„Coltone? Co... co se stalo Rossovi?" nabírám odvahu se zeptat. Když jsem se zeptala Sama, neodpověděl mi. „Proč tady je?"

„To je dost soukromá záležitost," vzhlíží od učebnice němčiny, „kterou by ti měl vysvětlit spíš Ross. Ale on to neudělá, a jelikož se tě to svým způsobem dotýká, měla bys to vědět." Odkládá knihu úplně. „Myslím, že ze všech lidí, co jsou tady, má on tu nejhorší minulost. Vlastně je až neuvěřitelný, co všechno se stane jedinému člověku," vzdychá nešťastně. Nejspíš to ani neví a začíná si pohrávat s křížkem na svém krku. „Ross měl přísné rodiče. Jeho otec po něm od dětství požadoval disciplínu a nutil ho chodit snad do každého bojového kroužku. Jeho matka zase chtěla perfektní výsledky ve škole. On to ale zvládal. Pořád říkám, že je geniální. Když Rossovi byly čtyři roky, narodila se jeho sestra. Nevím přesně, jak je to s časy, ale mohlo mu být tak šest nebo sedm, když jim zemřela matka. Rakovina. Byla to rána pro všechny. Jeho otec začal svůj smutek utápět v alkoholu. Asi nebudeš překvapená, když ti řeknu, že začal Rosse mlátit."

„To je strašný," kroutím hlavou.

„Bude hůř," škaredí se. „Jednou se Rossův otec pustil i do jeho malé sestry. Ross to nevydržel. Zbožňoval ji, když viděl, jak do ní ten hajzl kope, neudržel nervy na uzdě. Kdo jo? Udělal první, co ho napadlo. Vzal nůž ze stolu a prostě mu ho vrazil do nohy. Pro někoho, kdo je každý den bitý, to asi byla ještě přiměřená reakce. Ross vzal sestru a utekl i s ní, ale policisté je brzy našli. Výslechy, posuzování, soudy. Nakonec je oba strčili do děcáku, což asi bylo lepší, než žít s tím psychopatem. Mám pokračovat?" vypadá ustaraně.

„Ale jo," souhlasím pomalu. „Já jen, že už takhle to je strašné."

„To je," usmívá se smutně. „Ross dál chodil na všechny možné bojové sporty, ale jeho známky ve škole šly rapidně dolů. Ale není to tím, že by byl hloupý. Ne. On všechno zná, jen nemá za potřebí to dokazovat. Vždy dělal všechno tak, aby prošel. Takhle se to táhlo až do šestnácti let, kdy měli on i jeho sestra relativně klid. Svět není hezký místo, a už vůbec ne, pokud se ocitneš ve špatný čas na špatném místě. Tohle se děje pořád. Byli spolu venku a unesla je nějaká skupina, která zprostředkovává obchody s lidmi do Číny a jiných asijských zemí. S lidmi se obchoduje pořád, jen se o tom nemluví," dodává temným hlasem. „Znásilnili ji. Několikrát, on se na to díval a nemohl s tím vůbec nic dělat. Trvalo to pár dnů. Dvanáctiletá holka. Byla po tom všem totálně zničená, nakonec ji určili jako nevhodnou pro obchod a zastřelili. Samozřejmě se díval i na tohle. Nevím, co přesně se pak odehrálo, ale když je převáželi, nějakým způsobem se mu povedlo utéct. Společně s nějakým klukem velmi vážně zranili několik lidí, dva z nich svým zraněním podlehli. Sám se potom šel nahlásit na policii. Zpráva o překupnících se rozletěla po celé Británii a dozvěděl se to i Nichols. Teď je Ross tady," ukončuje Colton horor v přímém přenosu. Ten nejhorší, jaký jsme kdy slyšela.

Na co jsem si do teď stěžovala?

Dlouho se nezmáhám na žádná slova.

Co je veškerá fyzická bolest proti tomu, když vidíte trpět nebo nedej bože umírat své milované? Zdá se, že Ross schytal dávku smůly za půlku planety. Cítím, že mi po zádech přebíhá mráz a nerozumím tomu, jak se může stát něco tak hrozného. Vždycky jsem si myslela, že takové osudy jsou jen výmysly spisovatelů s velkou fantazií. Pak stačí patnáct minut vyprávění, které vám strhnou z nosu ty růžové brýle.

„Ross by to nikdy neřekl nahlas, ale je pro něj dost důležitý, že nás Phil dal do jednoho týmu s tebou. Jeho sestra se jmenovala stejně jako ty. Proto jsi s ním v absolutním bezpečí. Myslím, že si vyčítá, co se jí stalo a chce to nějak... odčinit. Těžko se to vysvětluje, možná mu ji připomínáš." Pomalu přikyvuju a přemýšlím, jestli jeho otázka na pláži souvisela s tím, co vypráví Colton. Ráda bych znala i příběh Coltona, ale momentálně bych nejspíš další smutné vyprávění bez slz nezvládla. Vlastně pořád nechápu, kdo rozhoduje o tom, že zrovna někdo musí přijít o všechno. Kluk naproti mně by mi odpověděl hned a jasně – Bůh. Ale existuje vůbec, když dochází k takovým věcem?

„Proč se učíš němčinu? S tím chlapem jsi mluvil výborně," měním téma zcela jiným směrem.

„To jen tak znělo. Rozumím celkem obstojně, ale mluvení je horší. Členy si vymýšlím, slovesa se mi pletou," mrká lišácky.

„Já myslela, že máš všechny zkoušky za sebou."

„Ale vůbec. Šlo o zkoušky, díky kterým nás rozřadí podle dovedností, a pak nás přiřadí k dětem hvězd, které budou souhlasit s misemi. Musíme udělat maturitu jako na normálních školách. Když se rozhodneš po maturitě odtud odejít a nechceš mít s armádou nic společného, je fajn mít určité vzdělání, aby sis mohla vybrat zaměstnání, nebo pokračovat na vysokou školu."

***

Následující den trávím s Rossem. Zatímco Colton se mnou normálně mluví a dá se s ním povídat naprosto o všem, Ross je jako můj stín. Tichý, nenápadný.

Hodina biologie je tak nudná, že se zabavuju sledování jeho jizvy, přemítám nad tím, jak se mu to mohlo stát a jestli na oko vidí.

Blonďák se najednou otáčí a stíhá zachytit můj pohled. Já ten svůj rychle odvracím a posouvám se na židli trochu níž. Házím vlasy přes tvář, aby neviděl, jak se začínám červenat. Sakra, jemu nic neunikne.

Když jsem si naprosto jistá, že věnuje pozornost knize, očima kloužu jeho směrem. Jenomže on se kouká taky! Kdyby mi to nebylo úplně trapné, nejspíš bych praštila hlavou do stolu. Potřebuju probrat. Je mi trapně jako dlouho ne.

Po zbytek hodiny svou mysl fixuju na sešit a tabuli. Místo, kde Ross sedí, je zakázaná zóna. Jizvu si prohlédnu jindy.

Zvonek ukončuje moje trápení a já vydechuju úlevou.

Přehrabuju se ve své skříňce a hledám učebnici dějepisu. Nacházím ji, ale vypadává z ní záložka. Sleduju, jak dopadá na zem a najednou si něco uvědomuju. Je to jako když úplně zapomenete na důležitou věc, a pak vám to připomene naprosto nevinná situace.

„Potřebuju do pokoje," obracím se na něj. Pohlíží na hodinky. Za tři minuty začíná hodina, rozhodně to nestihneme včas. On přesto přikyvuje a na nic se nevyptává. Ruce se mi samou nervozitou začínají třást. V duchu se začínám modlit, abych se jen pletla.

Vrážím do svého nového pokoje a vrhám se k zachráněné knize Led a sláma. Jako jediná jakýmsi zázrakem vydržela skoro bez poškození. Až teď si uvědomuju, že bych dala ruku do ohně, že jsem ji pokládala na polici úplně vlevo. Když jsme pokoj vyklízeli, byla napravo.

Popadám knihu do ruky a zběsile prohledávám jednu stránku za druhou.

Jsou pryč.

Mávám knihou, aby se uvolnily stránky a vypadly z ní fotky, ale nic se neděje. Kniha je prázdná.

„Do prdele," kleju a posazuju se na postel. Znovu začínám listovat od první strany.

„Můžu ti nějak pomoct?" ozývá se Ross, když nešťastně vzdychám a zírám na poslední prázdný list.

„Prohlédni tu knihu. Měly by tam být dvě fotky."

Blonďák je pečlivý a rychlý.

„Nic."

„Byly tam, vím to jistě."

„Myslíš, že je někdo vzal?" Přikyvuju. Jestli se rozhodně je někomu ukázat...

Na jedné jsem já, zachumlaná v peřině, u Liama doma. Ale na zadní straně je věnování od Samuela. Na té druhé jsem já se Samem ve vlaku, oba spíme a já se mu hlavou opírám o rameno. Držíme se za ruce.

„Tohle je zlý," vydechuju zadržovaný vzduch. „Budu běhat trestná kolečka do konce svého života, i po něm."

„Co na těch fotkách je?" chce vědět.

„Něco, co by nikdo neměl vidět." Rádoby nic nebezpečného. Ale všichni ve škole si myslí, že Sam nás při útěku sledoval, ne, že byl s námi. Profesoři zase mají za to, že jsme ho s Jeremym přinutili. S věnováním, kde zmiňuje i Phila, dokáže jedna fotka potopit tolik lidí. „Nemůžeš mi zlomit nohu?" obracím se na něj. „Nebo klidně obě." Musím to říct Philovi. Ale jen z představy jeho reakce se mi dělá špatně. S

Ross ještě jednou prohledává knihu, ale nic nenachází. Se svěšenými rameny se loudám na dějepis. Blonďák nás oba omlouvá kvůli ‚neodkladným záležitostem' a učitelce to očividně stačí. Z celé hodiny nic nemám, jen bych si přála, aby nikdy neskončila a já nemusela čelit Philovi. Jako naschvál ale během mžiku oka už míříme na pláž. I dneska mají maturanti výcvik venku, ale dává se přednost mému tréninku. Bohužel.

Na chviličku přeci jen na problém s fotkami zapomínám.

Jeremy ke mně přichází a bez jediného slova mi věnuje pořádné sourozenecké objetí.

„Je mi to líto, já už..."

„Nebudeme o tom mluvit," přerušuju ho. „Myslím to vážně. Nikdo neumřel, je to v pořádku."

„Díky," usmívá vděčně. „Slyšel jsem, co se včera stalo s tvým pokojem. Nestalo se ti nic?"

„Ne."

Ale stane, až se Phil dozví, co stalo.

***

„Soustřeď se, sakra!" Následovník musí odklonit osmou ohnivou kouli, která se mi vymkla z kontroly. Jeho nálada už na začátku nebyla zrovna veselá, ale teď vypadá fakt rozladěně. A to zatím jen kvůli mojí roztěkanosti. Tuším, že když mu povím, jaká je situace, bude to jako chrstnout do ohně kanystr benzínu.

„Snažím se."

„Nesnažíš se dost!" odfrkává si. „Jde o jednoduchý cvičení, měla bys to zvládat." Přichází ke mně blíž. Vypadá, že toho dneska moc nenaspal, o to horší náladu má. A já se ho chystám za chvíli dorazit. „To, co předvádíš, je šílený. Tohle není hra. Ve skutečnosti bys byla mrtvá. Osmkrát! Nikdo ti nedá druhou šanci, natož osm." Voják se pořádně nadechuje a pokračuje trochu klidnějším hlasem. „Buď máš špatný den, který bys měla urychleně napravit, nebo mi řekni, co se stalo."

Je to tady. Srdce mi začíná bušit trochu rychleji.

„Slibte mi, že na mě nebudete křičet," zkouším to.

„Dneska ti neslíbím vůbec nic," mračí se. Pomalu začínám jemu a bratrovi vysvětlovat, proč jsem tak nesoustředěná. Ross sedí na balvanech dál od nás a přes svist větru nás nemůže slyšet. S každou větou, co povím, vidím, jak Phil začíná zuřit.

„Jsi pitomá?!" První reakce není taková, jakou jsem čekala. „Ty ses zbláznila! Dočista pomátla!"

„Přestaň na ni křičet," zastavuje Jeremyho jeho výlev, „je z toho na prášky i bez tvýho řvaní."

„Uvědomuješ si vůbec, co to může mít za následky?" obrací se Phil na bratra. „Jestli se dostane ven, že vám Samuel pomáhal, vyrazí ho odtud. Minimálně. Pravděpodobně ho pošlou do vězení. To nemluvím o tom, že ti dva spolu chodí a to by taky neměl nikdo vědět! Těžko se to povede ututlat, pokud se dotyčný zloděj rozhodně rozhlásit, co na fotkách viděl, nebo je začne ukazovat. V takovém případě sem naklušou úředníci, aby to přišli vyšetřit. Určitě se nezapomenou pošťourat i v jiných věcech, aby zjistili, jestli je tu vše, jak má výt. A víš co? Není. Není tady v pořádku šílená hromada věcí, protože neděláme vše podle zákonů, ale jak chceme my. Samuel porušil pravidla a neměl by tu být, ale je. Stejně jako jiní. A nejde jen o problémy zaměstnanců. Co myslíš, že se stane, pokud se začne vláda zajímat o Faery? Vždycky je někdo, kdo si všimne neobvyklých věcí. A stačí, aby si toho všiml jeden špatný člověk z Organizace. Pochop, že existují lidi, kteří vás chtějí mrtvé!"

Dobře, takovou sprchu jsem nečekala. Možná to moc dramatizuje, ale jsem si jistá, že ten úplně nejhorší scénář si přeci jen nechává pro sebe.

„Přemýšlej příště trochu," mluví zase ke mně. „Já chápu, že jsi tím nemyslela nic zlého. Ale pokud jde o takovou věc, nesmíš dát nikomu jedinou záminku vás podezřívat."

„Je mi to moc líto. Omlouvám se."

„Na to je teď dost pozdě. Uvidíme se později." Bez dalších řečí se otáčí na patě a odchází.

„Nedělej si z něj hlavu," usmívá se bratr povzbudivě. „Nějak to dopadne, uvidíš."

Snadno se poví ‚netrap se', ale splnit to je nemožné. Zvláště, když se člověk večer musí učit fyzikou. Soustředit se je peklo a zdánlivě jednoduchá látka mi dělá velké potíže. Ross sedící v křesle studuje ruštinu. Ten zase vypadá, jako by ho nic nemohlo vyrušit. Odpovědi mám přímo před sebou, uvědomuju si. Blonďák bude elektrickým obvodům určitě rozumět. Nabírám odvahu a trochu váhavě ho žádám o pomoc. Ukazuje se, že lepší nápad jsem nikdy nedostala. Ross mi s obrovskou dávkou trpělivosti vysvětluje všechno, na co se zeptám a nevadí mu danou věc zopakovat třeba třikrát. Snaží se látku vysvětlit tak snadno, jak to jen jde. Na papír maluje různé pomůcky a já se snad poprvé v životě cítím skutečně dobře připravená na hodinu fyziky. S dobrým pocitem ukládám nově nafasované učebnice do batohu, který mi půjčila spolužačka. Zarážím se ve chvíli, kdy si všímám, že se klika dveří zvláštně třpytí. Přicházím maličko blíž a dochází mi, že je to tenká krusta ledu.

Chystám se něco říct, když světlo nad našimi hlavami vypovídá službu a já cítím, jak se v místnosti rychle ochlazuje. Blonďák zapíná svítilnu na telefonu a kužel světla míří na dveře od koupelny. Ozývá se zvuk, jak kdyby někdo otáčel klíčem v zámku. Ross mi předává svůj telefon, vytahuje zbraň a ukazuje, ať jsem potichu. Zprudka bere za kliku a otevírá dveře, ale za nimi nikdo není. Jen prázdná koupelna. Lampička na nočním stolku začíná blikat a po vteřině se žárovka rozlétá na několik kousků. Co nejrychleji se přesouvám k Rossovi, který stále působí klidně a vyrovnaně.

Oba sebou cukáme, když registrujeme další cvaknutí zámku. Tentokrát ale vchodových dveří.

Ross mě zatahuje do potemnělé koupelny, bere mi telefon a obratně zhasíná světýlko. Najednou je úplná tma a já cítím, jak se ochlazuje. Nejraději bych odtud utekla. Napínám uši a snažím se nevnímat tlukot svého srdce. Ozývá se typický zvuk pro otevření dveří a jejich následné tiché zabouchnutí. Tohle nemohl být člověk. Nikdo by nestihl vlézt dovnitř za tak krátkou dobu.

Se zatajeným dechem sleduju pohybující postavu. Nebo spíše její světle modrou konturu. Tomu, co nás napadlo na ošetřovně, nebylo vidět do obličeje. Tomuhle jdou vidět oči. Taky modré. Svítivé, modré, nepřirozené a děsivé, jako nic jiného na světě. Ty oči se stáčí přímo naším směrem. Nestihli jsme zavřít dveře do koupelny a teď zírají přímo na nás. Ross mi svou rukou zakrývá pusu, protože cítí, že bych nejspíš vykřikla. Modrooká postava se jen odvrací, nejspíš nás nevidí, a pokračuje dál.

„Jdi," šeptá Ross tak tichým hlasem, že ho sotva slyším. Co nejtišeji se šoupu směrem z koupelny. Stačí udělat maličký krok do pokoje. Vetřelec je k nám otočený zády, ale během vteřiny se na mě otáčí a já jsem si jistá, že tentokrát mě vidí až moc dobře. Na nic nečekám, rozbíhám se ke vchodu a div nedostávám infarkt, protože se srážím s Jeremym. Bratr mě odstrkává stranou a neohroženě vstupuje do místnosti. Modrookáč nám mizí před očima, světla zase naskakují a vzduch se začíná pozvolna oteplovat.

„Co ty... co tu děláš?" soukám ze sebe roztřeseným hlasem.

„Věděl jsem, že je tady. Neptej se mě, ale prostě poznám, když je v blízkosti. A taky vím, že se mě bojí." Vyhlížím na chodbu a zjišťuju, že je všude klid. „Tady bys asi dneska zůstávat neměla."

A taky že ne. Na noc se stěhujeme k Jeremymu do pokoje. Neobchází se to bez probuzení Matthyase a vysvětlování, co se stalo. Snažím se bojovat s únavou a strachem zároveň, ale po čase stejně usínám a probouzím se v Jeremyho posteli.

Musím se hodně přemáhat vstát po pár hodinách spánku, ale po půl hodině stejně mířím s Rossem do tělocvičny. Dneska mám samostatný trénink s Philem, zatímco Jeremy je od pěti v kuchyni. Určitě nemusím říkat, jak moc se mi na trénink nechce po tom, co jsem provedla s fotkami.

Už jenom, že jsme v tělocvičně, mi moc nehraje. Nacvičujeme venku schválně. Na pláži není co podpálit. Tady stojím na dřevěné podlaze, stěny jsou obloženě dřevem, žíněnky a trampolíny by určitě hořely jedna báseň.

„Dneska žádný oheň nebude," říká, jako by mi četl myšlenky. Což je dost možné. „Ne doslova." Následovník ke mně přichází a pevně mě chytá za zápěstí. „Představ si tuhle situaci. Po ruce není nikdo, kdo by ti pomohl. Donuť mě tě pustit." Drží mi pravou ruku, s levačkou mu moc velkou ránu nedám. Přesto se o to pokouším. Snažím se mu vykroutit, ale nemá to cenu. Má moc velkou sílu. „Tvůj nepřítel nebude čekat, až si rozmyslíš, co budeš dělat," pronáší ironickým tónem. Ruka už mě bolí a já nevím, co dělat. Mlátit by do něj nemá smysl a oheň si v místnosti netroufám používat. Nehledě na to, že by mi to ani nedovolil. Phil nějakým způsobem mou schopnost blokuje, nedovoluje mi vytvořit byť jen jedinou jiskru.

„Vyměníme se," pouští mě konečně a naznačuje, že ho mám chytit. Dělám, co po mě chce, i když se tvářím velmi nedůvěřivě. On se mě zbaví velmi snadno, tak co si tu chce dokazovat? „Budu dělat, že jsem stejně v háji, jako jsi byla ty. Oheň totiž neznamená jen plameny jako fyzickou viditelnou věc. Můžeš pracovat i s teplem. S žárem."

„Au!" vyjekávám, hned ho pouštím a prohlížím si popálené prsty a dlaň. On mě fakt popálil.

„Nejlepší sebeobrana je útok, to si pamatuj. Doufám, že ti jedna ukázka stačila."

„Bohatě," vrčím naštvaně.

„To jsme rád. Rossi, pojď mě vystřídat, za hodinu jsem zpátky. Musím něco vyřídit."

Zkoušet na Rossovi své schopnosti se mi protiví, ale po prvních pár pokusech se ukazuje, že to není tak snadné, jak to předváděl Phil. Vůbec ne.

Po skoro hodině blonďák uznává, že cítí intenzivnější teplo, ale to je všechno.

Když se následovník vrací, tváří se skoro spokojeně, že Ross má kůži netknutou. Znamená to mou prohru. Po pár vteřinách mu úsměv z tváře mizí a začíná se mračit.

„Když tě někdo napadne, vždycky musíš počítat s tím, že ti jde o život. Vždycky. Ty nevíš, jestli tě chce dotyčný okrást, znásilnit nebo zabít. Musíš podle toho reagovat a dát mu najevo, že se prostě nedáš. Tímhle stylem," ukazuje k Rossovi, „se neubráníš ani Danielovi, natož někomu z organizace." Každé jeho slovo pálí znovu a znovu. Štve mě. Je naštvaný za ty fotky a teď to nejspíš ventiluje ven. Dávno jsem si měla zvyknout, že Phil nebude s nikým jednat v rukavičkách. „Trénuj dál, brzy se uvidíme." A odchází. Chci na něj zařvat, že mě nevyléčil, ale něco mi na poslední chvíli říká, že to není dobrý nápad. Musím se pořádně nadechnout a zase vydechnout, abych udržela nervy na uzdě.

Před snídaní mi ruku zavazuje Ross a střídá se s Coltonem. Těžko všem vysvětlovat, co se mi stalo, takže všem tvrdím, že jsem byla nešikovná v kuchyni. Nejde o žádné vážné popáleniny. Kdyby chtěl, nejspíš bych o ruku přišla. Ale i malá popálenina bolí jako čert a dvojnásobně ještě na místech, se kterými neustále hýbáte, jako prsty.

„Co budeš dělat?" stará se Sof, když už většina studentů opouští jídelnu. Přeju si mít na ni víc času a pořádně si popovídat, jako za starých časů.

„Můj plán je jednoduchej. Vyhýbat se Philovi, pokud to půjde."

Celý den se táhne neuvěřitelně pomalu. Dvě hodiny sebeobrany jsou ty nejhorší, které jsem zatím zažila. Jay nejspíš vstával hlavou napřed z postele a všechnu zlou náladu si vybíjí na nás. A není tu nikdo, kdo by ho krotil. Samuel je nejspíš na cestě do Kanady a Jay si svou krátkodobou moc velmi užívá. Moje výkony při dalších hodinách jsou mizerné. Nedávám pozor a každý učitel jako by si všímal jenom mě.

Celý den otravuju Sof, aby mi ‚propůjčila' svou ruku k mým experimentům. Ze začátku se dost cukala, ale nakonec svolila a samotnou ji to začalo bavit.

Při večeři zkouším svoje pokusy na dalších ‚dobrovolnících', ale říkají vždy to samé. Cítí teplo, ale nebolí to. Jsem odhodlaná do dalšího cvičení s Philem způsobit alespoň menší bolest. Ne hned nutně někoho upálit. Musím postupně. Nejdřív malé krůčky, a pak následovníkovi nakopu zadek!

Do půl jedné do rána držím Coltona za zápěstí a snažím se ze své schopnosti vyždímat všechno, co to jde. On sedí na křesle a učí se na zkoušky. Občas ucukne, teplo zintenzivňuje. Ale žádná popálenina se neobjevuje. Za což jsem samozřejmě ráda, nerada bych mu ublížila. Až popálím Phila, mrzet mě to nebude.

„Možná bychom to měli zabalit," prohlašuje Colton a zavírá učebnici.

„Jo," souhlasím se.

Chystám se odložit naslouchátko a zachumlat se do peřiny, když mi začíná zvonit telefon. Což je samo o sobě dost zvláštní, skoro jednu hodinu po půlnoci.

„Danieli?" Zvedám hovor. „Co děláš tak pozdě vzhůru?"

„Ahoj, Lori," ozývá se v telefonu cizí hlas a mně tuhne všechna krev v žilách. „Tvůj malý brášky je teď ve velkém problému. Řekl bych, že se tak do dvaceti minut utopí."

Co- cože to ten chlap řekl?

Uvědomuju si ten useknutý konec. A pokud někoho naštvu, omlouvám se. Ale jednou dám ochutnat medicínu autorům, co to dělají prakticky každou kapitolu. :D (Viď, Mio?) Každopádně jsem se chtěla omluvit všem, jejichž příběhy jsem ještě nepřečetla. Chystám se na to. Dneska jsem se sbalila, zítra odlétám, takže budu mít na čtení hafo času. Slibuju, že to všechno doženu.

PS: Držte mi palce. Mám z letadel a létání hrůzu. 

(Moje mantra v letadle... :D)

Mějte se krásně!