Pro Faint - protože si netroufám napsat celou Tvou přezdívku, co máš na wattpadu. Snad poznáš sebe i ten malý odkaz, který jsem v tehle kapitole nechala.

„Ahoj," přisedává si někdo k mému stolu v jídelně. Šla jsem na snídani schválně brzy, abych nepotkávala moc lidí. Jay se bez zeptání posazuje naproti mně a věnuje mi okouzlující úsměv. Vůbec si nevšímá toho, jak nepřátelsky se tvářím V noci jsem toho moc nenaspala. Přirozeně, když se pokoušíte zabránit vašemu vlastnímu bratrovi, aby neudělal z celých ostrovů novodobé Grónsko. „Jak se máš?" S chutí se zakusuje do koblihy a po prstech mu začíná stékat marmeláda. Podruhé se pokouším naznačit mu očima, že nemám zájem se s ním bavit. „Špatná otázka, promiň. Slyšel jsem, co se stalo v noci. Co Jeremy?"

„Nevím," vrčím podrážděně. I kdybych věděla, určitě mu nic povídat nebudu.

„Hm," bručí a utírá si do rukávu cukr z pusy.

„Co ty tady tak brzy?" ozývá se za mými zády další známý hlas. Je to Dyllen, Harry a Matthyas. Jayův výraz se mění na podrážděný, loupe po klucích očima a odchází. Nahrazuje ho daleko příjemnější společnost, ale pořád jsou to další lidé, kterým jsem se chtěla vyhnout. „Vypadáš strašlivě," Dyllen.

„Díky, jsi kámoš." Zachytávám Mattyho krátký pohled. Pořád jsem neměla šanci si s ním pořádně promluvit. Ve světle modrých očích se mu krátce blýská a mně je hned jasné, že o nočním incidentu na ošetřovně ví celá škola.

„Prej se vás Jeremy pokoušel trochu pocuchat." Harry ani nestíhá pořádně doříct větu a hned na to dostává dva kopance pod stolem, jeden od Dyllena, druhý od bratra.

„Idiote!" peskuje ho Dyllen a nejspíš si myslí, že když si dá ruku před pusu, uslyší ho jenom Harry. „Říkali jsme, že na to půjdeme pomalu!" Harry jen provinile krčí rameny.

„Já zase slyšel, že vyvraždil celý zdravotnický personál," pohlíží na mě opatrně Matthyas. „Ty a Ross jste prý byli kolem a zarazili to. Mimochodem... ty a Ross?" povytahuje zvědavě obočí. „Nedostalo se ke mně, že se kamarádíte."

„Budeme se brát," oznamuju vážným tónem a všechny narážky na Jeremyho ignoruju.

„Je nebezpečnej," mračí se Harry.

„To už jsem slyšela."

„Co se doopravdy stalo?"

„Já sama pořádně nevím," odpovídám popravdě. „Uvidíme se později, musím za Philem." Dýl už nemůžu čekat. Každého z nás včera odvedli jinam. Ross byl zraněn a zmizel někam se dvěma lékaři, mě a Sama poslali zpátky do pokojů, ani nevím, kam šel Jeremy. Starší následovník je už zase při vědomí. Na cestě do jídelny jsem ho koutkem oka na chvíli zahlédla, když zrovna zacházel za roh. Nevím, na koho jiného se momentálně obrátit, protože Jeremy není u sebe v pokoji a nikdo ho neviděl. Mám v plánu vypravit se do malé budovy, která je vyhrazená pro učitele a instruktory, ale štěstí mi jednou přeje a potkávám následovníka v hale. Rychle si mě všímá a ukončuje hovor s učitelem, který se chystá se skupinou starších spolužáků ven, nejspíš na nějaký terénní výcvik.

„Kde je?" vyhrkávám, když ke mně následovník přichází blíž.

„Posadíme se na chvíli," žádá mě a ukazuje na jedno z volných křesílek. Krom dámy za pultem a odcházejících studentů tu nikdo další není. „Jak je ti?"

„Až na tohle fajn," nastavuju mu tvář s jedním dlouhým škrábancem. „Co Jeremy?"

„Dneska na naši společnou hodinu nechoď, odpočiň si."

„Jeremy..."

„Nechce se s tebou bavit, Lori. Dej mu čas. Lituje toho, co provedl a že vám ublížil. Vstřebá to, ale potřebuje být teď nějakou dobu sám."

„No...dobře," souhlasím pomalu. „Kdo byl ten chlap?"

„Ten ,chlap'," dělá do vzduchu uvozovky, „byl Jeremyho schopnost. Vzácná a neprozkoumaná. Nemusí se nutně objevit jen u následovníků."

„Schopnost?" třeštím oči.

„Velmi nepředvídatelná, ovládá se jen těžko. Ta postava je Jeremyho strážce. Tvůj bratr byl už nějakou dobu v ohrožení, někdo na něj útočil. A jeho tělo se začalo automaticky bránit, hned několika schopnostmi najednou. Ten strážce byl jen bonus, když jste se k němu pokoušeli dostat. Je to pekelně nebezpečná záležitost, ale o tom jindy. Kdyby se něco změnilo, najdu tě. Já teď musím jít, jdu pozdě." Doslova mi mizí před očima a já stíhám postřehnout, jak paní za pultem vypadává z ruky propiska.

„Bezva," mumlám si pro sebe. Čím dál lepší.

Dneska ráno jsem nedorazila do kuchyně, takže mi vedoucí napařila padesát trestných koleček na oválu. Určitě nemám v plánu se dnes pokusit třeba jen o jediné. Místo toho mířím zpátky na pokoj, abych dospala, co jsem v noci nestihla. Pak se vymluvím na nevolnost. Topení sice už zase funguje, ale ještě bude dva tři dny trvat, až se budova vytopí. Máme jen sebeobranu a na tu absolutně nemám náladu.

„Jdeš špatným směrem," připojuje se ke mně Samuel. Srdce mi poskakuje radostí, že je nablízku. Jen nenápadně se dotýká mojí ruky tou svou a pokračuje v chůzi vedle mě.

„Chci jít spát," zastavuju se, abych si ho prohlédla. Stačí jediný pohled. „Co se děje?"

„Já musím odjet," vysypává ze sebe.

„Cože?"

„Nichols mě posílá pryč. Chce, abych mohl oficiálně vést tréninky, a k tomu potřebuju nějaký výcvik navíc. Pak už si Jay nebude moct vyskakovat, ať už bude mít doporučení nebo ne."

„Na jak dlouho?"

„Dva týdny maximálně."

„Jay nás za tu dobu, co tu nebudeš, rozseká," vzdychám nešťastně.

„To zvládnete," věnuje mi jeden ze svých vzácných vřelých úsměvů, který nejde neoplatit. Očima kontroluje schody, přitahuje se ke mně blíž a dává mi rychlou pusu do vlasů. Zase se odtahuje a já skoro kolabuju, když nás míjí spolužačka. Naštěstí je až moc zabraná do svého telefonu.

Pokračujeme do patra. Chodba je skoro prázdná, většina lidí se teprve hrabe z postelí. Ty, které potkáváme, si nás absolutně nevšímají.

Nevím, proč mě najednou polévá taková nervozita. Automaticky přidávám do kroku. Něco je v nepořádku. Přišlo to tak náhle, že se jen zmateně rozhlížím kolem sebe. Chodba před námi je osamocená a zvláštně šerá. Do nosu mě udeřuje vůně kouře.

Člověk občas tuší, co se děje, aniž by to ve skutečnosti věděl. Asi šestý smysl nebo co.

Roztřesenýma rukama odemykám dveře do svého pokoje.

Pokoje, který je zcela pohlcen plameny.

Sam mě tahá za loket a nutí trochu odstoupit. Zevnitř se na chodbu vyvalují mraky šedého štiplavého dýmu. Plameny olizují strop, stěny i podlahu. Celá místnost mizí v záři oranžové barvy.

Zmocňuje se mě panika a pokouším se oheň dostat pod kontrolu, ale vůbec nic se neděje. Navíc se zdá, že jen zhoršuju už tak hroznou věc.

Čidla nad námi spouští požární hlásič. Ospalé spolužačky v pyžamech a županech vybíhají ze svých pokojů a vyděšeně přihlížejí, některé se rozbíhají pryč.

Zdá se mi to jen jako mžik a objevuje se vedle nás Phil. Stačí mu jediný pohyb rukou a plameny začínají jako na povel ustupovat, až nakonec zbývají jen doutnající zbytky nábytku.

„Není ti nic?" stará se následovník. Jen kroutím hlavou. „Tos byla ty?"

„Přišli jsme a už to hořelo," oznamuje mu Sam a věnuje mu významný pohled, kterým sděluje ještě něco víc.

„Pokud se všichni nudíte, rychle se postarám o to, aby vás někdo zabavil!" volá směrem k hloučku čumilek. Ty rychle prchají zpátky do svých pokojů. Pak se obrací na Sama. „A ty máš za půl hodiny sebeobranu, pokud vím. S Lori už to vyřeším." Sam jen naprázdno otevírá pusu a s lítostí v očích pomalu odchází.

„Uvidíme se později," stíhá mi ještě říct.

***

Phil mi přináší kafe z automatu, zatímco sedím v ředitelně a čekám, až přijdou lidé, které zavolal. Měli by mi pomoct s úklidem. Nebo spíše likvidací.

Ředitel tu dneska není, včera večer odletěl. Připadám si zvláštně, když tu sedím a on ne.

„Proč se to stalo?" ptám se zmateně.

„To mi řekni ty," vybízí mě Phil a opírá se o stůl. Nezlobí se, spíš se tváří ostražitě.

„Já nevím. Jak řekl Sam, už to hořelo."

„Nejdřív Jeremy, teď tohle. Asi se ti někdo pokusil ublížit a nevěděl, že jsi mimo pokoj."

„Nemohlo dojít ke zkratu elektřiny nebo... tak něco?" zkouším vyloučit jeho teorii.

„Mohlo," připouští, ale jeho tón naznačuje, že tomu vůbec nevěří. „To, že jsi narozená v létě a oheň je jedna z tvých schopností, neznamená, že jsi před ním v bezpečí. Můžeš i uhořet, to moc dobře víš. Proto se musíš naučit s ohněm co nejdřív zacházet," odmlčuje se na chvíli. „Něčeho zvláštního sis nevšimla?"

„Ne."

„Mrzí mě to," říká upřímně.

„Nic s tím neuděláte," vyhýbám se jeho pohledu. Nerada bych se rozbrečela zrovna před ním. Kašlu na všechny věci, které shořely. Někdo se mě buď pokusil vyděsit, což se mu parádně povedlo, nebo mi ublížit. A to mu nevyšlo. Takže mám čekat druhý pokus?

„Teď už ne. Ale někdo začíná dělat problémy a to se musí řešit. Kdyby se ti něco stalo, nebo nedej bože..."

„Co budete dělat?" přerušuju ho. „Nevíte, kdo to udělal." Útočník, ať už je to kdokoli, má momentálně navrch.

„Pošleme vás pryč. Tebe a bratry. Nepochybuju, že ten, co napadl Jeremyho, je ta samá osoba, co chtěla mít škvarek z tebe." Někdo klepe na dveře a po Philovo zvolání dovnitř vstupují Colton s Rossem. Ross dopadá na levou nohu. „Posaďte se u nás," zubí se na ně následovník, ale v jeho úsměvu není vůbec stopa po radosti. „Coltone, jak jsi dopadl u zkoušek?" pokládá otázku úplně mimo téma.

„Skoro jsem je neudělal," přiznává a oči sklápí k zemi.

„Ty?" povytahuje Phil nevěřícně obočí.

„Měl jsem ruku v sádře." Vzpomínám si, jak se to stalo. Byli jsme na ostrovech první den a do Jeremyho se pustilo hned pět kluků naráz. Chtěli z něj vymlátit duši, tehdy Colton menší potyčku odnesl naštípnutým zápěstím. Nichols mu posléze v ředitelně řekl, že to se zkouškami nevidí moc dobře. Očividně je zvládl.

„Hm," bručí následovník a něco ťuká do ředitelova počítače. „Nepřekvapuje mě, že na tebe nám nestačí tabulky hodnocení," povídá směrem k Rossovi. Kloužu pohledem po nenápadném blonďákovi, který klidně sedí na své židli. Je jako socha, neusmívá se, nedává nic najevo. „To by šlo," opírá se Phil do židle a přejíždí ty dva očima. „Chci, abyste vy dva byli s Lori. Už se k vám určitě doneslo, co se stalo před hodinou. Momentálně pro ni a její bratry škola není bezpečná. Tím myslím, že na ni budete dohlížet i v noci. Tahle spolupráce by neměla být jen na chvíli. Naopak bych byl rád, kdybyste ji v budoucnu doprovázeli na mise." Ve vzduchu visí otazník, zda na nějaké mise vůbec přistoupím. Ale pokud si Phil myslí, že tu není bezpečno, jejich přítomností určitě nepohrdnu, zvlášť když Sam odletí pryč. „Nechci hned zacházet do extrému a posílat vás pryč, vyvolalo by to zbytečnou paniku."

„Co ředitel?" mračí se Colton.

„Dneska velím já."

„Beru to," souhlasí Ross. Colton je milý, usměvavý, člověk si s tím popovídá. Jednoduše zapadá. Ross se s nikým kromě Coltona nebaví, mluví jen, když je to nezbytně nutné. Spolužáci se mu vyhýbají. Je jiný, než všichni tady.

„Coltone? Není fér, že chci slyšet odpověď hned, ale jinak to teď nejde."

„Já to nechápu. Těch pár bodů ze zkoušky mám nejspíš jen za to, že jsem přišel. Tohle byste měl nabízet všem přede mnou."

„To je pravda. Ale měls zraněnou ruku, jsem si jistý, že kdybys byl zdravý, dosáhneš výborných výsledků. Jste ti nejlepší z ročníku, jedna pokažená zkouška na tom nic nemění. Navíc už máte pár věcí za sebou, ať už ten únos, nebo dnešní incident na ošetřovně. Sedíte mi k sobě jako tým." Colton přikyvuje, což je asi souhlas. Pak se hnědé oči vojáka stáčejí ke mně. „A co ty? Souhlasíš s tím? Rád bych k tobě přidělil nějaké dívky, ale budu klidnější, když na tebe budou dohlížet tihle dva."

Co mu mám říct? Samozřejmě, že se mi moc nelíbí představa cizích kluků, kteří budou dvacet čtyři hodin někde poblíž. Ale jestli jsou skutečně tak dobří, jak tvrdí Phil a vzhledem k předešlým událostem, nemůžu odmítnout.

„Jo, fajn."

„Mám radost, že to nekomplikujete," oddechuje si. „Teď půjdeme zkontrolovat, jestli něco z tvého pokoje přežilo a přestěhovat tě jinam."

Není moc, co stěhovat. Shořelo prakticky všechno. Na ohořelém stole leží roztavený počítač, což jen svědčí o velkém žáru, který se zde během krátké chvíle vytvořil. Nástěnka nad stolem leží na zemi a kolem jsou rozházené kovové části připínáčků. Nejvíc mě asi bolí pohled na poličku s knihami. Žádná kniha není použitelná. Až na jednu. Led a sláma. Vlastně to ani není kniha jako taková. ‚Jen' vytisknutý a sešitý příběh kamarádky ze školy. Pár stránek oheň nejspíš olíznul, ale nenadělal skoro žádné škody. Ztráta této knížky by mě mrzela nejvíc.

Všechny zničené věci, oblečení a učebnice házíme do velkých černých pytlů.

„Co s tímhle?" ptá se Colton opatrně a zvedá moje brusle. Tkaničky jsou seškvařené a místo bílé barvy je zdobí černá.

„Vyhoď je," odvracím se a napjatě poslouchám, jak dopadají do dalšího pytle. Další dvě přeživší věci je polštář a s ním i plyšák, která leží za ním. Sice jdou silně cítit po kouři, ale to se vypere. Přesouváme se na konec chodby, kde bude můj nový pokoj. Holé stěny, žádné osobní věci. Je mi z toho pohledu smutno.

Kluci se domlouvají, kdo se mnou bude jako první. Ross jen na souhlas přikyvuje a pokývnutím hlavy se loučí.

„Ráno se vystřídáme," vysvětluje mi Colton. Kontroluje čas a nervózně se ošívá na místě. „Máš nějaké hodiny?"

„Ne, měli jsme jen dvě hodiny sebeobrany a to bude za chvíli končit."

„Já mám za půl hodiny výcvik. Pokud se ti nebude chtít, pochopím to." Máme být teď všude spolu? Tak se vším všudy. Nejraději bych se zahrabala pod peřinu a spala, ale Colton na ty hodiny jít chce.

„Nevadí mi to," ujišťuju ho, „pokud nebudu muset cvičit s vámi."

„Určitě ne."

Colton se ve svém pokoji převléká do obyčejných černých tepláků a tmavě zeleného trika. Čekám na něj na chodbě jen chviličku. Mně půjčuje svou zimní bundu a čepici, protože mé věci jsou momentálně nepoužitelné. Sice je už duben, ale Faerské ostrovy odmítají jakékoli změny počasí.

„Kdo je to?" ukazuju na tři vysoké vojáky.

„Jsou od britské armády, dočasná náhrada za učitele. Už dva týdny nám dávají pořádný čočky. To uvidíš za chvíli sama." Na pláž přicházíme mezi posledními. Colton těm chlapům vysvětluje, proč dneska budou mít publikum.

Vytahuju se na blízký balvan a se zatajeným dechem sleduju, jak je posílají na druhý konec pláže. Jakmile se ve tvářích červení studenti vrací, začíná peklo. Nestačím se divit, kolik musí dělat kliků nebo běhat na zádech se svými spolužáky. Kolektivně zvedají obrovské dřevěné klády, které drží nad hlavou a přendávají je z jedné strany na druhou. Další kliky. Vojáci je nazývají lenochy a lemrami. Kdybych měla cvičit s nimi, vydržela bych možná tak prvních patnáct minut. Vlastně bych nejspíš dávno omdlela. Všímám si i Rosse, který neběhá, aby nezatěžoval zraněnou nohu, ale jeden z uniformovaných si pro něj vždycky vymyslí jinou aktivitu. Nakonec po hodině hlásí pauzu a Colton míří mým směrem.

„Smekám," říkám mu uznale.

„Dneska jsou výjimečně hodní, asi kvůli tobě," usmívá se přátelsky. „To nejhorší teprve přijde."

„Co může být horší?"

„Taková chuťovka na závěr.''

Na další hodinu se staví dřevěné klády do velké čtverce, posazujeme se na ně a vojáci volají jednotlivá jména a nechávají spolužáky bojovat mezi sebou. Jeden ze dvou vždy dostane napodobeninu nože nebo zbraně a ten druhý si musí poradit. Je neuvěřitelné je sledovat.

„Rossi, co noha? Cítíš se na to?" Blonďák tak napůl přikyvuje.

„Zkusím to."

„Brock, Deny a Dave." Nikomu nepřijde zvláštní, že mají jít tři proti jednomu. Dva z nich dokonce dostávají dřevěné nože.

Pomýšlím, že Ross nemá nejmenší šanci. Sám, beze zbraně, navíc zraněný.

Jenomže o minutu později se všichni jeho protivníci zvedají na nohy a oprašují si oblečení od písku. Slyšela jsem, že je nebezpečný. Že je nejlepší na škole. Jenomže on je smrtící. Kdyby tohle bylo ve skutečnosti, ti tři jsou nejspíš mrtví nebo vážně zranění. A on je s naprosto klidným výrazem ve tváři obejde a jde dál. Prohlížím si ho se směsicí respektu a strachu. Skoro to vypadá, že všechny vyvádí z míry už jen ten chladný klid, s jakým předstoupí před svého protivníka.

Kdo je k sakru tenhle kluk?

„Příště na tebe pošlu celou třídu," vzdychá nejvyšší z vojáků a něco si zapisuje. Vypadá skoro znuděně. I studenti se nezdají být překvapení. Dále vyvolávají dvě holky, což by mohla být zajímavá podívaná, ale já pozoruju Rosse, dokud si nesedá na své místo. Asi na sobě cítí můj pohled, protože se otáčí mým směrem. Já rychle uhýbám očima a kreslím klackem obrázky do písku.

Další zápasy jsou nudné oproti tomu, co jsem právě viděla. Nedá mi to, každou chvíli pokukuju po místě, kde blonďák sedí. Nemůžu se zbavit pocitu, že on moc dobře ví, že na něj koukám, jen to ignoruje.

Musím o něm zjistit víc.

Poslední zápas vyvolává voják se jmenovkou ,A. Smith' Coltona a Rosse. Nemůžu říct, že je mu Colton rovnocenným soupeřem, protože není. Ale je to úplně jiné představení. Jsou to přátelé, znají se a svoje chvaty. Proto Rossovi chvíli trvá, než s Coltonem hází do písku.

„Uklidníme se," zchlazuje Smith tleskající spolužáky a Coltona, který všem rozdává úsměvy. „Zase tak skvělé to nebylo, čekal jsem trochu víc. Vstáváme a běžíme, hejbněte zadkama, slečinky!" Během chviličky jsem na pláži jen já a Ross, který ukazuje opačným směrem, než kterým se rozběhl zbytek skupiny.

Dlouho jdeme mlčky. Naslouchám šumění moře a snažím se přizpůsobit se rychlosti jeho chůze. Ne jenom ze solidarity, ale aby to nevypadalo, že od něj chci utéct. Totálně mě rozhodil tím, co předvedl. Všichni, kdo nejsou děti hvězd, jsou tady z určitého důvodu. Sirotci s kriminální minulostí, nezvladatelné agresivní děti. Byl Ross taky takový?

„Máš strach?" promlouvá najednou, když se narovnávám a v ruce svírám mušli. Neusmívá se, ale tmavě modré oči se mu pobaveně lesknou.

„Z čeho?" nechápu a mačkám mušli v ruce trochu pevněji.

„Ze mě."

„Proč se ptáš zrovna na tohle?" Mušle v mojí ruce praská a já její střípky nechávám spadnout do písku. Znervóznil mě během pár slov.

„Protože to vidím. Jestli jo, řekni to a já odstoupím od toho, abych na tebe dával pozor."

„Po škole koluje pár historek," polykám nasucho.

„A věříš jim?"

„Nevím, čemu mám věřit. Neznáme se." Když on může říkat přesně to, co si myslí, tak asi bude vděčný, když mu budu oplácet stejnou mincí.

„Co se říká?" chce vědět.

„Žes zabil nějaké lidi už jako kluk." V životě jsem nejspíš nevedla podivnější rozhovor.

„To je pravda," přiznává naprosto bez emocí. „Ale měl jsem k tomu důvod." Přikyvuju a víc se zachumlávám do bundy. Co může být za důvod zabíjet lidi? Pomsta? Po zádech mi přejíždí mráz.

Dorážíme k místu, kde se moře zahryzává celkem daleko do pevniny. Takový malý fjord. Na hladině vody se pohupují menší i větší kusy plovoucích desek, které nadnáší polystyren a nejspíš jsou nějakým způsobem připoutané ke dnu. Usazuju se na kameny poblíž a čekám, dokud se neobjeví první spolužáci.

„Dejte si krátkou pauzu," velí Smith, když dobíhají. Colton se svaluje vedle mě a snaží se nabrat dech.

„Dneska nevyhraješ... cítím to... v kostech," oznamuje Rossovi mezi rychlými nádechy.

„Na co to je?" zajímám se.

„Na rovnováhu. Ty desky jsou připevněné k betonovým kvádrům na dně. Unesou člověka, budeš mít vodu po kotníky, ale nepotopí se s tebou úplně. Naženou nás tam a navzájem se musíme shazovat do vody. Voda je šeredně ledová, takže je to skvělá motivace snažit se, ale tahle hra má vždycky předem jasného vítěze."

„Koho?"

„Uvidíš."

Hra je poměrně rychlá. Během chviličky v ledové vodě končí polovina studentů, mezi nimi i Colton. Popadá své oblečení a s ostatními se vydává směrem ke škole. Chápu to tak, že výcvik končí jednotlivcům, jakmile se namočí. Spěchám za Coltonem a všímám si, že další a další končí ve vodě. Jediný, kdo nejspíš zůstane suchý, je Ross.

„Pojď dál, ale... moc se nerozhlížej. Eh, jasně." Colton bere z postele hromadu oblečení a knih a strká ji do skříně, kterou násilím musí zavřít. „Ne, víš co? Drž se raději na druhý straně pokoje, Ross má alespoň uklizeno." Zabouchává za sebou dveře do koupelny a já si můžu prohlédnout pokoj. Colton by dokázal soupeřit s Jeremym, co se nepořádku týká. Zatímco jeho spolubydlící má všechno upravené. Očima se snažím pátrat po věcech, které by alespoň naznačili, jaká je jeho minulost, ale nikde nic. Žádné obrázky, fotky, nebo jakékoli upomínkové předměty.

Jako by neměl žádnou minulost. Nebo s ní nechtěl mít nic společného.

...

Tak jo. Kapitola po hrozivě dlouhé době a za to se vám všem moc omlouvám. Nedivila bych se, kdybyste to s Dětmi hvězd vzdali. Ale za to si můžu sama. Nechala jsem se rozhodit lidmi, kteří se rozhodli zadupat veškeré mé sebevědomí a chuť do psaní. Štve mě to, že jsem se jimi nechala otrávit. Ale teď už by snad mělo být líp, po všech stránkách. :)

Kapitola je trochu klidnější rázu, snad si ji i tak užijete. Už nám zbývá jen šest kapitol a epilog.

A ještě jsem chtěla říct pár věcí.

Respektujte prosím to, co autor napíše, kam se rozhodne poslat své postavy. Nemusí se vám to sice líbit, ale komentáře jako ,,Nechápu, kam se Lori nasrala...'' prostě neberu. Je to moje rozhodnutí, a vy, někteří rejpalove, se s tím musíte smířit. Ať už se jedná o mě nebo jiného autora. Vyčítat mi, že nějaká postava používá slovník, protože si myslíte, že jim je to k ničemu... vzpamatujte se někteří, prosím. A poslední věc. Pokud se vám Děti hvězd nelíbí, prostě je nečtěte. Díky za pozornost. :)