Fotbalová figurka na kapotě Patrickova auta se vesele houpá ze strany na stranu.

,,Patricku?", začnu.

Ticho.

,,Patricku?", řeknu ještě jednou.

Ticho.

Nahlas si povzdechnu.

,,Omlouvám se, měla jsem tě poslechnout".

Ticho.

,,Já vím, že jsem tam chodit neměla už se to nestane, ale všichni chodí na zápasy a já tam nikdy nebyla, taky jsem to chtěla zkusit, nevěděla jsem, že se to takhle pokazí", snažím se znít nevinně.

Ticho.

Tohle už mě přestávalo bavit.

,,Posloucháš mě tady Patricku?! Říkám, že se omlouvám a že se to už nestane!" už na něj prakticky řvu.

Patrick si povzdechne.

Ticho.

Ten kluk už si ze mě dělá prdel ne?

,,A víš co?! Omluvu beru zpátky, nelituju, že jsem tam šla, užila jsem si jako nikdy. Už mě nabaví, jak mi pořád něco zakazuješ, už jsem velká, kdyby se mnou měl někdo ze školy problém kvůli tomu, že jsem tvoje sestra, tak to nějak zvládnu, chápeš, umím se o sebe postarat sama. A taky mě to občas uráží, ty se za mě stydíš nebo co?!" řvala jsem na něj přes celé auto.

,,Dobře", řekne Patrick naprosto klidně.

,,Dobře? Takže ti nevadí, že jsem tam byla?"

,,Ne, zrovna tohle mě sere, Ari, jsem tvůj starší bratr a když ti něco řeknu tak mě máš poslechnout, protože to mladší sourozenci dělají!".

Oukej, tak zas tak klidný nebyl.

,,Štve mě to fakt hodně, ale pravdou je, že jsem se ani já k tobě nechoval jako starší bratr, když jsi ve škole něco potřebovala, tak jsem tě obešel, jako kdybych tě neznal a to jsem neměl.
Takže jsem možná trochu i rád, že to prasklo", Patrick se pokusí o slabý úsměv.

No počkat počkat, to mění celou situaci.

,,Omlouvám se, že jsem tam šla bez tvého dovolení".

,,A já se omlouvám za to, jak jsem se k tobě choval".

Usmějeme se na sebe.

Takže, když si to shrneme, šla jsem na zápas, na který mě pozval ten nejkrásnější kluk ze školy, nějak po svém jsem si ho užila, všichni se dozvěděli, že já a Patrick jsme sourozenci a nejlepší na konec, Patrickovi to nevadí!

,,Jo a ještě jedna věc, proč jsi tam vlastně šla?"

Tahle věta mě vytrhne z mého snění.
Patrick ji sice nemyslí nějak vážně, ale nejsem si úplně jistá že na ni chci odpovídat.
Šla jsem tam kvůli Brandonovi, který se ale porval s Derecem, kvůli jeho bejvalce.

,,Rivalita, znáš to", ušklíbnu se na něj nejistě.

Můj šofér se tomu jenom lehce zasměje.

                                       ~

A je to tady, ten den, na který jsme se všichni těšili.

Pátek.

Pátek vždy býval můj nejoblíbenější den v týdnu, jako všech asi, pomineme to, že v pátek vždy bývá v cantyně nějaký čokoládový moučník, ale je to hlavně kvůli tomu, že není matematika.
Yesssss.
Na dnešek jsem se vůbec nepřipravovala, vůbec nevím jak vezme celá škola to, že jsme s Patrickem příbuzní. Třeba to vůbec nebude řešit a na programu dne bude jiné drama, ale co když ne? Nad tímhle jsem vůbec nechtěla přemejšlet, co bude to bude.

Patrick mě poprvé v životě dovezl na parkoviště naší školy.

,,A jsme tady, madam, vystupovat", zavelí s úsměvem.

Nádech, výdech.

Už na parkovišti je menší rozruch, když jdeme s Patrickem bok po boku, studenti se začínají otáčet od svých luxusních vozů a šeptat něco naším směrem.

Skvělý.

,,Neboj, ono je to přejde", usměje se na mě povzbudivě brácha.

Takhle to pokračuje až k mé skříňce, u které mě čeká milé překvapení.

,,No helejme se kdo je dneska hvězda školy", kření se na mě Axel.

,,Axele", šepnu a vrhnu se mu kolem krku.

Je toho hodně co bych mu potřebovala říct, jak mě Brandon pozval na fotbal nebo to jak mému bráchovi vůbec nevadí, že naše rodinné tajemství je odhaleno. Ale jediné co jsem dokázala říct:

,,Tak ráda tě vidím".

Můj nejlepší kamarád se na mě usmál.
Ještě chvíli jsem ho objímala. On mi tak chyběl!

Bavili jsme se o jeho mámě ležící na nemocničním lůžku.

,,Mamka měla štěstí, že jí rakovinu plic našli na počátku stádia, je jedna z mála", řekne Axel.

Nikdy jsem se o takové věci nezajímala, a proto jsem úplně nevěděla, co to znamená, ale nechtěla jsem se ho ptát, kolik jí zbývá času.

Axel zachytil můj nechápávý pohled.

,,To znamená, že je docela dost velká pravděpodobnost, že se uzdraví", usmívá se.

Oddechla jsem si, mám paní Beghamovou velmi ráda a neumí so představit, kdyby nad rakovinou nezvítězila.

,,Cože, Aria a Patrick jsou sourozenci, tak to mění celou situaci, sedneme si k ní na obědě", řekne Kandall dramaticky.

,,Řekl kdo?" zeptám se.

,,Řekly nějaké třetačky na záchodech", uchechtla se Lili vedle ní.

,,Ehm, ahoj", řekne stydlivě Axel.

,,Tohle Kendall", představím Ken, která na něj jenom mávne a dál věnuje pozornost svým novým converskám.

,,A tohle je Lili", ukážu na Lili, ta se pro změnu usměje a zabodne svůj pohled do země.

,,Axel", usměje se.

Tak tohle trapný představování máme za sebou.

Pak už ale zazvoní a každý se vydáme do svých tříd.

Den utíká docela rychle, ale pořád se setkávám s udivenýma pohledama a tichým šeptáním.
Jsem ráda, že jsem zatím nepotkala dvojčata Clarkovi, ta by mi to dala hodně sežrat. Bethany a Scott to samozřejmě věděli už v prváku, ale nic neřekli, ani když jsme se s Beth přestaly bavit, to ani jeden z nich nevyzradil, sama jsem nevěděla proč. Situace se teď ale mění, ví to celá škola a u Clarkových nikdy nevíš.

Zrovna jsem byla v záchodovém kabince, když vešly čtvrťačky.

,,No věřili by jste tomu?" slyšela jsem nějaký holčičí hlas.

V tu chvíli jsem snad ani nedýchala.
Však jo, Ario, poslouchej cizí rozhovory.

,,Hele, mě vždycky bylo divný, že má tak mladou mamku a je jedináček", ozve se druhá holka.

Ty hlasy jsou mi docela povědomé.

,,Musíme se tu jeho sestřičku proklepnout", zasměje se třetí.

Kolik jich tam sakra je?

,,Je to jednoduché, prostě si jí omotáme kolem prstu a ona bude skákat tak, jak mi pískneme", ozve se zase ta druhá, podle hlasu je poznat že je černošského původu.

,,Žádné pískání se provádět nebude Kiaro", ozve se varovně ta první.

,,Určitě se s Nothemovou nechci kamarádíčkovat, jen chci aby Patrick zaplatil za svoje chyby, a přes tu malou mrchu to půjde snadno", vysvětlí jim.

Tak teď jsem zmatená, za co má Patrick platit?
A proč mě nazvala malou mrchou?

,,Za chvíli zvoní, jdeme", zavelí zase ta první.

Až se pořádně ujistím, že jsou pryč, vyjdu z kabinky.

Co to bylo?!

Zrychleně dýchám, je to teprve čerstvě venku, a už jsem pro nějaké holky mrcha, vždyť mě vúbec neznají?!

Předtím jsem byla nevýrazná holka, která ikdyž trpěla anorexií, nikoho nezajímala, a teď tohle.

"Neboj ono je to přejde", přehrávám si Patrickovu větu v hlavě, no to určitě, když podle tónu jejich hlasu mě chtějí zakopat někde u nich na zahrádce.

Čtvťačka, která mě nazvala malou mrchou (ano, ještě to budu dlouho opakovat), měla v jednom pravdu. Zvonilo na hodinu.

Hned jak jsem vyběhla na chodbu, jsem do někoho narazila.

Au, byla ta zem vždycky tak tvrdá?

,,Pro..", zastavil se v polovině věty Brandon, stojící nademnou.

Aby tvoje omluva byla úplná, stačí doříct tři písmenka, podívám se na něj nechápavě, když stále nic neříká a jenom na mě kouká.
Pod okem se mu pěkně vybarvil monokl.

,,Ehm, dobrý", rozhodnu se přerušit ticho a postavím se.

,,Co ty, už dobrý?" zeptám se na otázku směřovanou na včerejší rvačku.

,,Víš co, včera jsem dostal přes držku od celého týmu, ale jo, jsem úplně v pohodě", řekne ironicky a trochu drsně.

On je na mě naštvaný?

,,Já jen...", nedořeknu.

,,Ty jen co? Kdyby nebylo včerejška, tak bych další týden nemusel být po škole, trenér by na mě nebyl naštvanej, mohl bych s klukama normálně hrát fotbal a neměl bych doma problém!", vyjede na mě.

On to dává za vinu mně?!

,,Ale...", začnu.

Brandona to očividně vůbec nezajímá a aniž by mě nechal doříct větu, nandá si spadlý batoh a prostě mě obejde.

Tak to bylo divný.

Ahojky💗
Po dlouhé době (což píšu docela často) jsem tu s novou kapitolou.
Moc děkuju za všechny komentáře a hvězdičky, vždycky mi udělají hroznou radost a hlavně nakopnou k psaní. Dosáhli jsme už 1k přečtení, neuvěřitelný!
Moc děkuju.
Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila, uvidíme se u další.
Vaše My Lady Jane🖤