Probouzím se ve chvíli, kdy autobus prudce zastavuje, a já narážím hlavou do chladného skla.

Tohle není způsob, jak začít úspěšné ráno, fakt ne.

Unavenýma očima mžourám na malou červenou budovu s bílou věží. Odletová hala, která by se svou velikostí vešla do malého supermarketu. Jediné letiště na Faerských ostrovech se nenachází na stejném ostrově jako hlavní město. Což znamená, že Samuel už dávno musel vystoupit v Tórshavn a já to zaspala.

Protahuju se a otáčím dozadu. Většina spolucestujících spokojeně spí na ramenou svých kolegů nebo se teprve probírají. Nesnáším taková rána. Je chladno, na kopcích v dálce se povalují chuchvalce mlhy, nebe skryté za těžkými mraky a první věc, co uděláte je, že dostanete ránu do hlavy.

„Vstávat, děti, vstávat!" Je to Phil, který tak necitlivě probouzí všechny spící. „Letadlo čeká, takže zkuste pohnout. Do půl hodiny bych rád odletěl."

Následovník je sice zvyklý učit neschopné teenagery, ale donutit nás k rychlejšímu pohybu po dvou hodinách spánku, je nemožný úkol. Jen Ross a Jay vypadají trochu víc při smyslech. Tony nevnímá, protože má v uších sluchátka, sestry si spolu něco tiše špitají a Jeremy vypadá jako po kocovině. Což je vlastně možné vzhledem k tomu, že je to pár hodin, co něco vypil na Dyllenovo ‚rozveselovací oslavě'.

Nezdržujeme se odbavením ani bezpečnostními kontrolami. Phil vytahuje jakousi průkazku a všichni procházíme se svými batohy rovnou až na dráhu a k menšímu letadlu. Není to boeing pro sto padesát lidí, ale ani malé cestovní letadlo pro tři lidi.

„Nechybí něco?" pozastavuje se Jeremy před strojem a mhouří oči.

„Co jako?" nechápe Phil.

„Pilot. Třeba." I já si všímám, že je kokpit prázdný. Následovník se usmívá a bratr se začíná mračit. „Ale ne. Prosím, neříkej mi, že budeš řídit..."

„Vlastně budu," plácá Jeremyho po zádech a nastupuje do letadla. Nechává tak bratra naprosto bez dechu a zaskočeného.

„Máš vůbec pilotní průkaz, nebo uděláš čáry máry a prostě se to letadlo vznese?" Následuju Jeremyho a zasedám na první sedadlo. Poutám se a nutím se nemyslet na to, že je Phil pilot a hodlá ten sebevražedný stroj zvednout do vzduchu a následně s ním i přistát. Jediné, co mi dodává trochu jistoty, je druhý muž, který následuje Phila do řídící kabiny.

„On fakt pilotuje," sedá si vedle mě Jeremy. „Nechci umřít v letadle, už vůbec ne rukou... jeho."

„Nepřeháněj to," pokouším se o úsměv. Následovník zavírá dveře od letadla a zase mizí za jakýmsi závěsem, který odděluje piloty a pasažéry. Startuje motor a nějakou dobu jen popojíždíme po dráze. Jakmile kolos zastavuje a mě je jasné, že se chystáme na vzlet, chytám Jeremyho za ruku. Burácení motorů nabírá na síle a během pár vteřin se řítíme jako neřízená střela.

„Nezabil nás," konstatuje Jeremy, když se odlepujeme od země. Vzápětí na to se letadlo otřásá a já zavírám oči.

„Pardon, dlouho jsem neletěl," ozývá se Philův hlas z reproduktorů nad našimi hlavami. „Raději zůstaňte připoutaní po celou dobu letu, za hodinu a půl budeme přistávat. Což je ten nejnebezpečnější krok při létání. Ne, že bych vás chtěl znervózňovat."

Pokaždé, když jsme letěli někam na dovolenou, celou cestu v letadle jsem prospala. Teď jen sedím jako přikovaná na svém místě, oči rozšířené strachem a představuju si, jaké by to bylo přežít tenhle let, aniž by se něco stalo. Každou chvíli čekám, že začne vřeštět alarm, rozblikají se červené kontrolky, spadnou kyslíkové masky a Phil nám oznámí, že odpadly oba motory a došlo palivo.

Viděla jsem až moc dílů Leteckých katastrof na to, abych byla v klidu.

Přistání je díkybohu bez obtíží. Nemám nejmenší tušení, kde jsme. Ven vychází akorát druhá rodina dětí hvězd a Jay, na které čeká auto přistavné rovnou na přistávací ploše. Dost se mi ulevuje, když blbec Jay opouští společný prostor. Mám pocit, že se můžu konečně pořádně nadechnout. Uvelebuje se na sedačce a sleduji, jak ti venku nastupují do vozu a to se pozvolna vzdaluje, až je pryč úplně. Díkybohu. Ale ať chci nebo ne, mám špatný pocit, že se s tím psychopatem ještě setkám. A nebude to trvat moc dlouho.

Druhý let trvá přes dvě hodiny a já se nemůžu dočkat, až zase přistaneme. Soustředím se na povídání Matthyase a Coltona ohledně matematiky. Sice vůbec nerozumím tomu, o čem mluví, ale jejich hlasy jsou příjemným odreagováním od hučení motorů a turbulencí, které každou chvíli otřesou letadlem jako by se snad mělo rozpadnout na dvě poloviny a každá se vydat opačným směrem.

Ani my nepřistáváme na velkém letišti, ale na nějakém místním pro menší stroje. Vlastně mi přijde, že se někdo rozhodl rozlít asfalt po nejrovnější louce, kterou našel a nazval to letiště. V dohledu není vůbec nic, co by připomínalo civilizaci.

„Do jednoho auta se nenacpeme, takže to druhé bude řídit jeden z vás," obrací se na Coltona a Rosse. Blonďák si beze slov bere klíčky k sobě a míří k jednomu z aut se zatmavenými skly. Mám pocit, že tohle ‚tajné' letiště uprostřed ničeho není pro civilní obyvatelstvo.

„Já můžu řídit to druhé," navrhuje Jeremy. „Tys teď letěl."

„Máš vůbec řidičák?" ušklíbá se následovník. „I kdyby, zapomeň na to. Zas tak unavený nejsem, navíc je to jen hodina cesty."

„Ty mi nevěříš?" rozhazuje bratr rukama. „Lori! Řeknu mu, že řídím dobře." V očích má podivný lesk, který patří muži, co dlouho nesvíral volant. Vlastně od doby, co nás unesli na Faery, auto pořádně ani neviděl, natož aby mu bylo dovoleno řídit. Teď má příležitost a je odhodlaný dosáhnout svého. „Já tě prosím, nech mě řídit."

„Fajn," bručí Phil a hází mu druhé klíčky. „Ale jeden přešlap a jsi ze hry."

„Rozkaz!" salutuje mu bratr a s dětským nadšením se rozbíhá k druhému autu.

„Melanie, Matthyasi, vy pojďte se mnou. Coltone, pošlu ti souřadnice do navigace, kam se máte dostat. Dávejte pozor a zkuste se držet za námi."

Za nimi? Nemyslím si. Jeremy sešlápne plyn, jakmile bude moct. Jako každý tvor mužského pohlaví miluje rychlou jízdu. S Coltonem se odebíráme ke svému autu, ve kterém už sedí Ross. Ten se tváří se klidně a soustředěně jako vždycky.

„Ou," reaguje Colton, když se kola Jeremyho auta protáčejí na místě a rychlostí balistické střely mizí na prašné cestě za jedinou budovou, co se tu nachází. „Páni. Hodlá zabít tři následovníky najednou, to je o zápis do Guinessovy knihy."

„To není vtipný," zapínám si pás na místě spolujezdce a házím po Rossovi prosebný pohled. „Jeď jako člověk, jinak si mě nepřej." Koutky se mu na moment zvedají. I mně přijde vtipné mu vyhrožovat.

Obávám se zbytečně. S ním bych se nejspíš cítila bezpečně i v raketoplánu. I kdyby byl ten nejhorší řidič na světě, svěřila bych mu do rukou svůj život a já vím, že by se o něj postaral lépe, než o ten svůj. Vyzařuje z něj, že má všechno pod kontrolou a nedovolí, aby se něco pokazilo.

Celý zbytek cesty zírám z okna a užívám si, že s každým dalším kilometrem jsme víc a víc v civilizaci. Londýn pulzuje životem a jsme jen další auto v dopravní zácpě, jedni z miliónů lidí, kteří se v tak velikém městě ztratí. Oproti pustým ostrovům je to velká změna, nicméně příjemná.

Navigace robotickým hlasem oznamuje, že jsme na místě. Na pokraji Londýna, v jedné z čtvrtí s typickými domky v anglickém stylu, které nikoho nepřekvapí. Na tomhle domě by nebylo nic zajímavé, kdyby z jeho dveří nevyběhlo velmi povědomé zvíře. Sultán. Náš pes, kterého jsem naposledy viděla v Inverness. Celá zmatená vylézám z auta a téměř hned se ocitám pod útokem velkých tlap a nadšených uslintaných pusinek. Ten chlupatý čtyřnohý tvor mi chyběl víc, než jsem čekala.

„Nazdar, chlape!" skláním se k němu a drbu Sultána za ušima. „Co ty tady děláš?" Odpovědí mi jsou dvě osoby, které vychází z domu.

Máma s tátou. Nechávám Sultána, který se přesouvá k Rossovi, a já pevně objímám oba rodiče. Srdce mi samou radostí tluče o sto šest. Nemůžu tomu uvěřit. Vážně jsme se vrátili k rodičům? Jen tak?

Odtahuju se od nich a na tváři se mi usazuje široký úsměv. V hlavě mi víří spoustu otázek, ale na ty bude čas později. Mamka mě bere za ruku a táhne dovnitř. Stíhám se jen na moment ohlédnout, abych spatřila Coltona, který dál sedí v autě a tváří se nešťastně. Raduju se ze setkání s rodiči a přihlíží tomu ti, kteří žádnou rodinu nemají. Štěstí střídá smutek. Vystupuje z auta a já vím, že se ho Ross ptá, jestli je v pohodě. Jako odpověď se mu dostává nepřesvědčivé přikývnutí. Píchá mě u srdce, když mi dochází, že je Colton daleko větší záhada než Ross. Nevím o něm vůbec nic. Znám blonďákovu minulost, ale co se stalo Coltonovi, nevím. Jistota je jen taková, že to bude něco, co srazí na kolena každého člověka.

V kuchyni panuje poměrně veselá nálada. Na stole stojí láhev slivovice, ale je zavřená. Určitě si připijeme, jakmile se vrátí Daniel se Samem. Matthyas s Jeremym se cpou čerstvými lívanci a u toho povídají jeden přes druhého o tom, jak starší z nich zvládl cestu z letiště až sem.

Posazuju se na místo a hned přede mnou přistává hrnek s čajem a lívanec na talíři. Nato dostávám od maminky pusu do vlasů a další pevné objetí.

Někdo mě pod stolem kope do holeně a já naštvaně vyhledávám Jeremyho pohled. Nechápu, proč to udělal.

Co je? Nemusí to říkat nahlas. Jen kroutím hlavou a nutím se do úsměvu.

„Pojďte dál, posaďte se!" Mamka se nepáře ani s Coltonem a Rossem. Oba během chvíle sedí u velikého stolu s námi a trochu nesměle se dávají do jídla.

„Odkud se znáte?" ptá se Jeremy Phila a táty. Nevšimla jsem si, jak v pohodě se baví. Až teď vidím, že musejí být přátelé už nějakou dobu.

„Nebudeš tomu věřit, ale z ostrovů," prohlašuje táta vážně a Mattymu zaskakuje sousto. Dostává několik ran do zad, ale nepřestává třeštit oči.

„COŽE?"

„Dřív to byl jeden z nás," odpovídá Phil nezaujatě.

„Ty patříš mezi děti hvězd? Ale vždyť jste jenom tři, ty, teta Allison a strejda Benjamin," huhlá moje dvojče.

„A strejda Ethan," dodává Jeremy. „Ten, co se utopil při plavbě do Dánska." Sama jsem trochu v šoku. Vím, že měl táta tři sourozence a že jeden z nich zemřel, když byl přibližně v našem věku, ale nikdy mě nenapadlo to spojovat s dětmi hvězd. O strejdovi Ethanovi vím jen díky pár fotkám, které se občas vytáhly na rodinných oslavách.

„Neutopil se, ale zemřel při návratu z mise," uvádí táta na pravou míru. Musí to být víc jak dvacet, dvacet pět let. Ale byl to jeho bratr. Tváří se, že mu nevadí o tom mluvit, ale stejně to musí bolet.

„To není vhodné téma ke konverzaci po tak dlouhé době," ozývá se mamka opatrně.

„Jedna otázka," nedává se Jeremy odbít a já cítím, že je mu úplně jedno, jak dlouho rodiče neviděl. Chystá se přisadit něco nehezkého. „Tys moc dobře věděl, jak šílený to je, být jedním z nich, z nás, a přesto sis udělal čtyři děti?" Tentokrát kopu já do Jeremyho a vůbec ho nešetřím. Zní, jak kdyby tátovi vyčítal, že jsme čtyři.

„Jsi všímavý kluk, Jeremy," chopí se slova starší následovník, „ale stejně se tě zeptám. Víš, že tví sourozenci jsou dvojčata? Kdo by u dvojčat čekal dvě různý období? Já ne. Vlastně to slyším úplně poprvé. Takže nemel nesmysly a věnuj se raději jídlu." Nebo zařídím, aby ses na těch lívancích zadusil, dodává Phil očima a jeho hrozbu si Jeremy zřejmě uvědomuje, protože se omlouvá a po zbytek jídla zarytě mlčí.

Jakmile jsme všichni přejedení k prasknutí, jdeme prozkoumat své nové pokoje. Rodiče se snažili, aby to vypadalo tak jako v Inverness a musím říct, že se jim to povedlo. Vedle postelí jsou dokonce přichystané matrace, tudíž museli vědět, že přijedeme. A věděli to nejspíš o dost dřív, než my.

***

„Bylo to výborný, skvěle si to ohřála, díky," chválí Colton maminčin oběd a můj výkon při strkání jednotlivých porcí do mikrovlnky.

„K čemu jsou ty papíry?" ukazuje Melanie na desky, které leží mezi našimi spolužáky.

„Pokyny, rozkazy a doporučení od Phila. V noci musel odletět, takže to tu máme na povel," zubí se spokojeně. V duchu pomýšlím na to, co by dělal Ross, kdyby tady Colton nebyl a musel by nám všechno říct. Mám pocit, že by to radši znakoval a já bych překládala, než aby mluvil. „Ehm, takže," odkašlává si.

„Máš pět minut, pak jdu dělat něco produktivního," odfrkává si Jeremy. Má problém s tím poslouchat Phila, musí být úplně na dně, když teď velí někdo, kdo je stejně starý jak on sám.

„Fajn." Spolužák vytahuje z folie jakési kartičky a každému z nás jednu rozdává. Průkazky na metro a ostatní hromadnou dopravu. Začínám mít neblahé tušení.

„Tohle je tvoje," podává Colton Mattymu nějaký letáček.

„Matematicko-fyzikální gymnázium?" povytahuje obočí.

„Jo. Mám u toho poznámku... píše jako prase," kření se Colton na malý lísteček. „Jasně. Pokud chceš, můžeš si vybrat jinou školu a druhá věc se týká tebe, Rossi. Máme se domluvit, kdo nastoupí s Matthyasem, aby byl pod dohledem. A rád bych to přenechal tobě."

„Fajn," přikyvuje blonďák.

„Škola? Proč se bavíte o škole?" skučí Jeremy.

„Protože tady mám i přihlášky pro vás tři," mluví ke mně, Jeremymu a Melanii.

„Ty mi chceš říct, že jsme z jedné školy odjeli jen proto, abychom nastoupili na další?"

„Ne, odjeli jsme, protože se vás někdo pokoušel zabít. A mám tady poznámku, abys laskavě držel klapačku." Jeremy zvedá ruce na znamení, že se vzdává, ale vidím na něm, že je vzteklý. Během pár měsíců je to druhý nástup do nové školy. Na Faerech jsme divní všichni, tady jen těžko budeme hledat stejně pošahané kamarády. „A ještě tohle," podává mu další papír. Bratr zpozorňuje a já jsem svědkem extrémně rychlé změny nálad. Oči mu začínají zářit a těká jimi z Coltona na papír a zase zpátky.

„To... to myslíš vážně?" vydává ze sebe.

„Phil tady píše jen ‚Nemáš zač'. Takže jo, asi to myslí vážně."

„To nejde. Já nemůžu..." Britský hokejový svaz. To razítko bych poznala všude. „... hrát v reprezentaci?"

„Když jste zdrhli, prý jsi stihl okouzlit správné lidi a dali ti jakési ultimátum. Phil jim před pár dny volal, že to bereš."

„Gratuluju!" vzpamatovává se Melanie jako první a věnuje mu okouzlující úsměv.

„Uvědomuješ si, že teď budeš muset skákat, jak Phil zapíská?" upozorňuje ho Matty, aby Jeremyho trochu pozlobil. Ale i on se usmívá. Jer jen zvedá ruku na znamení, že ho vůbec neposlouchá, zvedá se a začíná chodit tam a zpátky po kuchyni se smlouvou v ruce.

„Ještě tady jsou nějaké papíry ohledně Daniela, ale to až potom."

V kapse mi začíná vibrovat telefon. Volá mi neznámé číslo.

Opouštím kuchyň a přesouvám se do obýváku.

„Haló?" zvedám hovor.

„Ahoj, Lori."

„Uíí!" vypískávám a rychle se vzdaluju z doslechu všech ve vedlejší místnosti „Vydrž." Co nejtišeji zavírám dveře od vchodu a mířím směrem ke schránce. „Jsi v pořádku? Kde jsi?"

„Vlastně tě vidím, ale na tom nezáleží," směje se. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikde ho nevidím. „Znáš zákony optiky. To, že já vidím na tebe, neznamená, že ty uvidíš mě."

„Chceš mi dávat lekce fyziky?"

„Potřeboval bych se s vámi sejít," vybaluje to na mě Jacob bez obalu.

„Víš, posledně to nedopadlo zrovna dobře. Mají na tebe pifku i po tom všem, cos udělal. Nebudu ti stačit já?"

„A jak se zbavíš ostatních? ‚Hele kluci, dneska se potřebuju sejít s bývalým členem Organizace, jste s tím v pohodě?' To těžko," paroduje mě. „Já potřebuju mluvit hlavně se Samem a těmi... ostatními."

„Samuel by byl první, kdo by to odmítl," bručím.

„Proto jim mojí návštěvu oznámíš ty. Je to fakt důležitý, Lori. Nelezl bych mezi vás s tím rizikem, kdybych vás nepotřeboval."

„Proč tak mlžíš?" chci vědět a předstírám, že zkoumám schránku.

„Řešit po telefonu to nemá smysl."

„Fajn, fajn, nemusíš mi hned všechno vyslepičit. Zítra tady? Rodiče pojeou pro Daniela a Sama na letiště, takže přijď v šest."

„Celkem by se mi hodil i tvůj milý."

„Mně je jedno, co se ti hodí, protože k tobě rozhodně milý nebude a ti dva ho určitě o všem informují. Teda Colton."

„Ten druhej nemluví?"

„To poznáš sám. V šest. Nazdar." Končím telefonát a pořádně se nadechuju. Není to zase až taková katastrofa, mohl tady být Sam a Phil. Byla bych celkem dost nervózní říct jim o tom, že jsem k nám Jacoba pozvala. Budou na větvi už jenom z toho, že ví, kde momentálně bydlíme.

***

„Máte minutku?" oslovuju Rosse a Coltona, kteří jsou usazení v kuchyni a Colton trénuje znakovou řeč.

„Jasně," znakuje Colton. Dál už ale mluví nahlas. „Co je? Jsi nějaká nervózní."

„Maličko. Teď buďte upřímní, jo? Stejně víte, že bych to nedokázala, takže nemá cenu zatloukat. Dají se ty bezpečnostní SIM karty oblafnout?"

„Všechno se dá, pokud máš správný znalosti," odpovídá mi upřímně Colton. „Musíš se vyznat v kódování. Proč?"

„Protože mi dneska volal Jacob." Ross se ani nehne, druhý spolužák povytahuje obočí.

„A co chtěl?"

„Přijde na večeři." Snažím se tvářit nevinně a zároveň tak, že jsem neměla jinou možnost, než ho pozvat. „Potřebuje s námi mluvit. Teda spíš s vámi."

„To není dobrý nápad."

„Ví, kde bydlíme, pokud myslíš na tohle. Přijde sám. Nemůže nic udělat."

„Lidi z Organizace jsou trénovaní k tomu, aby něco udělali prakticky kdykoli," vzdychá Colton. „Co máme dělat, když jsi ho už pozvala?"

„Já vlastně ani nechtěla souhlas, jen vám říct, že přijde. A požádat vás, abyste se chovali slušně."

„Phil nás zabije."

„Jo, beru to na sebe, s tím si nedělej hlavu," mávám nad tím ledabyle rukou, ale žaludek se mi svírá už teď. Samuel by to nikdy nedovolil, minimálně by hodně nahlas a sprostě protestoval. Momentálně jsem za přátelského Coltona a mlčenlivého Rosse vážně vděčná.

Celým domem začíná znít klavírní melodie a štěkot Sultána, který vzápětí začíná nadšeně kňučet a vrtět ocasem.

„Jdu tam!" křičím, ale stejně dolů sbíhá Jeremy a v závěsu za ním Melanie. Nevypadají, že by reagovali na zvonek, spíš se tváří jako ‚zrovna teď si jdeme pro něco k jídlu'.

„Ahoj!" zdravím Jacoba a opatrně ho objímám, protože si hned všímám, že trochu dopadá na jednu nohu. „Pojď dál."

„No to mě poser!" Je to Jeremy, který jde zvědavě zjistit, co se děje. „Nazdar." Chlapácky se plácají po zádech a já za ním zavírám dveře. Bratr ho vede rovnou do kuchyně, jak kdybychom byli zpátky v Inverness a Jake byl každodenní návštěvou. Což skoro byl. „Co tu děláš?"

„Já vlastně..."

„Ty?" vyhrkává Melanie a div ji nevypadává sklenice z rukou.

„Melanie?" valí Jacob oči.

„Odkud se znáte?" chce hned bratr vědět. Mel jen kroutí hlavou na znamení, že o tom nechce mluvit a kamarád souhlasně přikyvuje.

„Co pro nás máš?" bere si slovo Colton. Náš host sundává ze zad batoh a vytahuje z něj nějaké papíry. „Co to je?"

„Plány jedný budovy a informace o některých dětech hvězd."

„Valerie Ramírezová," čte Ross nahlas a jeho hlas je jako ostré žiletky. Dávno mě přestal děsit, ale právě teď mi přebíhá mráz po zádech. „Zmizela tak..."

„Před dvěma lety?" nadhazuje Jake a Colton přikyvuje.

„Moment, moment," vstupuju do jejich diskuze. „Já vím, že je to asi zbytečný, ale...Jakeu, Coltona znáš. Tohle je Ross."

„Ten, co mi oddělal koleno. Těší mě," ušklíbá se. Blonďák mlčí.

„Jacobe?" vchází do kuchyně Matthyas a já se svážím na jednu z židlí. Nečekala jsem, že během minuty o něm budou vědět všichni v domě. Zná Melanii. Přišel s plány budovy a informace o zmizelé dívce, která patří mezi děti hvězd.

„Rád tě vidím," zubí se kamarád. „Abych navázal. Valerie patří mezi děti hvězd a..."

„Jak o nás víš?" přerušuje ho Matthyas, zcela vykolejený.

„To je dlouhý příběh, který ti Lori nebo Jeremy určitě moc rádi převypráví." Matty se nadechuje, že něco řekne, ale rozmýšlí si to. Nejspíš mu dochází, že na vyptávání nemá Jacob náladu. Posílá mým směrem akorát významný pohled na znamení, že se vyprávění nevyhnu. Z batohu doluje ještě malý laptop a otevírá jakýsi program. Na obrazovce se objevují samá čísla a náhodná písmena. Vím, co dělá. Několikrát jsem viděla Matthyase, jak dělá něco podobného. Snaží se někam nabourat.

„Tohle jsou nelegální věci," komentuje Matthyas.

„Ne, pokud nemáš IP adresu přesměrovanou do Kambodži. A přesměrovaná je z Tuvalu. Klídek." Na obrazovce se objevuje šedivý obraz nevalné kvality. Je to jakási chodba s mnoha dveřmi, po které každou chvíli projde nějaký chlápek. V jednu chvíli je na chodbě několik dalších lidí. Je zřejmé, že se dělí na děti a dospělé. Vysocí muži strkají ty menší do jedněch z dveří a zamykají.

„V týhle budově Organizace drží tak deset, patnáct dětí hvězd a snaží se je přimět přejít na jejich stranu." Vyráží mi to dech. „Testují jejich schopnosti, a když zjistí, že jsou k ničemu, nedějí se hezký věci."

„Jak o tom proboha víš?" diví se Jeremy.

„Tušil jsem, že to tady někde je. Byl to velký projekt, který podepsal můj otec. Jen jsem nevěděl, kde to je, až do nedávna. Poslal jsem jim šifrovanou zprávu o tom, kde najdou další děti hvězd. Vypadalo to jako vzkaz od vedení. Přijeli, nic nenašli a zase odjeli. Bylo to směšně jednoduchý, sledoval jsem je."

„A co po nás chceš?" pokládá Ross tu nejdůležitější otázku.

„Chci jim pomoct. Ale sám to nedám. Tak jsem myslel, že..."

„To nejde," zamítá hned Colton.

„Jdu do toho," říká Jeremy současně. Představuju si, jaké by to bylo, kdyby tu seděl Sam. Dávno by na sebe s Jeremym řvali.

„Promiň, ale ty nikam nejdeš," kroutí Colton hlavou.

„Nejsi moje máma. A už nejsme ani ve škole, fakt tě nebudu poslouchat."

„Jeremy!" syčím zle a chci ho přimět, aby se choval slušně. Jsem si jistá, že Colton křičet nebude. Ross už vůbec ne. Ani jeden se nenechají od bratra vyprovokovat, ale co budou dělat, až se rozhodně hrát si na hrdinu?

„Nechápu, proč jim nechceš pomoct," prská Jer dál a mně je Coltona líto. Jsem si jistá, že by do toho šel s nasazením vlastního života jen kvůli jednomu člověku. A bratr vůl mu řekne, že nechce pomáhat.

„Já jim pomoct chci, ale nejde to. Phil je pryč a my na vás máme dávat bacha, ne tahat do nebezpečí."

„Ale tady nejde o nás, ale o ty, které tam drží."

„I kdybys sebe víc chtěl, půjdu možná já, Ross a Samuel. Tím to pro vás hasne."

„Mohli by se zapojit," připomíná se potichu Jake.

„Ty jsi zešílel."

„Mají schopnosti. Moment překvapí je na naší straně," zkouší ho přemluvit Jacob.

„Jenže oni zase mají zbraně a já nevím jak ty, ale nechci riskovat, že se komukoli z nich něco stane."

„Zbraně máte taky," úpí Jeremy. „Tak o co jde?"

„My ti můžeme pomoct, ale je do toho netahej," mění Colton taktiku.

„Mně se to zdá jako dobrý nápad." Je to Ross, na kterého se najednou všichni obracejí.

„Co?" nechápe druhý spolužák.

„Měli by jít. Matthyas, Jeremy i Lori." Každý by teď určitě chtěl slyšet, co se mu honí hlavou. Čekala jsem odmítnutí, věci jako že musíme být v bezpečí, nejsme připravení. Ale on to odsouhlasí a nic víc k tomu neřekne.

„Ehm, já asi půjdu," odkašlává si Jacob. „Tohle si tady nechte, informujte zbytek party a dejte mi vědět," uklízí si počítač a rychle míří ke dveřím. Nejspíš vycítil, že je nejvyšší čas odejít, Jeremy se chystá hádat se s Coltonem a naprosto klidný Ross, který odsouhlasil tuhle šílenost, mu na klidu asi nepřidal.

„Vážně jim chci pomoct," povídá Jake těsně před odchodem, jako by se chtěl obhájit. Rychle přikyvuju, aby věděl, že to uděláme. Klidně budu riskovat vytočeného Phila a Sama, pokud to těm lidem pomůže. Než stíhám zavřít dveře, přibíhá Melanie a Jakea objímá.

Dnešek je samé překvapení.

„Děkuju," slyším jí říkat. „Děkuju mockrát."

„Není mi pět!" slyším Jeremyho z kuchyně, když se od nich odvracím.

„Neber si to osobně, ale občas se na pět chováš," přisazuje si Matthyas.

„Neprojdeme se?" obracím se na blondýnku, když Jake mizí za rohem.

„Samotné?" váhá.

„Jenom kousek, nemám náladu je poslouchat."

„Raději zůstanu."

„Dobře, budu poblíž, slibuju."

Nechce se mi poslouchat další a další argumenty proč jít a proč ne. Morální část vám říká, že to udělat musíte. Víte o lidech, kteří trpí, a máte možnost jim pomoct. Jenže vždycky se něco může pokazit. A riziko, že se něco stane, je vždycky nějaké. Nikdy nevyloučíte faktor nebezpečí. Je něco jiného jít pro pečivo do obchodu a naběhnout do budovy plné lidí z Organizace, ale v obou případech můžete skončit s kulkou v hlavě. Jen u něčeho je větší pravděpodobnost než u druhého.

Sedám si na lavičku u dětského hřiště, na které jde vidět z okna kuchyně. Ještě několik dětí si hraje s míčem u houpaček. Najednou si připadám normálně jak dlouho ne. Užívám si tu chvíli samoty, je mi fajn. Nechávám tvrdohlavého Jeremyho i starostlivého Coltona za sebou. Jen sleduju pobíhající děti a závidím jim, jak bezstarostné jsou. Řeší jen přítomnost, nic víc. Člověk si v dětství přeje vyrůst, a když už je velký, přeje si, aby mu bylo zase sedm. Měli bychom se od nich učit, jak si užívat.

Čekám, že pro mě přijde Jeremy nebo Colton, ale je to Ross, který si sedá vedle mě na lavičku. Nic neříká, což není žádné překvapení.

Je to jen mžik a u Rossových nohou se zastavuje míč. Zvedá ho, a když se narovnává, stojí před ním copatá, usměvavá, tak osmiletá holčička. V očích má jiskry, které člověk vidí jen u dětí. Natahuje ruce a čeká, až jí blonďák míč zase vrátí.

Nevím, jak mám popsat okamžik, kdy jí balón podává a úsměv jí opětuje. Skutečný upřímný úsměv, jaký jsem u něj zatím neviděla.

„Děkuju," pípá dívka a zase odbíhá ke svým kamarádům. Sleduju Rossův výraz ve tváři, protože je to poprvé, kdy se alespoň trochu dá odhadnout, na co myslí. Vždycky se tváří chladně a odtažitě, ale teď určitě vzpomíná. Úsměv mu z tváře sice mizí, ale vypadá uvolněně. Cítím se zvláště, protože mi právě dovolil zahlédnout i tu druhou stránku ledově klidného kluka.

„Pořád se Jeremy hádá?"

„Ne, shodli se na tom, že to rozhodne Phil, až dorazí."

„Tys to myslel vážně? Myslím to, žes souhlasil, že bychom měli jít na tu akci taky."

„Jo."

„Jak to? Colton je proti a myslím, že víš, jaký názor by měl Samuel."

„Asi věřím tomu, že se o sebe dokážete postarat. O sebe i ostatní."

Věří nám? To je všechno? On nám jednoduše věří, že si nenecháme ublížit.

Že bych nikoho nenechala, aby ublížil jemu.

Chvíli to vstřebávám. Má o nás to nejlepší mínění a přitom jsme v jednom problému za druhým a on je jeden z těch, který ty průšvihy musí řešit.

„Půjdeme?" zvedám se a nabízím mu ruku. Ani nevím proč. Ale přijímá ji. Je to sice jen krátká chvíle, protože mě zase hned pouští, jakmile stojí na nohách, ale stačí to. Uvědomuju si, že mu věřím víc než komukoli jinému. On mě jednoduše nenechá ve štychu. Vím, že by prodal duši ďáblu, jen aby mě ochránil před nebezpečím. Ať už je to kvůli tomu, že jsem podobná jeho mrtvé sestřičce, nebo si mě prostě jen vybral, jsem mu vděčná. Ale na druhou stranu mě to děsí.

Pocit, že by klidně vyměnil svůj život za ten můj, ve mně nepřestává hlodat.

Něco takového se stát nesmí. 

Omlouvám se, že to trvalo skoro měsíc.  Ale  teď už to bude rychlé, chybí jen jedna kapitola a krátký epilog a Děti hvězd jsou u konce. První díl určitě. Tahle kapitola moc akční nebyla, ale myslím, že vám to v té další vynahradím. 

Děkuju moc všem, kteří přečetli další kapitolu a že jste tu stále se mnou. Moc si vážím všech hvězdiček a komentářů. 

Obrovské díky patří Ivě*, která nakreslila tuhle dokonalost. Asi nemusím říkat, že takhle zvěčnila Rosse. Moje poklona a velké díky, nemůžu se na to vynadívat! ♥ 

Kdy už  jsem u toho... jaké pocity z Rosse máte? Jak to vůbec s Lori má? Na odpovědi se budu moc těšit, mějte se krásně a užívejte si!