Přemýšleli jste někdy o tom, co byste dělali, kdyby k vám do domu vtrhli cizí lidi? Týpek má u pasu zbraň a vytahuje se na vás s nějakým pochybným průkazem britské tajné služby. A vlastně vám řekne, že s nimi půjdete, i kdyby mělo dojít k variantě, že použije násilí.
Já o tom přemýšlím právě teď.
A naprosto nic mě nenapadá. V hlavě mám úplně vymeteno, a kdyby se mě zeptal na jméno, asi bych mu neodpověděla. Tohle se přece děje jenom v blbých amerických filmech. Nebo ve snu, napadá mě.
Harris na mě dál kouká a čeká, co budu dělat. Tváří se dost vážně, ale je to jenom nacvičený úřednický výraz, pod kterým se schovává trpělivá a celkem chápavá tvář muže, který soucítí s vyděšenou šestnáctiletou holkou.
„M-můžete… odejít?“ koktám po nějaké chvíle a odchází z pokoje, ale nechává maličko pootevřené dveře a mně se naskýtá pohled na jeho záda.
Ještě pár vteřin nehybně sedím na posteli a přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych vyběhla z pokoje. Myšlenky na útěk ale zaháním, když venku před domem spatřuju dvě černé dodávky a u nich další lidi. Podruhé během pár minut mě v očích štípou slzy, ale všechny je polykám a jak nejrychleji to jde ve stavu naprostého šoku a zmatení, se oblékám.
„Hotovo?“ ptá se Harris, stále otočený zády k pokoji.
„Jo,“ přitakávám roztřeseným hlasem a on se zase vrací a dveře zavírá. Snažím se držet si od něj pořádný odstup
Zvuky kroků mě nutí zvednout hlavu ke stropu. Jsou i nahoře. Co tam ale k čertu chtějí? Neslyším žádné hlasy, jenom jejich neopatrné našlapování na plovoucí podlaze v obývacím pokoji. To je jenom kousek od ložnice rodičů, nebo pokojů Dana a Matthyase.
„Dobře,“ promlouvá a já svou pozornost zase stáčím k němu. „Sbalte si pár osobních věcí, mobil mi dejte.“
„Co chcete?!“ vyhrkávám a věnuju mu jeden ze svých nejzoufalejších pohledů. Moje sebeovládání jde do kopru, nejraději bych začala řvát a vyběhla odsud, i kdyby to mělo být třeba oknem! 
„Mobil,“ zchlazuje mě. Ví, že jsem nemyslela mobil, ale to je mu jedno. Neochotně ukazuju na mobilní telefon na nočním stolku. Sleduju, co se ten muž ve středním věku pokouší udělat. Sundává kryt z mobilu a vytahuje mou SIM kartu. Na místo té původní do mobilu strká jinou a mobil mi zase naprosto bez zájmu vrací.
Co to má znamenat? Prostě akorát vyměnil SIM-ku?
Myslím, že byste teď nenašli na planetě zmatenějšího člověka, než jsem já.
Pomalu začínám do batohu sbírat nějaké věci, které pokládám za důležité a snažím se ignorovat Harrise, který sleduje každičký můj sebemenší pohyb. Během hektického nacházení věcí, které nechci a hledání těch, které najít chci, se stíhám alespoň maličko uklidnit a můj mozek začíná přemýšlet. A díky tomu si vzpomínám, že mám v bundě pepřák, druhý na dně batohu. Přílišná starost mamky mi teď třeba pomůže, protože to ona mě pepřáky zásobila.
Zapínám přecpaný batoh a vzhlížím k muži, který za celou tu dobu ze mě nespustil oči. Nevypadá jako nějaký mafián, nebo zločinec. Naopak. Kdyby u sebe neměl zbraň a nestál v mém pokoji po druhé ráno, řekla bych, že jde o nějakého úředníka. Unaveného, ale neškodného úředníka, který zastává důležitou práci.
Naznačuje mi, ať jdu a mě ani nenapadá ho neposlechnout.
Všude se svítí a já se modlím, aby byl některý ze sousedů vzhůru a zavolal policii. To, že Harris nevypadá jako překupník s lidskými orgány neznamená, že jím není.
S Harrisem za zády vycházím na chodbu. Zrovna ze schodů schází nějaký kluk, kterému z natrženého koutku teče proud krve. Za tím klukem kráčí chlap jako hora, který má Daniela přehozeného přes rameno. Bratr se z něj snaží slézt, kope kolem sebe a buší do toho muže pěstmi, ale chlápek ho vůbec nebere na vědomí.
„Ten malej se umí parádně rvát,“ ušklíbá se kluk s krvácejícím koutkem směrem k Harrisovi. Tohle že mu udělal Daniel?
Matty je dalším, kdo schody shází. A za ním další dva kluci. Všichni mají zbraně. Jakkoli jsem se cítila odhodlaně, fakt o množství ozbrojených lidí v jednom domě moje odhodlání srovnává se zemí a pohřbívá ho hluboko do země. Kde jsou rodiče? Proč něco neudělají?
„Lori!“ vrhá se ze schodů jako smyslů zbavený Matthyas. Chvíli to vypadá, že ho ti kluci zarazí dřív, než se ke mně dostane, ale někdo jim dává pokyn, aby ho nechali. Matty se ke mně řítí a objímá mě. „Jsi v pohodě?“
Zmáhám se jenom na přikývnutí. „Kde jsou rodiče?“
„Spí,“ šeptá Matty, „museli je něčím uspat, nebo co. Ale jsou v pořádku. Vůbec nechápu, jak to udě-“ Jeden z těch kluků bere Mattyho za rameno a odtrhává nás od sebe.
„Vezměte pány Matthyase a Daniela do auta. Lori a Jeremy do druhého. Pohyb!“ velí Harris autoritativně a ti kluci odvádí Mattyho z domu. I bratr má přes rameno hozený batoh a já sleduju, jak vychází do tmy, která se mísí se světly lamp. Když spatřuje dodávky s tmavými skly, zastavuje se, ale ti kluci mu nedávají šanci ani na špetku odporu.
Obracím se zpátky do domu, protože se na chodbě objevuje Jeremy. Místo pod levým okem má nateklé a z levého spánku mu teče pramínek krve. Vypadá to, jakoby dostal pěstí a dotyčný měl prstýnek.
Po dvou krocích po něm někdo skáče zezadu a další mu přibíhá na pomoc. Musí mu zkroutit ruku za zády, aby se Jeremy přestal vzpírat. Když se bratrovi obličej křiví bolestí, tlumeně vyjekávám a dělám krok k němu. Ani ve snu bych nedoufala, že by se jim Jeremy nebránil. Nemá v povaze podřizovat, když se mu situace nelíbí. A teď se mu určitě příčí jako nikdy. Mohli by mu vyhrožovat zmlácením, ale on má moc veliké ego na to, aby přiznal porážku. Ale tohle všechno u něj převládá jen, když je sám. Když jsou do toho namočení i jeho sourozenci, umí se krotit. Do teď si nejspíš myslel, že jenom jeho vytáhli z postele. Stejně jako jsem si to myslela já, dokud jsem neviděla Dana a Mattyho.
„Nic se vám nestane,“ prohlašuje Harris tiše a chytá mě za loket a odtahuje trochu stranou.
„Tak jako Jeremymu?“ Znovu mám chuť dát se do pláče, znovu si to ale zakazuju.
Ti, kteří se pokouší zpacifikovat Jeremyho, jsou o něco starší, než ti, kteří odváděli Mattyho. Starší a taky mnohem naštvanější, protože jim Jer dělá takové problémy. Jeden z nich, vysoký blonďák, který má asi zlomený nos (Jeremy se vážně činil), odněkud vytahuje takové ty plastové pásky a svazuje jimi Jeremymu ruce kolem zápěstí.
„Čekal bych od vás mnohem lepší výkon!“ peskuje ty kluky Harris.
„Má sílu!“ brání se blonďák a krčí rameny. „A pere se.“
„Neměl by představovat žádný problém!“ vyštěkává zlostně Harris a blonďák zavrtává pohled do země. „Pojďte,“ nenaznačuje mi směr ven z domu.
Jedna dodávka se akorát rozjíždí. Takže přeci jenom byly potíže i s Matthyasem.
Rozhlížím se po ulici, ale všude je mrtvolné ticho. Sleduju, jak v našem domě začínají postupně zhasínat všechna rozsvícená světla. Nakonec z domu vychází jedna z dívek a vypadá, že zamyká vchodové dveře.
Harris mi znovu zataháním za bundu naznačuje, že tady nemíní vystát důlek a ukazuje na otevřené dveře od auta. Jediné místo, které je obsazené, je místo řidiče. Za volantem sedí podobě stejně starý muž jako Harris.
Sedám si do druhé řady sedaček až k oknu. Než do auta dostávají Jeremyho (dostat ho z postele je jedna, ale narvat ho do cizího auta s cizími lidmi je nadlidský výkon), mám čas se pořádně vydýchat. Všechno si promyslet. Z myšlenek mě ale vytrhává rána, když někdo přiráží bratra zády k autu. Vidím, že má ruce v místech, kde ho svazují plastové pásky, pořezané a teče mu krev. Nevím, jestli mu vyhrožují, každopádně Jeremy už celkem spořádaně nasedá. Vedle mě si někdo sedá, ale já zrak upírám z okna. Nechci vědět, kdo vedle mě sedí. Do řady před náma si Jeremyho mezi sebe posazuje ten zraněný blonďák a někdo další od nich.
„Nechcete nám říct, co tohle má znamenat?!“ běsní bratr. Když ne svaly, tak alespoň slova.
„Nemám pravomoc vám cokoli říkat, ale když všechno půjde hladce, počítám, že pozítří večer budete dostatečně informování,“ vzdychá Harris unaveně.
„Pozítří je mi to k hovnu, když nám do baráku naběhne parta cizích lidí s bouchačkama, vyvlečou vás z domu, posadí do dodávky. A dál?“ Jeremy by spíš raději chtěl vědět, jak odsud utéct, nebo co s námi
„Jeremy, vím, že jste rozrušený…“
„Rozrušený? Ani náhodou! Já jsem kolosálně nasranej! Co je s Matthyasem a Danielem?!“ Tak tahle bije. Jeremy je z nás čtyř nejstarší, nejspíš za nás cítí odpovědnost.
Nevím, jestli je dobré takhle vyvádět. Kdyby byť jenom jedinkrát vystřelili, Jeremy by tolik odvahy neměl, ale kdo je tady šéf, ještě neukázali. Ne takovým tím násilným způsobem, protože se nikomu nic vážného nestalo. Ale nejsem si jistá, jestli se to udrží na téhle ‚snesitelné‘ tenké hranici, protože například blonďák se zlomeným nosem vypadá, že by se mu udělalo nejlíp, kdyby Jeremymu mohl trochu upravit obličej.
„Jsou asi tak čtyři kilometry před námi, ve stejném autě, jako vy, živí a zdraví.“
„Bezvadný!“
„Poslyšte,“ obrací se na Jeremyho Harris, „něco vám poradím, ano? Zavřete klapačku! Já nemám pravomoc vám cokoli říkat, mou prací je vás a vaše sourozence bezpečně dopravit na jisté místo. Chápu, že máte strach, ale pokud budete dál mluvit, nařídím některému z vašich společníků, aby vám tu pusu zavřeli. A věřte, že to udělají asi rádi, i když jsou tu od toho, aby se vám nic nestalo. Jste a budete v bezpečí. Neublížíme vám. To vám musí pro začátek stačit.“
„To vám musí stačit,“ opakuje Jeremy naštvaně. „Sundejte mi ty pásky, řeže to.“
„Zkuste to znovu.“
„To jako chcete, abych poprosil?“ Bratr poslední slovo vyslovuje, jakoby ho mohlo zabít.
„Za pokus to stojí. A než se rozhodnete jinak - spíš si podržete žíly, než ty pásky přervete,“ usmívá se zářivě Harris a sleduje bratrovu reakci. „Tak co?“
„Beru žíly,“ prohlašuje bratr. Jeho ego o normálním rozměru Švédska se už takhle muselo zmenšit, po tomhle by mu nejspíš nezbylo vůbec nic.
„Jak myslíte.“ Jeremy upadá do ticha a i když ho to musí bolet a sedět v rukama spoutanýma za zády musí být značně nepohodlné, nesnaží se o nic, co by mu mohlo cestu alespoň maličko zpříjemnit.
Harris a řidič si o něčem tlumeně povídají, v Jeremyho řadě panuje nepřátelská nálada a v té mojí je prostě ticho.
Po půl hodině jízdy se dostáváme na frekventovanou dálnici a já se pokouším o spánek. Zdá se mi to jako nejlepší varianta, protože tady nic jiného nezmůžu. Stejně se mi usnout dlouho nedaří, ale únava jako vždycky vítězí.