Ať už je ten den za mnou, pomyslela jsem si když jsem seděla na poslední hodině.

Tenhle den byl prostě divnej a to všemi různými směry, už jsem měla pokrk všech těch pohledů, kterých se mi dostávalo. Trochu se mi zastesklo po mé neviditelnosti. Na jednu stranu jsem byla ráda, že je to už venku, na druhou stranu bych nejradši včerejšek smazala, aby bylo vše při starém.

,,Slečno Nothemová, jste tu s námi?" Zeptala se učitelka stojící za katedrou.

Lehce jsem přikývla, ale hned jak zase začal její výklad o buňečném množení, tak jsem se ponořila do vlastních myšlenek.

                                        ~

Oběd - část dne, na kterou se nejvíce těším, nejenže dneska máme již zmiňovaný čokoládový moučník, ale na obědě uvidím zase všechny mé kamarády a budu jim moc říct, co všechno se dneska stalo.
Jakože nejsem žádná drbna, samozřejmě.

Tsss.

Axel sedící u prázdného stolu, na mě zamával. V pátek bývalo v cantýně vždycky rušno. Cestou k Axelovi jsem spozorovala Brandona, který se zrovna bavil s nějakou čtvrťačkou.
Hajzl jeden, mě ignoruje a s ostatníma se dává s úsměvem o řeči.

S povzdechem jsem si sedla ke svému nejlepšímu kamarádovi, opřela si hlavu o ruku a začala se nimrat v jídle. Týjo ten kluk mi ale zkazil náladu.

,,Těžký den?" optal se s úsměvem Axel.

Jen jsem přikývla, nálada na to, abych mu vylíčila celý můj zajímavý den, opadla.

,,Ta mrkev ti udělala co?" zeptal se Axel ukazující na úplně rozmašírovanou mrkev.

,,Blbě se na mě koukala", zamumlala jsem.

Axel se jen pousmál a dál se věnoval svému jídlu. Věděl, že když na mě přijde taková nálada, není se mnou žádná řeč.

,,Baf", vybafla za mnou Ken a prosadila se k nám.

,,Čau, čau, čau", pozdravila nás Kendall s překypující energií.

,,Čau, co se ti stalo?" podivil se Axel.

,,Co by, je pátek, poslední den v tomhle ústavu před výkendem", opáčila Ken přežvykující okurku.

,,Co jí je?" ukázala na mě vydličkou.

,,Těžký den", upřesnil Axel, jako by byl můj mluvčí.

,,Tenhle pohled znám. Tak co ti ten kluk zase provedl?".

Holky mají v sobě zabudovanou holčiči empatii, teda né všechny, ale většina vycítí co se děje a věřte mi, že ve spoustu případů se jedná o kluky. Kluci měli byste se nad sebou zamyslet!

A tak jsem začala s vypravováním, jak na záchodech nějaké holky vymýšlely pomstu mému bráchovi, jak mě Brandon sprdnul jako malé dítě a vlastně o tom, jak je celý den úplně na hovno, s prominutím.

,,Jako kamarádka ti říkám, že se to samo zlepší, ale jako Kendall ti říkám, rozhodně ne", na téhle holce jsem milovala, jak všechno bere s optimismem.

,,Budeš jim prostě muset ukázat, že nejseš žádná málá ufňukaná Patrickova sestřička, ale že jsi nezávislá sebevědomá žena", zakončila svoji řeč.

No proslov to byl sice hezký, ale jak jim to mám ukázat.

,,A jéje ženou se sem roztleskávačky, já padám, ale ještě ti callnu ok", hvízdla, vedle mě se zvedající Kendall.

,,Taky padám", zdvihl se Axel.

Jen jsem zamumlala tiché "nazdar" a dál jsem se věnovala svému moučníku.

Za pár sekund tu byly, již zmiňované, roztleskávačky.

,,Můžem si sednout?" , usmála se na mě
Camila - hlavní roztleskávačka.

Tak Ario, nezávislá sebevědomá žena, nezapomeň.

,,Zajisté", opáčila jsem.

Co to sakra melu?!

Holky v červeno bílém dresu to ale nijak neřešily a prostě si ke mně sedly.

Trochu jsem se zastyděla při pohledu na jejich talíře plné zeleninového salátu a čisté vody a na můj plný hranolek, smažáku, Coly, zeleninového salátu - kde byla ta rozmašírovaná mrkev - a z poloviny snědeného čokoládového dortíku.

Odložila jsem vydličku od dortíku a radši jsem se přemístila k sálatu, abych si před nima nepřipadalo jako nějaké prase, což už jsem si stejně připadala, ale co.

,,Musím říct, že ty a tvůj brácha jste docela hejbli školou", řekla Camila.

,,Všichni o tobě jenom mluví", ozvala se Emyli.

Chce te se zeptat, jaktože je znám všechny jménem? Snadno, na škole jsou rozleskávačky něco jako elita, znají je všichni jménem a chovají se k nim jako ke prinzecnám.
Camila byla hlavní roztleskávačka, pak tu byla Ashley, Emily a Sandra, všechny samozřejmě jsou nejlepší kamarádky, jak jinak. Byly tu i jiné roztleskávačky, mladší, tou byla například Bethany a její dva vypatlané mozky Britney a Christen.
Ty ale nebyly tak známe, protože to byly teprve druhačky.

,,Někdy to ven muselo", snažila jsem se o úsměv, ale byla jsem tak nervózní, že se mi povedl jen jakýsi škleb.

,,To máš pravdu, udělali jste s bráchou dobře", pochválila mě Camila tónem hlasu, jako bych byla malé dítě a správně se vyčůrala do nočníku.

,,A proto nás napadlo, jestli by jsi nechtěla další pondělí přijít na nábor roztleskávaček", usmála se na mě zářivě velitelka týmu.

Já a roztleskávačka, to asi ne.

,,No já..", Emily mě přerušila.

,,Bylo by to legandární, kdybychom měli v týmu kapitánovu sestru, víš jaká by to byla pro tebe vizitka nejen na univerzity, ale i u nás ve škole, byla by jsi hned populární", vykřikla nadšeně.

Na tom pravdy něco bylo a hlavně teď bych potřebovala se zviditelnit i v tom dobrém světle.

,,Přijdu", usmála jsem se na ně.

,,Počítáme s tebou", řekla zvedající se Camila a jak rychle přišly, tak rychle odešly.

Zadívala jsem se na stůl fotbalistů, byl už tam jenom Kyle, který se na mě povzbudivě usmál, a jinak už kluci jejichž jména jsem neznala.
Brandon už odešel.

V okýnku na odkládání prázdných táců se ne mě usmála kuchařka.
Divný nikdy se na mě ani nekoukla, vidím, že Patrick má pestré kontakty.

Cestou domu jsem přemýšlela nad tím kde je Bethany, ne teda že by mi na tom záleželo, ale poslední dny jsem jí ve škole vůbec nevýdala.

                                       ~

Celé zbylé odpoledne jsem strávila vybíráním vhodného oblečení pro dnešní večeři. Večeři s naším otcem, jeho ženou a s dvěma malýma harantama. Jo moc jsem se na to těšila.

Každou hodinu jsem se nenápadně dívala do Brandonova okna jestli náhodou není doma, ale za celé ty hodiny se ani jednou neukázal.

Bylo půl šesté, když mě Patrick zavolal a společně jsme vyrazili.

Do Mallocku, kde žil můj otec, se nějakou tu chvilku jelo, přesněji nějakou tu hodinku.
Nechtěl od nás bydlet moc daleko, abychom se mohli navštěvovat, ale ani moc blízko, aby nemusel výdat naši matku až příliš.
Sára neměla Annu moc v oblibě, nečekaně, bylo to tak nějak vzájemné s tím rozdílem, že naše mamka o ní zas tak nemluvila a nechávala si to pro sebe, když to Sára se ráda s náma otevřeně bavila a tom, jak její život určitě teď musí být těžký, když celé ty roky nic nedělala.

Ano Sára sice měla bohatého manžela, ale nebyla to žádná nanynka. Měla vystudovanou právní vysokou školu a pracovala jako právnička, ale mělo to samozřejmě háčky. Školu vystudovala až ve třiceti díky tátově finanční podpoře, předtím pracovala jako číšnice v jednom zapadlém podniku na okraji města. Vyrůstala v chudé rodině a ikdyž byla chytrá, nepatřila k těm šťastlivcům, které by přijali na právní školu a ještě k tomu dostali stipendium.

Začla jsem poznávat domky, které jsme míjeli. Už jsme byli jen pár bloků od tátovýho domu. Nebydleli jsem v zas tak špatné čtvrti, ale tohle bylo něco úplně jiného. Každé domy byly od sebe odděleny velkým plotem, mezi mřížemi jste mohli zahlédnout auta značky ferrari nebo mustang a každý dům měl minimálně tři patra.

Když jsme vjížděli na tátovu příjezdní cestu, zaplavila mě nervozita, celé prázdniny jsem ho neviděla.

Když jsem zastavili Patrick si povzdechnul.

,,Tak jdeme na to, ať už to máme za sebou", řekl.

Já jsem na to jen přikývla a vystoupila z auta. Na sobě jsem měla dlouhé bavlněné červené šaty s véčkovým výstřihem, bílé podpatky a stejně barevnou kabelku.
Patrick měl na sobě sako. Večeře u táty bývaly vždycky takhle formální a proto jsme každej už věděl co si na sebe vzít.

,,Výtejte", usmál se ve dveřích na nás tatá. Na sobě měl také sako, za ty dva měsíce mu přibylo pár vrásek a nechal si nárůst vousy.

Po krátkém objetí jsme se přesunuli do velké haly, kde byl jídelní stůl.

Sára už tam byla.

Na tváři jí panoval klidný úsměv, ikdyž nám všem bylo jasné, že moc dlouho ji nezůstane.

,,Děti moje, jsem moc ráda, že jste dorazily. Medeline s Juniorem ještě dělají úkoly, ale hned pro ně pošlu", pochlubila se Sára.

Hned jak to řekla Marla -jejich služebná- se rozběhla ke dveřím a začla pišťet jejich jmená.
Já jsem nad tím jen protočila očima.

Junior se ve skutečnosti jmenoval Hanry po tátovi, ale aby je nějak rozlišili, tak mu nikdo z rodiny neříkal jinak než Junior.

S bratrem jsme se posadili, stejně jako Sára a otec se posadil do čela.

,,Tak děti, jak jste si užily prázdniny", zeptala se nuceně Sára.

Patrick hned začal s vypravováním, jak jsme trávili prázdniny s mamkou u babičky v Sant Diegu.

Táta to rád poslouchal, s Pettie si sedli už od samého začátku a ikdyž už nebyl s mámou měl ji velmi rád. Sára si jen odfrkla, hned jak Patrick dovyprávěl zážitek z léta, do místnosti se vrhla dvojčata. No to mi tu chybělo.

,,Já si chci sednout vedle mámy", prskla Medeline na svého bráchu a rozběhla se ke stolu, Junior udělal to samé, ale jeho sestra byla rychlejší.

,,Miláčci, nehádejte se", pohladila Sára holčičku po vlasech.

Občas si říkám, jestli si vůbec pamatuje naše jména, když nám říká jenom přezdívkami.

Marla nám přinesla kusy kuřecího masa s kaší a hráškem.

Chvíli jsem pozorovala Medeline s nakrčeným nosem jak si namáčí kuličky hrášku do kaše a pak si je s upatlanýma rukama strkáte do pusy. Jsem hodně tolerantní, ale u těhlech dvojčatech už mě jenom rozčiluje, že dýchají.
Junior byl u mě na tom ještě trochu líp, jak jeho sestra.

Za celou večeři se atmosféře trochu uvolnila a i já jsem se snažila zapojovat do konverzace.

,,Rád bych vám něco řekl", prohlásil táta když jsme jedli jahodový dortík.

Za dnešek už je to druhý takže budu ráda když cestou domu projdu dveřmi.

,,Vím, že na tom s penězmi nejste moc dobře", řekl a já zatajila dech, pod stolem jsem chytila Patrickovu ruku. Stěhuju se jen přes mojí mrtvolu.

,,I když vám posílám nějaké ty peníze, rád bych vám platil i dům", usmál se na nás.

Periferním viděním jsem viděla, jak Sára křečovitě zmáčkla vydličku, ale nijak to nekomentovala.

Počkat to znamená, že se nikam nestěhujeme, vše bude při starém a já a Brandon bude stále sousedé.

Trochu mi zvlhli oči, to jsem od táty vůbec nečekala, byl to sice dobrý člověk, ale měl rád svoje těžce vydělané peníze a věděla jsem, že se jich ne snadno vzdává. I přesto, že od nás odešel jsme ho měla ráda, i když se mezi náma vytvořila jaká si bariéra, která mi zabraňovala se na něj koukat, tak jako předtím.

,,Děkujem", bylo jediné na co jsem se zmohla.

Nebyla to večeře, na kterou bych se nějak těšila, ale nakonec dopadla docela dobře.

Když jsem večer mamce o tom vyprávěla, nemohla tomu uvěřit, říkala, že bychom to zvládli, ikdyž na očích jsem jí viděla,
jak vděčná je.

Dnešní den patřil mezi ty nejdivněší v mém životě, ale přesto jsem usínala s úsměvem na tváři.

Ahojky💗
Ráda bych vydávala nové kapitoly jednou do měsíce, co říkáte?
Možná někdy budu dělat vyjímky, ale napište mi, jak by to vyhovovalo vám.
Jsem hrozně ráda za vás, co hvězdičkujete, komentujete a hlavně čtete tuto knížku.
Děkuju❣️
Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila, uvídíme se u další kapitoly.
Vaše My Lady Jane🖤

PS. Jak si užíváte prázdniny?