„Kdo je tam?" Probírám se z šoku. Colton mě s přimhouřenýma očima sleduje a beze slov se ptá, co se děje. Jenže já se nezmáhám na odpověď.

Někdo klepe na dveře od pokoje a Colton jde otevřít Rossovi. Chtěl se stavit jen pro nějaké sešity a hned zase jít. Jenže blonďák zůstává. „Haló? Jestli je tohle jenom blbý vtip-"

„Lori?" Daniel. Sotva ho slyším, protože jeho hlas zaniká v řevu rozbouřených vln oceánu.

„Danieli?!" Okamžitě vyskakuju na nohy a začínám se obouvat. „Co se děje, kde jsi?"

„Já... já nevím, prostě je všude voda. A... je hrozně studená. Já chci domů," vzlyká panicky do telefonu a musí nejspíš hodně křičet, protože teď ho slyším velmi dobře.

„Už jdu, ale řekni mi, kde jsi. Snaž se prosím." I já se snažím, a to udržet nervy na uzdě. Ale myslím, že mi to moc nevychází a zním jen míň vyděšeně než on. Napadá mě, že jestli bude takhle hysterický, dostane astmatický záchvat.

Najednou mi někdo telefon jemně vymaňuje z ruky.

„Ahoj Dane, tady Ross." Jenom půl vteřiny mám na něj vztek a nechápu, proč si myslí, že s ním Dan bude mluvit víc, než se mnou. Ale hned mě to přechází, když slyším, jakým tónem s ním mluví. Je klidný a zní, jak kdyby dokázal zachránit celý svět jen tím, že je. Má prostě takovou auru. Ať už se o něm říká cokoli, Ross má sice zlou minulost, ale on zlý není. „Jdeme pro tebe, budeš v pořádku. Ale já moc potřebuju vědět, kde jsi. Já vím, ale jsi velkej chlap. Máš měsíc po levé nebo pravé straně?"

„Běžím pro baterku, sejdeme se v hale," sděluje mi Colton narychlo a mizí v chodbě. Rychlostí blesku si zavazuju tkaničky, natahuju přes sebe mikinu a odcházíme z pokoje. Trochu spořádaněji, než Colton, abychom někoho neprobudili. Když vcházíme do haly, je tu tma jako v pytli a Colton na nás už čeká. Z kapsy vytahuje kartičku, kterou mají učitelé a zaměstnanci, a projíždí jí snímač na dveřích. Maličká kontrolka zeleně bliká a ozývá se cvaknutí zámku.

Na otázky bude čas později.

Po pár metrech uvědomuju, že Ross utichl.

„Co je? Proč s ním nemluvíš?"

„Jeho telefon ohluchl. Pospěš si."

Do tváří nám prudký vítr vhání velké studené dešťové kapky, které se snáší z nebes v nekonečných provazcích. Horší počasí už ani snad být nemůže.

Běžím, co mi nohy a plíce stačí. Mám o Dana takový strach, že moje tělo ignoruje všechny nepohodlnosti. Cítím, že mě šíleně píchá v boku, ale zastavit nemůžu. Během minuty zdoláváme kopec a zase sbíháme na pláž, kde vítr fičí ještě silněji a burácení oceánu by si nezadalo se zvukem letadlových motorů.

Ross ukazuje, jakým směrem se máme dát. Bez rozmyšlení ho následuju po pláži a snažím se jich držet jako klíště. Což se mi s vypětím všech sil daří, ale když zastavujeme, mám pocit, že omdlím, zatímco Colton s Rossem vypadají jako po procházce. Oba rozsvěcují baterky, které přinesl Colton a začínají světlem pátrat ve vlnách. Poznávám to místo. Tady byli čtvrťáci testovaní z rovnováhy. Jenomže oceán teď není tak klidný, plovoucí desky se nepohybují ladně po hladině. Jedna velká vlna za druhou s nimi hází ze strany na stranu, kdyby nebyly připevněné řetězy ke dnu, dávno by je voda donesla až na pláž.

Všichni si ho všímáme ve stejnou chvíli. Nachází se na jedné ze vzdálenějších desek a nad hladinou kouká akorát jeho hlava a ruce. Každou chvíli se přes něj převalí masa vody a já s hrůzou zjišťuju, že ani nemusí být při vědomí.

Colton mi do ruky vráží svou baterku a rychle ze sebe shazuje skoro všechno oblečení. Skáče na první desku a bez problémů se dostává na druhou.

„Podržím to," přichází ke mně Ross a bere mi baterku, kterou svítí na místo, kde se nachází Dan. Jemu se ruce na rozdíl ode mě netřesou.

S přivřenýma očima sleduju Coltona, který se s obtížemi zvládá dostat skoro až k bráškovi. Jedna z větších vln ho shazuje do vody, ale ten poslední kousek zvládá rychle doplavat. Už se mi skoro ulevuje, ale po pár vteřinách se mi žaludek zhoupává strachy.

Proč s ním neplave zpátky?

Colton se z vody něco snaží gestikulovat, jenomže mu nerozumím. Jeho gesta ale nejspíš nebyla určená mně, protože Ross chápe.

„Musíš jít taky," oznamuje. Nechápu proč. Co se děje, vědí jen oni dva. Mně nezbývá nic jiného, než prostě poslechnout.

Nechávám si na sobě tepláky a triko. Jednu baterku Ross pokládá pod naše věci a druhou bere s sebou. Ještě před tím, než se stavíme na první plovoucí desku hned u břehu, se na mě otáčí. „Čím dýl zůstaneš nad vodou, tím líp. Je to ledový, není bezpečný zůstávat ve vodě dlouho. Nesnaž se to vyrovnávat, udělám to já." Jen přikyvuju a následuju ho. Nabízí mi ruku a já se jí pevně chytám.

Během půl minuty se zvládáme dostat až k Danovi a Coltonovi.

„Má nohu připoutanou k jednomu z řetězů!" snaží se Colton přeřvat běsnění oceánu. Drží se u Dana a mně je jasné, že oběma hrozí podchlazení. Danielovi obzvlášť.

„Musíš to přepálit," napovídá mi Ross. „A rychle."

Nestíhám o sobě ani zapochybovat. Chytám si nos a prostě skáču do vody. Teplotní rozdíl mi rychle bere všechen vzduch, proto se zase musím okamžitě vynořit. Pár rychlých nádechů, výdechů a potápím se. Všechny zvuky utichají, je klid a ticho. Po hmatu nacházím řetěz, který vede od Danovi nohy k druhému, daleko silnějšímu řetězu, a přitahuju se hlouběji. Snažím se nevnímat slizký povrch kovu, děsivou tmu nebo zvyšující se tlak v uších.

Phil si o mě může myslet, že jsem úplné pako, ale v jednom měl pravdu. Když jde o někoho, koho mám ráda, dokážu svoje schopnosti kontrolovat dokonale. Voda kolem se začíná vařit a já se soustředím jen na oranžovějící kus kovu přímo před mýma očima.

Nevím, jak dlouho to trvá, ale jedno oko řetězu je jasně žluté a doslova se odlepuje od zbytku. V tu chvíli je Dan volný. Před očima mi začínají tancovat bílé tečky, končetiny těžknou. Cítím bolest na plicích a touhu po kyslíku, ale jako kdyby někdo přes mou mysl hodil černé plátno. Proč bych se měla vynořit? Vždyť je to taková práce...

Něco velkého protíná hladinu, popadá mě za ruku a vytahuje nahoru.

Při prvním nádechu mám pocit, že mi prasknou plíce, ale s každým dalším je to lepší.

Nevím, jestli je to Colton nebo Ross, ale hodně mi pomáhá a po zdánlivě nekonečném čase se ocitáme na břehu. Svaluju se do mokrého písku a snažím se srovnat dech i tep. Očima zůstávám viset na blonďákovi, který vytahuje Daniela na část pláže, kam se nedostane voda z oceánu. Přikládá mu ucho k hrudníku.

Nedýchá.

Dan nedýchá.

Ross začíná s masáží srdce, Colton mu k tomu svítí a zároveň s někým telefonuje, nejspíš s někým ze školy. Mám pocit, že se zastavuje čas. Veškerou svou pozornost věnuju těm dvěma.

Po pár stisknutí hrudi, Ross převrací Dana na břicho a dává mu pořádnou ránu mezi lopatky.

Ze srdce mi padá obrovský kámen, protože to znamená, že začal dýchat.

Daniel se skoro utopil.

A někdo to chtěl...

***

„Jak se cítíš?"

Ředitel nebyl nadšený, že jsem dobrovolně utopila svoje naslouchátko a že mi má škola proplatit nové, ani že měl Colton u sebe zaměstnaneckou kartu. To všechno šlo ale do pozadí s tím, co je doopravdy podstatné.

„Je to lepší," lžu. Nikdy v životě jsem neměla takovou angínu, jako teď. Ale je to malá cena za to, že jsme všichni naživu.

„Takže?" zvedá ředitel obočí. Ležím na ošetřovně a připadám si jako pod mikroskopem. Není tu jen on, také Jeremy, Phil a Ross s Coltonem. Ti odnesli noční koupačku zatím jen rýmou. Daniela převáželi vrtulníkem do hlavního města Faerských ostrovů.

„Někdo volal z Danovo čísla, že se utopí. To bylo vše, co řekl, pak jsem mluvila s Danem."

„Nepoznalas ho podle hlasu?"

„Ne," kroutím hlavou. Bude mi ale v hlavě znít ještě hodně dlouho.

„Dobře," vzdychá Nichols nešťastně. „Přemístíme vás, tři útoky na jednu rodinu, to nebude náhoda. Než najdeme vhodné místo, někoho vám přidělíme. Dohlédnou na vás."

„Ten týpek je jiná liga!" vrčí Jeremy vztekle. „Slyšel jste, co udělal. Nějakým způsobem přemístil Daniela na pláž a další věci. Pravděpodobně mu stačí mávnout rukou a proletíte zdí. Ta vaše ochranka ničemu nepomůže."

„To není pravda. Nebýt Rosse a Coltona, Dan by se utopil. A bůh ví, co by se stalo, kdyby Ross nebyl včera s Lori," namítá Phil. Je to poprvé, co se ozval. A má pravdu. V noci bych to sama určitě nezvládla.

„Jak těžký může být najít někoho takovýho?" zlobí se bratr. „Jestli se pokusil zabít malýho kluka, jaký myslíš, že bude mít zábrany? Žádný. Akorát si s náma hraje. Nejsem odborník, ale být člověk bez schopností, tak se mu do cesty nestavím."

„Na tebe dost chytrá věc," uznává Phil. „Ale bude lepší, když budeš pod dohledem. To, že umíš pár triků, nic neznamená."

„Ten týpek nebyl člověk. No tak, Phile, sám jsi ho viděl!"

„Jeremy, dneska ti někoho přidělíme. Konec diskuzí," ukončuje bratrovy protesty ředitel.

Škola najednou není útočiště. Jsme tu, abychom byli v bezpečí před lidmi z organizace. Ale zdá se, že někdo daleko nebezpečnější je s námi přímo tady.

***

Po pár dnech sedím ve společenské místnosti a pozoruju hádku Jeremyho a Dyllena ohledně hry Aktivity. Dyllen předvedl heroický výkon, když dostal za úkol pantomimou předvést ‚hovězí vývar'. Zahrál to dokonale, jen Jeremymu to nedocvaklo. Jako jedinému.

„To bylo trapný," bručí Jer, když posouvám modrou figurku do cíle. S Mattym naše vítězství potvrzujeme placákem.

„Nemělo by se to počítat," souhlasí najednou Dyllen s bratrem. „Bylo jisté, že vyhrajete. Dvojčata, víš co," naznačuje spojení mezi námi a Matty protáčí očima.

„Odveta!" velí Harry.

„Jestli chceš prohrát znovu, proč ne," usmívá se Matthyas.

„Chci do dvojice Lori," odfrkuje si.

„Moment," zvedám se a odcházím stranou, protože mi volá Sam. Já sama si netroufla mu volat, protože nevím, kdy má čas. Navíc většinou spí, když já jsem vzhůru a naopak. Dostal jen pár zpráv, ale nikdy jsem se nezmínila o ztracených fotkách a už vůbec ne o Danielovi. „Ahoj," zvedám hovor a srdce mi poskakuje radostí, že ho zase slyším. „Jak to jde?"

„Přežívám a snažím se všem dokázat, že jsem dost psychicky zdravej na to, abych mohl učit. Co sebeobrana? Užívá si ten kretén poslední hodiny?"

„Já na posledních čtyřech hodinách chyběla," odpovídám neurčitě a koušu se do rtu.

„Nemocná?"

„Jo, tak trochu. Teď už je to teda v pohodě, ale něco se pokazilo."

„Tak jdeš?" nakukuje Harry na chodbu, kde telefonuju.

„Ať místo mě hraje Ross, za chvilku přijdu." Harry mi věnuje vyděšený pohled. Ross sice je ve společenské místnosti s námi, ale sedí na gauči a čte si. Hrát se mu nechtělo, ale třeba ho Harry zlomí.

Jsem zase sama a začínám Samovi vyprávět všechno, co se stalo od doby, co odjel do Kanady. Od podpáleného pokoje, ztracené fotky až po útok na Dana. On celou dobu mlčí, ale i tak cítím napětí až na druhý konec světa.

„Hlídá tě někdo?" Jeho první otázka není vyčítavá ani naštvaná. Trochu se mi ulevuje.

„Ross a Colton."

„Díky bohu. Zkusím na ně tady trochu zatlačit, ať s těmi papíry pohnou. Přiletím co nejdřív."

„Same, ty fotky..."

„Phil ti to dal asi pořádně sežrat, co?"

„Zasloužím si to, jsem blbá."

„Neřeš to."

„Hrozí ti vězení, jak to mám neřešit?" vypískávám a nechápavě kroutím hlavou.

„Jo," uchechtává se. „Na to by si měl člověk v tvojí blízkosti zvyknout. Neustále něco."

„To není legrace."

„Já vím, ale nic s tím nenaděláš. Dávej na sebe pozor, jo? Pusť to z hlavy a pokus se vyhrát. Ale bacha, Harry nosí smůlu. Je jako potápějící se loď. Chvíli ho zvládneš udržet, ale pak tě stáhne s sebou. Je fakt nemožnej."

„Uvidíme," vzdychám. „Chybíš mi. Vlastně chybíš úplně všem."

„Jeremymu hlavně, co?" směje se a mně se automaticky zvedají koutky do úsměvu. „Držte se a buď opatrná. Víc se mi líbíš v celku, než na kousky."

„Vtipálku." Vypínám hovor a snažím se tvářit normálně, ale stejně mi po zbytek večera na tváři zůstává spokojený úsměv.

V pondělí dle lékařské prohlídky ředitel usuzuje, že jsem dostatečně zdravá na to, abych se mohla pustit do dalšího z dlouhého výčtu trestů. Po obědě se scházíme s bratrem a jedním maturantem, který ho doprovází. Míříme do nového výcvikového centra, kde pro nás mají nějakou práci. Měl by se mnou jít jen Ross, ale jelikož se Colton zapomněl naučit prezentaci na němčinu, vychytrale se ulil s výmluvou, že ‚má povinnosti'. Pokud nás neuvidí učitel němčiny, mělo by mu to projít.

„... ich habe eine Präsentation über die Schweizer Alpen vorbereitat," mele Colton stále dokola. Sedí na zemi, v rukách papíry a z hlavy se mu skoro kouří, jak se snaží zapamatovat si napsaný text. Ross a kluk, který se představil jako Andrew, se ochotně chopili malířských štětců a válečků. Moc tím mně a Jeremymu pomáhají. Andrew sem tam něco pronese taky v němčině, vypadá to, jako by Coltona opravoval. Já jim nerozumím absolutně nic, ale nejsem sama. Ross dělá, že nic kromě barvy a zdi neexistuje a Jeremy si brouká písničku, která hraje z malého rádia.

Všechno vypadá normálně.

Až moc normálně.

Jeremy z ničeho nic pouští váleček. Na zemi a našich teplákách zůstávají kapky světle modré barvy. Ross zvedá hlavu a zaměřuje se na světlo nad našimi hlavami.

„Co je?" mračí se Andrew.

„Ten chlap s ledem je někde tady," oznamuje Jer. „Vypadneme."

Neplete se. V místnosti se začíná citelně ochlazovat a my se řítíme ven. Chybí nám jen kousek k východu, ale dveře se otevírají a v nich stojí chlap v kápi. Zvedá ruce a já čekám, že kolem nás začnou létat ostré rapouchy. Ale nic se neděje. Jen tam tak stojí.

„Co se to sakra děje?" nechápe Jeremy. Muž mizí a před námi zůstávají otevřené dveře. Nečekáme, až někdo přikáže, co dělat. Míříme rovnou ven, i když se v otevřeném prostoru cítím daleko víc na ráně.

„Kašli na dveře!" volá Jeremy, který je o dost vepředu na Rosse. Ten zamyká dveře klíči, které mu svěřil ředitel. Není to kvůli tomu, že by si myslel, že toho ledového muže zastaví dveře se zámkem. Ale dostal nakázáno, že nemáme nechávat dveře odemčené.

Přímo před Jeremym se znovu zjevuje neznámý muž. Bratr dělá krok dozadu, ale to je vše, co stíhá. Chlap natahuje ruce, objevuje se krátký záblesk ostrého světla a Jeremy přistává na zádech o několik metrů dál. Útočník nám na chvíli mizí před očima. Když se znovu ukazuje, Ross i Andrew končí na zemi. Colton mě tahá stranou, ale nemáme se kam schovat. Pozornost muže v kapuci se obrací na nás dva. Můj společník vytahuje zbraň z pouzdra. Ráda bych mu řekla, že nemá smysl střílet, ale mlčím. Doufám, že to vyjde. Dvakrát mačká spoušť, ale obě střely prolétají skrz a dál pokračuje k nám.

„Tohle je špatný. Fakt moc špatný."

Muž se zastavuje, vypadá, že si rozmýšlí, co udělat. Pak se rychlostí blesku přemisťuje až k nám. Colton mu uhýbá a chce se mu po něm ohnat. Ten, co na nás útočí, je nehmotný. Ale stejně nějakým způsobem zachytává Coltonovu ruku a nejspíš jí drtí ocelovým stiskem, protože jde kamarád do kolen. Koutkem oka zachytávám lesknoucí se čepel, kterou chlap v kapuci vytahuje.

Už chci něco zakřičet, ale někdo ho zastavuje.

Druhý chlap v kapuci.

Oba naráz mizí, Colton vyskakuje na nohy a tře si bolavé zápěstí.

„Jste v pohodě?" stará se Andrew. Oba přikyvujeme.

„Jeremy?" pokládám mu ruku na rameno.

„Už je... to lepší," lapá po dechu. „Mám pocit... že mě sejmula... demoliční koule."

„Zlomeného nic nemáš," ujišťuje ho Ross a očima pátrá po prostoru za námi.

„To tvrdíš ty," úpí bratr, když dělá pár kroků. „Mám zlomený... úplně všechno." Vtipkuje, takže je v pořádku. Jen se potřebuje trochu vzpamatovat. Nadechuje se, že něco dalšího poví, ale muž v kápi ho přerušuje. Stojí před námi a nehne se. „Už zase? Co kurva chceš?"

Odpověď nedostává. Místo toho se přesouvá, prstem se dotýká bratrova čela a mizí.

Jeremyho výraz, který do teď naznačoval, že má bolesti, se mění. Na šokovaný, zmatený a trochu vystrašený.

„Vnímáš?" mávám mu rukou před očima. „Jeremy, co ti provedl?"

„Jsou dva," promlouvá. „Ty chlápci jsou dva. Jeden není náš kámoš, vlastně to vypadá, že nám chce ublížit. Ten druhý zachránil Coltona. Nečumte na mě tak, prostě to najednou vím. Asi jak se mě dotkl," chytá se za spánky. „Ty chlápci... je to schopnost. Jeden z nich je moje schopnost, chrání mě. Nebo by měl. Na škole je ještě nějaký jiný následovník, tomu patří ten druhý."

„Měli bychom se někoho zeptat. Třeba bude Phil vědět víc," polykám nasucho.

„To není všechno. Nalil mi do hlavy informaci, že Mattymu a tobě půjde o život," věnuje Rossovi vážný pohled. S blonďákem to ani nehne. „Ale ne vinnou toho...ducha. Někdo ze školy se vás pokusí zabít. A nedopadne to dobře, mám špatnej pocit."

K večeru už se Jeremy cítí trochu lépe, i když vypadá, že hodně přemýšlí o tom, co se dozvěděl. Matthyasovi jsme nic neřekli. Zatím. I jeho hlídají dva maturanti, navíc jsme se dohodli, že s ním vždy někdo z nás bude trávit nějaký čas. Momentálně s námi je na pláži akorát Phil, s ním nám nejspíš nic nehrozí. Sdělujeme, co nového jsme se dozvěděli. Starší následovník o schopnosti s duchem sice slyšel, ale sám ji nemá. Slibuje, že se porozhlédne v archivech a pokusí se najít nějaké záznamy. Jinak ho nové informace nechávají chladného a dělá, že se nic nestalo.

Bez varování proti Jeremymu vystřeluje ohnivou kouli velikosti fotbalového míče. A i na tu dálku vidím, jak mi naznačuje, že s tím nehodlá nic dělat, a pokud nechci mít z bratra škvarek, měla bych se snažit.

„To není vtipný!" řve Jeremy přes pláž. Mohl by zkusit utéct nebo se vyhnout, ale oba víme, že by to nemělo cenu. Phil krčí rameny a pozorně mě sleduje. Musím se pekelně soustředit, aby se koule ohně pár metrů před Jeremym stočila do moře a se zasyčením zmizela.

„Dobrý," chválí voják.

„Šplouchá ti na maják? Jednou se ty tvoje debilní pokusy nepovedou a někoho zabiješ!"

„Nepřestávej se soustředit." Jeden zákeřný úsměv a já vím, že je zle. Další oheň, tentokrát v podobě deště. Jeremy zvedá hlavu k obloze a všechen oheň se naráz mění na malé kroupy, které zasypávají pláž. Oba naráz padáme. Kolem kotníku máme omotaný kus jakési liány, která vyrůstá ze země. Tady, na místě, kde neroste nic. Všechno to provádí Phil, který jen spokojeně sedí na balvanu a sleduje naše trápení. Přepálit slabé kořeny mi zabírá jen pár vteřin, jenže se objevují další a další.

„Ještě jednou mě pošle k zemi-" Bratr je asi dopálený, protože ho jeden z kořenů dotáhl skoro až k moři. „Já se koupat nebudu!" Máchá rukou a všechny kořeny se mění v led a tříští se na milion maličkých třpytivých kousků. „Do prdele, do prdele! Zvedej se!" pomáhá mi na nohy. Řítí se na nás vlna ohně. Doslova. Phil se vytáhl, tohle ho muselo stát hodně sil. Člověk si neumí představit vlnu tsunami, natož pak obrovskou ‚ohnivou tsunami'. Připadám si jako v pekle.

Jeremy máchá oběma rukama a z moře se zvedá ohromné množství vody, která se střetává s ohněm. Všechno začíná syčet a krajinu zahaluje pára.

„To ti nepomůže." Jakmile je mlha pryč, je jasné, že máme problém.

„Nejsem s ohněm moc kamarád, neposlouchá mě to," mračí se Jer a dělá krok dozadu. Zkouším se soustředit, ale tentokrát Phil nasadil laťku moc vysoko. Mám v plánu si jen zakrýt obličej v okamžiku, kdy začínám cítit žár blížící se vlny. Naštěstí se nic víc neděje, následovník to ukončuje kus před námi.

„To bylo možná trochu moc," přichází k nám. „Dobrá práce. Jenže obrana vám stačit nebude, musíte se naučit taky zaútočit. Ale to příště. Vezměte s sebou Rosse, Coltona i Andrewa a jeho kolegu. Chci, abyste se s nimi naučili spolupracovat. Pokud po vás někdo půjde, spíš budou střílet, než se vás pokusit upéct. Pro dnešek skončíme."

Další den po gymnastice zůstávám s Coltonem v tělocvičně. Necítím se pořád na plnou zátěž a tréninky každý den, nechci, aby se mi angína vrátila. Jenže ředitel a trenérka jsou neodbytní. Že prý mám začít zlehka cvičit, za měsíc je soutěž. A já mám povinnou účast jako jeden z trestů za útěk. Maturitní třída má tady za chvíli sebeobranu, neměla bych jim překážet. Když sem tam udělám kotoul nebo vylezu na kladinu, mělo by to stačit jako pokus o vyvinutí nějaké snahy.

„To ti není zle, jak lítáš vzduchem?" zajímá se Colton. Už je převlečený do cvičebního a čeká, až přijdou ostatní. Byl tady přes celou hodinu a půl, ale já ani jednou ‚neletěla'.

„Je mi zle jenom, když vidím hrazdu nebo bradla," ukazuju mu ruce, na kterých se začaly dělat puchýře. Rychle jsem si odvykla na jakoukoli fyzickou zátěž. Ve dvanácti letech jsem na tom byla rozhodně lépe. Měla bych daleko víc posilovat, jinak moje první účast na soutěži bude zároveň poslední. Gymnastika je momentálně za trest, ne pro radost. Doslova.

„Jak se tam vyhoupneš?" ptá se a vypadá, že ho to skutečně zajímá. Chytá se vyšší hrazdy a zkouší udělat výmyk.

„Jde jenom o ruce, břicho a správný švih, nic víc." Snadno se to řekne, daleko hůř udělá. Zítra bude svalová horečka jako prase, pomýšlím v duchu.

„Nic pro mě," tleská a do vzduchu se vznáší bílý obláček magnesia.

„Ani pro mě. Sotva teď udělám dva shyby, trenérka je ze mě na švestku."

„To natrénujeme," mrká spiklenecky a s přátelským úsměvem odchází do části tělocvičny.

Celou hodinu jen posedávám na žíněnkách nebo na kladině, občas se přitáhnu na hrazdě. Svou pozornost věnuju spíše cvičícím studentům, než gymnastice. Nejdřív je na řadě posilovací okruh, pak se perou mezi sebou. Vůbec mi nevadí jen sedět, koukat a přemýšlet o tom, jak moc obdivuju všechny ty holky, které to podstupují. Všechny tři.

„Budeme jim měřit silový čtyřboj, můžeš se připojit," všímá si mě jeden z vojáků. Na uniformě má jmenovku L. Smith. Tváří se přátelsky, nejspíš si myslíš, že se nudím. Jenže to poslední co chci, je, hýbat se víc, než musím. A už vůbec nechci měřit síly s lidmi jako Ross nebo Colton.

„Chcete mě ztrapnit?" ptám se ho narovinu naprosto vážným tónem.

„Ale vůbec ne!" zubí se. Moje náznaky nechutě ho nechávají v klidu.

„Můžu zapisovat výsledky," navrhuju.

„No tak!" Colton se nenápadně přesouvá až k nám a plácá mě po rameni. „Zapište ji, pane. Jde do toho."

„Dobře. Takže Muelhauptová... super příjmení," poznamenává Smith a odchází ke svým kolegům. Otáčím se ke Coltonovi a dávám mu pěstí do ramene. Na černém triku mu zůstává ‚flek' od magnesia.

„Bude to legrace, uvidíš."

Není to legrace. Není to ani trochu legrace. Jediné pozitivum je, že nikdo z mých starších spolužáků nemůže skončit poslední. Mých chabých devět metrů při hodu medicinbalem se rychle ztrácí mezi daleko vyššími hodnotami. Při trojskoku se už vůbec nechytám a počet leh-sedů je zcela zanedbatelný. Navíc se šetřím, nechci se moc zničit. Jediné, v čem ostatním stíhám, a dokonce jim můžu konkurovat, je šplh. Ve škole jsem závodila ve šplhu. Mých pět vteřin a nějaké drobné do teď visí na nástěnce před tělocvičnou, pokud to někdo nepřekonal. Klidně bych se přerazila jen proto, abych Coltona porazila. Kdyby za sebou neměl dvě hodiny náročného tréninku, bylo by to daleko uspokojivější vítězství, ale i tak to příjemně hřeje na srdci.

Po čtyřboji ještě běhají kolečka, já se jdu převléknout.

Skoro dostávám infarkt, když vidím, že se kolem mě míhá stín. Urychleně si zase přetahuju triko přes hlavu.

„Jayi," vydechuju.

„Ahoj," usmívá se nervózně. Jeho oči září jako vánoční svíčky. Vypadá jak malý kluk, který se nemůže dočkat, až ho rodiče pustí ke stromku s dárky. „Co děláš?"

„Chtěla jsem se převléknout," naznačuju. Srdce mi nepřestává rychle bušit, vyděsil mě. „Mohl bys prosím?" ukazuju na dveře.

„Jasně, jasně. Promiň. Chtěl jsem ti jen něco říct." Další úsměv. Přebíhá mi mráz po zádech. Nemám z toho kluka dobrý pocit.

„Tak povídej," vyzývám ho a napjatě čekám, co z něj vypadne. Tak trochu čekám, co přijde. Romantických filmů jsem viděla až až.

„Napadlo mě, jestli bys nechtěla se mnou někam jít."

Jasně. Na pustém ostrově.

„Mám zákaz vycházení." Snažím se tvářit, jak moc je mi to líto. Ve skutečnosti chci, aby co nejdřív odešel.

„S tím zákazem nebude problém. Stačí zatelefonovat. Na vedlejším ostrově jsou dvě rybářské vesnice. Nebo klidně zařídím výlet do Tórshavn. Co ty na to?"

Sakra. Sakra. Sakra.

„Jayi," začínám opatrně, „já nemůžu."

„Co?" Změna výrazu v jeho tváři mě děsí. Přesně proto z něj mám husí kůži. Do teď byl roztomile nervózní, milý. Teď se tváří šokovaně a naštvaně. Asi není na odmítnutí zvyklý. Aby taky ne. Pořád je to ten nejhezčí kluk, jakého jsme kdy viděla. Ale ty jeho zákeřné oči mě děsí. „Nikdy jsem si nevšiml, že někoho máš."

„Zůstal v Anglii," vymýšlím si a začínám se cítit velmi nepříjemně.

„To vám nemůže vydržet, minimálně tři roky tady ještě budeš a těžko sem pustí civilistu." Ten zmetek.

„Do toho se nepleť," mračím se. „Nemůžu."

„Lori, já tě mám... vážně rád."

Tak teď jsem v šoku já.

Kdybych mohla, začala bych křičet, abych ze sebe dostala všechny ty nahromaděné emoce. Rád? Jak mě může mít rád? Nezná mě, mluvili jsme spolu možná tak třikrát. A chce mi tu vyznávat lásku?

„Co ode mě teď očekáváš?" Nechci ho naštvat ještě víc. Nahání mi strach.

„Dej mi šanci, prosím."

„Poslyš, jsi celkem fajn." Jsem v loji. „Ale neklapalo by nám to."

„Kecy!" vyštěkává náhle a já sebou cukám. V očích se mu leskne zuřivost.

„Nekřič na mě." Klidně bych odtud utekla, kdyby neblokoval dveře na chodbu. Dveře do tělocvičny jsou volné, ale tam už nikdo nebude. „Můžeme se spolu bavit, ale ty a já ni-"

„Buď radši zticha," odbývá mě, teď už zcela plný vzteku. Dělá ke mně krok a já jen silou vůle zůstávám stát na místě. Nemůžete couvat, nikdy. Jakmile začnete, už nepřestanete. Definitivně z něj mám strach, zdá se mi napůl šílený. Je to ten typ, který se umí chovat, dokud je po jeho. Jakmile dojde ke konfliktu s jeho zájmy a plány, je zle.

Ani si nevšímám, že se v šatně objevuje někdo další.

„Vypadni," ozývá se Ross potichu a zavírá za sebou dveře, kterými vešel. Hrozně se mi ulevuje, i když je situace stále napjatější.

„Nemáš náhodou hodinu?!" rozkazuje Jay rukama. Ross na ten prudký pohyb nereaguje, jen Jaye sleduje s ledově klidným výrazem ve tváři.

„Běž pryč a nech Lori na pokoji." Dochází mi, že bych nechtěla být člověk, který Rosse naštve. Působí na mě dojmem nedotknutelné osoby, jako by měl svou vlastní bublinu a nikdo mu nemohl ublížit.

„Jsi jenom student." Blonďák ustupuje stranou a ukazuje na dveře. Jay dlouho váhá. Ale nejspíš ví, že na Rosse a jeho výsledky nestačí školní výkonnostní tabulky a že by s ním nejspíš zametl jak nic. Věnuje mi trochu zklamaný a hodně navztekaný pohled. „Ještě si promluvíme." A je pryč.

„Děkuju," říkám trochu roztřeseným hlasem. Blonďák jen přikyvuje a stejně rychle, jako se objevil, tak mizí.

Neumím si představit, kam by to Jay dotáhl, kdyby Ross nepřišel nebo by mu to trvalo o něco déle...

Jako vždycky bych se asi měla omluvit za tak brutální zpoždění. Jsem holt "lůzr".  Ale lepší pozdě, než nikdy, no ne? Co bych řekla... původně měla kapitola přes šest tisíc slov a kolem čtrnácti stránek. Jenže co se nestalo, shodou blbých náhod mi zbyla akorát jedna stránka a víc ani prd. Musela jsem to psát celé znovu, což zabralo celkově dva dny. Je to daleko kratší, ale i tak bych řekla, že akce nechybí. 

Jedno velké poděkování patří slečně, které je věnovaná kapitola. Četla doslova celou noc a pro mě moc znamená, že zůstáváte vzhůru jen abyste se dozvěděli víc.

Než to tady ukončím, chtěla bych vám  moc poděkovat vám všem za podporu. Zvlášť pak jedné osůbce, která mi pár slovy vzala dech a vyčarovala úsměv na tváři. O to víc, že to sdílela na skupině Wattpad stories CZ/SK. Neskutečně si toho vážím. Neviděla jsem snad nikdy, že by někdo na skupinu takový status napsal. Takže ještě jednou moc děkuji. ♥ Jste úžasní.