Vánoční prázdniny jsou přesně takové, jaké jsem si je představovala. Bezstarostné, pohodové, plné dobrého jídla a pití a rodinných večerů strávených hraním deskových her, koukáním na televizi a výletů po okolí. Zvládáme oslavit i Jeremyho devatenácté narozeniny a navštívit babičku v Edinburghu. Několikrát se vidím se Sofií, která během těch tří týdnů začala s Jacobem chodit a prakticky se nepřestává usmívat.  Netuším, kdy to stihli, když byl minimálně týden za příbuznými na návštěvě, ale hlavní je, že je spokojená.  Vyzařuje z ní poblázněná zamilovanost a já jsem šťastná s ní. Je snadné během svátků zapomenout na podivína ze stadionu a namluvit si, že jsem jednala přehnaně. Jednoduše to nechám být.

Návrat do školy je drsný, většina učitelů se shodla, že v následujícím měsíci musíme napsat všechny závěrečné pololetní testy, takže celé dny ležím v učebnicích. V kombinaci s krasobruslařskými tréninky nemám čas ani přemýšlet nad něčím jiným než školou a tréninky. A je to svým způsobem příjemné. Vyčerpaná mysl si nevymýšlí teorie o tom, jak mohl kluk ze stadionu znát mě i Jeremyho a jak to vlastně bylo s tou zbraní ve škole. Jenom rutinní zahlcování mozku zbytečnými informacemi ze školy, pak občasné přemýšlení, jakou nohou se odrazit při určitém skoku...

Hned druhý týden školy chřipková epidemie kosí třetinu spolužáků, takže je třída i jídelna podivně prázdná. Ale abych byla upřímná, užívám si, že většina mých přátel je nemocná a já se jednou za čas nemusím s nikým bavit nebo poslouchat něčí problémy. Taková pauza je jednou za půl roku jako další prázdniny. Zítra už se mi po Sof ostatních bude stýskat, ale jen za dnešek jsem si udělala víc zápisků z předmětů než za celý prosinec.

„Můžu?" zastavuje se u mě Jacob a já přikyvuju. Vždycky to byl spíš bratrův kamarád, moc často spolu o samotě nejsme. Ale i Jeremy onemocněl, ale už nemá ani teploty a jak ho znám, na dnešní trénink už půjde. „Kolik vás je?"

„Osmnáct. Co vy?"

„Třináct," zubí se a já si všímám modřiny pod jeho okem a odřené tváře. Navíc má obvázanou levou dlaň. „Prosím tě, neptej se, co se mi stalo."

„Fajn," přikyvuju. „Vypadá to, že ses popral. Ale budu dělat, žes spadl ze schodů." Často chodí s nějakým šrámem nebo rukou v šátku. Většinu to svede na hokej, ale to jsem mu přestala věřit už dávno. Spíš se mi zdá, že tajně navštěvuje kroužek bojového umění a z nějakého důvodu to nikomu neřekl. „Kde jsi vůbec byl ve středu a čtvrtek? Nevšimla jsem si tě tady. Zase ti nebylo dobře?" zajímám se s ironickým tónem v hlase. Jeho velmi časté a náhodné absence nikdo pořádně neřeší. Den sem, dva dny tam. Se Sof jsme se shodly, že do školy chodí, kdy se mu zachce. Jeho otec ale o všem ví, protože Jeremy zase tvrdí, že Jake s ním jezdí na pracovní cesty.

„S tátou."

„Pracovně?" zkouším z něj něco vypáčit. Když to vezmu kolem a kolem, znám akorát jeho jméno. Nikdy mi nedošlo, že je Jake tak trochu záhada.

„Tak poslouchej," vzdychá. „Když to potřebuješ vědět, ano, mimo jiné i pracovně. Ale taky táta randí s jednou ženskou poměrně daleko odtud. Už dlouho, ale teprve před pár měsíci se její syn vrátil z výměnnýho pobytu v Emirátech. Obávám se, že ji chce táta požádat o ruku," ošívá se a vypadá maličko znechuceně, „a doufá, že spolu budeme všichni vycházet. Proto tam jezdíme, a jelikož jenom cesta tam trvá pět šest hodin, většinou se zdržíme alespoň na dva dny." To zní poměrně uvěřitelně. Trochu pošahaně, ale nemůžu říct, že bych měla pocit, že by mi vyloženě kecal.

„Proč to neví Jeremy?"

„Protože není ani z poloviny tak zvědavej a ukecanej jako ty," ušklíbá se. „Možná se budeme stěhovat, ale nechci o tom mluvit, dokud si nebudu na sto procent jistý, že mizíme."

„To je docela drsný. Brácha tě zabije, jestli zmizíš a nevezmeš ho na Island." Další a taky poslední věc, kterou o Jacobovi vím. Má vzdálené příbuzné na Islandu, kde tráví většinu letních prázdnin, část Vánočních a občas s otcem odjedou během roku. Jeremy už ho dlouho prosí, aby ho jednou vzali s sebou. Taky bych se tam jela podívat. Ale kdo ne.

Aniž bych o tom hlouběji přemýšlela, v hlavě mi něco spíná.

Tvrdí, že jeho otec už dlouho randí s nějakou ženskou, ale i tak jsou při každé delší volné chvíli na Islandu? I nějakou část letošních vánočních prázdnin byl pryč. A předtím víc jak polovinu léta. Takže když chybí ve škole, jezdí s otcem za budoucí macechou a o prázdninách na sever? To ji jako berou s sebou, nebo je vůči výletům za polární září tak tolerantní? Něco mi na jeho dvojitém mizení z města nesedí, ale nechávám to rychle plavat. Zeptám se Jeremyho, pokud si vzpomenu.

Po kratší debatě o počasí a nesmyslnosti závěrečných pololetních testů se loučíme a já mířím domů, kde se akorát měním školní batoh za tašku na krasobruslení. Mamka dnešní trénink Jerovi ještě zakázala. Nebyl ve škole, tak nepůjde ani na hokej.

Dvě hodiny krasobruslení mě bolí, víc než normálně. Padám často, to ano, ale dnešek je speciálním dnem padání na zadek. Když se po tréninku v šatně převlékám, dopředu se obávám, jak se mi bude zítra sedět, zvláště pak na tvrdých školních židlích. V konečném důsledku ale záleží jenom na tom, že mě bruslit baví. A i když kvůli problémům se sluchem a sluchovým ústrojím, které přímo souvisí s rovnováhou, nebudu skvělá ani dobrá, dělám to ráda.

A ještě radši pak navštěvuju hospodu na stadionu s přímým výhledem na ledovou plochu. Akorát začíná hokejový trénink, na kterém chybí Jeremy i Matthyas. Objednávám si horkou čokoládu a s pohledem upřeným na hřiště sleduju rychlé pohyby hokejistů snažících se zdolat slalom s pukem na hokejce. Když se pak netrefí do branky, se ozývá hlasitá rána, jak puk narazí do mantinelů. Je to pro mě stejně uklidňující jako sledovat plápolající oheň a naslouchat jeho praskání. Nejspíš bych tu dokázala vsedě usnout. Vůně stadionu, horká čokoláda se šlehačkou v mém oblíbeném puntíkovaném hrnečku a teplo vycházející se zapnutého topení přímo pod stolem – co víc si přát. Automaticky se mi zlepšuje nálada, vím, že domů přijdu s čistou hlavou a psychicky odpočatá.

Chystám se k odchodu a očima zachytávám pohyb u dveří. Zrovna dovnitř vchází kluk, který znal mé jméno a objevil se i ve škole. V doprovodu svých dvou přátel. Otáčím se zpátky tak rychle, že skoro padám ze židle. Tak minutu bez hnutí jenom sedím, koukám před sebe a doufám, že o mně nevědí. Tak jo. Je čas zmizet. Oblékám si bundu a čepici, přes kterou přetahuju ještě kapuci, platím za čokoládu a ve spěchu hospodu opouštím.

„Hej!" volá za mnou. „Není tohle tvoje?" Zpomaluju a rozhlížím se kolem sebe, zda je nějaká šance, že mluví na někoho jiného. Zastavuju se úplně a obracím se na podivína, který drží mou rukavici. „Lori?" poznává mě, což mě o to děsivější, protože já stále ani neznám jeho jméno. Pobaveně se usmívá, když mu dochází, že já nehodlám udělat krok směrem k němu, tak přichází on ke mně.

„Díky," mumlám. Druhou rukou svírám telefon v kapse, i když pochybuju, že bych stihla komukoli zavolat, kdyby se z něj vyklubal sériový vrah. „Čau."

„Omlouvám se, jestli jsme tě ve škole trochu vyděsili," srovnává se mnou krok. Zní celkem přátelsky, ale mám v plánu nenechat se uchlácholit. Z jeho přítomnosti mi naskakuje husí kůže. „Děláme s přáteli na jednom projektu. Týká se rodin se čtyřmi dětmi a zjišťujeme, jaká je pravděpodobnost, že se každé narodí v jiném ročním období. Umíš si asi představit, jak málo takových lidí je."

„Co je to za průzkum?" mračím se.

„Zkoumáme chování sourozenců v závislosti na ročním období, ve kterém se narodili. Něco jako horoskopy, ale tohle je mnohem zajímavější. Je vypozorovaných dost zajímavých věcí, na chování takových lidí existují vzorce a ... prostě nás zajímáte. Jste každý v jiném ročním období, ne?"

„Nevím," krčím rameny a moje mysl začíná pracovat na plné obrátky. Jeremy se narodil po Vánocích, Daniel je zase na podzim. Já a Matthyas jsme se narodili ale každý v jiný den, ačkoli jsme dvojčata. Matty přišel na svět šest minut před půlnocí, dvacátého června. Já sedm minut po půlnoci, tudíž jednadvacátého.

„Zato já jo. V rok, kdy jste se s Matthyasem narodili, jaro do léta přecházelo z dvacátého na dvacátý první červen. Matthyas je dvacátého, takže na jaře. Ty jednadvacátého, takže v létě." Zastavuju se. Na dohled už vidím autobusovou zastávku a u ní postávat pár lidí. Ulevuje se mi a zároveň jsem nikdy nebyla tak vyděšená. Nepřekvapuje mě tolik, že zná i Matthyase, ale že si naprosto cizí člověk pamatuje, kdy jsme se narodili? Sofie mi po sedmi letech přátelství zvládla popřát ve správný den jen dvakrát. A to nemluvím o tom, že přesně ví, kdy v rok našeho narození začalo astronomické léto a skončilo jaro. Otevírám pusu odhodlaná mu oznámit, ať se ode mě a mých bratrů drží dál, ale zase ji naprázdno zavírám. Nemám mu co říct. A on se dál usmívá, tak zvláštně, jak kdyby věděl mnohem víc a užíval si, že mě může děsit.

„Měla bys pohnout, jede ti autobus," ukazuje směrem do ulice. Neváhám a rozbíhám se směrem k zastávce. „Ještě se uvidíme," slyším ho ještě.

Do autobusu stíhám nastoupit jen tak tak a svaluju se na první volnou sedačku.

Až pak si uvědomuju, že ví i to, jakým autobusem jezdím domů.

**

Hned po příjezdu domů usedám k počítači a snažím se na internetu najít jakékoli informace o projektu, o kterém ten kluk mluvil. Nepřekvapuje mě, když nic nenacházím a záhy mi dochází, jak jsem pitomá, že jsem mu byť jen na vteřinu takovou blbost uvěřila. Nic podstatné jsem mu sice neřekla, ale to jsem ani nemusela. Zdá se, že toho ví až moc. Neznám ani jeho jméno, takže moje pátrání končí stejně rychle, jako začalo. Než se mě zmocňuje paranoidní mizérie, vytáčím Sofiino číslo.

„Ahoj," zdraví mě, načež ji bere dech záchvat kašle.

„Jak je ti?" chci vědět.

„Ujde to," chrčí. „Líp než v pondělí. Můžu tě dát nahlas? Je tu se mnou Jake." Doslova slyším v jejím tónu hlasu, jak se začíná usmívat. S jeho přítomností jsem sice nepočítala, ale začínám být maličko zoufalá a, nerada to přiznávám sama sobě, vyděšená. Opět. Ty nepříjemné pocity a nervozita, kterou ze mě vyhnaly Vánoce, jsou zase zpátky.

„Klidně. Nechci tě otravovat moc dlouho, ale pamatuješ na tu ukázku sebeobrany na besídce? Mluvila jsi s těma klukama, nebo minimálně s jedním, říkala jsi, že se na mě ptal. Neznáš jeho jméno?"

„Jo holka, na to už je asi pozdě," odkašlává si. „Možná kdybys našla dobrou výmluvu a šla se zeptat někoho, kdo měl na starosti program."

„Škola je plná kluků," skučí Jacob v pozadí. „A ty si vybereš zrovna takovýho blbečka?"

„Sklapni," vrčí Sof na něj a pokračuje daleko jemnějším tónem. „Nevšímej si ho, žárlí, protože by Jacoba přepral se zavázanýma očima jen jednou rukou. Je mi to líto, ale ne-"

„Poslouchej," přerušuju ji. „Nechci s ním mít nic společného, dobře? Ale on se mnou asi jo. Dneska po tréninku byl v hospodě. Chvíli jsme spolu mluvili, protože jsem tam nechala rukavici a... to je fuk, mám dojem, že mě asi sleduje nebo tak něco," vysypávám ze sebe přesně to, co cítím. Na vteřinu tajím dech, protože se obávám výbuchu smíchu, ale na druhé straně se nic takového neděje. Nejspíš z mého hlasu slyší, že nejsem ve své kůži. V ten moment bych ji nejraději objala za to, jak je dobrá kamarádka. „Přesně věděl, kdy jsem se narodila. A nejenom já, i bráchové. Mlel něco o průzkumu v rodinách se čtyřmi dětmi a jaká je šance, že se každý z nich narodí v jedno roční období."

„Cože?!" ozývá se znovu Jake, tentokrát ho slyším mnohem jasněji.

„To zní jako pěknej kec," konstatuje Sofie.

„Jo, to si piš. Na internetu jsem nic nenašla. Lhal. Ale věděl, jakým autobusem mám jet domů."

„Začínáš mě maličko děsit. Možná bys to měla říct doma. A Jerovi."

„Dávej si na ně bacha, Lori," promlouvá znovu Jacob překvapivě vážným tónem. „Může to být jenom nějakej úchylák, ale klidně taky... au!" syčí.

„Jsou tři. Vždycky chodí spolu tři," vzpomínám si. „Mluvila jsem jenom s jedním a nechoval se agresivně nebo nebezpečně. Mám jenom blbej pocit."

„V týdnu si tě pohlídáme, abys nezůstala sama, dobře?" slibuje kamarádka. „Kdyby byly problémy, myslím, že Jeremy je schopnej zařídit, aby si na ně počkala půlka hokejovýho týmu, alespoň by jim vysvětlili, že se kolem tebe nemají motat."

„To zní jako plán," vzdychám nešťastně. Dál Sofii vyprávím, co se během týdne její nepřítomnosti ve škole odehrálo, jaké máme domácí úkoly na pondělí, a ujišťuju ji, že kdyby se něco dělo, okamžitě ji budu informovat. Když končíme s hovorem, ještě nějakou dobu jenom sedím na židli a přemýšlím, co dělat. Snažím se přijít na to, jestli zbytečně nepanikařím nebo jestli je moje reakce adekvátní. Mohla bych zburcovat policii, rodiče. Ale to kdyby dělali všichni pokaždé, když se ohledně něčeho necítí dobře a staly se mu zvláštní věci, policie by neměla nic jiného na práci. Ve sprše pak docházím k rozhodnutí, že nebudu vyvádět, nechci děsit rodiče ani sourozence. Začnu si dávat větší pozor a do kapsy vrátím pepřový sprej, který jsem v létě odložila na poličku. Sama si dávám ultimátum, že pokud se objeví ještě jednou, všechno Jerovi povím. Spoléhám na něj, že vymyslí, co dělat dál.

Mám strach, že v noci nebudu moct usnout, ale obávám se zbytečně. Trénink mě unavil fyzicky a následující události zase psychicky, takže usínám poměrně snadno.

Probouzí mě vibrující náramek aneb budík pro hluché.

Dneska hodně improvizujeme. Daniel má soutěž v judu. Z jejich oddílu se do dalšího kola turnaje dostali dva, ale jeho kamarád leží s virózou v posteli. Běžně na bráškovy zápasy jezdíme v co největším počtu, ale dneska vyrážíme jenom ve třech, navíc vlakem. Mamka má ranní službu v nemocnici a táta s Jeremym se pořád necítí dobře.

Před osmou společně opouštíme dům a míříme na nádraží, odkud nám jede vlak do Elginu, asi hodinu vzdáleného města. Jsem lehce nervózní, ale v přítomnosti bratrů se cítím o mnohem bezpečněji, než když jsem včera byla sama. Mám dojem, že i kdybychom toho podivína potkali, nemůže se mi nic stát.

„Máš nervy?" popichuje Matthyas brášku, když odmítá sníst banán. A že Daniel většinou jídlo neodmítá, naopak se ho dožaduje až moc často.

„Trochu," krčí rameny. Nejmladší člen rodiny se od nás mentálně odpojuje, když mu Matty půjčuje telefon s hrou, kterou Dan na tom svém mít nesmí. Mně Matthyas pomáhá vyřešit úkol z matematiky, který obratem zasílám Sofii. Cesta nám všem alespoň rychle utíká. V Elginu se pohybujeme pomocí navigace a s časovou rezervou stíháme dorazit do tělocvičny, kde se turnaj odehrává.

„Proč všichni vypadají tak drsně?" šeptá Dan, když procházíme kolem skupiny dětí, které nejspíš také budou soutěžit. Některé z nich už mají na sobě kimona s různými barevnými pásky. „Ty jo, on má zelenej pásek!" ukazuje na kluka postávajícího u stanoviště, kde se každý ze závodníků musí zvážit, aby je pak zařadili do správné váhové kategorie.

„To nevadí," chlácholím ho. Vím, že Dan má pásek oranžový, což je o jeden stupeň nižší od zeleného.

„Já vím, že to nevadí!" zubí se. Shazuje ze sebe oblečení až na spodní prádlo, stoupá si na váhu a odebírá se do rohu tělocvičny, kde se převléká do kimona. „Můžu je rozsekat. Jenom si musím dávat pozor na úchop." Daniel s Matthyasem probírají taktiku souboje, pokud v judu vůbec nějaká je. Nervozita z brášky padá, je čím dál tím nadšenější a statečně předstírá, že mu nevadí, kolik jeho soupeřů má o stupeň, dokonce stupeň a půl vyšší pásek. Hlavně aby si to užil. Jeho odhodlání poprat se o každou vteřinu na žíněnce živí i ukázka cen, mezi kterými je mimo jiné i obrovská stavebnice Lega a puzzle. Oboje naprosto zbožňuje. Medaile ho zajímají o něco méně.

„Daniel Muelhaupt, prosím nástup na tatami číslo dvě!" hlásí jeden z pořadatelů. Dan už je u kraje druhé žíněnky dávno připravený.

„Ukaž jim, kdo je borec!" plácá ho Matty ještě po rameni.

Hned po prvním zápase dostává bratr chuť na párek v rohlíku s limonádou a cpe do sebe i kousek čokoládového koláče. Mně ani Matthyasovi se to nezdá jako dobrý nápad vzhledem k tomu, že s ním jeho soupeři budou mlátit o zem a sem tam se proletí vzduchem, ale zvládá všechno jídlo udržet v žaludku.

Následující dvě nebo tři hodiny jsou o tom, že Daniel se stěhuje z jedné žíněnky na druhou, prohrává a občas vyhraje, baví se s ostatními dětmi a během pauzy mezi jednotlivými souboji hrají na honěnou, schovávají se v šatnách nebo si navzájem svými pásky podrážejí nohy. Během zápasů se mu snažím udělat nerozmazanou fotku, kterou by mohl ukazovat ve škole kamarádům, což je poměrně složité.

„Dan je dobrej," poznamenává někdo vedle mě. Polekaně sebou cukám a pohlížím na vysokého mladíka s tmavýma očima. Je tady. Zase.

Moje nálada klesá k bodu mrazu. Na moment jsem úplně zapomněla, jak mě včera vystrašil a vybavuje se mi jeho „Ještě se uvidíme." Mohl si zjistit, že tady dneska budeme? Jak? A proč?

Nemám mu co říct, tak mlčím a očima se snažím najít Matthyase. Mou pozornost ale upoutává rána nedaleko ode mě. Po chvatu soupeře Daniel zůstává ležet na zemi. Vypadá, že se snaží popadnout dech. S vytřeštěnýma očima sleduju rozhodčího, který se nad bráškou sklání a mluví na něj. Nezvládám se na to dívat a chci se vydat k nim, ale cizinec mě popadá za zápěstí a zastavuje.

„Nech ho, on to zvládne," prohlašuje jistě.

Prudce se mu vyškubávám a dělám krok od něj.

Dan se skutečně po chvíli škrábe na nohy a zápas může pokračovat. Bráška je ale už unavený a trochu otřesený, takže během pár vteřin je znovu na zemi. Ještě chviličku se snaží bojovat, pak se uvolňuje a poklepáním na soupeřovo rameno se vzdává. Rozhodčí vyhlašuje vítěze a Dan se rozchází mým směrem s poraženecky skleslými rameny. Když přichází blíž, spatřuju v jeho velkých hnědých očích slzy. Nebrečí, když prohrává, hádám, že ho spíš teď všechno bolí a možná ho mrzí, že byl donucený se vzdát.

„To nic," utírám mu obličej do svého rukávu od mikiny. „Nevadí."

„Já nesnáším, když se musím vzdát!" popotahuje. „Ale už jsem se nemohl ani nadechnout," vysvětluje.

„Pro zápasníka je často těžší se vzdát než vyhrát," povídá mladík vedle nás.

„Vážně?" ujišťuje se bratr.

„Rozhodně," potvrzuje.

„Tohle byl poslední zápas, Dane, jdi se převléct, ať pak stihneme vlak," posílám ho pryč. Probouzí se ve mně zlost a sourozenecký instinkt. Když jsem s tím divným klukem byla sama, necítila jsem se dobře. Ale teď už navázal kontakt i s Danielem a to se mi nelíbí. Nechci, aby o něm takový člověk cokoli věděl nebo se s ním bavil. Dodává mi to odvahu zvednout k cizinci hlavu a podívat se mu do tmavých očí. „Nech nás být."

„Nic vám přece nedělám," obhajuje se a snaží se neusmívat. Znovu z něj mám pocit, že se baví. Možná bych měla být zticha a prostě odejít. Jenže já se právě teď cítím v bezpečí. S tolika lidmi kolem sebe mi nemůže nic provést.

„Vím, že žádný projekt o čtyřech dětech, který jsou narozený v jiných ročních období není," oznamuju mu. Jestli ho zvládám překvapit, nedává to vůbec najevo. Tváří se pořád stejně, jako by měl problém se nerozesmát. „Lhal jsi. Ani nevím, jak se jmenuješ, zato ty víš, kdy jsme se narodili, jakým jezdím autobusem domů a i to, kde trénuju," zpochybňuju nahlas, že se v restauraci na stadionu vzal náhodou. „Prostě nás nechte na pokoji." Sama slyším ze svého tónu v poslední větě zoufalství, skoro prosbu. Ta nabytá odvaha mě rychle přešla.

„Samuel," představuje se, ale ruku mi nepodává, možná tuší, že bych ji nepřijala. Stejně tak hned pochybuju o jeho jméně, může si vymýšlet. „A o tom projektu jsem lhal jenom částečně." Konečně na druhé straně tělocvičny spatřuju Mattyho a mávám na něj, že už jdu. Ještě nemáme v plánu odjet, musíme počkat na vyhlášení. Ale chci se dostat od Samuela dál.

„Držte se od nás dál," mračím se. „Nebo to začnu řešit."

Sama nevím, co přesně tím myslím, ale vzdaluju se od něj a když se ohlížím, s někým telefonuje a pro sebe se usmívá.