zamyšleně, snad až překvapeně, jak nad něčím přemítala.

,,Ty teda umíš jednoho zmást," ušklíbla se nakonec Layla, což jí bylo mnohem podobnější, než netypické mlčení. ,,Nejsem si jistá, co teď vlastně cítím. Máš pravdu a stejně... Myslím, že ačkoliv nesnáším obyvatele Pralesa se vším všudy, nesnáším je proto, že vždycky budou litovat toho, že dostali mě místo Arcalimy, zároveň je miluju. Jsou strašní, o tom není pochyb, ale... Nechci házet všechny do jednoho pytle. Našlo se pár vlků, kteří měli radši mě, než mou sestru. A i když ne... Jsou to moji vlci, jsou součástí Pralesa a já si vybrala Prales nade vším ostatním."

Starlia ji udiveně poslouchala a zahlodaly v ní výčitky. Takhle by se měla chovat správná královna. Takhle by se měla chovat Calianthe, Faezana i ona.

,,Teda, tvojí sestru jsem nepoznala," řekla Starlia nakonec. ,,Ale stejně si nedokážu představit, jak by mohl být někdo lepší než ty."

Layla se pobaveně zašklebila a obrátila oči v sloup, ale Starlia si všimla radosti, která z ní sálala.

MÁM TO!
JO!
COŽE MÁM?
DOPSANÝ TENHLE DÍÍÍL! XD
Teda, ještě mi chybí poděkování, ale to dodělám zítra XD Tak, teď je jen otázka, jak mám vydávat kapitoly XD Chcete pořád každý den, nebo nějak častěji, nebo tak..? XD Nechám to na vás XD
No nic, zatím ahuuuj XD