Stojím opřená o auto a sleduju jasnou hvězdnou oblohu. Sama sebe zkouším, kolik souhvězdí jsem schopná rozpoznat. Sice nejsem takový odborník jako Matthyas, ale myslím, že na tom nejsem tak špatně.
Po pár chvílích si ale zalézám do vyhřátého auta. Unuděný Martyn sedí na sedadle řidiče a o něčem se baví s Dyllenem, který sedí v poslední řadě sedaček a pouští mě dovnitř.
„Líbí se ti hvězdy, jo?"
„Líbí," uznávám. „Taky jednu ukradneš?"
„Eh-né. To už je trochu nad moje síly. Ale zkusím na tom do budoucna zapracovat," slibuje Dyllen s širokánským úsměvem.
„Jak... taky ukradneš?" otáčí se na nás Martyn.
„Hele, chtěl jsem jenom udělat radost dámě a vyžehlit si ten noční přepad," brání se Dyllen.
„Nebo sis na prvním místě chtěl vyžehlit přepad a až pak udělat radost dámě?"
„Přestaň vytahovat tyhle filozofický žvásty. Je naprosto samozřejmé, že jsem to udělal pro dámu a uráží mě, jak uvažuješ," odfrkuje si Dyllen.
„Odkdy jsi gentleman, můžeš mi to prosím tě povědět?"
„Odjakživa! Odkdy ty před lidma podkopáváš mou autoritu?!"
„A ty nějakou máš?" směje se Martyn a i mě se zvedají koutky.
„Bezva," hučí Dyllen. „Právě mě Lori zavrhla. Díky, brácho."
„Vždycky pomůžu," ušklíbá se Martyn, oči mu ujíždí k přijíždějícímu autu a úsměv mu z tváře mizí. Jako byste stiskli tlačítko, Martyn i Dyllen se přestávají usmívat.
„Lori, skrč se!" nařizuje Dyllen šeptem.
„Počkej..."
„Hned!" On mě nežádá, Dyllen to přikazuje. Proto dělám, co po mě chce. Vytahuje svůj mobil a něco do něj rychle ťuká. „Harrisi, máme problém. Jsou tu. Asi... nás sledovali, nevím, jak nás mohli najít. Fajn. Jo, Lori je tu s námi. Dobře." Dyllen vypíná hovor, tváří se vážně. „Martyne, startuj. Za půl minuty musíme stát u vchodu, nastoupí Harry a Daniel. Musíme odsud vypadnout."
„Co se děje?"
Martyn startuje a pomalu se rozjíždí. Zase zastavuje u vchodu do benzinky, ale motor nevypíná. Do auta nastupuje Harry a Dan.
„Proč jedeme pryč?"
Pomalu opouštíme parkoviště a Martyn se s autem vydává směrem na jih.
Dyllenovi začíná zvonit telefon a on jej prudce sbírá ze sedačky vedle sebe.
„Cože?! Jsme tu tři. Jo, vím, že pracujou po dvojicích. Do háje," ulevuje si Dyllen a ohlíží se dozadu. „Jo, sledujou nás."
Martyn zrychluje, jenomže černé auto se stále drží za námi.
„Ujedeme jim?" ptá se Daniel.
„Jasně že jo!" volá povzbudivě Martyn a znovu šlape na plyn. Dyllen odněkud vytahuje zbraň, nabíjí ji a podává ji Harrymu. Sám si jednu bere do ruky.
„Dyllene, tohle ne..."
„Lori, připoutej se."
Martyn najíždí na dálnici a teď už se řítíme jako střela. Alespoň na možnosti dodávky. A to auto nás dohání. Dokonce do nás zezadu naráží takovou silou, že kdybychom neměli pásy, nejspíš bychom se napasovali dopředu.
„Nemůžeš na to šlápnout?!" řve Harry.
„Tohle je dodávka, ne formule!"
„Stejně bys mohl přidat."
„Sklapni!" Další náraz je o něco silnější a Martyn se marně snaží zrychlit.
„Proč... proč nás pronásledují?" obracím se na Dyllena. Jenomže on mě ignoruje. A Harry, který by mou otázku mohl slyšet, mě ignoruje úplně stejně. Od Martyna odpověď nedostanu, je až moc zabraný do řízení.
„Jsme asi patnáct kilometrů na jihovýchod od vás. Pořád nás sledují," hlásí Dyllen do mobilu. „Všichni jsme zatím v pořádku." Dyllen se zaposlouchává do toho, co mu říká nejspíš Harris. „Dobře. Zatím. Martyne, za tři kilometry odboč doleva."
Za pár vteřin Martyn odbočuje a auto za námi se ztrácí. Dostáváme se na neudržovanou a zasněženou cestu, takže auto zpomaluje, abychom nesjeli z kopce a neskončili na poli. Není to žádný sráz, jenom je silnice trochu vyvýšená nad okolní krajinou.
Atmosféra trochu povoluje a Dyllen odkládá zbraň hned vedle mě.
Narovinu. Zbraně mě fascinují. Ale ne, když jsou nabité a můžou vždy nějakou náhodou vystřelit. Říkejte si, co chcete, ale tohohle se prostě nezbavím.
„Dej to pryč," říkám mu. Poplašeně po mě kouká a zbraň si zase bere k sobě. „Proč nás sledovali?"
„Protože chtějí tobě a Danovi ublížit," odpovídá konečně. Ale tak, aby ho Daniel neslyšel.
„A to chtějí udělat proč?" To Dyllen už nechává bez odpovědi.
„Držte se!" volá Martyn, protože ho značka ‚ostrá zatáčka' varuje, že by si měl dávat bacha.
Jenomže z opačného směru zatáčky se z ničeho nic řítí právě to auto, které nás sledovalo.
Martynova reakce je obdivuhodná. Rychlá. Strhává řízení a auto se několikrát překuluje. Nestačím ani pořádně zakřičet, když se auto zastavuje na kolech.
„Musíme pryč!" syčí Dyllen a odpoutává se. Chci se taky zbavit pásu, který mi teď překáží, ale je zaseknutý.
„Dyllene, mám zaseknutý pás," šeptám. On rozsvěcuje baterku, vytahuje z místa za páskem nůž a pás přeřezává.
„Harry?! Danieli?" Ani jeden z nich nic neříká, v autě je hrobové ticho.
„Proč jsou zticha?" vyjekávám.
„Museli ztratit vědomí. Martyne, musíme vypadnout.''
„Asi mám zlomenou nohu," úpí Martyn. „Běžte."
„To nejde. Daniel."
„Poradím si. Vážně."
„Dobře." Dyllen vyskakuje z auta a Martyn zkouší nastartovat. Motor ale jenom zaškytá. „Lori, pojď, hned!" Nic neříkám. Jenom koukám na Dana, který vypadá, jakoby spal. Dyllen mě bere za ruku a nutí mě běžet v patnácti centimetrech sněhu. Baterku zase rychle zhasíná.
„Daniel... zůstal tam," fňukám za běhu.
„Martyn se o něj postará."
„Proč nám chtějí ublížit?"
„Protože jste... jiní. Na tohle bude čas později." Prodíráme se hustým lesem, až se dostáváme na méně zalesněnou planinu. Díky jasné noci a měsíci se dobře orientuju dokonce i já. Schováváme se za padlý kmen velikého stromu a Dyllen znovu bere do ruky mobil. „Harrisi, máme problém! Cože?!" Dyllen se tváří vyděšeně. Na chvíli. „Já... rozumím tomu. Vím, co mám dělat."
„Co se stalo?"
„Daniel a ostatní jsou v bezpečí. Martynovi se podařilo nastartovat."
„To je skvělý."
„Je. Na jednu stranu. Na tu druhou ne, protože jdou po nás." Začíná se mi motat hlava.
„Proč jsme vůbec vystupovali?!"
„Protože je to normální postup při takových situacích. Kdyby Martyn a Harry mohli, taky by to udělali. To auto nastartovat nemuselo a... omlouvám se. Pojď, musíme jít. Oni nás sledují a v zimě není těžké někoho stopovat." Ohlížím se za cestou hlubokých stop, které za sebou ve sněhu necháváme.
Asi deset minut jdeme rychlou chůzí jenom za křupání sněhu a splašených úderů mého srdce. Jenomže pak nás Dyllen zastavuje a strháváme mě sebou za přírodně vytvořenou vyvýšeninu. Může to být nános listí z podzimu zapadaný sněhem, nebo jenom další strom, který nevydržel nápor sněhu.
„Pšt," syčí tak potichu, jak to jenom jde. Dyllen opatrně vytahuje hlavu, aby zjistil situaci, a ozývá se výstřel. Prudce sebou trhám a chumlám se do bundy. Je mi zima, ale o to nejde. Jde o to, že oni po sobě střílí!
Dyllen se zvedá a já spatřuju v jeho rukách zbraň. Vystřeluje jenom dvakrát a zase se schovává.
Zády se tisknu ke stromu a rukama si zacpávám uši. Cítím, že se mi po tvářích začínají valit horké slzy, jedna za druhou. Každý rok se děsím Silvestra. Nesnáším ten svátek oslavující jenom to, že jsme každý zase o rok starší. Nesnáším všechny ty ohlušující rány ze vší té pyrotechniky. Jsou to muka, které každý rok trpím společně se Sultánem zalezlá někde v pokoji a nevylézám ven. Teda, pokouším se. I desetiletý Daniel se nebojí těch velkých ran.
A oni tady teď po sobě střílí!
„Dyllene, nech toho!" ječím na něj. Je to bláhové. Ale nevím, co jiného mám dělat. Když si ke všemu uvědomím, že výstřel v otevřeném prostoru je mnohem mírnější, než v uzavřené místnosti, znovu si říkám, že jsem srab. Že se tohohle strachu musím zbavit.
Dyllen sebou ostře trhá, přestává střílet a zasedává za kmen. Zbraň leží ve sněhu vedle něj, ale o tu teď neprojevuje zájem. Svítící mobil mi napovídá, že tohle není konec.
„Pojď," naznačuje mi, abych se okamžitě zvedla. Dělám, co po mě chce a Dyllen se mě snaží popohánět. Kus od něj se do stromu zahryzává zbloudilá kulka.
Bez jakéhokoli náznaku se zastavuje, shýbá se a pokládá levou ruku do sněhu. Ten se začíná barvit do ruda.
Postřelili ho.
„Dyllene, co to děláš?" Sníh pod jeho rukou je jedna veliká krvavá skvrna a pár kapek kolem. Ten černoch mě vůbec nebere na vědomí! Neodpovídá mi, jenom... nevím, co dělá. Bere mě za ruku a jeho krev se mi lepí na dlaň a prsty.
„Mluv se mnou, sakra!"
„Lehni si sem. Nesmíš se ani hnout, musíš předstírat, že jsi mrtvá!"
„Ale... oni se dostanou až ke mně!"
„Já vím. Proto se nesmíš ani hnout. Vím, co dělám, věř mi."
„Tak jo, dobře," pípám. Lehám si tak, že to vypadá, jakoby mě zezadu střelili do hlavy a já sebou sekla o zem. Dyllen se mi ztrácí z očí a já potlačuju šílené nutkání zvednout se a okamžitě se rozběhnout za ním. I přes Dyllenova varování se několikrát pořádně nadechuju a uvolňuju se. Nebo se o to alespoň pokouším.
Přibližují se, poznávám to podle stále hlasitějšího křupání sněhu. Přijde mi to strašně hlasité, protože se soustředím jenom na ty kroky a abych se nehýbala.
„Trefil si jí!" promlouvá nějaký muž hlubokým hlasem studeným jako ocel. Zní ale nadšeně. „Ten kluk asi utekl."
„Ten mezi ně asi nepatřil," konstatuje někdo druhý, o dost mladším hlasem.
„A kde bereš jistotu, že ona mezi děti patří?!"
„Jeden z nich je jím určitě. To by neutíkali."
„Fajn, vypadneme."
„Počkej. Zkontroluj, jestli je skutečně mrtvá, něco se mi tady nezdá." Co teď?! Vždyť... normální člověk přece nebude kontrolovat tep někomu, kdo má prostřelenou hlavu! Jenomže ten druhý nic nenamítá a přibližuje se ke mně. V tu chvíli bych přísahala, že mě prozradí moje tlukoucí srdce. Držet zavřené oči když víte, že jsou pár metrů od vás se zbraní v ruce, kterou neváhají použít...
Než se mě stíhá dotyčný dotknout a zkontrolovat můj divoký tep, padají čtyři výstřely doplněné o ještě jeden. Rychle se zvedám ze země a lidem ležícím na zemi nevěnuju jediný pohled.
„Lori, skrč se!" křičí na mě někdo a já sebou třískám o zem. Ozývají se další tři výstřely a kolem se rozhosťuje děsivé ticho. Nevím, jestli je to bezpečné, ale přemisťuji se za kmen velikého stromu a snažím se uklidnit se. Někdo si ke mně kleká a lehce se mnou cloumá.
„Jsi v pohodě?"
„Jo," utírám si do ruky poslední slzu a nechávám si pomoct do stoje.
„Tak jo, pojď." Harry mě drží za loket a jsem ráda, že tu teď je. Celá se třesu. Překvapujeme mě, když se po pár metrech chůze za stromem vynořuje Dyllen. Jednu ruku si drží přitisknutou k hrudníku, druhou zasouvá zbraň za pásek.
Dostáváme se z lesa a vycházíme u menší, zapadlejší a špinavější benziny, než ze které jsme odjížděli. Jakmile se objevujeme na parkovišti, mě a Dyllena zatahují do jednoho auta, Harryho do druhého. U toho našeho na mě čeká Jeremy a Matthyas, kteří mě objímají.
Jeden z těch dospělých chlapů si s Dyllenem a Jeremym sedá úplně dozadu. Já a nějací dva kluci sedíme uprostřed, Harris s dalším neznámým vepředu. Trochu zamíchali se zasedacím pořádkem...
„Lori, jste v pořádku?" začíná se starat Harris.
„Jo."
„Přesně pro takové situaci jsou s vámi studenti jako Martyn a Dyllen. Nebýt jich a Harryho, už..."
„Do hajzlu!" syčí Dyllen bolestně a já se na něj otáčím. Má nahý hrudník a na rameni velikou ránu. Chlap vedle Dyllena vytahuje z malého kufříku injekční stříkačku a zabodává ji Dyllenovi do zdravé kůže těsně nad i pod ránou.
„Chvíli vydrž, ta anestetika zaberou až za nějakou dobu," říká chlápek, jako by šlo o vytažení klíštěte.
Věnuju Dyllenovi soucitný pohled na znamení, že si uvědomuju, že za to tak nějak můžu já. On jenom kroutí hlavou a druhou rukou nad tím mává, že to mám nechat být.
„Dyllene, pověz nám o tom," vyzývá ho Harris. Přijde mi to celkem kruté, když si vezmu, že je postřelený a Harris s ním mluví, jakoby se nic nedělo. Ale Dyllen začíná bez námitek mluvit a věnuje se především části poté, co jsme skončili mimo silnici. Povídá i o krátké přestřelce a o tom, jak mu Harry napsal SMSku, že je nablízku a že může pomoct.
„Bude to zajímat komisi," oznamuje Harris poté, co Dyllen končí. „Tvůj postup byl totiž velmi zvláštní. Samozřejmě, zasloužíš si pochvalu za záchranu Lori, na druhou stranu si ji vědomě nechal v bezprostředním nebezpečí."
„Já vím... ale nic jiného mě nenapadlo," vzdychá.
„Chápu tě," přikyvuje Harris a vypadá, že přemýšlí. „Byl to hrozný risk, který nemusel vyjít."
„Říkal jsi, že víš, co děláš," otáčím se na něj. Už jsem se uklidnila. A najednou jsem ráda, že jedu v autě plném kung-fu kluků, jak je nazval Jeremy. Rychle mě dokázali přesvědčit, že nejsou ti zlí. Kdyby byli, vůbec by se s námi nikam nevydávali a neobtěžovali by se riskovat své životy pro ty naše.
„Lhal jsem," chce pokrčit rameny, ale rychle si to rozmýšlí.
„Podívám se na to... vůbec se o tom nezmíním," rozhoduje se Harris. „Udělal si svou práci a měl si štěstí, za to tě nikdo trestat nemůže. Hlavního cíle bylo dosaženo, proto to nechám být. Ale nikdo se o tom nikde nezmiňujte, ano?" Všichni jenom přikyvují.
„Proč... proč po nás stříleli?" odvažuju se ozvat a doslova cítím, jak se Jeremy o hovor začíná zajímat.
„Protože vy a vaši bratři jste děti hvězd. Je to hodně starý název pro čtyři sourozence z jedné rodiny, přitom každé z dětí musí být narozené v jiném ročním období."
„Co je na tom tak extra?" nechápe Jeremy, ale já je moc nevnímám. Uvažuju o tom, že o něčem podobném se zmiňoval i Sam.
„To vám bude vysvětleno až na místě. Jde jenom o to, že jste čtyři, jste děti hvězd a máte své nepřátele. A nejdůležitější věcí je, že když jeden z vás zemře, už nemáte to, co se k dětem hvězd vztahuje. Chápete? Prostě musíte být čtyři. Určitě jste slyšeli o zavražděné Amandě Breuthorové."
„Slyšeli," potvrzuje Jeremy za nás oba, i když se Harris na nic neptal.
„Byla dítětem hvězd zastupující podzim. Byla nejmladší ze všech čtyř sourozenců a ti rozhodli, že odmítnou naši pomoc a návrh na ochranu Amandy. A to, že odmítli, má dva následky. Za prvé, ten nejhorší. Amandu zabili. A za druhé, rozvrátili další rodinu dětí hvězd, proto jsme vás doslova unesli. Na ně jsme ještě zkoušeli taktiku hodných lidí. Víc už vám neřeknu, už takhle mě můžou vyhodit."
„Já to tak úplně nechápu," přiznávám se. Teda, vůbec nechápu.
„Pochopíte, slibuju."
„Anestetikum už by mělo působit. Dyllene, možná ucítíš nějaký tlak, možná nic," říká muž a vytahuje z kufříku skalpel a pinzetu. Proces vyndávání kulky z Dyllenova ramene nesleduju, ale Dyllen sebou necuká. Nejspíš mu dali hodně silné anestetikum. Ale jsem ráda, že ho to nebolí.
Chtěla bych spát. Opřít se o sklo a sledovat sněhové vločky útočící na sklo, ale nejde to. Sedím mezi dvěma kluky, kteří už se přestali tvářit jako normální lidi, ale zase nasadili vážnou tvář. Tu jejich vážnost už chápu.