Sedám si do křesla naproti Mattymu. Jeremy se nervózně ošívá na místě, postává kolem nás a nic neříká. Očima skenuje svoje okolí a zdá se, že si kolem sebe vytvořil jakousi ochranou bublinu, do které nikoho nepustí. Vypadá, jako kdyby mu nikdo nemohl ublížit. Vyzařuje z něj aura nedotknutelnosti.

Odněkud se vynořuje zadýchaný Harris s povolenou kravatou a sedá na jedno z volných křesílek u nás.

„Mám pro vás čtyři špatnou zprávu," začíná a musí se na chvíli zarazit, aby nabral dech. „Ředitel tu není a všechny záležitosti s informováním nováčků má na starost on. Takže informace dostanete až zítra po obědě. Dneska máte volno, zítra se dostavte do tříd, které máte v rozvrhu," podává mě a bratrům světle modré papíry. „Nikdo nečeká, že se do hodiny zapojíte, je to jenom improvizace, abyste nepobíhali po celém kampusu. Prohlídka celého areálu se taktéž přesouvá na zítřek. Moc se vám omlouvám, ale já mám neodkladné záležitosti a vy si určitě nějak poradíte." A s tímhle slavný Harris odchází a nechává nás bezradné v hale s těmi maturanty ve vojenském, kteří jsou shromáždění kolem jednoho stolu a vysokého muže, nejspíš velitele/trenéra/ učitele nebo jakou má funkci.

Jakmile je Harris pryč z haly, Jeremy mačká svůj rozvrh do kuličky a hází ho do koše, ale na takovou vzdálenost se netrefuje, ale bratr se ani nehne, aby ho sebral

„Co chceš dělat?" ptá se Matthyas Jeremyho dost rozladěným hlasem. V překladu se ve skutečnosti ptá, jestli by se Jer už nechtěl laskavě uklidnit.

„Rozhodně tady nehodlám tvrdnout," odsekává naštvaně. Ti dva se začínají hádat. Matty se snaží být potichu, naopak Jeremy neřeší, že se na ně začíná obracet čím dál tím víc lidí. Daniel mlčí a očima se mě ptá, co se děje. A já mu nemám jak odpovědět. Je nejmladší a zdá se nejrozumnější. Po dalších pár hlasitějších slovech už se otáčí i velitel skupiny a prohlíží si Jeremyho. Odlepuje se od svých studentů a míří k nám. Matty utichá a Jeremy věnuje chlapovi zlý pohled.

„Můžu vás na chvíli přerušit?" Otázka je spíše mířená Jerovi. On jenom krčí rameny. „Jsi nejstarší, viď?" Přikývnutí. „Dokonale se dokážu vžít do tvé kůže. Jsi vytočený, až běda a zdáš se, že za chvíli někomu napálíš. Vrátilo by se ti to a navíc bys dostal trest. Pojď s námi - vypustíš páru."

„Jít s vámi? Jako kam?" nechápe bratr.

„Ven, na terénní půldenní cvičení. Pár ostnatých drátů, bahno, překážky. Prostě vás vyždímu do maxima. Ale uvolníš se."

„V tomhle nic dělat nemůžu," pokyvuje na své džíny. Chlapík k sobě přivolává vysokého blonďáka a nařizuje mu, ať Jeremymu přinese věci ze skladu. Přitom bratr ještě ani neřekl, že souhlasí.

„Musím tě ale varovat. Tohle je prakticky vojenský výcvik a dřív, než ostatní skončíš jenom přes mou mrtvolu."

„Oni jsou už trénovaní, co?" seká očima ke skupince.

„To jsou."

„Zkusím to." Na jednu stranu se to zdá jako šílenství, na druhou musím bratra obdivovat. Vrhnout se takhle bezhlavě do něčeho, o čem skoro nic neví... celý Jeremy.

„Bezva." Za minutu a půl blonďák přináší Jeremymu podobné věci, co má i zbytek skupiny a odchází se na záchod převléct.

„Neberte osobně, že jsem se nezeptal i vás. Ale nemyslím, že byste to zvládli, to za prvé, a za druhé se mi zdá, že on je mnohem výbušnější povahy a ty potřebují zchladit hned ze začátku."

„Trochu výbušnější? Ukázkovějšího cholerika v Anglii nenajdete," ujišťuje ho Matthyas.

„O to hůř. Čím dřív ho trochu uklidníme, tím líp." Dál už mlčíme, protože se Jeremy objevuje v novém oblečení.

„Pohlídáš mi prosím batoh?" podává mi batoh a já si ho od něj beru. „Tak asi zatím."

„Uvidíte se u večeře," slibuje chlapík a i s Jeremym odcházejí a celou skupinou odcházejí.

„Tohle bylo divný," konstatuje Daniel.

„Jo," souhlasí Matthyas. „Co to vzít popořádku? Říkali, že nám vše poví až zítra, což znamená, že musíme někde přespat. Co se zeptat tý recepční?"

„Já ne!"

„Já taky ne!" přidávám se k Danovi a Matty nad naším chováním vzdychá, jak jen mistr může mučednicky vzdechnout nad svým nemotorným žákem. Za chviličku už ale držíme klíčky od pokojů s mapkou budovy. Dalším bodem je najít svoje pokoje. Orientujeme se za pomocí mapy, kterou jsme dostali a za patnáct minut se ocitáme v chlapeckém křídle budovy. První patro je jedna velká společenská místnost s televizí, dvě kuchyně, studovna, knihovna a prádelna. Ty jo, jestli si tady všichni ti kluci musejí sami prát, to potěš pánbůh... V druhém patře bydlí chlapci do čtrnácti let, takže zde má svůj pokoj i Daniel. Jeho spolubydlící má nejspíš vyučování, takže se jde k Mattymu. Ten bydlí ve třetím, posledním patře východního křídla, nebo jinak části budovy určené pro kluky. Matty je napsaný na pokoji s Jeremym a tady taky zůstáváme. Jeremyho batoh pokládám vedle ustlané postele.

„Hele, je tu počítač," ukazuje Daniel na laptop na stole. Matty po mě hází lišácký úsměv a hned se vrhá k počítači. Za chviličku otevírá internet a snaží se najít ostrov, na kterém jsme. Klima mu přibližně vychází na nějaký zapomenutý ostrov kolem Anglie nebo nějaký z Faerských ostrovů. Ale nemáme šanci přijít na to, který to přesně je.

„Tady nic nezjistíme," oznamuje krutou pravdu. „V rozvrhu máme, že od půl jedné vydávají obědy. A já mám hlad."

„Já taky," přidává se Daniel. Jsem oficiálně přehlasována, ale ani bych neprotestovala. Daniel se chopí role ‚průvodce' a pomocí pár cedulí a mapky se dostáváme do skoro prázdné jídelny. Procházíme úzkou chodbou, kde si nejdříve bereme tác s příbory a pak je na výběr z jídel všeho možného druhu. Díky velikým a vysokým oknům v jídelně si člověk trochu připadá jako v akváriu. Ale je to něco nového a rozhodně příjemného. Jde krásně vidět ven, a i když zdejší příroda je jenom samé bahno, déšť a šedivá barva, i tak to je uklidňující. Kamkoli se podíváte, všechno na vás dýchá uvolněnou atmosférou. Taková jídelna je snem každého studenta.

Sedáme si k prvnímu volnému stolu a snažím se neprohlížet si všechno kolem sebe. Ve veliké místnosti jsme prakticky sami a skupinka šesti dospělých nám nevěnuje jediný pohled. To se ale během deseti minut mění a nastává chaos jako v každé jídelně na světě. Místa je dost, ale každý si snaží ulovit to své oblíbené, smích se ozývá ze všech směru a nikdo si nás nevšímá. Což mi naprosto vyhovuje. I když na chviličku k našemu stolu přichází blonďák, asi stejně starý jako Jeremy. Oči má tmavé a vyzařuje z něj nesmírný klid. Během vteřiny mi dochází, že jsme mu nejspíš zasedli místo, a hlavou se mi honí myšlenky na typické středoškolské rvačky kvůli jednomu místu. On ale nic neříká a sedá si na místo ob mě. Dál si nás nevšímá.

„Co chcete dělat dál? Do večera je moře času," nadhazuje Dan.

„A co ty?"

„Co se tu podívat? Nejspíš odsud neutečeme. Teda, pokud se Matty nenabourá do zdejšího systému a nenastaví na vrtulníku autopilota."

„To by celkem šlo," uvažuje Matty ve vtipu nad Danielovým návrhem. „Pokud tady budou mít trochu méně zabezpečené softwary než v CIA. To mi totiž trvalo skoro devět měsíců."

Zatímco Matty a Dan probírají nějaké věci, co se týče počítačů, já se rozhlížím kolem sebe. Všímám si, že spoustu lidí má na sobě maskáčové kalhoty a černé kanady, ale chodí zde i lidé v džínech a sukních. Ukazuje se, že tu holek je mnohem více, než jsem čekala.

Prochází kolem nás mraky lidí a mezi nimi i Harry. Ale ten naším směrem jenom kývá hlavou na pozdrav.

Za necelou hodinu je jídelna zase skoro prázdná a my se dostáváme do holčičí části budovy, levého křídla.

Mám pokoj sama pro sebe, což je ta nejdivnější věc na světě. Ale stěžovat si nemůžu. Jestli je něco splněný sen, tak mít samostatný pokoj na internátu. Moje šance najít si nějaké kamarády kromě Dyllena a Harryho takhle rapidně klesá, protože já se seznamuju stejně lehce, jako tank pluje po vodě. Ale za mě to zvládají bratři.

„Ty se máš!" úpí Daniel. Zatímco náš mladší bratr prohledává šuplíky u psacího stolu, Matty si sedá vedle mě na postel.

„Vážně nechápu, co dělá Jeremy v tomhle počasí venku," mračí se. Do okna se opírají silné poryvy větru a do skla bubnují dešťové kapky.

„Třeba si to užívá," krčím rameny.

„O tom pochybuju."

„Furt lepší, než kdyby byl tady a nudil se. Za chvíli by nejspíš po někom vyjel a dostal by na budku."

„To je taky fakt," bručí Matty. „Dane, nechceš toho nechat?"

„Když ono to okno se nějak zvláštně otevírá a já na to nemůžu přijít!"

„Divíš se, když tou klikou máš otáčet na druhou stranu, zatlačit dopředu a pak k sobě?"

„Hele, nech mě! Ne všichni můžou být chytří," hučí Daniel naštvaně.

„Koukám, že bys taky potřeboval nějakou aktivitu," poznamenávám směrem k Danovi.

„Mám to! Há, už jsem na to přišel!" Daniel vítězoslavně otevírá okno, ale Matty k němu přiskakuje a okno hopem zavírá.

„Ty si pako!" protáčí moje dvojče očima. „Ta puberta."

„Nech si to, jsem celkem normální." Já i Matty povytahujeme obočí a začínáme se smát. Takhle často zlobíme Dana i Jeremyho. Když se člověk najednou ocitne terčem útoků dvojčat, podobně smýšlejících, často se lidé vytočí. „Alespoň do matiky nepíšu vykřičníky!" Daniel celkem dobře ví, kam udeřit. Vždy do Mattyho a matiky.

„Čte se to faktoriál!" odsekává uraženě Matty. Bezva. Jeden bratr je bůh ví kde, druhý se tu ohání matematikou a třetí zažívá poruchu denní dávky aktivity, kterou si kompenzuje hádkou s bratrem číslo dva. Daniel by v tuhle dobu měl mít trénink karate. A já v tuhle dobu měla stát na ledě a dýchat vůni vzduchu na zimním stadionu.

Danil Mattyho smaží očima a Matty cítí, že s Danielem si není radno zahrávat, i když je mu dvanáct. A ne, že by se ho snažil uklidnit. Spíš se ho pokouší ještě více popíchnout.

„Jestli máš potřebu zmlátit někoho v županu, zajdi si kamkoli tady. Podle mě ti vyhoví prakticky všude a kdokoli. A je to dobré na nervy."

„To není župan!" vyjekává Daniel, natahuje se pro polštář a přetahuje jím Mattyho po hlavě.

„Jsme si kvit," šklebí se Matthyas. „To tys začal válku."

Občas jsem i ochotná předstírat, že jsme příbuzní. Teď to ale rozhodně není. I přes to, že jsou to kluci a občas jim rupne v kouli, je ale nade všechno miluju. Jenom oni se dokážou začít hádat kvůli vykřičníkům a pyžamu, ale úžasně vám to zlepší náladu. Holt je každý z nich posedlý něčím jiným. Já díky bohu nechápu posedlost ani matikou, ani karate.

„Co budeme dělat?" chce vědět Daniel.

„Nic?" nadhazuje Matty a rozvaluje se na posteli.

„Mám jiný nápad. Najdi papír a tužku, Dane." Nejmladší člen rodiny začíná šmejdit po pokoji a skutečně po chviličce přináší papír a propisku. S prosebným výrazem se obracím na Mattyho. „Za týden píšu z chemie z názvosloví. Potřebuju vysvětlit pár věcí." Ani nepočítám s tím, že tady zůstaneme. Spoléhám na to, že za ten týden už budeme doma. Dřív nebo později by na chemii stejně došlo, tak proč to neudělat už teď, když nemáme co dělat?

„Názvosloví?" šklebí se. „Lori, to jsme dělali už na základce."

„Chemie není můj šálek kávy. I z matiky mám lepší průměr, což je katastrofa."

„Jo, to je. Cos prosím tě dělala ten poslední test?"

Jenom matně si vzpomínám, že jsem se učila, počítala všechny možné příklady z učebnice i z internetu. Ten den jsem se vykašlala úplně na všechno, protože čtyřka z chemie je pro mě celkem nepředstavitelná. Ne, když jsem v pololetí měla dvojku! Tenhle test je jeden z mála, od kterého bych očekávala maximálně dvojku. Protože snaha se přece cení. Věřím tomu. Ale v den testu se veškeré štěstí obrátilo ke mě zády a já skončila s plným počtem. Dobře si vzpomínám na ten pocit zklamání. Když člověk něco dělá a je to k ničemu. Proč se na to ostatní vykašlou a dopadnou lépe? Byla to blbost, celý test. Prkotina, která by s moc lidmi nehnula. Ale já se chtěla zlepšit. Dokázat sobě i jiným lidem, že to na střední zvládám. No, chemie je nejspíš odhodlaná se se mnou prát.

Na Mattyho otázku jenom raději krčím rameny.

Daniel se po pěti minutách vzorců vzdaluje. Odchází s tím, ‚že jde na průzkum'. Bude problém, dřív nebo později.

Matty se pouští do vysvětlování a já se snažím dávat co největší pozor. Chemici se z nás stávají skoro na hodinu. Názvosloví mi vysvětluje poměrně rychle, takže se po pár minutích přesouváme k výpočtům. A celých čtyřicet minut je poměrně zoufalých a já občas nemám tušení, o čem mluví. Matty je sice extrémně trpělivý, ale často je mi blbé chtít po něm, aby něco opakoval stále dokola. Já být na jeho místě, nemůžu pracovat sama se sebou. Ze skoro bolestivého přemýšlení mě vytrhává až Mattyho zvonící mobil.

„Danieli?" Matty zvedá zvonící telefon. „Kde jsi? Cože? Počkej." Bratr si k sobě bere mapku školy a nejspíš jede prstem po papíře, kudy mu říká Daniel do telefonu. Nakonec poklepe na malý obdélníček s nápisem Odborná počítačová učebna. Mattymu se začínají lesknout oči „Jsme tam za pár minut."

„Kde jsme za pár minut?" zajímám se.

„Daniel našel třídu s počítači a není tam zamčeno. Chtěl poslat e-mail rodičům, ale mají to zabezpečené. Podívám se tomu na zoubek. Jdeš taky?"

„Jo." Naboural se do CIA, proč by pro něj mělo zabezpečení nějaké školy představovat problém? Hned mě ale napadá, že to určitě nebude tak jednoduché, i když jde o zabezpečení školy. Vždyť nám vyměnili SIM karty a všechno kolem nás a ostrova drží v tajnosti. Kdyby si každý mohl posílat emaily, nebo telefonovat kam chce, těžko by celý tento... ‚projekt' byl pořád tajný. Našel by se někdo, kdo by vyslal tyto tajnosti do světa.

Cestou se snažím dávat pozor, kudy jdeme, ale nakonec nevím, kde jsme, a končíme v dlouhé světlé chodbě, kde jsou jenom jedny dveře dokořán otevřené, ze kterých vykukuje dětská klučičí hlava s širokým úsměvem na tváři.

„Ahoj rodinko," zubí se Dan a ukazuje Mattymu jediný zapnutý počítač. Já očima těkám k levému rohu u dveří. Je tam kamera a jedna maličká kontrolka zeleně bliká.

Matty mžourá očima do monitoru.

„Říká ti něco pravopis?" mračí se moje dvojče a něco naťukává do klávesnice. Nejspíš opravuje chyby po bráškovi.

„Měl to být zachraňovací e-mail, ne slohová práce!" brání se Dan. „Ani byste o tom nevěděli, kdyby to neměli bloknuté."

„No jo, no jo. Hmmm, celkem dobrý zabezpečení na... školu," odfrkne si Matty znechuceně a dává se do práce, která zahrnuje samá čísla a písmenka, kódy a neustálé sledování běhajících řádků jedniček a nul.

„Jak dlouho ti to bude trvat?" ošívám se

„Déle než naše škola." Jo, to byly časy. To byl Matty ještě zelenáč, když nechtěně nechal spadnout naše školní webovky.

O hodinu později už jsem na konci s nervy. Daniel neustále chodí kontrolovat, jestli někdo nejde. Kdo by se nebál, když je na škole plné kung-fu lidí, kteří ostrov opouští ve vrtulníku se zbraněmi u pasů. Nic příjemného.

„Za pět minut budu mít konečně heslo a bude to," hlásí konečně Matty.

„Matthyasi, vypni to. Zkusíme to jindy," skučí Dan.

„Teď? Už jenom čtyři minuty, nebuď srab."