Amanda Breuthorová

Otřásám se chladem a na rukách mi naskakuje husí kůže.

Chci být co nejdříve doma, ale zrovna dneska jako by se počasí postavilo proti všem. Z temného nebe padají provazce studené vody a vzduch je plný zvláštního napětí a chladu. Když se zdá, že déšť nemůže být silnější, příroda dokazuje, jak moc se mýlím.

Rozhoduju se zastavit a jako svou skrýš si vybírám malou stříšku, která je součástí známé cukrárny. Chvíli sleduju silnici před sebou. Kanály nestíhají pobírat všechnu vodu a z cesty se stává mělká řeka.

Mám pocit, že se bohové rozhodli utopit celý Londýn.

Z kapsy vytahuju dotykový telefon a mokrými prsty ho na třetí pokus odemykám.

To už je tolik hodin? Sakra.

V duchu rychle zvažuju svoje možnosti. Autobusová zastávka není zrovna blízko, v takovém nečase bych si akorát koledovala o pořádné nachlazení. Počkám, než se nebe smiluje a já budu moct zase vyrazit.

Jenomže po třech minutách nervózního rozhlížení a mžourání do tmy mi dochází trpělivost. Je pozdě večer a já bych dávno měla být zalezlá v posteli. Ne, já se nechala přemluvit na ještě další šálek čaje a teď tvrdnu schovaná pod střechou, kterou bičují obrovské kapky.

Necítím se v bezpečí.

Prohrabuju si mokré blonďaté vlasy a rozhodnu se zavolat staršímu bratrovi, aby mě vyzvednul.

„Víš, kolik je hodin?" zvedá hovor a v hlase mu zaznívá netrpělivost. Možná jsem ho probudila.

„Já vím, omlouvám se. Ale mohl bys prosím přijet? Venku strašně prší a autobus ujel," lžu trochu, což nezjistí. Musím zvýšit hlas, abych překřičela déšť narážející do střechy nade mnou.

Neodpovídá hned, jako by si rozmýšlel, co dělal. Jsem si ale naprosto jistá, že mě v tom nenechá.

„Fajn. Ale celý týden myješ nádobí," odsekává.

„Deane, neříkej to rodičům!" vyhrkávám.

„Pokud myslíš, že je neprobudí startující auto, jsi celkem naivní. Kam mám přijet?" Diktuju mu adresu a on vypíná hovor. Stačí počkat a za deset patnáct minut už budu na cestě domů. Radši budu snášet hněv rodičů, než tady stát byť jen o vteřinu déle.

Zachumlávám se do kabátu a v hlavě mi zní slova, která nám ředitel pověděl při odchodu ze školy.

„Nikdy nezůstávej sama, ne po tmě. Pokud jim dáš jednu jedinou šanci, využijí ji a končí to. Jsi nejslabší článek svojí rodiny, s tím se musíš smířit a taky se tak chovat. Nevystavuj se zbytečnému nebezpečí."

Srdce mi začíná bušit trochu rychleji. Snažím se nepřipouštět si hrůzu, která se postupně vyplavuje do krve. Vím, co nám od nich hrozí. Ale nechci být do konce života zalezlá doma a strachovat se, i když jsou všechny obavy opodstatněné.

Možná jsme neměli odmítnout.

Skoro zapomínám dýchat, když se přede mnou objevuje chlapík v černé bundě s kapucí přetaženou přes hlavu. Pevněji svírám pepřový sprej, který mám schovaný v kapse od kabátu. Učili nás o sebeobraně hodně, ale skutečnost je jiná než trénink v tělocvičně. Pokouším se zachovat klid.

„Promiňte, slečno, máte tam trochu místa?" ptá se zdvořile a já se zmáhám pouze na přikývnutí. Posouvám se stranou, ne abych mu udělala místo, ale aby nebyl tak blízko.

V duchu popoháním Deana, aby si pospíšil. „Jak dlouho tu už čekáte?" promlouvá veselým hlasem. Naskakuje mi z něj husí kůže.

„Pár minut,"mručím potichu. Nechci se s ním bavit.

Krátké zapípání oznamuje příchod SMS zprávy.

„No bezva," mumlám si pro sebe. Dean píše, že se zdrží kvůli dopravní nehodě, která zablokovala nejbližší cestu. Zakládám telefon zpátky do kapsy a stíhám postřehnout, že muž stáčí pohled od mého telefonu.

Četl zprávu od Deana.

Dělám další malý krok od něj a na levý rukáv kabátu dopadá proud vody ze stříšky. V myšlenkách si začínám prozpěvovat melodii známé dětské říkanky. Bojím se. Člověk někdy vycítí, že se ocitl na místě, kde by neměl být. Vzduch se zdá být studenější a svět kolem tišší, jako by všechen život vyčkával na to, co přijde dál.

„Škoda, že dnes nejsou vidět hvězdy."

Jediná věta, pro neznalé nevinná. Pro mě je to ale varovný výstřel. Nečekám na nic a instinktivně se rozbíhám. Nedávám ale pozor, zakopávám o vyvýšený obrubník a padám k zemi. Srdce mi strachy div neproráží hrudní kost Stejně, jako jsem se dala na útěk, se bez jediné zbytečné myšlenky urychleně zvedám zase na nohy. Ostrá bolest tepající v zápěstí není překážkou, ale naopak motorem k tomu, abych zmizela. Jestli mě chytí...

Prudce do někoho vrážím a na kratičký okamžik si chci oddechnout. Jakýkoli náhodný kolemjdoucí znamená mou záchranu. Všechno bude v pořádku.

Místo pomoci mě neznámý pevně chytá za zraněnou ruku a škube mnou směrem, odkud jsem utekla. V očích cítím štiplavé slzy bolesti s příměsí hrůzy. Snažím se mu silou vyrvat, křičet a kopat. Ale má větší sílu a mé volání o pomoc ho nijak nezneklidňuje.

„My k nim nepatříme!" ječím na ně oba. Hlas se mi třese a po tvářích se mi začínají koulet slzy, které se míchají s deštěm. „Odstoupili jsme."

„Je mi to líto," prohlašuje neutrálním tónem, jsem nucena udělat dalších pár kroků a tiskne mě svým tělem ke zdi. Na chvíli uvolňuju pravou ruku a udeřuju muže do tváře, ale on se ani nehne. „Dalo nám dost práce tě najít."

„Prosím," zkouším vzlykavě škemrat o svůj život. Svět se kvůli návalu slz rozmazává a stává se nejasnou tmavou šmouhou s občasnými záblesky žlutého světla pouličních lamp.

„Ber to z té lepší stránky," povídá ten, co mě drží v železném sevření. „Tvým sourozencům už nikdo neublíží."

„Ne, ne!"snažím se s ním ještě prát. Bere se ve mně neznámá síla, ale není jí dost. Druhý chlap hrubě vytahuje rukáv od mého kabátu. Strachy zapomínám dýchat, když v jeho rukách spatřuju něco lesklého.

Injekční stříkačka.

Jehla prochází kůží a dávka neznámé látky se ztrácí v žíle. Bolest necítím. Vnímám jen svoje divoce bušící srdce. V uších mi hučí a nemůžu se přestat třást.

Muž mě stále drží.

„Kdy ses narodila?" chce vědět. Očima těkám po ulici, hledám auto svého bratra. Ale všude je pusto.

„Na podzim," špitám plačtivě. Konečně povoluje sevření a já chci utéct, ale svaly mě zrazují. Sklouzávám se zády po zdi a uvědomuju si, že můj dech se zkracuje, mysl rychle vyprazdňuje a přichází mírumilovný pocit smíření s tím, že dnešní nocí končí můj život. Já zemřu. Ale moji sourozenci jsou v bezpečí.

Víčka mi těžknou, pokouší se o mě spánek.

Mám pocit, jako kdyby někdo otevíral náruč, a jakmile se nechám obejmout, budu v bezpečí.

Všechen strach se rozpouští v záplavě hezkých a radostných vzpomínek z doby před tím, než jsme zjistili, že jsme děti hvězd. Pociťuji vděk, vůči rodině, přátelům, dokonce i vůči neznámým mužům, kteří dle svých slov bojují za správnou věc. Mohla mě potkat bolestivá a pomalá smrt. Ale to, co mi píchli, navozuje stav naprosté otupělosti. Necítím nic.

Nic.

„To by bylo," doléhá ke mně vzdálený hlas jednoho z nich.

„Jo," přitakává ten druhý a já se propadám do tmy.