Sedím na poslední hodině úterního odpoledního vyučování. Sotva zvládám vnímat, chemie nikdy nebyla mým oblíbeným předmětem. Zvláště co se počítání příkladů týče. Upřímně mě nikdy nezajímalo, jaká je skutečná hmotnost 21 mol oxidu siřičitého. Vážně ne.

Raději bych se nechala poštípat od vos, než tu sedět další hodinu.

Z apatie celou třídu vytrhává zvuk motoru.

Vrtulník.

Všichni se otáčíme směrem k oknu a sledujeme, jak celý stroj pomalu mizí za horizontem. Za pár minut se na svahu objevuje několik maličkých tmavých postav a mně poskakuje srdce radostí. Měl by mezi nimi být i Samuel. Chemie se stává ještě podřadnější, než byla do teď. Snažím se vstřebávat všechny informace, které nám podává stará učitelka, ale jde to jedním uchem dovnitř, druhým ven.

Jakmile zvonek ukončuje dvouhodinové trápení, házím učebnici a sešit do tašky a rozbíhám se pryč, aniž bych si zapsala, co máme za domácí úkol. Chodby jsou zatím prázdné, všichni ještě nejspíš sedí ve třídách. U sebe v pokoji jsem do dvou minut. Ross se mi drží v patách, i když můj zběsilý úprk asi nepochopil.

Moje racionální část mozku ví, že Sam tady určitě čekat nebude. Nejspíš vysedává v ředitelně a řeší papíry. Druhá část, ta poblázněná, je ale trochu zklamaná, když nacházím pokoj tak, jak jsem ráno odešla.

Ross vchází dovnitř až chvíli po mně. Na nic se neptá a ani se netváří překvapeně.

Za to já jsem překvapená dost, když přichází blíž a podává mi mobil. Do háje. Nechala jsem ho v lavici.

„Děkuju. Z čeho vlastně budeš dělat zkoušky?" zajímám se a snažím se trochu zamaskovat svou roztržitost. I když toho by si nevšiml jen, kdyby byl kompletně slepý.

„Matika, fyzika, chemie." Výborně. Naprosto přesný opak toho, co bych si vybrala já. Blonďák se strašlivou minulostí mě snad nikdy nepřestane udivovat.

„Bromid kayno-tetranitrosylnikelnatý?" sypu ze sebe jedinou komplexní sloučeninu, kterou jsem si kdy zapamatovala. Ani nevím proč, ale zbytečnosti jsou, na co moji hlavu užije. Svoje rodné číslo si nepamatuju, a pak se tady vytasím s tímhle... hnusem.

Ross bere do ruky tužku a kus papíru. Píše rychle. Netrvá mu ani pět, šest vteřin, když zvedá papír s bezchybným vzorcem.

„Můžeš mi ještě jednou zopakovat, proč se učíš? Ty umíš úplně všechno." Nevěřícně kroutím hlavou, když mu ze sešitu vypadává popsaný papír různými vzorečky. Vsadím levou ledvinu na to, že si je pamatuje nazpaměť. „Myslím, že těžko bude někdo připravený víc než ty." Nepotřebuje povzbudit, tím jsme si jistá. Ale stejně to říkám a můj tón hlasu se uprostřed věty trochu mění. To maličké zakolísání mu stačí, aby pochopil.

„Z čeho píšete?"

„Z kvadratických s parametrem." Už jen vyslovit to bolí.

„A?"

„Kdyby mohla, dá mi šestku," vzdychám rezignovaně. „V tomhle ohledu jsem marná."

Ross mi naznačuje, že dneska nepůjdu spát, dokud nevypočítám alespoň jeden příklad. Je neuvěřitelné, jací jsou lidé na první pohled, a pak na ten druhý, hlubší. Pamatuju si, když jsem Rosse potkala poprvé. Bylo to v jídelně hned ten den, co nás přivezli. Určitě jsem mu zasedla místo. Připadal mi zvláštní. Později jsem se o něj něco dozvěděla, působil jako chladný a tajemný samotář, který se nikdy neusmívá, a lidé se mu raději vyhýbají. V duchu se mu za ty předsudky tisíckrát omlouvám, když mi po několikáté začíná trpělivě vysvětlovat jednotlivé postupy počítání příkladu. Jde na to jinak, než Matthyas. Bratr je typický matematik. On nechápe, že já nechápu. Stačí mu chvíle a je ze mě otrávený, protože nezvládám ani první kroky. Zato Ross má nekonečnou zásobu schopnosti opakovat pořád to samé dokola a přitom zůstat v klidu.

„Musíš si myslet, že jsem úplnej idiot," skučím s hlavou položenou na papíře s příklady. Už ani nevím, kolik je hodin. Taky jsem trochu zapomněla na Sama, i když spoléhám na to, že jakmile bude mít čas, zastaví se.

„Není to tak zlé," prohlíží si můj poslední pokus o vypočítání rovnice, „trojku bys dostat měla určitě."

„To je celkem optimistická vyhlídka."

***

Následující den máme matematiku hned první hodinu. Cítím se jak superhrdinka, která jde zachránit celý svět. Nebo alespoň svoje známky. Nemyslím na to, že jsem Sama nezahlédla ani na snídani a jen si opakuju, jak to Harrisové konečně natřu.

„Začněte," nařizuje profesorka a my tím máme povoleno otočit papíry s testovými příklady. Moje sebevědomí okamžitě dostává ránu kladivem. Ani ty tři příklady nemusím moc studovat a vím, že nevypočítám ani jeden.

Do prdele.

Rozhlížím se po třídě. Většina lidí má nosy skoro přilepené k sešitům a rychlostí blesku počítají. I Dyllen píše!

Nervózně ťukám prsty o nohu a snažím se něco vymyslet, ale v tom se Dyllen přede mnou odšoupává a svou židlí naráží do mého stolu. Bez pochyby to udělal naschvál. Nenápadně se natáčí a trochu zvedá svůj sešit. Opatrně natahuju krk, abych přečetla, co má na papíře a alespoň něco opsala.

Jenomže pod dnešním datem nejsou žádné rovnice, nýbrž polovinu stránky zabírá mrož, pod jehož obrázek napsal: „Tento mrož ztratil domov kvůli globálnímu oteplování, v zájmu zachování jeho přirozeného prostřední nemůžu popsat následující stránky. Děkuji za pochopení."

I když jsem zoufalá, mám co dělat, abych ztlumila výbuch smíchu. Do růžku sešitu začínám kreslit svého mrože. Opravdu maličkého. Dyllen je dost odvážný test odevzdat s mrožem přes půlku stránky i s textem. Já tak tolik odvahy nemám.

Stáčím zrak k Rossovi. Pozoruju, jak schválně shazuje tužku ze svého stolu. Když se pro ni ohýbá, vhazuje do mé lavice nějaký papírek. S bušícím srdcem ho opatrně otevírám a zjišťuju, že jsou na něm dva vypočtené příklady.

Co nejrychleji začínám opisovat a jakmile je hotovo, předávám výsledky Dyllenovi. Třetí příklad alespoň opisuju, bude to vypadat, že jsem ho nestihla.

Po hodině ani nestíhám Rossovi poděkovat, protože ho střídá Colton.

„Jak to jde?" ptá se vesele.

„Fajn. Co ty?"

„Nádherně jsem se vyspal," zubí se. „Dneska bude dobrý den, cítím to v kostech." Nadšení mu zůstává i v tělocvičně, kde nejspíš budou mít další ze svých vražedných tréninků. Já bych měla pokračovat v gymnastice, ale dávám si s bradly pauzu. Nemusím mít ruce úplně krvavé a o další koupel v moři nestojím.

„Fajn, jak na to lezeš?" stoupá si Colton ke kladině, kterou mám tak do výše prsou.

„Prostě vyskoč, tady je můstek," ukazuju na místo kousek od něj. Jeho výraz se mění na docela vyděšený. Umí obrovskou hromadu věcí, o kterých si můžu nechat zdát, ale jeho fascinuje kladina a způsob, jak se na ni leze.

„Vždyť se zabiju," stoupá si na můstek a rukama se chytá kladiny.

„Dáváš si tady dvě hodiny posilování a rvaček, těžko tě složí kus dřeva," kroutím očima. „Máš chuť začít se angažovat v gymnastice? Protože jestli jo, chlapi na kladině necvičí."

„Baví mě to," směje se a málem ztrácí rovnováhu, když se v kleku na konci nářadí otáčí. Zase se zvedá a zamýšlí se. „Ty sem ale takhle nelezeš."

„Ne, protože potřebuju nahrabat co nejvíc bodů, abych nebyla poslední s velikým odstupem."

„Moc si nevěříš, co?"

„Ještě jsem to nezvládla, aniž bych spadla. To bude tím."

„Tak prosím," seskakuje dolů a ukazuje, že je pole působnosti volné.

„Na to zapomeň," šklebím se a foukám mu do obličeje trochu magnesia. „Kladina mě baví, to ale neznamená, že mám potřebu se před někým předvádět. Rozsekat se umím i bez publika." Colton krčí rameny a sedá si na žíněnku. Ve tváři má jasný výraz. Nehne se, dokud se nehnu já. Je jako Jeremy, když si něco rozmyslí, tvrdohlavý mezek. „Tak mi alespoň ten můstek dej dopředu," žádám ho poraženeckým tónem.

Určitě stojí za zmínku, že to trenérka dala dohromady takovou sestavu. Na zemi nic extra. Postup je stejný, jako když se skáče přes kozu. Jen má člověk kratší dráhu na rozběh, vlastně skoro žádnou. Jde o to udělat hvězdu, nohama dopadnout na můstek, odrazit se a udělat salto. A protože si trenérka myslí, jaká jsem úžasná, salto je vertikální a zároveň horizontální. Kdyby se mi to na soutěži povedlo, stačí se párkrát po kladině projít a budu spokojená. Ale je to zároveň skvělá příležitost, jak se zmrzačit. Stačí špatně načasovat odraz, odrazit se málo nebo se netrefit na kladinu. Zlomíte si hned několik kostí naráz ani nevíte jak.

Pořádně se nadechuju a rozbíhám se. První i druhá třetina kombinace mi vychází, jenže se při dopadu netrefuju levou nohou na kladinu a končím na žíněnkách.

„Máš radost?" obracím se na Coltona.

„Stejně to bylo epický."

Zbytek dne se vleče a já netrpělivě vyhlížím Samuela. Jenže se neobjevuje ani na večeři a já poměrně brzy zalézám do postele.

Probouzí mě až dotek na tváři. Prudce se posazuju a nahmatávám naslouchátko. Na kraji postele sedí Sam a mně se nesmírně ulevuje. Pořádně ho objímám a cítím, jak ze mě padá tíha, kterou jsem cítila celou dobu, co tady nebyl. Až pak mi dochází, že by měl být v mém pokoji i Colton, tak se rychle odtahuju.

„Poslal jsem ho pryč, aby se vyspal."

„Moc mě to s těmi fotkami mrzí," říkám znovu, tentokrát ale z očí do očí.

„Něco jsem ti přivezl," ignoruje mě a podává mi velkou krabici zabalenou v barevném papíru. Pohlížím do tmavých očí. Tentokrát se neusmívají za něj, ale úsměv má i na tváři. Od doby, co spolu trávíme čas, se usmívá víc, než kdykoli před tím, což mi lichotí.

„Vážně?" třeštím oči na úplně nové brusle. „Moc děkuju."

„Zítra je můžeš vyzkoušet. Máš sice stadion zakázaný, ale s tím se dá něco udělat," mrká a mně se po těle rozlévá příjemné teplo. Chyběl mi víc, než jsem čekala. Hned se cítím zase o něco bezpečněji, když vím, že je zpátky na ostrovech. Občas se člověk cítí líp v blízkosti jednoho, než kdyby měl za zády celou armádu. „Mám u tebe laskavost?"

„Vážně?" divím se.

„Jasně. Nevozím dárky přes půl planety jen tak. Pak si to vyberu," věnuje mi drzý úsměv.

***

„Za tohle ti snad i poděkuju," říká Jeremy Samovi, když celý nadšený skáče na led. Nemohla jsem bratrovi neříct, že jdeme bruslit. Matthyas doučuje, jinak by se taky určitě přidal. Vůně stadionu a ledu mě vrací ve vzpomínkách domů. Následuju Jeremyho ve svých nových bruslích a div po metru nekončím na ledě.

„Musíš si zvyknout," pomáhá mi bratr zpět na nohy. Moc dlouho moje nejistota naštěstí netrvá a po pár minutách hrajeme s Jeremym a Coltonem na babu. Ross se odmítá účastnit, Samuel a Andrew souhlasí, i když kolem sebe máchají rukama jak blázni, aby udrželi rovnováhu. Pak se rozdělujeme na týmy a chvíli hrajeme něco, co trochu připomíná hokej.

Vlastně jediné, proč to vypadá jako hokej, je, že máme hokejky a puk.

Jeremy vstřeluje branku a já se ocitám na obrovském stadionu. Davy lidí jásají a pískají, mávají vlajkami a házejí na led květiny. Právě se svým týmem vyhrál olympiádu. Zaznívá hymna Velké Británie a všichni hráči a zbytek týmu si nechávají dát zlaté medaile na krk. Zamýšlím se až moc, což si uvědomuju ve chvíli, kdy vrážím do Coltona a oba končíme na zemi.

„Faul!" volá Andrew.

„Promiň," omlouvám se. „Dobrý?"

„V pohodě," oklepává ze sebe kousky ledu a řetízek s křížkem zastrkává pod košili.

Andrew se chystá na ‚trestné střílení' do prázdné brány. Jenže ho přerušuje hlasitá rána, která se ozývá z šaten. Ozvěna k nám donáší i tlumený pláč a nadávky. V průchodu do haly se objevuje Dyllen. Už na dálku vidím, že krvácí. Podpírá Harryho a hned za nimi se drží Melanie. Ross je v okamžiku u nich a my ostatní se co nejrychleji klidíme z ledu. Blonďák se už snaží pomoct Dyllenovi, který má ošklivou ránu na krku. Melanie se rozbíhá k Jeremymu a zuřivě ho objímá. Bratr vypadá zaskočeně, ale neodstrkuje ji. Harry sedí na lavičce, nepřítomně hledí před sebe a... a nic Má úplně prázdný pohled.

„Co se sakra stalo?" chce vědět Sam.

„Zahlédli jsme s Harrym, jak... Melanie míří na pláž. Sama a po tmě, přišlo... nám to divné, tak jsme ji sledovali. Něco nás... napadlo," vysvětluje trhaně a snaží se trochu zklidnit svůj zrychlený dech.

„Něco?" mračí se Jeremy.

„Týpek v černým plášti, do ksichtu jsem mu neviděl."

„Drž to." Colton přebírá Rossovo místo a tlačí na Dyllenovu ránu místo něj. „Harry." Blonďák luská prsty přímo před jeho očima, ale nereaguje. Trochu do něj strká, ale Harry vůbec nevnímá. Jako by tu nebyl. „Co je mu?"

„Myslím, že mu připomněl... zážitky z minulosti. Byl v projektu... MKULTRA a snad jako jediný z nás si to pamatoval. Oni... oni ho topili, a pak oživovali jako součást pokusů a rozbití... dětské duše. Už na tom byl docela... dobře, ale ten chlap lusknul prsty a..." Dyllen ztrácí slova. „Jako by ho vrátil do stavu po tom, co se dostal od CIA."

„Potřebuje doktora," rozhoduje Sam o zjevné věci. Harry nemá jediné viditelné zranění. Ale ta nejhorší zranění bývají právě na duši. Samuel našeho kamaráda podpírá z jedné strany, Ross z druhé.

Celou cestu zpátky si kladu jedinou otázku.

Co sakra chtěla dělat Melanie po tmě na pláži?

„Budeš v pohodě?" Slyším, jak se bratr starostlivě ptá blondýnky. Ona vypadá skutečně vyděšeně, ale co když je to jen hra?

„Akorát mě hrozně bolí hlava. Jinak je mi fajn."

„Zajdeme s tím za Philem."

„Bude to jen migréna."

„Pomůže ti," přesvědčuje ji a ví moc dobře proč. Jeho taky nejdřív začala bolet hlava. Ti dva spolu s Andrewem odchází za následovníkem a já se zbytkem doprovodit Dyllena a Harryho na ošetřovnu.

V noci se mi nedaří usnout. Pořád se převaluju a nedokážu se uvelebit. Moje tělo je unavené, ale mysl pracuje na plné obrátky, nedovoluje mi zamhouřit oka.

Melanie. Na první pohled křehká a roztomilá holka, která má slabost pro Jeremyho. A on pro ni určitě taky, jen to skrývá. Když pominu, že je milá a přátelská, i ona je následovník s velkou mocí. Kamarádí se s námi. Je jisté, že by ji nikdo nepodezíral. Navíc jsem ani neviděla, že by kdy použila nějakou schopnost. Pokud je nejstarší, ještě se neprojevily. Magie o sobě začne dávat vědět, jakmile je nejstaršímu ze sourozenců osmnáct let. Jenže jsou její bratři nebo sestry vůbec naživu?

Dlouho o té nenápadné holce přemítám a dochází mi, že o ní nevím naprosto nic. V hlavě se mi začíná rodit strašlivé obvinění. Ze začátku si přijdu hrozně, mám černé svědomí. Už jen proto, že jsem na ni dokázala naházet všechnu tu špínu, vůbec jen pomyslet na to, že by ona mohla být příčinou našich problémů. Jenomže, kdo jiný? Kdo další na škole je tak nebezpečný? Phil, kterému bych do rukou svěřila svůj život, a on by s ním určitě nakládal líp, než se svým. Tváří se občas chladně a drsně, ale ve skutečnosti mu na nás záleží. Pak je tu akorát Tony, o kterém Phil prohlásil, že je jeho sensekineze směšná a že v životě neviděl nešikovnějšího člověka. Takže tady musí být někdo další, někdo, kdo se skrývá.

Všechno jsou ovšem jen domněnky, které když vyslovím nahlas, můžou ublížit. I kdybych do sebe všechno zapadlo, hlavní otázka zůstává bez odpovědi.

Proč?

Proč by nám usilovala o život?

Vstává se mi poměrně dobře, protože jsem celou noc nezamhouřila oka. Neradi vstáváte? Nespěte.

Hned ráno po snídani máme dvě hodiny sebeobrany. Jaký to je šok, když se místo Samuela ve dveřích objevuje Jay. Z tváře mu zmizel ten okouzlující úsměv. Nahradila ho chladná maska. Snažím se na něj nedívat. Jediné, co mě uklidňuje, je přítomnost Rosse v místnosti. Je sice uklizený hezky v rohu a čte si, ale já vím, že pozorně Jaye sleduje. A ví to i náš instruktor.

Celou hodinu, co nacvičujeme staré chvaty, si mě nevšímá. Kdyby se nestal ten menší incident, byla by to celkem fajn hodina. Obchází nás a kontroluje, jestli všechno děláme dobře. Radí. Když je u mě a Sof, mluví jen na mou kamarádku.

Druhá hodina vypadá trochu jinak. Z našich řad si vybírá jednu figurantku a předvádí nám nový chvat. Nejspíš si ulevuje od všeho vzteku, protože dívka chvíli leží na zemi, a pak se otřeseně zvedá. Sotva zadržuje slzy. Jay to přehnal. Třísknul s ní, jak kdyby měla sto kilo. Máme sice pod sebou žíněnky, ale jsou jen o něco málo měkčí, než dřevěné parkety. Všechny nás na chvíli ochromuje, jakou brutální sílu se nezdráhal použít.

„Další," říká ten náfuka akorát. Nikdo se ani nehne.

Teda, až na Rosse, který se přesunul k nám a potichu s tou dívkou mluví.

„Tak to teda ne," ozývá se Sof vedle mě. Zlostí zatíná ruce v pěsti. „Nenechám se zabít."

„Já se neptám," praží ji zlým pohledem.

„Jsi padlej na hlavu." Obrací se na patě a míří do šatny. Já ji o vteřinku později s pár dalšími následuju.

„Půjde to řediteli!" Sof se zastavuje, hází svou blonďatou hřívou a kouzlí na tváři úsměv filmové hvězdy. Zvedá prostředníček a mizí v šatně.

„Za tohle nás sežerou," oznamuju jí.

„Je to kretén. Nechtěl by ho Samuel nebo Ross zmlátit?"

„Asi chtěli. Ale nemůžou."

Jay na sebe nenechává dlouho čekat. Do půl hodiny si nás ředitel volá k sobě do kanceláře. Jen mě a Sofii. Náš drahý instruktor si nejspíš pamatuje jména jen nás dvou.

Nichols vypadá velmi unaveně a podrážděně, takže s námi neztrácí moc času. Rovnou dostáváme deset hodin prací na novém výcvikovém centru. Jako bych těch trestů měla málo!

Neztrácíme čas a hned po obědě si vyzvedáváme kýble, hadry a nějaké čisticí prostředky. Připojuje se k nám i Colton, i když nemusí.

„To tě neprudí?"

„Co?" nechápu.

„Že je máš pořád za zadkem."

„Ani ne," ztišuju hlas. Sof prstem do prachu píše Jay je kretén. „Jak se má Riley?"

„Jde to," usmívá se nuceně. „Jenom pořád nemůže překousnout, že někteří jeho spolužáci dokážou věci, co on ne. Třeba házet oheň."

„Není to žádná výhra," vrtím hlavou.

„A ty jsi v pohodě?" prohlíží si mě. „Hlídají tebe, i bráchy. Není to žádná sranda."

„To máš pravdu. Není. Ale oni jsou úžasní," kývám hlavou směrem k místu, kde Colton dělá na Rosse opičky. Skoro to vypadá, že se pokouší o znakovou řeč. „Pomůžou, když je to třeba. A co ty?"

„Taky." Začíná drhnout okno mnohem silněji. Nápisu se vyhýbá. „Jenom mi to všechno chybí. Rodiče, Jake. Ani nevím, jestli žije," vyhrkávají jí slzy. „A prostě bych chtěla vrátit čas." Slzy se začínají koulet po tvářích a já ji objímám, jak jenom to na úzkém parapetu jde. Hrozně dlouho v sobě všechen smutek dusila, určitě kvůli bráškovi. „Moc mi chybí," pláče. Colton očima zjišťuje, co se děje a já dělám, že si ho nevšímám. „O rodičích vím, že už je neuvidím. Jsou pryč. Ale Jacob... bože. Ten někde je. A já bych ho chtěla mít u sebe." Nevím, co mám říkat. Pokud vůbec něco říct jde. Něco jiného, než že je mi to líto. Je, ale co jí to pomůže to slyšet po osmdesáté?

Jakmile se Sof dává trochu dohromady, končíme a domlouvám se s klukama, že dneska u mě Sofie bude spát.

„Same?" volám mu, když čekám na chodbě, než si kamarádka vezme nějaké věci.

„Ahoj."

„Dneska večer nechoď. Bude u mě Sof. Ty rodiče, však víš," šeptám.

„Jasně," říká okamžitě chápavě. „Uvidíme se zítra, máme sebeobranu."

„Máš černý puntík."

„Byl tam dneska místo mě Jay, co?"

„To si piš. A hned máme na krku deset hodin prací."

„Jak to?"

„Povyprávím zítra. Zatím se měj."

Večer se Sof je naprosto parádní odreagování a taky se po dlouhé době můžeme cítit trochu normálně. Nehledě na vstávání v pět ráno a test z angličtiny se do dvou díváme na filmy a pojídáme u toho ošklivé množství popcornu a čokolády, které zapíjíme colou. Ve vzduchu se vznáší výpary z laků na nehty a odlakovačů. Ideální kombinace, aby nám bylo pekelně zle. Ross s Coltonem taktně vyklidili prostor a nejspíš jeden z nich chudák postává na chodbě, nebo se nachází někde poblíž.

Tři hodiny spánku nejsou nic moc, taky podle toho další den vypadám. Phil náš ranní trénink raději ruší, protože by mě asi musel přizabít. Jsem sice neskutečně unavená, nesoustředěná a roztěkaná, ale šťastná a mám dobrou náladu. Ještě před sebeobranou krátce Samovi vysvětluju, co se stalo na včerejší hodině. On jen přikyvuje, ale vidím v očích ten ďábelský lesk, který neznačí nic dobrého.

„Jayi, můžeš na chvíli?" volá si k sobě Sam uprostřed hodiny. „Ukážeme jim něco nového." Instruktor se ošívá na místě. Nechce se mu, přesto před nás všechny nastupuje a snaží se tvářit důstojně.

„Sleduj," špitá Sof té dívce, Camille, ke které byl Jay včera hrubý. „Doufám, že mu alespoň zláme pár kostí." Trochu pochybovačně sleduju, jak Sam postupně předvádí asi čtyři možné sebeobrany v situaci, když vás někdo chytí zezadu. Po té první je Sof zklamaná, protože se Jay neválí v kaluži vlastní krve. Ani druhá technika nevypadá složitě, zdá se, že Sam s naším instruktorem zachází jako ve vatě. Při třetím chvatu ale úplně obrací. Než Jay stíhá mrknout, leží přišpendlený na zemi a lapá po dechu. Na rtech mé kamarádky se objevuje potutelný úsměv. Tohle nebylo ani trochu citlivé, ale pořád mi přijde, že Sam nepředvedl všechno. Kdyby chtěl, nejspíš by z něj nadělal fašírku. Čtvrtá technika nechává Jaye ležet na zemi. Tváří se maximálně nenávistně, přesto lze v jeho obličeji číst bolest.

„Do dvojic a zkoušejte první chvat, nezapomeňte na ÚNOR. Úder do nosu, očí a rozkroku," ukazuje na nás Samuel. Všichni hned začínají nové triky zkoušet na svých kamarádech. Já si ale všímám těch dvou.

„...ještě jednou a skončíš blbě." Zvládám odečíst ze Samových rtů. Ten se výhrůžně sklání nad Jayem. Víc nestíhám, protože mě Sof bere za ruku a táhne do zadní části tělocvičny.

„To bylo boží!" usmívá se šťastně. „Ale pořád na něj byl hodnej."

„Sof, on si ale nemůže moc vyskakovat," mračím se. „Je tu jen z dobroty Nicholse."

„Ale prosím tě," mává nad tím blondýnka rukou. „Určitě ví, co dělá. Mimochodem, dneska kluci pořádají ve společenské místnosti večírek, dokonce se prý sehnalo něco k pití. Hodně pití. Půjdeš, viď?"

Nezbývá mi nic jiného, než jít, protože se jedná o akci k rozveselení Dyllena. Od doby, co je Harry pryč z ostrova, je jako tělo bez duše. Najednou se neusmívá, nepovídá jeden vtip za druhým, moc se s nikým nebaví. Pár kluků z jeho třídy si myslí, že by ho to mohlo přivést na jiné myšlenky. Na chvíli určitě.

Sedím na gauči, v ruce kelímek s pivem, které mimochodem nesnáším, a čekám, až Colton s pár dalšími Dyllena přivedou. Dneska ráno ho pustili z nemocnice s tím, že má odpočívat. Opít se člověk zvládne i vleže, no ne?

„Kluci, já na šaškárny nemám náladu... sakra." Dyllen se zaráží mezi dveřmi. Colton do něj trochu strká, takže musí udělat krok dovnitř. Hned mu někdo do ruky vráží džus s vodkou a do druhé pivo. Další mu na hlavu nasazuje narozeninový papírový klobouček. V očích má smutek, ale je lepší, když na to nebude sám. Takhle by se akorát utápěl ve svých pocitech. Všichni tihle lidé jsou neuvěřitelně propojení. Mají zlou minulost, a proto vědí, jak je špatný nápad nechávat trápícího se člověka samotného se svými démony. Nikdo neví, čeho je ten druhý schopný. Nikdo. „Neměl bych pít," cuká se.

„My to na tebe neřekneme," ušklíbá se někdo ze starších.

„Neměl bych kvůli lékům, ty idiote, ne kvůli plnoletosti."

„A ty od kdy dodržuješ takový stupidní doporučení?" Jeden z jeho přátel si s ním ťuká a Dyllen nakonec povoluje, kope do sebe celý kelímek vodky s džusem a usazuje se na pohovce vedle mě. Kluci zapínají X-box a začíná turnaj v bowlingu, v kuchyni se hrají karty o peníze a jiné věci.

„Pivo asi není tvoje oblíbený, co?" ukazuje Dyllne na můj plný kelímek.

„Klidně si ho vezmi," dávám mu ho. Bez mrknutí oka ho do sebe hází a na stůl odkládá prázdný kelímek. Jen na něj zírám. „No co, nebudu se bránit. I já budu rád, když na všechno na chvíli zapomenu."

A tak to je. Snad každého vidím s panákem nebo pivem, ale nikdo ani po pár hodinách není opilý. Jasně, mají lepší náladu, ale nikdo se neválí pod stolem ani nezvrací, kudy chodí. Jediný, kdo má jak z praku, je Dyllen, a o to taky šlo. Všichni ostatní se jen baví a sem tam se něčeho napijí. Jediný, koho jsem neviděla s alkoholem, je Ross a Andrew. Dokonce i Colton si na Harryho zdraví připil.

Únava z předešlé noci se na mě začíná podepisovat už kolem půlnoci. Uvelebuju se v jednom z křesel a zavírám oči. I přes zvuky televize a vítězných pokřiků pokerových hráčů v kuchyni na chvíli usínám.

„Zdrhneme!"

„To nemá smysl."

„Bože, dají nám milion trestných koleček! Všichni nadejcháme! Vyvětrejte alespoň ten kouř." Probouzím se a poplašeně si prohlížím vyděšené výrazy všech spolužáků. Někdo se snaží narychlo uklízet, někdo si dává ještě posledního panáka.

Někdo nás nahlásil.

Všechny zaskakuje, když se ve dveřích objevuje Sam. Očima nás přejíždí a musel by být slepý a necítit, aby si myslel, že jde o nevinnou limonádovou sešlost. Zhluboka se nadechuje.

„Budu dělat, že jsem nic neviděl, když to hned teď ukončíte. Vy," ukazuje na mě, Jeremyho, Rosse, Coltona a Dyllena. „Ne, tak ty ne," rozmýšlí si to, když vidí, v jakém je Dyllen stavu. „Ven." Následujeme Sama a naši spolužáci začínají bleskovým tempem balit všechny pozůstatky večírku. Zastavujeme se až ve vstupní hale. Trochu zvláštní místo na vyhubování.

„Bere ti Melanie mobil?" obrací se Sam na bratra.

„Nevím," krčí rameny, vytahuje svůj telefon a zaráží se. „Psala mi. Že se bojí a neví, kde je. Cože?"

„Přišlo mi něco podobného. U sebe v pokoji není, s vámi taky ne."

„Ty myslíš, že ji někdo napadl?" vyslovuje Colton to, na co všichni určitě myslí.

„Nevím. Třeba je jen někde s kamarádkou, ale budu klidnější, když budu vědět, že je v pohodě."

„Proč se svítí v tělocvičně?" Je to Ross, jehož hlas protíná vzduch. Ani jsem si nevšimla, že se přemístil k proskleným dveřím.

Má pravdu. Světla v oknech poblikávají každé dvě vteřiny a mně po zádech přebíhá mráz. Melanie může být další, komu se dotyčný pokusí ublížit. Ale co když... co když není oběť? Sam se na moment obrací na mě a zdá se, že zvažuje, jestli mě tu s někým nechat, nebo vzít s sebou. Jenže kdybych tu měla zůstat já, musel by i někdo další a to si teď nemůže dovolit, když neví, co se děje. Vytahuje svou kartičku pro zaměstnance a přejíždí jí skener na dveřích. S pípnutím cvaká zámek a my se vydáváme do tmy.

„Dávejte bacha," nařizuje Sam a vytahuje z pouzdra svou zbraň. Myslím, že ale není třeba něco takového říkat. Poměrně spěcháme a během pár minutek už Sam odemyká dveře do tělocvičny. Srdce mi buší jako o život, zvlášť když rozsvěcuje světlo na chodbě. Nikde nic divného.

„Haló?" Je to hlas Melanie, který k nám doléhá. Poměrně tichý a vyčerpaný. „Jeremy?"

Sam nachází správný klíč od dveří a odemyká.

Všichni se naráz zarážíme.

Světlo přestává blikat, takže se nám naskýtá pohled, který nikdo nečekal.

Ze stropu visí provaz, který má malá blondýnka omotaný kolem krku. Je to oprátka.

Naštěstí není mrtvá. Stojí na velmi staré a vratké stoličce, která jediná ji dělí od příšerné smrti. Jako první se vzpamatovává bratr. Natahuju ruku dopředu a během chvíle se provaz mění v led, který praská a tříští se na miliony třpytivých kousíčků. Melanie padá na zem a dává se do usedavého pláče. Celou dobu se musela ovládat a neudělat jediný chybný krok.

Jenže to není jediná smyčka, která tu je. Přibližuju k jedné a sundávám papírek přidělaný na provaze.

Jeremy.

Na papírku je jen jméno, ale mně se stejně začíná motat hlava. Jdu k druhé, na které je jméno Emily. Ráda bych sebrala další papírek, ale nedostávám se k tomu, protože si všímám zdi naproti sobě. Je na ní napsané mé jméno. Červenou barvou, která až moc připomíná krev. V malých pramínkách stéká po zdi a dole vytváří loužičky. A přímo uprostřed mého jména je do zdi zabodnutý obrovský rampouch. Od místa, kde je zapíchnutý, se po zdi rozbíhají velké praskliny. Síla, kterou osoba zodpovědná za tohle všechno, použila, musela být obrovská. Nechce nás tady. Zatraceně hodně nás tady někdo nechce.

Srdce mi buší a ruce se začínají třást. Připadám si, jak kdyby někdo za mnou stál a držel mi u hlavy nabitou zbraň.

„Okamžitě ji odsud vyveď!" Koutkem oka spatřuju nepatrný pohyb nedaleko ode mě. V rohu leží větší zvíře, které sebou ještě stále škube. Zvedá se mi žaludek, když si uvědomuju, že barva na světě nejspíš byla skutečná krev. Krev toho zvířete.

Někdo mě popadá za loket a táhne směrem k východu.

Svážím se na lavičku a snažím se do plic nabrat vzduch.

„Už je to dobrý," utěšuje Jeremy Melanii. Všechny moje teorie je mění v prach během jediné chvíle. Ona to být nemůže. Zachytávám Rossův pozorný pohled. Tváří se, jak kdyby věděl, na co myslím.

Phil se vynořuje u nás a kleká si k Melanii. Dotýká se dvěma prsty jejího spánku a ona se viditelně uvolňuje.

„Lepší?" stará se.

„Jo," utírá si do rukávu slzy. „Donutil mě sem přijít, pověsit všechny ty smyčky, zabít to zvíře. Bože..."

„Proti takovým schopnostem se jde bránit jen těžko, nevyčítej si nic."

„Jsou to naše jména," přichází na chodbu i Colton s rukama plnýma malých papírků. Podává je nejstaršímu následovníkovi.

„Jeremy, Indra," začíná Phil číst. „Matthyas, Emily, Ross, Tony, Melanie, Samuel, Peter, Daniel, Colton. Někdo je tady asi posedlý." Zůstává koukat na mě. „A tys asi vyhrála loterii, Lori. Musíte pryč, okamžitě. Nemůžeme čekat už ani o den."

„Phile!" Je to ředitel s učitelem karate a trenérem Rosse a Coltona. Následuje je doktor, který hned míří k Melanii a bere si ji stranou.

„Musí pryč, Anthony," přistupuje Phil k Nicholsovi.

„Kdo všechno?" vzdychá ředitel.

„Všichni, kdo jsou na těch papírcích. Už dávno to tu pro ně není bezpečné."

„Dobře," přikyvuje a obrací se na nás. „Zatím se postarejte o sebe, sbalte si věci, probuďte Matthyase a vysvětlete mu, že odjíždíte. Same, znáš všechny ostatní, zařiď, aby se i oni připravili na odjezd. Běžte hned." Jeremy se nezvedá a Phil jen přikývnutím dává najevo, že může zůstat u Melanie. Ani mně se nechce zvedat, ale dávám se do pohybu a raději nepřemýšlím.

Pokud se nás ten někdo snaží vyděsit, povedlo se mu to dokonale. Během všech těch útoků jsem necítila takovou úzkost jako teď. O Jeremyho a Daniela jsem měla veliký strach, můj hořící pokoj jen ubral na pocitu bezpečí. Ale tohle... je něco jiného. Ten strach je jiný.

Oklepávám se a spěchám za ostatními.

Sam se od nás odděluje a míříme nejdřív ke klukům. Mají pokoj spolu, takže nebudeme muset pobíhat po celé škole. Do půl hodiny mají sbaleno a přesouváme se ke mně do pokoje. Nemůžu se zbavit představy, co by se dělo, kdyby Melanie nepřiměla ta světla svítit a blikat. Vydržela by celou noc? Kdyby ne, našli by její tělo až na zítřejším tréninku. Jak se ona musela cítit?

„Lori?"

„Promiň, neposlouchala jsem," přesouvám svou pozornost na Coltona.

„Budeš v pořádku?"

„Jo. Já jen... vyděsilo mě to. Fakt hodně. Vidět ten nápis, to zvíře a všechny oprátky s vašimi jmény, já prostě..." Můj hlas se vytrácí. Colton na mě kouká jak na raněné štěně, sám ale působí tak klidně. I jeho jméno bylo na tom papírku! Tak proč je tak vyrovnaný? V hlavě se mi ozývá tichý hlásek, který našeptává, že zažili daleko horší věci. Proč by se tu měli skládat kvůli pár provazům? Svým způsobem se nic nestalo, kromě nepřehlédnutelné výhružky. „Kam půjdeme?"

„Nemám nejmenší tušení," přiznává. „Tohle se ještě nestalo. Ale určitě někam, kde bude bezpečno." Jako robot do tašky házím svých pár věcí, které neshořely a nějaké knihy.

Jakmile mám vše, co považuju za důležité, svážím se do postele a čekám, až Rossovi nebo Coltonovi přijde zpráva, že je vše připravené a můžeme odjet. Ještě z předešle probdělé noci jsem unavená. Zavírám oči. Chtěla bych alespoň na chvíli usnout, a snad se mi to i daří, protože mě záhy Colton budí a hodiny ukazují půl páté ráno.

Před školou na nás čeká poměrně dost lidí. Včetně Phila, Harrise, ředitele, čtyř dalších sourozenců, jejichž jména byla na papírcích, taky Samuel a... a Jay.

„Co tu dělá?" špitám směrem k Rossovi.

„Asi jede s námi." To by vysvětloval batoh na jeho zádech.

Sedám si na první volné místo v malém autobusu a opírám si čelo o chladné sklo. Jediné, co teď chci, je zavřít oči a nechat se ukolébat zvuky motoru a nekonečnými zatáčkami ostrovů. Sam prochází kolem volného místa vedle mě, na okamžik se zastavuje a sedá za mě. Matthyas jak balvan dopadá na prázdné sedadlo. Jen nešťastně vzdychám.

Trvá to.

Trvá nekonečně dlouho, než nastupuje i druhá rodina sourozenců. Tony, následovník a zároveň nejmladší z nich má v uších sluchátka a nejspíš mu vůbec nevadí, že celý autobus může poslouchat s ním. Což je ještě celkem únosná míra hluku oproti dvěma sestrám, Indře a Emily, které nezavřely pusu od doby, co jsme tady. A mluví. Mluví, mluví, nepřestávají mluvit.

„Jsi trochu zelená," nahýbá se ke mně Matty.

„Není mi úplně nejlíp."

„Nemocná?" Kroutím hlavou a v jeho očích spatřuju jiskřičky. Zapaluje mu to rychle. „Ty víš, proč nás tak najednou přesouvají." Není to otázka, přesto pomalu přikyvuju. Než se stíhá na něco zeptat, do autobusu nastupuje Phil. Zavírají se za ním dveře a rozjíždíme se směrem od školy.

„Tony." Ani nejstarší následovník nevypadá dobře naladěný. Dělá nepatrný pohyb rukou a mladík si sluchátka z uší vytrhává, jako by do nich někdo pustil ten nejstrašnější zvuk na světě. Což je dost možné. „Vítej mezi živými. Je mi jasné, že máte spoustu otázek. Ne, nebudu vám na ně odpovídat. Ano, není jiná možnost, v zájmu vaší vlastní bezpečnosti vás na dobu neurčitou musíme odklidit z ostrova pryč. Já vás mám nyní na starost, budete poslouchat mě. Nepřejte si mě naštvat, nemám náladu na dětinské připomínky. Neruším vás?" obrací se na sestry a ony hned utichají a trochu blednou. „Díky. A myslím to vážně. Pokud nevěříte, zeptejte se, co jsem udělal Jeremymu, když mě vytočil." Bratr se jen provinile drbe na zátylku a nevinně se usmívá. Momentálně jde z následovníka docela strach. Ale nejspíš musí těm čtyřem ukázat, kdo je tady šéf. My to víme dávno, oni s ním nejspíš nespolupracovali. „Tony, Indra, Emily a Peter, vy jedeme domů. Pošleme s vámi Jaye a dva kolegové vás budou čekat na místě." Ze srdce mi padá veliký kámen a na chvíli si dovoluju vypnout pozornost. „... Londýna."

„Proč oni jedou domů a my do Londýna?" ozývá se hned Jeremy.

„Protože jsem to tak rozhodl," uzemňuje ho Phil okamžitě.

„Jasně, ale-"

„Jeremy, drž klapačku. Daniel je pořád v nemocnici s Tórshavn. Zastavíme tam, nicméně ho ještě nemůžeme vzít s sebou. Same, to bude úkol pro tebe. Do dvou tří dnů ho pustí, měl by být úplně v pořádku. Uvidíš, co ti řekne lékař. Pak ti dám nějaké papíry, které budeš potřebovat, hlavně aby s tebou Daniela pustili. Na tobě je dostat se za námi do Londýna, což by mělo jít s prstem v nose. Máte někdo nějaké otázky? Když budou inteligentní, dostanete i odpověď." Ruka jedné sester klesá zase zpátky k tělu. „Emily?"

„S kým pojedete vy?"

„Já mířím se skupinou do Londýna. Je jich víc a musím vyřešit určité... záležitosti? Ještě něco?"

„Už tam budeme?" napodobuje Jer oslíka ze Shreka. Phil ho akorát praží zkázonosným pohledem, za který by se nestyděl ani největší zločinec.

Naše nedobrovolné londýnské dobrodružství může začít.

Sušenky všem, kdo dočetli až sem. Moc vám děkuji.  Dneska se moc vykecávat nebudu, slibuju. Někteří už dřív psali, že je části o gymnastice moc nebaví, tak vám jen chci říct dobrou zprávu - tohle byla poslední podobná scéna velmi dlouhou dobu. 

Než vám popřeju hezký den/večer, ráda bych poděkovala autorce nádherného obrázku Lori. Je to pro mě ohromná radost, mít svou postavu zvěčněnou. Ještě ke všemu takhle úžasně. ♥

Mějte se krásně, všechny vás do jednoho zbožňuju a u další kapitoly na viděnou!