Jemně se nadechl, nasál ztuhlý vzduch a pomalu ho vyfoukl směrem ke starému nástroji. Se slzami v očích sledoval, jak se prach z jednotlivých kláves zvedá, lehce, bez jakékoliv námahy. Chmýříčka v prachu tančila kolem něj smutný tanec, tanec, jenž je tančen bez hudby. On se ale piána dotknout nemohl, nesměl.

Stejně na něj hrát neuměl.

Nejistě natáhl svůj levý ukazováček k jedné z černých kláves. Představil si jak bude tón znít, jak konečně oživí mrtvou symfonii prachu... Ale odpovědí mu bylo jenom ticho. Jeho prst ustrnul milimetry před krásným nástrojem. Jako pokaždé si uvědomil, že místo na kterém sedí, nepatří jemu.

Zvedl se z dřevěné stoličky, která byla ozdobená malinkými vyřezávanými růžemi. Nepotřebovala zalévat, růže byly nesmrtelné. Přesto měl pocit, že i tyto nesmrtelné růže umíraly.

Zavrávorala v něm myšlenka, že by se piána zbavil. Nikdo na něj nehrál dvacet let a zabíralo neskutečně mnoho místa. Okamžitě se za myšlenku styděl. Nemohl se přece vzdát předmětu, který byl pro ni tak důležitý.

Celkově mu připadalo, že byt ve kterém žil, byl spíše Heleny, než jeho. Červený koberec, který mu upřímně připomínal vypelichanou kočku, na zemi ležel jenom proto, že se líbil jí. Knihy, jež byly pečlivě vyskládané v knihovně v ložnici se nikdy nedočkaly jeho zájmu. Nic takového by přece nečetl. Ale Helena spolu s nimi byla schopna strávit celé odpoledne.

Znovu si ji představil, sedící v křesle naproti němu. Měla mnoho nedostatků, ale on ji ve svých představách vždy viděl dokonale. Dlouhé kaštanové vlasy, které si vždy stahovala do culíku, vybledlou kůži a její překrásná jemná ústa. Všechno to barvitě viděl, slyšel její barvitý smích, jak ji pobavil jeho banální vtip.

Ale když se pečlivě podíval, křeslo bylo prázdné. Jediné co tam leželo byla truhlička Heleniných šperků. Uměl je všechny popsat nazpaměť, přece jenom je všechny pečlivě našel a do truhličky uložil. Dokonce i svatební prsten svatby, která se nikdy nestala nechyběl. Jenom jeden šperk truhlička postrádala.

Medailon.

Jednalo se o medailon docela obyčejný. Heleně ho koupil k jejím dvacátým třetím narozeninám, doufajíc, že si ho jeho kolegyně všimne. Bylo na něm spousta malinkých růží, které, jak bylo známo, Helena milovala. Jaká náhoda byla, když jí David koupil medailon úplně stejný! Pocit výhry, když si Helena nechala ten jeho a ne Davidův, možná započal vztah, který muže trýznil doteď.

Nicméně, medailon se ztratil. Bylo to pár týdnů před tím, než Helena onemocněla, takže se v té době myslelo na úplně jiné věci než na ztracenou cetku. I přesto měl pocit, že kdyby medailon neztratil, nikdy by se žádná z následujících událostí nestala.

Byla by krásná svatba a oba by- Zvonek se najednou rozřinčel.

Musel otřít slzy a pomalu dojít ke dveřím, ani se nekoukajíc komu je otevřít. Jaké bylo jeho překvapení když spatřil holčičku, jíž mohlo být odhadem maximálně osm let.

"Dobrý den! Jste pan Milan..." dívenka přejela očima tabulku vedle zvonku, "...pan Milan Němec?"

Opatrně přikývl a nejistě si dívku prohlédl. Její tmavá pleť kontrastovala s jejíma docela světle modrýma očima, které okamžitě chytly Milanovu pozornost.

"A ty jsi?"

Dívenka se nadechla, jakoby právě měla odrecitovat celou abecedu: „Bahati Klára Meria Hájková."

„To je... docela dlouhé jméno. A copak potřebuješ, Batati?"

„Jmenuji se Bahati, ale to je jedno. Našla jsem tohle a paní Fremundová mě poslala za vámi. Víte, zrovna jsme se přistěhovali, a jak jsme uklízeli byt, tak jsme to našli."

Muž už Bahati dávno neposlouchal, jen zkoprněle koukal na lesklý medailon, který mu Bahati dala do dlaně. Opatrně ho sevřel v ruce, doufajíc, že něco ucítí.

Byl to přesně ten stejný medailon který Heleně daroval. Nebo nebyl? Muž nevěděl, každopádně, s překvapením zjistil, že k medailonu nic necítí. Pocit prázdnoty ho zahltil na několik vteřin, až tak, až skoro zapomněl, že s někým mluví.

„Je to od tebe pěkné-" pomalu se otočil a zjistil, že Bahati proklouzla dovnitř do jeho bytu. Rychle se rozeběhl směrem k obývacímu pokoji, ale už bylo stejně pozdě. Bahati seděla na stoličce a nadšeně přejížděla po klávesách.

Chtěl jí zastavit, ale náhle zjistil, že melodie kterou piáno náhle vydávalo byla překrásná. Dívenka se nedívala do žádných not, hrála, její prsty klouzali po klávesách tak přirozeně, jako se vlny přelévaly přes kameny. Milanovi bylo najednou celkem líto, že o tohle piáno přicházelo celých dvacet let. Užíval si ještě chvilku tóny piána, než si dívka všimla, že v místnosti je ještě někdo další a vesele se otočila.

„Umíte vy hrát na piáno?" zeptala se, klonící svou hlavu lehce na stranu. „Já mám nástroje moc ráda. Ale piáno doma nemáme, všechno místo zabere harfa. Nemáte taky harfu?"

Muž zavrtěl hlavou, očividně se snažíc strávit všechno, co na něj dívka házela: „Ne, na piáno hrát neumím. A harfu taky nemám."

„To je škoda," povzdechla si Bahati, „naše harfa totiž půjde brzo z domu pryč."

„Proč?"

„Maminka říká, že je to všechno kvůli tátovi. Kvůli němu jsme teď na vodě. Víte, brácha je celkem takový... a ještě k tomu nemocný... Prostě by nám prodaná harfa celkem dost finančně pomohla."

Milan sice nevěděl, kolik taková harfa stojí, ale pravděpodobně to nebyla levná záležitost. Pomalu se nadechl.

„A potřebujete pomoc s vybalováním?"

∞∞∞

„Takže se na mě totálně vykašlal, odešel si za jinou ženskou, a nechal mě samotnou s tříletou Bahati. Pak se za dva roky vrátil, s novorozeným dítětem. Odprosil mě na kolenou, kupoval Bahati drahé dárky, všechno bylo dokonalé. Jakmile jsem kluka adoptovala, vypařil se jak pára nad hrncem," Eva usrkla trochu alkoholu, který před ní byl postavený a podívala se na Milana.

„A co ty?"

Muž si povzdechl: „Huntingtonova choroba."

Eva nechápavě zvedla jedno obočí a nechala si dolít obsah celé skleničky: "Neznám, co to je?"

„Nemoc mozku, zhoršená imunita - prostě nic pěkného. Moje snoubenka na to umřela, pár měsíců před naší svatbou."

Z nějakého důvodu měl pocit, že se by o tom neměl mluvit takhle lehce. Nebyla to jenom nějaká snoubenka, ale jeho Helena. A chorobu popsal moc poeticky - nebyla to přece jenom nějaká nemoc, byla to nemoc, která zabila jeho jedinou lásku.

„To zní příšerně," Eva přisvědčila. "Nejsem moc dobrá na říkání motivačních věcí, ale ráda bych ti pomohla. Ale nemám tušení jak."

Z nějakého důvodu měl Milan pocit, že následující slova jsou špatná a zlá, ale zároveň správná.

„Jeden způsob tu je."

Nádech, výdech.

„Šla bys se mnou na... rande?"

Poslední paprsky pomalu zapadaly za obzor, pomalu skákající po tabulkách skla, až nakonec spadly. Ale Milan věděl, že to neznamenalo konec. Byl to příslib na nový začátek.