Krev, krev, všude samá krev, stékající v loužíš, mísící se s hlínou a vodou, vytvářející hnusné odporné bahno. Všude je cítit hniloba, zápach smrti, který mi i při vdechnutí rozežírá vnitřnosti.

„Jsme poslední, heichou," řekl Eren a já pocítil, jak jeho hlava klesla na mé rameno.

Stál jsem zády k němu a díval se na tu pohromu, na tu smrt. Všude okolo mě ležela bezvládná bezduchá mrtvá těla, která se už nikdy nezvednou, nikdy nepovstanou, nikdy už nespatří slunce. Nemohl jsem se na to dívat, ale přes to jsem se díval. Nemohl jsem se otočit a pohlédnout Erenovi do očí. Bylo to nad mé síly.

Tolik zlomených nadějí, mrtvé víry, rozkládajících se těl. Zemřeli všichni do posledního vojáka, kromě mě a Erena. Nemohl jsem pochopit proč. Proč? Proč oni? Proč ne já?

„...Proč... Proč oni?... Proč ne já?..." pronesl Eren tiše, jakoby mi četl myšlenky.

Prudce jsem se otočil a kopl ho do nohou s takovou sílou, že se svalil do zkrvaveného bahna. Začal jsem ho nemilosrdně kopat do břicha, do noh, do rukou, do hlavy než jsem na kolenou klesl k němu, abych beznadějně svěsil hlavu a aby mě pohltily myšlenky o smrti, které ke mně nepřestávaly natahovat svoje dlouhá chapadla.

Volba bez lítosti... Volba bez lítosti... Už nemělo smysl si to říkat, řídit se tím. Všichni, na kom mi kdy záleželo, jsou teď mrtví! Erwin, Hanji, Petra, Oluo, Gunther, Eld, Farlan, Isabela a... on.

Eren... Eren!

Pohlédl jsem na toho spratka co ležel přede mnou a rychle jsem jeho bezvládné tělo otočil na záda.

„Erene? Erene! Prosím, aspoň ty ne! Prosím!!!" Z očí mi po dlouhé době vytryskly slzy, když se Eren rozkašlal a popadl dech.

„N-neopustím...vás..." Bolestný úsměv se mu rozlil po obličeji a krev mu stékala z poraněného rtu a hlavy. Na pravé tváři jsem mu způsobil modřinu, která otekla. Vždyť... Vždyť jsem ho málem zabil!

Přitiskl jsem si chlapce ke hrudi a těžce vzlykal. Slzy se mi nezastavovaly, nemohl jsme je zastavit a nechtěl jsem. Nahromadilo se ve mně až moc bolesti. Potřeboval jsem ji teď vypustit.

Všichni na kom mi kdykoli záleželo, byli teď mrtví! Absolutně všichni... Proč prostě já?! Proč?! Co je tohle za šílenou osudovou hru, kterou s námi život hraje?! A proč proboha?!

„Jsem s... vámi... h-heichou...a b-budu..." Zlomená ruka Erena mě těžce objala okolo pasu a já dostal panický strach, že i jeho duch za malou chvíli opustí své tělo.

Tiskl jsem ho k sobě, naříkal, nadával, vzlykal a vypouštěl jsem ze sebe absolutně všechny potlačené emoce, ale tělo pode mnou stále dýchalo. Cítil jsem, jak v Erenovi slabě, ale přeci jen buší srdce. Ještě žil a věděl jsem, že to zvládne. Jeho regenerační síla byla přece velice silná a já věřil, že to zvládne.

Na malý moment, jako poslední naděje, se objevil paprsek slunečního svitu, který dopadl přímo vedle mě na čepele, jimiž jsem za dnešek rozzřezal několik set šíjí titánů, ale stejně nás to přivedlo k prohře. Lidstvo prohrálo, neměli jsme šanci. Ovšem tenhle svit dodával jakousi zvláštní naději.

„Heichou."

Přestal jsem vzlykat a uslzenýma a oteklýma očima pohlédl na hocha, který teď vypadal tak zdravě, jako bych ho před tím ani neskopal.

A usmíval se. Šťastně se usmíval a společně s tím svitem mi to dodalo ještě víc naděje, i když se zdálo, že už tu žádná není, že žádná neexistuje.

„Erene." Polkl jsem další vzlyk a i mně se rozlil úsměv na tváři.

Eren po chvíli vstal a vzal své čepele do rukou a povstal přede mnou. Nebe se začalo rozjasňovat a mraky postupně začaly mizet. Viděl jsem jak tentokrát on ochranitelsky stojí přede mnou, jako já tenkrát, když ho Armin a Mikasa vyprostili z titána v Trostu. I on, jako já, se tenkrát otočil, ale na rozdíl ode mě se usmíval.

„Teď je řada na mě vás ochránit, heichou."

A jako podle scénáře se před námi vynořil z lesa patnáctimetrový titan, který si nás všiml a bez pochyb zamířil k nám.

„Erene, ne!"

Eren se hned rozběhl za titánem s čepely připravenými sekat a zabíjet. Strach ovládl mé tělo, jako bych to ani nebyl já, ale sluneční svit, svítící na mé čepele byl najednou širší a já v nich jakoby viděl usmívající se tváře všech, o které jsem přišel a mezi nimi jsem spatřil i Farlana s Isabel a dokonce i... mou matku.

Svištění gearů se mi doneslo až k uším, když se Eren odrazil od země. Nemešklal jsem – popadl jsem svoje čepele a s adrinalinem v krvi, který nahradil ten prokletý blbý strach, jsem teď běžel na pomoc k Erenovi. Zmáčkl jsem spouště, které se svištěním vypustily zachycovací háky a ty se upevnily u jednoho ze stromů.

Neumřeli nadarmo, bojovali do posledního výdechu a i já budu bojovat, dokud nezabiju posledního titána na zemi. Zabiju každého! Absolutně každého!

Oba na ráz jsme s Erenem prořízli šíji titána, dokud se neobjevil další a další. Byli všude a pomalu nám s Erenem docházeli síly, ale bylo jich příliš moc.

Uslyšel jsem hlasité zavřískání, které bez pochyb patřilo titánovi, do kterého se Eren právě transformoval. Ostatní titáni na něj šli jako včely na med a já využil té příležitosti, že se soustředili na něj, abych většině z nich mohl rozsekat ty pitomé krky a několik jich pak Eren zabil.

Krev, krev, všude samá krev, ale to mi nestačilo! Chtěl jsem je zabít všechny hned teď! Klesl jsem ale zase na kolena.

Po chvíli se Eren vynořil z těla titána a něco na mě křičel, ale já ho neslyšel. Zíral jsem na zkrvácený znak legie. S celou legií, umírá i náš odznak.

Od toho osudového dne uběhlo několik měsíců a my se teď s Erenem žijeme u moře, které, jak říkával kdysi Armin, podle slov Erena, je slané a opravdu bylo. Akorát se nezmínil, že bylo špinavé.

Oba jsme si postavili společný domek a žili jako rodina.

V ten den jsme pozabíjeli většinu titánů, co se ještě bezmyšlenkovitě toulali po zemi a ostatní už dokázal Eren zabít ve své formě titána, když jsme se vraceli zpátky za stěny. Nebyli jsme uvítáni zrovna nejlíp, ale nové jednotky průzkumné legie, které vznikly z části jednotek vojenské policie a nováčků, potvrdily, že během své cesty nenarazily ani na jednoho titána.

„Takže jsme je přeci jen vyvraždili," pousmál se Eren, když jsme domek konečně dostavěli. Seděli jsme tenkrát na břehu moře a pozorovali západ slunce. Bylo to snad poprvé, co jsem viděl něco tak krásného. Říkal jsem si, jaké je to zajímavé – narodit se v podzemí a dojít až sem, kde konečně vidím západ slunce. „Akorát zbývám jen já..." dodal a hlava mu poklesla. Já se oproti němu zarazil a pohlédl na něj.

„Opovaž se vyvést nějakou hloupost, spratku," řekl jsem varovně a cítil jsem, jak se mi všechny svaly v těle napjaly, jakoby každou chvíli měli zaútočit titáni. Pak jsem spatřil, co Eren celou dobu měl položené vedle sebe – byl to můj nůž, který jsem měl ještě v podzemí a už se jim rozmáchl, když jsem po něm skočil a nůž mu vyletěl z ruky. Ležel pode mnou a my se navzájem propalovali pohledy, ale ten jeho byl neuvěřitelně smutný a frustrovaný.

„Jsem poslední titán, heichou! Zasloužím si zemřít! I vy jste tvrdil, že zabijete posledního titána a to jsem já! Tak mě sakra zabijte!" Z jeho smaragdových očích začaly potokem téct slzy. A pak jsem spatřil všechny ty pocity. Hlavně bolest. Připomněl mi mě v ten den...

„Ať jsi poslední titán nebo ne, jsi to jediné co mám!"

Přestal vzlykat a díval se s překvapeným výrazem ve tváři na mě.

„Omlouvám se, heichou. Já-já se už o to nikdy nepokusím, omlouvám se..." omlouval se pořád dokola a já ho k sobě tiskl a uklidňoval ho hlazením.

Byli jsme oba stejní, ale při tom tak různí...

„Erene, přines mi čaj." Ležel jsem na posteli a četl jednu z nově napsaných knih, kterou mi Eren koupil na narozeniny.

„Tady ho máte." Podal mi šálek černého čaje a já upil.

„Kolikrát ti mám říkat, aby jsi mi tykal? Tch." Pobídl jsem ho, ať si vedle mě sedne a on, poslušně jako pes, splnil moje nařízení.

„Promiňt– Promiň, pořád si nemůžu zvyknout." On si místo toho lehl vedle mě a ruku mui podložil pod krk, aby se mi pohodlněji leželo. „Je ta kniha zajímavá?" nahlédl do knihy a nejspíš se z ní něco snažil pochopit, ale asi mu to moc nešlo. Ještě pořád pořádně neuměl číst.

„Celkem jo. Mám ti předčítat?"

Eren se pohodlně uvelebil vedle mě a přikývl a já tedy spustil: „Pohodlně se usadili vedle sebe, když jeden z nich pronesl." Podíval jsem se do smaragdově zelených očí a řekl svými slovy, aniž bych předčítal z knihy: „Budu tě milovat až nadosmrti ať si kýmkoli."