Další den jdu ještě před obědem navštívit Jeremyho.

Leží v posteli přikrytý sněhově bílou peřinou. Ticho přerušuje akorát rytmické pípání přístroje, který mu měří tep pomocí elektrod, které má přilepené na hrudníku. Oči má křečovitě zavřené, třese se po celém těle a z jeho obličeje se vytratila zdravá barva. V jedné ruce má zapíchnutou hadičku, pomocí které mu dodávají vitamíny a minerály. Vidět ho takhle mi trhá srdce na kousky, zvlášť když si nikdo neví rady, co s ním.

„Je to tady bez tebe na nic," říkám potichu, zatímco mu pevně svírám ruku. Ještě chvíli jen sedím vedle něj, jako by se mohl bratr probudit jen tím, že na něj budu koukat. Jenomže ani po patnácti minutách tichých proseb se nic neděje, takže se zvedám a odcházím z jeho pokoje.

Zavírám dveře a zarážím se.

Na stropě je několik světel v jedné řadě. Polévá mě chlad, když začínají vydávat jasné bílé světlo a po vteřině všechny zářivky problikávají. Rozhlížím se, ale zdá se, že se v celém patře nacházím sama. Ozývá se zlověstné praskání, přesně jako zvuk zkratované elektřiny. Trvá to jen chvíli, než světla zase zhasínají a vše je v normálu – až na to zvláštní napětí, které zůstává ve vzduchu. Je to přesně ten pocit, kdy si myslíte, že nejste sami. Ale já tu sama jsem. Znovu se ohlížím, snažím se nepanikařit. V okamžiku, kdy mě do nosu udeřuje typická vůně elektřiny, se moje veškerá odvaha rozplývá. Najednou si myslím, že tu nevydržím ani vteřinu.

Bez otálení nabírám rychlé tempo směrem na místo, kde se nachází nejvíc lidí – do jídelny. Zasedám k prvnímu volnému stolu a snažím se utišit divoce bušící srdce. Všímám si studentů, kteří sedí u jiných stolů. Většina z nich má na sobě teplé bundy, někteří dokonce i čepice. Rychle se ochlazuje. Nicméně mi přijde, že teplota uvnitř budovy neustále klesá. Začíná být větší zima uvnitř než venku.

Po obědě mířím ke skříňkám, abych si vyzvedla učebnici ruštiny. Cestou potkávám akorát jednoho spolužáka, který v rukách drží stejnou knížku, jakou potřebuju i já. Chápavě přikyvuje a mizí na schodech.

Ta všudypřítomná energie se mi nelíbí. Jako by se celá budova měla každou chvíli roztrhnout.

Přicházím až ke své skříňce a vytahuju klíče, když mou pozornost upoutává zvláštní zvuk. Obracím se k místu asi o pět skříněk od té mojí. Zdá se, jako by něco uvnitř bylo a bouchalo to na dvířka. Něco, co chce ven.

Přicházím trochu blíž, s vytřeštěnýma očima sleduju, jak poskakuje na místě a v jednu chvíli doslova vybuchuje. Zevnitř vylétávají všechny věci, několik knih dokonce naráží do protější stěny. Tentokrát se o odvahu nepokouším. Není to ani hodina od toho, co blikaly zářivky na ošetřovně a teď tohle. Jako naprostý zbabělec se obracím na patě a utíkám směrem ke schodům. Samou panikou ani nestíhám zabrzdit a do někoho vrážím. Klíče mi vylétávají z rukou a s cinknutím přistávají na zemi. Kdyby mě dotyčný nechytil za ramena, ležela bych na zemi taky.

„Lori," oslovuje mě Ross. Jeho tvář je překvapením. Nikdy jsem s ním pořádně nemluvila. Vím jen, že hrál velkou roli v našem dopadení. A že je to jeden z nejděsivějších lidí, jaké jsem do teď poznala. Z takové blízkosti vidím, že nemá jen jednu jizvu, ale dvě. Jako by ho nějaké velké zvíře škráblo přes pravou část obličeje. Jedna z jizev se táhne od obočí, přes víčko až skoro k nosu. Když se mu to stalo, musel mít ohromné štěstí, že nepřišel o zrak. Jeho tmavě modré oči neprozrazují vůbec nic. „Co se děje?" Je to poprvé, co ho slyším pokládat otázku. Z toho mála, co jsem pochopila, Ross šetří slovy. Mluví jen, když je to nezbytně nutné.

„J-já nevím," vykoktávám a trochu se odtahuju. „Blbne elektřina a tam..." ukazuju na chodbu. Sakra. Co mu mám říct a neznít jako naprostý blázen?

„Tam co?" povytahuje obočí a tváří se pořád stejně vážně.

„Něco je ve skříňkách," vydávám ze sebe konečně a čekám, že se mi vysměje. „Já vím, že to zní šíleně. Musíš si myslet, že-"

„Jsi vyděšená, něco se stát muselo," přerušuje mě. „Zkontrolujeme to." Vracíme se k věcem poházeným na zemi. Je ticho a klid. Všechno v normálu. Nebo to tak alespoň na první pohled vypadá. S napětím sleduju, jak Ross očima přejíždí celou chodbu. Tváří se ostražitě.

Prudce trhá hlavou, když se jedna ze skříněk začíná třást. Ta se o vteřinu později zprudka otevírá a ven vylétávají knihy, kalkulačka a další školní pomůcky. Jako by tahle jedna spustila dominový efekt. Najednou je celá chodba naplněná zvuky kovu narážejícího do jiného kovu.

„Běž zpátky," popohání mě blonďák směrem ke schodům. Postupně se s velikým rachotem otevírají úplně všechny a podlaha mizí pod nánosem stovky sešitů a desítek knih a osobních věcí.

„Tohle není normální," vyhrkávám. Ross jen přikyvuje a všímá si něčeho, co mně na první pohled uniká. Dvě zůstaly zavřené. Moje a Jeremyho.

„Myslíš, že to dělá on?" ptá se.

Dneska jsem už po několikáté v šoku.

„Jeremy? Co ty víš o tom, co se mu děje?" ptám se zostra. Nestíhá mi odpovědět, ale jeho výraz je najednou o něco chápavější.

„Co je to tady za kravál?!" objevuje se tu ředitel, chvíli po něm i Phil a jiní profesoři. Ty rány musely jít slyšet snad po celém ostrově. Na schodech se začínají shromažďovat i studenti, ale dospělí je nepouštějí nahoru.

Vyprávím řediteli a Philovi o tom, co se stalo. Ani jeden se nezdají být překvapení. Za to já jsem překvapená až moc, když mě Nichols posílá na hodiny sebeobrany, aniž by mi něco řekl k tomu, čeho jsem byla svědkem. Mám asi milion otázek, ale následovník mi věnuje přísný pohled. Nezbývá mi nic jiného než zatnout zuby a jít. Nic by mi neřekli. Nebo minimálně ne teď.

S hlavou plnou otázek mířím rovnou do tělocvičny.

Budu se nejspíš muset smířit s tím, že dnešek je abnormálně zvláštní den. Ne jen kvůli zvláštním věcem, které se dneska dějí. I lidé se chovají jinak než normálně.

Když před tělocvičnou potkávám Jaye s vítězným úsměvem na rtech, cítím v kostech blížící se katastrofu.

„Dneska povedu trénink," oznamuje mi hrdě a před očima mi mává nějakým papírem. „Hej Same!" Ten zrovna prochází chodbou a dostává se až k nám. Tváří se dost nakrknutě. „Tohle ti posílá ředitel," podává Samuelovi papír.

„Co to je?" mračí se Sam.

„V klidu si to přečti. Uvidíme se v tělocvičně." Jay se takticky stahuje ze Samovy blízkosti do relativního bezpečí šatny.

Náš instruktor karate klouže očima po papíře a začíná ho nevědomky mačkat. Že je u konce poznávám, když celou zprávu mačká do malé kuličky.

„Co?" ptám se opatrně, protože vypadá, že by nejraději někomu zakroutil krkem. Konkrétně Jayovi.

„Jay s požehnáním ředitele přebírá velení na trénincích na dobu neurčitou za účelem dát mu trochu prostoru. Mám jen sedět a přihlížet," cedí skrz pevně zaťaté zuby.

Může být dnešní den ještě horší?

Jakmile doráží i poslední opozdilci, Jay skoro slavnostně zavírá dveře do tělocvičny, zatímco Sam všechno sleduje se založenýma rukama, uklizený hezky v rohu.

Jay nám nejdřív oznamuje, že se ode dneška stává oficiálně hlavním instruktorem. To by ještě nebylo tak zlé, kdyby vzápětí neřekl, že jdeme běhat ven. To jsme nikdy na sebeobraně nedělali. Do teď šlo jen o chvaty a techniky, kterými se člověk může bránit. Občas jsme hráli nějaké míčové hry, nebo jsme soutěžili v družstvech. Všichni jsou překvapení. Sam jen kroutí hlavou a následuje nás ven.

Z nebe se snášejí malé studené kapičky a fouká mrazivý vítr. Nazvěme to nejideálnějším počasím pro to trávit čas venku.

Když nařizuje tři kilometry, všichni po sobě začínají házet nechápavé výrazy.

„Ty ses zbláznil," ujíždí spolužačce a propaluje Jaye zlověstným pohledem.

„Kdo doběhne za mnou, dá si to ještě jednou," odpovídá jí, snaží se o autoritativní tón.

„Co blbneš?" odvádí Sam Jaye trochu stranou. Sice je neslyším, ale odezírání ze rtů se občas hodí.

„Nepleť se do toho," odbývá ho Jay. Všichni napjatě čekáme, co se bude dít dál.

„Nejsou zvyklí, nemůžeš to po nich chtít. Máš tu samý děti hvězd, ne poloviční vojáky. Nikdo nedoběhne, jak ty chceš. Jestli vůbec někdo doběhne."

„Měli by s tím zvykáním začít."

„Jak chceš," vzdává to nakonec Sam, ale jeho výraz říká všechno.

Jay nás překvapuje po několikáté, když nasazuje tempo, při kterém mu nestíhají ani lidé z atletického družstva. Nejspíš má v plánu celé tři kilometry sprintovat. Ani on to při takovém vražedném templu nezvládne. Očividně si chce něco dokázat. Po pár stovkách metrů začíná celá skupina zpomalovat. Donutil nás přepálit začátek a až na pár výjimek nikdo nestíhá. Kéž bych dávnou fyzičku z krasobruslení mohla najít někde na zemi.

Ozývá se hlasité písknutí a všichni se jako na povel zastavují.

„Všichni se hned vraťte zpátky do školy!" velí Sam.

„Tohle jsou moje hodiny!" přibíhá Jay k naší skupině.

„Běžte," stojí si za svým Samuel a většina se dává do pohybu. On je pořád autorita číslo jedna. Jay je prostě jenom nový kluk, který se ke všemu chová jako idiot.

„Tkanička," šťouchá do mě Matthyas s úsměvem. Mám v plánu udělat jednu z nejsnadnějších věcí na světě a jednoduše si ji zavázat. Ale něco se děje. Srdce mi začíná bušit zběsilou rychlostí. Tak moc, že se mi zhoupává celý svět a já si sedám do písku. Najednou lapám po dechu jako ryba na suchu, ale kyslík nepřichází.

„Lori?" volá Sam, který mě chce nejspíš jen upozornit, že jsem na pláži poslední. Nasucho polykám a opatrně se zvedám, ale celá pláž se převrací a já si znovu musím sednout. Snažím se zhluboka nadechnout, ale jako by moje plíce odmítaly přijímat všechen kyslík. Berou si jen nezbytně nutné, opravdu maličké množství. „Co se děje? Jsi celá bledá."

„Já nevím," vydechuju a všímám si, že se celá třesu. Těch pár slov mě připravuje o naprosto všechen vzduch. Sam mě bere za ruku a přikládá dva prsty k zápěstí. „Směr ošetřovna," oznamuje a pomáhá mi na nohy.

Těch deset minut cesty na ošetřovnu mám zakalené v mlze. Jakmile za Samem zabouchávají dveře, připojují mě na EKG.

Když se pak oblékám, doktor mi měří tep pomocí pulzního oxymetr. Prakticky stačí strčit prst do maličkého zařízení a po pár vteřinách se na obrazovce objevuje pulz 287 tepů za minutu.

„Zkuste se zhluboka nadechnout a zadržet dech." Ráda bych udělala, co po mně chce. Ale nevím, jak to mám provést, když dýchat skoro nemůžu. I tak se a snažím a po dvou minutách se můj tep vrací do normálu. Stejně nečekaně jako to přišlo, tak zběsilý puls odchází. Celá se třesu a připadám si, jako bych měla za sebou dva maratony. Posazuju se na židli naproti němu a pokouším se trochu uklidnit.

„Tomu, co se vám stalo, se říká SVT, neboli supraventrikulární tachykardie."

„Prosím?" mrkám zmateně.

„Jde o srdeční arytmii, která má původ nad srdeční komorou," vysvětluje. „Obecně jsou tyto arytmie méně závažné, než ty komorové tachykardie, nicméně se v extrémních případech mohou stát životu ohrožující. Mezi základní projevy patří bušení srdce, celková slabost, závratě, krátkodobá ztráta vědomí. Při delším trvání a u lidí se závažnějším srdečním postižením, může dojít k selhání srdce. Nicméně nemějte strach, vy máte srdce zdravé, až na tento problém."

„A... jo," přikyvuju, trochu oněměle. Celých šestnáct let nic, pak se jednou ohnu a najednou mi tady říká, že mám supra... něco.

„Supraventrikulární tachykardie jsou citlivé na podráždění bloudivého nervu, někdy stačí rychlá změna tlaku, když se ohnete, zvednete těžký předmět, nebo se jen zadýcháte a špatně nadechnete. Prakticky se nedá říct, čemu se vyhýbat. Koukal jsem do vaší karty, aktivně sportujete. Zakazovat sport vám nebudu, občas se to stane, občas ne. Při zátěži je větší pravděpodobnost srdečního záchvatu, nicméně myslím, že se gymnastice můžete věnovat dál." Jaká škoda, pomýšlím v duchu. Zrovna gymnastiku by mi zakázat mohl. „Je vám šestnáct, léky vám taky předepisovat nebudu. Je velká šance, že do osmnáctých narozenin se vám to spraví. Časem se to naučíte zastavit, ale neexistuje žádný zaručený recept, jak na to. Když už dojde k záchvatu, sedněte si a buďte v klidu, mělo by to přejít. Jen si pamatujte, že jakmile to bude trvat déle než deset minut, chce to lékaře. Tohle vám půjčím," podává mi oxymetru. „Byl bych rád, kdybyste si zaznamenávala, jak často se záchvaty budou objevovat a kolik tepů naměříte."

„Dobře," přikyvuju a beru si od něj přístroj. „Děkuju."

„Není za co," zvedá si. „Ať se vám daří, kdyby nastaly nějaké jiné problémy, přijďte. A mimochodem – bylo by dobré dát vědět některým přátelům, kteří s vámi tráví více času. Rozhodně tím předejdete zbytečné panice."

„Řeknu," slibuju. „Nashledanou."

Jakmile vycházím ven, Sam vyskakuje na nohy. Celou tu dobu tady čekal. Když mu tlumočím, co mi pověděl lékař, na jednu stranu se mu trochu ulevuje, na tu druhou vypadá, že si dělá velké starosti. Co si budeme povídat, když vám někdo řekne, že vaše srdce v určitých situacích nefunguje, jak má, není to zrovna potěšující zpráva.

Samuel mě doprovází až na pokoj a já se svážím do postele. Dotýkám se místa, kde mi bije srdce. Cítím zvláštní bolest, která každou minutou ustupuje.

„Jak se tady vůbec Jay vzal?" chci už změnit téma.

„Jeho rodiče jsou jedni z mála těch, kteří schvalují příspěvky na školu. Nemají sice poslední slovo, ale s částkou dokážou dost zamávat. Dozvěděl se o dětech hvězd a za každou cenu tu chtěl být."

„Má vůbec nějaký výcvik?"

„Určitě má, bez určitých znalostí a výcviků by ho sem nepustili. O to ale nejde. Ředitel mu ten papír podepsal jen proto, že Jay přitlačil na pilu. Kdyby jeho rodiče přestali schvalovat všechny výdaje na mise a provoz školy, musel by se snížit počet studentů. Možná úplně zavřít. Zítra mě chce Nichols v ředitelně, Jay si asi po dnešku stěžoval."

„Odskáčeš to všechno ty?"

„Nejspíš." Vzpomínkami bloudím k dnešním událostem na ošetřovně a se skříňkami. Nechci mu vyprávět o tom, co se dělo. Zdá se mi, že jsem dneska mluvila až moc, navíc mám pocit, že čím víc času od těch incidentů uběhlo, tím víc paranoidní si připadám. Elektřina přece občas zkratuje a co se skříněk týká, mohlo jít jen o nějaký vtip. Zdá se mi to teď zpětně trochu hloupé.

Přesto je něco, co by mě moc zajímalo.

„Co se stalo Rossovi, že je tady?"

„Nezlob se na mě, ale já ti to nepovím. Jde o jeho minulost a já nemám právo ti vyprávět o příběhu někoho jiného, promiň. Řeknu ti jen, že MKULTRA byla vlastně dovolená oproti tomu, co si prožil on." Dobře, teď jsem ještě zvědavější, než předtím. Na druhou stranu si nejsem jistá, jestli chci vědět, co je ještě horší, než projekt, jehož součástí Sam byl. Na to moje fantazie nestačí. „Zkus se vyspat," usmívá se.

„Musíš jít?"

„Teoreticky ne."

„Tak nechoď," posouvám se a ukazuju na místo vedle sebe. Jemu se na tváři objevuje lišácký úsměv, ale stejně na chvíli odchází, aby si došel alespoň pro kartáček na zuby a pyžamo.

„Nebudeš z toho mít problémy?" starám se těsně před tím, než usínám.

„Brzy ráno vypadnu," ujišťuje mě.

„Peřinu ti nepůjčím, vezmi se deku."

***

Tentokrát mě neprobouzí zima. Rychle jsem se naučila chodit spát v teplácích a tlusté mikině. Budí mě nečekaný prudký pohyb vedle. Natahuju se po naslouchátku a musím trochu mhouřit oči, protože Sam akorát rozsvěcuje telefon.

„Co je?" bručí do telefonu. „Jo, rušíš, Liame. Jsou tři ráno. Je to fakt nutný? Fajn, dobře, hlavně zmlkni. Do patnácti minut jsem tam." Vypíná hovor a nešťastně vzdychá. „Liam mi chce něco nutně ukázat." Natahuje na sebe triko.

„Co ti chce ukázat?" protírám si oči.

„Nemám tušení," krčí rameny. Rozhoduju se během jedné vteřiny. Oblékám si bundu a na hlavu narážím čepici. „Kam vůbec míříme?"

„Na pláž." Sam nás protahuje tichou tmavou školou, jako by se tu vyznal i se zavřenýma očima, čemuž bych i věřila. Venku se do nás opírá prudký vítr. Odpoledne ještě tak silný nebyl a mě napadá, jestli to nemá co dělat se všemi těmi zvláštními věcmi, co se poslední dobou dějí.

Když vylézáme na kopec, dochází nám, proč Liam volal.

Scházíme dolů až na pláž. Není tu jen Liam, taky Ross a Colton. Pokud se jim zdá divné, že přicházíme dva, neptají se.

Nad oceánem zuří bouře. Obrovská bouře. Vítr naším směrem posílá mohutné vlny, které se tříští o roztroušené obrovské balvany. Každou vteřinu oblohu v dálce ozáří několik blesků, burácení hromů doléhá až k nám, nicméně je bouře pořád dost daleko.

„Co tu sakra děláte?" zlobí se Sam hned, jakmile se vzpamatovává.

„Odtud si ani nezavoláš," oznamuje Liam a ukazuje na svůj telefon, který občas blikne. „Vyhazuje to veškerou elektroniku!" ukazuje směrem do oceánu. „Musel jsem vylézt na kopec, abych zavolal."

„Jak jste se vůbec dostali ven?" chce vědět, nejspíš jen z učitelského hlediska. Liam krátce očima těká k Rossovi, ale nikdo nic neříká.

„Kvůli tomuhle nefunguje topení?" ptám se přiškrceným hlasem. Když člověk stane tváří v tvář takové moci přírody, přijde si jako bezvýznamné zrnko prachu.

„Ne," promlouvá překvapivě Ross. „Tohle dělá Jeremy. Topení, vodu, skříňky, i tuhle bouři." Sleduje nebeské představení před námi, nejspíš ani nevnímá, že se na něj všichni obracíme.

„Je v bezvědomí. Jak by mohl...?"

„Možná se naplno projevily jeho schopnosti," usuzuje Sam.

„Mně to spíš přijde jako volání o pomoc." Je to jako rána pěstí do břicha. Nepřemýšlím o tom, jak se k takovému závěru dostal. Ale rozbíhám se směrem zpátky do budovy a všichni mě následují. Sam nás protahuje zadním vchodem. Jako šílená se řítím rovnou na místo, kde leží Jeremy. Snad nikdy v životě jsem o něj neměla takový strach.

Někdo mě popadá za zápěstí a zastavuje těsně před zdoláním pár posledních schodů.

„Slib mi, že uděláš, co ti řeknu," pohlíží mi Sam do očí. Jen přikyvuju, pouští mě a obrací se na svého bratra. „Počkej tady a hlídej, kdyby chtěl někdo nahoru. Nikoho sem nepouštěj." Liamovi se nejspíš nelíbí, že ho Samuel pověřil rolí hlídače, ale nic neříká a poslušně přikyvuje.

Na chodbě je strašlivá zima. Taková, že mi od úst stoupají obláčky páry, podlaha, stěny a dokonce i strop jsou pokryté tenkou vrstvičkou ledu.

„Haló?" volá Sam. Zářivky nad našimi hlavami začínají blikat. Všichni zvedáme hlavu ke stropu. Cukám sebou, když postupně jedna za druhou praskají a na zemi před námi přistávají kousky plastů. Nikdy jsem nic takového neviděla. „Měla by tu být minimálně sestra," prohlašuje a zapíná baterku na telefonu. Colton se zařizuje podobně.

Abych byla upřímná, jsem tady jenom proto, že strach o Jeremyho je daleko větší, než strach z toho, co se tu děje.

Sam si stahuje rukáv od mikiny přes dlaň, aby otevřel dveře a kůže se mu nepřilepila ke kovové klice. Ocitáme se na místě, kde jsem před pár hodinami seděla, a dělali mi EKG. Když se projde touhle místností, objevíte se v chodbě, kde se nachází pokoje s jednotlivými pacienty. Dovnitř se dá dostat ještě jako návštěvník, ti pak prochází obyčejnou místností, kde je jen pár laviček.

„Do prdele." Možná bych vykřikla, kdyby to byla moje prvotní reakce na šok. Ale není, takže jen strnule hledím na zdravotní sestru ležící na zemi. Má úplně promodralé rty a bledou pokožku. Ross jí kontroluje tep a přikyvuje. Je naživu.

Až teď mi dochází, že tady takové ticho není. Z malé skříňky, která je zabudovaná ve zdi napravo ode mě, jsou malé žárovky a u nich čísla pokojů. Je to pro sestru, kdyby se s pacientem něco dělo. Někdo zmáčkne tlačítko v pokoji, a sestra se to dozví nejenom světelným signálem, protože se žárovička rozbliká, ale z repráku se začne ozývat nepříjemné pípaní. Sam přichází ke krabičce a nouzové volání přijímá, takže v místnosti nastává ticho.

Colton se sklání k sestře, bere ji do náruče a odnáší z tohoto ledového království pryč.

V malém radiu na stole to začíná praskat, stanice se mění každé dvě vteřiny. Ross přichází až k radiu a zvedá ho.

„Není zapnuté," pronáší a mně po zádech přejíždí mráz.

Dveře se samy od sebe za Coltonem zprudka zabouchávají a hned je pokrývá silná vrstva námrazy. Citelně se ochlazuje, každý nádech začíná pálit na plicích.

„Tohle se mi vůbec nelíbí," konstatuje Sam a ruka mu padá na zbraň, kterou má připevněnou u pasu.

Ross vykopává dveře, které nás dělí od chodby s pokoji pacientů. Stačí překročit práh, dveře se za námi hned zavírají.

Drnčící telefon mi málem zastavuje srdce.

Sam zvedá hovor.

„Někdo je tu s námi!" oznamuje Colton naléhavým hlasem. Jasně slyším každé jeho slovo. „Právě mě něco napadlo!"

„Jak... něco?"

Je to mžik oka, kdy se před námi, uprostřed chodby, objevuje vysoká postava zahalená v černém plášti. Nevidím jí do obličeje, protože má na hlavě velikou kapuci.

Jedno ale vím. Nechce nás tady.

Aniž bych se musela soustředit, mezi námi a postavou se objevuje ohnivá stěna. Jenomže během pěti vteřin mizí a Ross mě sráží na zem. Místem, kde jsem ještě před chvílí stála, prolétává ohromnou rychlostí kus ledu, který se s rachotem tříští o stěnu.

„Dostaň se k Jeremymu," radí mi, když se zvedám na nohy. Záhadná postava zmizela. Přibíhám k pokoji číslo pět, kde je vrstva ledu snad největší. Poprvé používám oheň naprosto cíleně. A ono to funguje. Ledová vrstva na dveřích od Jeremyho pokoje začíná pomalu tát.

„Lori!" slyším zařvat Sama, ale nestíhám udělat naprosto nic. Těsně kolem mě prolétává obrovská rampouch, který se doslova zabodává do vrstvy ledu přede mnou. Celá tuhnu, když pod křišťálovou vrstvou spatřuju rudou krev. Se zatajeným dechem se dotýkám svojí tváře. Na prstech mi ulpívá lesknoucí se červená tekutina.

Jeden centimetr a bylo by po mně.

V chodbě se objevuje Phil. Nevím, odkud se tu bere, ale nikdy jsem ho neviděla raději.

Rychle se začíná oteplovat a led tát. Mnohonásobně podporuje to, o co se pokouším já. Silně cloumám klikou, ale stále to nestačí.

„Pozor!" Následovník sebou trhá, natahuje ruku před sebe a vytváří podobnou ohnivou stěnu, která se na začátku povedla mně, jen daleko žhavější. Síla následovníka se setkává s tou, kterou proti nám vyslal záhadný muž v podobě ostrých ledových úlomků, a odhazuje Phila na druhou stranu chodby. Nejspíš se bouchá do hlavy a ztrácí vědomí, protože zůstává nehybně ležet na zemi.

Na vteřinu mizí i cizinec, ale zase se objevuje. Až moc blízko u mě, s obrovským ledovým rampouchem jako smrtící zbraní.

Samuel reaguje rychleji, než já. Vytahuje zbraň a mačká spoušť, dvakrát za sebou. Obě rány míří na hlavu, což znamená okamžitou smrt pro každého člověka.

Jenomže to, co tu před námi stojí, není člověk.

Oba projektily jím prolétají a zakusují se do stěny.

Nastává vteřina absolutního ticha. Jako by mráz zastavil všechen pohyb.

Poprvé vidím Samuela vyděšeného. Skutečně vyděšeného. Vidím, jak se mu klepe ruka, ve které svírá zbraň a nevěřícně třeští oči na to, co se právě odehrálo.

Jako první se vzpamatovává Ross, který neznámého napadá, ale má to stejný výsledek jako vystřelené kulky. Blonďák přistává na tvrdé zemi, ale muž mizí a rampouch se tříští na tisíce malých kousíčků. Zvedá se a s brutální silou kope do dveří, které nás dělí od Jeremyho. Ty konečně povolují a já vpadám dovnitř.

Uvnitř pokoje je paradoxně většina stěn ohořelá. Podlaha doslova roztrhaná, ze všech přístrojů, které se v pokoji nachází, stoupá tmavý štiplavý dým, který odchází vyskleným oknem. Jenom koutkem mysli si uvědomuju, že stojím po kotníky ve vodě, která proudem tryská z umyvadla, ačkoli je kohoutek zavřený.

„Jeremy," oslovuju bratra opatrně, který sedí na posteli a drží se za hlavu. Po tvářích se mu řinou slzy a to mě k smrti děsí. Brečet jsem ho viděla naposledy před několika lety, když si nadvakrát zlomil ruku na hokeji. Natahuju se k němu, ale jeho ruka najednou vystřeluje a popadá mě za zápěstí. Ačkoli vypadá jako troska, stisk má drtivý. Vyjekávám, když mou ruku začíná pokrývat tenká krusta ledu. Chlad mi skrze kůži proniká až na kost a já sebou cukám, abych se z toho bolestivého sevření vyprostila. Bratr ale nepouští. „Jeremy, prober se sakra!" třesu s ním. Ruka mě začíná bolet. „To jsem já, Lori." Jakmile padá moje jméno, zaráží se a zvedá hlavu, ale nepouští mě. Zdá se být v jakémsi transu. „Přestaň s tím, ubližuješ nám. Ubližuješ mně."

Jeremy zavírá oči, když je pak zase otevírá, má v nich zděšený výraz. Vypadá, jako by se probral z dlouhé spánku.

„Já..." rozhlíží se kolem sebe, ale není schopen vypravit ze sebe nic víc. Dovnitř vráží Sam a očima pátrá po místnosti. Nic nechápe, stejně jako já.

„Jste v pořádku?" Bratr se zmáhá jenom na přikývnutí a staví se na nohy. Kolena se mu podlamují, ale Sam ho pohotově zachytává. „Musíme zmizet, než se tu znovu objeví ten moskomor."

„Neobjeví," souká ze sebe Jeremy.

„To nemůžeš vědět."

„To já... to já jsem ho na vás poslal. To já jsem vytvořil jeho, ten led... všechno. Pokusil jsem se vás zabít."

tyle=\

Trochu akční kapitola, co říkáte? Snad se líbila. Mimo jiné jsem do ní vložila kus sebe, určitě všichni poznáte, o jakou část se konkrétně jedná. :) Strašně moc bych vám chtěla za všechno poděkovat a zároveň tuhle kapitolu berte jako omluvu, že jsem se tak dlouho neozvala. Budu se snažit dohnat všechny resty, co nejdřív to půjde.

Mějte se krásně a užívejte si slunečného počasí!