Přísahala bych, že jsem nikdy v životě nebyla tak unavená. Přesto mě ale probouzí chlad po celém těle. Přetáčím se na bok a vzápětí si uvědomuju, že mě všechno bolí. Po včerejším tréninku se ozývá každičký sval v mém těle. Přitahuju si peřinu blíž k sobě, když si vzpomínám na deku ve skříni. Tiše bručím a nutím se vstát. Pomalým krokem se přibližuju k topení. Od večera se nic nezměnilo. Je úplně ledové. To ale není nejhorší. Ve vzduchu je cítit zvláštní napětí. A není to jen zima, která zalézá pod kůži. Po zádech mi přejíždí mráz. Beru do ruky deku a zalézám zpátky do postele.

Budík začíná řvát ve čtvrt na pět ráno. Spát s naslouchátkem není vrchol pohodlí, ale dá se to přežít. Navíc, tahat někoho z postele tak brzy, jen aby mě přišel probudit, mi přijde sobecké.

Do kuchyně dorážím přesně v pět, Jeremy ale přichází až v půl šesté, čímž si hned první den koleduje třicet trestných koleček na okruhu. Nichols se zapomněl zmínit, že za každých deset minut zpoždění nás čeká deset trestných koleček. Jedno kolečko má plus minus čtyři sta metrů. Nesmím přijít pozdě. Jednoduše nesmím.

Bratr si sedá naproti mně, začíná krájet oloupané brambory a hází je do obrovské nádoby. Pozorně si ho prohlížím.

„Spals vůbec?"

„Hodinu. Asi," odpovídá úsečně. Říká to tónem, kterým naznačuje, ať se s ním raději nebavím. Je to varování, že by mohl být velmi nepříjemný. Sice se to neděje moc často, ale i my dva se občas pohádáme. A to ani jeden z nás teď nechce, takže mlčíme.

Kolem sedmé je všechno důležité hotové a my dostáváme volno. Jeremy odchází a já si s jídlem sedám ke stolu. Pomalu se do jídelny začínají trousit studenti i učitelé.

„Ahoj, Lori," objevuje se vedle mě Jay s rádoby přátelským úsměvem na rtech. „Jak se máš?"

„Fajn. Co ty?" zívám. Sice má tvář jako stvořenou k obdivování, ale to nestačí, aby to přebilo ten zvláštní pocit, který ve mně vyvolává. Je mi nesympatický svým postojem.

„Matika?" ukazuje na otevřený sešit vedle mě, který jsem si s pár dalšími vzala rovnou z pokoje.

„Jo. A měla bych se učit," naznačuju.

„Jsem v matice dobrej. Můžu ti pomoct," chvástá se.

„Matthyas už se o to postará, ale dík za nabídku," odmítám ho. Nastává trapné ticho. On neví, co říct a já nemám zájem s ním mluvit.

„Víš, tak mě napadlo..." Vedle mě přistává s třísknutím tác.

„Vypadni," vrčí Jeremy jeho směrem a praží Jaye očima.

„Cože?" Jay je nejspíš v šoku z toho, jak se k němu Jer právě zachoval. Zatím našeho nového instruktora moc neznám, ale řekla bych, že od svých studentů bude vyžadovat maximální poslušnost.

„Říkám, abys přestal otravovat a odešel. Ona je jenom moc slušná na to, aby ti to řekla. Já ne. Tak prosím odejdi." Bratr ho sice poprosil, ale z jeho hlasu čiší hrozba. Jay už nevypadá jen šokovaně, ale podrážděně. Sama jsem trochu překvapená, jak prudce se do něj Jeremy opřel. Jenomže bratr má očividně velmi špatnou náladu, nevidí důvod držet se zpátky.

„Jsi její mluvčí, nebo co?"

„Ne, ale starší bratr, který má nervy na dranc a to ještě ani nezačala škola. Balit ji můžeš, až já u toho nebudu." Jay jenom kroutí hlavou, loučí se a s významným pohledem mi slibuje, že si promluvíme později.

„Není ti nic?" ptám se opatrně. Nerada bych se stala dalším terčem Jeremyho špatného začátku dne.

„Asi mi bouchne hlava," mne si spánky. „Nemám náladu na školu."

„Jeremy, nemůžeš zapéct hned druhý den potom, co nás přivezli."

„Já vím, nějak to přežiju," ujišťuje mě.

Matematika přichází hned druhou hodinu. Odevzdávám Harrisové Samův úkol a doufám, že sem tam udělal nějaké chyby. Profesorka si mě díkybohu celou hodinu nevšímá, úplně mě ignoruje. Což je to nejlepší, co mohla udělat. Při hodině tělocviku akorát trpím kvůli bolavým svalům. Při zeměpisu skoro usínám. O tom, co se děje při poslední hodině, nemám nejmenší tušení. Celou tu dobu jsem se snažila neusnout a to sežralo všechno mé soustředění.

Při obědě se scházím s Mattym, Dyllenem, Harrym a Sof. Žádají si vysvětlení, chtějí vyprávění. Ale já se jim omlouvám s tím, že jsem unavená, že při večeři jim to vynahradím. Nelíbí se jim, že se povídání podruhé odkládá, ale nemám energii ani na to poslouchat jejich rozhovory, natož jim vysvětlovat, co se vlastně dělo.

Rozhlížím se po jídelně a dochází mi, že nikde nevidím Jeremyho. Je dost nepravděpodobné, že by si šel sednout k někomu jinému. Beru do ruky telefon a vytáčím bratrovo číslo, ale robotický hlas mi oznamuje, že je bratr nedostupný.

‚Co je s Jeremym?' píšu Samovi SMSku. Sedí sice jenom o pár stolů dál, ale nechci na nás upozorňovat.

,Nevím, ale chová se divně' dostávám rychlou odpověď.

‚Mám o něj strach' oznamuju Samovi a mobil pokládám vedle sebe na stůl.

‚Za deset minut se sejdeme u klučičího křídla'.

Líbí se mi Samova reakce. Předpokládá, že je Jeremy u sebe v pokoji a já se jenom modlím, aby neměl nějaký problém.

Odnáším tác s jídlem a ostatním se omlouvám, že odcházím tak brzy. Vymlouvám se na to, že jsem si nechala učebnici a sešit chemie v pokoji. Což je pravda, a jelikož mám deset minut, nejdřív si vyzvedávám věci potřebné na hodinu.

Sam čeká u schodů a kontroluje, zda tu někdo není. Všichni by měli být na obědě.

Trochu nervózně klepu na dveře od Jeremyho pokoje. Trvá to asi minutu, než otevírá a v nich se objevuje pobledlý Jeremy jen v trenkách. Ke spánku si tiskne pytlík s ledem. Sam nás zatahuje dovnitř a bratr se posazuje na postel.

„Co je?" chce vědět bratr.

„To nám řekni ty," vyzývá ho Sam. „Chyběls na posledních dvou hodinách a omluvené je nemáš. Zapejkáš už teď?"

„Drž hubu. Kdyby se to dalo, neodešel bych. Ale mám pocit, že se mi uvaří mozek.

„Migréna?" nadhazuje Sam.

„Tohle není migréna," odmítá Jeremy. „Spíš mám pocit, jako kdyby se mi někdo pokoušel nabourat do myšlenek."

„Tobě se nemůže nikdo hrabat v hlavě," mračí se Sam.

„Stejně to ale někdo dělá," syčí bratr a protíná Samuela očima.

„Phil?" napadá mě. Na jednu stranu bych se za to měla stydět, protože mu přeci jenom věřím, ale na druhou bych se ani nedivila, kdyby to udělal proto, aby třeba Jeremyho otestoval.

„Takhle daleko by nezašel," zamítá Sam můj návrh a prohlíží si Jeremyho. „Navíc takhle neustále zkoušet na následovníka svoje schopnosti je jako běžet maraton sprintem."

„Dokázal by to jen další následovník?"

„Nemusí být nutně jako Jeremy nebo Phil. Klidně může být jako ty s extrémně vyvinutou schopností sensekineze. Ale je to divné, nikde jsem neslyšel o někom, kdo by následovníkovi mohl ubližovat skrze mysl."

„Co s tím?" starám se.

„Cokoli," přikládá si Jeremy led na čelo.

„V archivu jsou záznamy o všech dětech hvězd, co prošly touhle školou. Určitě tam bude všechno i o jejich schopnostech. Zkusím se tam trochu pohrabat."

„Říkám, že je mi to jedno, hlavně si pohněte, nebo mě to zabije," skučí bratr a svaluje se na postel. Opouštíme jeho pokoj a pomalu scházíme po schodech. Nadechuju se, že něco povím, ale Samuel mě přerušuje.

„Do archivu nepůjdeš, i kdybys měla volno. S Philem se o to postaráme. Mohl by být problém už jenom z toho, že tam polezu já. Až skončíš ve škole, budu u tebe v pokoji," dává mi letmou pusu do vlasů a rychle se mi ztrácí za rohem. Napadá mě, že Samuel nejspíš není rád, když ho Nichols nevyhodil. Dá se říct, že riskuje na každé frontě, nejenom se mnou, ale teď momentálně i s archivem.

Celé dvě následující odpolední hodiny skoro nevnímám. Myslí jsem u Jeremy a přemýšlím, proč se mu někdo snaží ublížit a čeho tím chce dosáhnout. Neměl by být snadný cíl, naopak. Pokud mu někdo dělá takové problémy, sám musí být následovník. Ale pokud vím, momentálně se na škole nikdo jiný kromě Phila, Jeremyho a Melanie nevyskytuje. Mel, napadá mě. Že by se mu mstila za ten bratrův zkrat? Kroutím hlavou, abych takovou myšlenku vyhnala z hlavy. Melanie není zákeřná mrcha. Možná jí ublížil, ale tohle by neudělala. Nejspíš ještě ani neobjevila své schopnosti.

Hned po vyučování letím jako střela do svého pokoje, ale Sam tu není. Nechal na stole akorát krátký vzkaz s tím, že přijde večer. Je vidět, že psal ve spěchu. Hned vedle malého papíru leží jeho telefon, nejspíš nechce, abych mu volala.

Měla bych mít trénink s Philem, ale počítám s tím, že se ruší. Pouštím se do úkolů, ale jakmile přichází na řadu matematika, vzdávám to, přehazuju přes sebe deku a usínám. Probouzím se až kolem sedmé. Samův telefon je pryč a vedle mě se povaluje lísteček s omluvou, že se to protáhne.

„Idiote," mručím si pro sebe. Nemůžu říct, že jsem v klidu. Ani náhodou. Ale momentálně s tím teď nic nemůžu dělat. Přechází mě i chuť na večeři, takže se pokouším dodělat úkoly a se směsicí obav a strachu se ukládám ke spánku. Když mě ráno budí budík, nejraději bych proskočila oknem a ukončila to. Bylo by to rychlé, bezbolestné... Achjo.

Napětí dál roste a ve mně se usazuje velmi zlý pocit, když Jeremy nedoráží do kuchyně ani po dvou hodinách. Krátce před sedmou je práce hotová, takže si rovnou beru snídani a zasedám ke stolu. Jestli se tady objeví Jay, Jeremy ho dneska určitě nevyhodí.

V kapse mi začíná drnčet telefon.

„Co?" vyhrkávám.

„Po ránu bych čekal milejší uvítání," bručí Sam. „Jde o Jeremyho."

„Co se stalo?"

„Museli ho převézt na ošetřovnu," odmlčuje se na chvíli. „Je v bezvědomí."

„Cože?!" vyjekávám.

„Phil je u něj a snaží se mu pomoct, ale nedaří se mu to.

„Kdo je silnější než Phil?" nechápu.

„Do teď se mělo za to, že nikdo. Ale to už asi není pravda. Do půl třetí do rána jsme seděli v archivu. Na jisto známe sedm lidí, kteří ovládají sensekinezi a nacházejí se ve škole. Ale nesedí to, že dotyčný jednoho následovníka sejme a zároveň se druhému zvládá bránit. Jsou to dva následovníci proti... někomu."

„Jsou na škole další?" napadá mě.

„Dva. Melanie a Tony. Ale ona o svých schopnostech nemá nejmenší ponětí, natož aby něco ovládala a Tonyho sensekineze je směšná. Ten to být nemůže."

„Aha," zavírám na chvíli oči.

„Lori?"

„No?"

„Bude v pohodě."

„Jo, snad jo. Uvidíme se? Něco mi totiž dlužíš."

„Nezapomněl jsem." Hovor vypíná a já ze sebe vydávám smutný povzdech.

Během dne se pomalu ke všem donáší zpráva, že Jeremy leží na ošetřovně. Někdo to připisuje nemoci, kterou jsme si přivezli z našeho výletu mimo ostrovy. Asi si myslí, že jsme se dostali do styku s mimozemšťany. Někdo zase tvrdí, že jen simuluje, aby nemusel plnit všechny ty stupidní tresty. Jen pár jedinců ví, proč je na ošetřovně a nikdo kromě pár doktorů a Phila ho ani neviděl. Musím přátelům a bratrům při obědě vysvětlit, jaká je situace ve skutečnosti. Všichni jsou dost vykolejení, především Matthyas. Od doby, co jsme zpátky na ostrovech, s Jeremym nepromluvil ani slovo a teď je bratr v bezvědomí a nikdo pořádně neví, jak mu pomoct.

Dyllen a Harry mi hned začínají podsouvat různé teorie, ale já je stejně moc nevnímám a spíš koukám po lidech. Jako bych mohla odhalit pouhým pohledem, kdo ubližuje Jeremymu.

Je zvláštní vidět bratra v roli oběti. Nikdy jsem nezažila, že by přišel ze školy s tím, že by se mu někdo pokusil ublížit. Ano, do rvaček se dostával poměrně často, ale to je něco jiného. Nikdy se nestal cílem někoho jiného. Za prvé Jeremy vzbuzuje dojem, že si nenechá nic líbit a za druhé by si vážně nic líbit nenechal.

Gymnastika se svalovou horečkou je snad horší, než kdyby mi svázali ruce za záda. Nezvládám se udržet na hrazdě, po provaze šplhám rychlostí šneka a kazím naprosto všechno, o co se pokouším. Moje rovnováha na kladině je skoro nulová.

Po gymnastice se rychle loučím se Sof a spěchám do haly, kde už na mě čeká Phil.

„Zjistili jste něco?" chci hned vědět.

„Ne," kroutí zklamaně hlavou. „Ale musí to být někdo, kdo svoje schopnosti tají. To tě ale teď nemusí zajímat," ukazuje na malou čajovou svíčku na stole, které jsem si zprvu ani nevšimla. „Zapal ji."

„Jak?" mračím se. Aniž by Phil uhnul pohledem, knot pohlcuje malý zářivý plamínek, který po pár vteřinách zhasíná.

„Takhle." Jenomže udělat to je daleko horší. Vlastně po půl hodině snahy se nic neděje. Phil netrpělivě ťuká prsty do opěradla sedačky, ve které sedí a sleduje každý můj pohyb. Znervózňujeme mě, navíc kus mé mysli pořád zaměstnává Jeremy. „Podpálila si obrovskou budovu, ze které toho moc nezbylo. Snaž se trochu."

„Já se snažím," ohrazuju se.

„Očividně ne dost," zchlazuje mě hned. „Co se dělo, když vzplála ten barák?"

„Někdo se pokoušel zastřelit Sama."

„Pokud ti to pomůže, přivedu ho a budu po něm střílet," navrhuje.

„Nejste vtipnej," zakládám si ruce na hrudníku a trochu vystrašeně čekám na jeho reakci. Teď jsem mluvila dřív, než přemýšlela.

„Nešlo o vtip," věnuje mi naprosto vážný pohled. „No?" Zaměřuju se znovu na tu maličkou věc na stole. Cítím zvláštní zabrnění v rukách. Pak do vzduchu vyšlehává nejméně metr vysoký plamen a já rychle odskakuju, až překlápím malé křesílko. „Udělej s tím něco," vybízí mě následovník, ruce zakládá na hruď a naznačuje, že nehodlá hnout ani prstem.

„Co to proboha děláte?" ječí dáma za pultem.

„Jenom klid, mám to naprosto pod kontrolou," posílá ji přátelský úsměv. Jakmile se obrací na mě, naznačuje, že mám pohnout. „Klidně nechám shořet celou školu."

„Tak mi alespoň poraďte," panikařím.

Nestíhá už nic říct, protože k nám přibíhá stařenka s hasicím přístrojem v ruce a během chviličky je po ohni. Z očí jí šlehají blesky.

„Neměl byste mít náhodou rozum?" rozhazuje rukama a Phil zahanbeně klopí oči k zemi. „Úklid nechám na vás, mladý muži. V kumbále vedle je hadr a kbelík."

„Ale já..."

„Bez řečí," utíná jeho protesty. Zatímco Philovo ego právě utrpělo těžkou ztrátu, já se nenápadně vzdaluju, až mizím z haly úplně.

Zbytek dne trávím zavřená v pokoji, každou chvíli chodím kontrolovat topení a pokouším se pochopit matematiku. V myšlenkách jsem ale každou chvíli u Jeremyho, kterého jsem byla na chvíli navštívit. Vypadá, jako by prostě jen spal. Lékaři pro něj momentálně nemohou nic víc udělat, takže čekají.

‚Za pět minut jedenáct bude mít Fúrie naléhavou záležitost k vyřešení, nepropásni to. A vezmi si plavky.' píše mi Sam SMSku kolem půl jedenácté, když se chystám do postele. Přes den za pultem v hale sedí sympatická stará dáma, v noci ji střídá žena ve středním věku, které tady nikdo neřekne jinak, než Fúrie Odepisuju mu a ptám se, proč si mám k čertu brát plavky v počasí, jaké panuje venku. On mi ale už neodpovídá. Sice se cítím jako ten největší blázen, ale poslouchám ho. Rychle se převlékám, narážím si na hlavu kulicha, který mi kdysi upletla babička, a vyrážím směrem k hale.

S předstihem čekám na schodech u haly a čekám, kdy ženská za pultem vystřelí za tou ‚naléhavou záležitostí'. Cítím se jako ten největší rebel na světě už jenom proto, že mám zakázáno opouštět budovu bez povolení ředitele nebo některého z profesorů. Z čekání jsem ale pekelně nervózní, kdokoli tudy může projít. Kdyby mě načapal nějaký dospělý, jak čekám nad schody a počítám každou vteřinu, nejspíš bych skončila v ředitelně. Zase.

Přesně za pět minut jedenáct zvoní dole telefon a ona se zděšeným výrazem ve tváři vybíhá druhými schodišti do prvního patra. Chopím se příležitosti a beru schody dolů po dvou, probíhám halou a zpomaluju až pod kopcem, který z druhé strany vede k pobřeží. Nahoru rozhodně nespěchám, ale zvědavost mě žene kupředu, ačkoli ani nevím, kde Sam je.

Ostrovy jsou po tmě děsivé. Všude jen velký otevřený prostor, občas zakrslý keř nebo kus skály vyčuhující ze země. Člověk si hned připadá zranitelnější, když se nemá kde schovat. Cestu neosvětluje vůbec nic, jen měsíc, který brzy doroste do úplňku. Noc je výjimečně jasná, o to ale chladnější. Od oceánu vane ledový vítr, který zalézá pod každou vrstvu oblečení, a já lituju, že jsem si nechala na pokoji rukavice.

„Budeš mi platit nájem," říkám Samovi, když přicházím ke svému soukromému balvanu. Nic neříká, natahuje ke mně ruku a pomáhá mi nahoru. Nezapomínám se pořádně ušklíbnout, protože moje svaly zažívají tu nejhorší svalovou horečku v životě. Nacházím svůj důlek a pohodlně se usazuju. Zvuky oceánu by mě dokázaly ukolébat ke spánku.

„Kdybych si vybrala druhé schody, je po mě," oznamuju nedokonalost v jeho plánu.

„Ale nevybrala," odpovídá klidně a já ho snad poprvé vidím zcela uvolněného, bez starostí. Prostě jen sleduje zářící hvězdy na obloze a užívá si, že je, Každý by to měl občas udělat. Zastavit se, zhluboka se nadechnout a sledovat. Nemyslet.

„Proč mám na sobě plavky?" ptám se.

„Víš, proč," otáčí se na mě a na rtech mu pohrává spokojený úsměv.

„Jsi blázen," děsím se. Samozřejmě. Plavky většinou značí koupání. Ale nemyslela jsem, že to bude myslet až tak doslova.

„Je to studený, já vím. Ale pomůže ti to. A to zase víš ty."

„Asi jo," přiznávám rezignovaně.

„Zítra se nejspíš zruší vyučování, už je moc velká zima na to, abyste seděli tři čtvrtě hodiny v kuse ve třídách. Vaše třída bude mít nejspíš jen sebeobranu."

„Alespoň nějaká dobrá zpráva."

„Taky jsem slyšel o malém incidentu v hale."

„Prostě mi to zatím nejde," věším zklamaně ramena a přitahuju si bundu blíž k tělu.

„Z toho si nic nedělej. Já si jen vzpomněl, že si mi v Německu zachránila život a já ti ani nestihl poděkovat."

„To bys měl napravit." Lišácky se usmívá a tiskne své rty na moje. Žádné děkování jsem nečekala. On pomohl mě a Jeremymu tolikrát. Ovšem tahle forma vděku se mi líbí. Když se ode mě odtrhává, vypadá, jakoby chtěl něco říct, ale rozmýšlí si to a mlčí.

Myslím, že je naprosto šílené jít se koupat. Stejně ale slézáme z balvanu a já se vysvlékám ze všech těch vrstev, až stojím na pláži jen v plavkách, těsně za hranicí, kam voda nedosáhne. Vedle mě stojí Sam a oba sledujeme stříbřitou hladinu, od které se odráží jas měsíce. V jednom má pravdu – ledová voda by měla pomoct od bolesti svalů. Vrcholoví sportovci se nakládají do vany plné ledu. My tady oproti jejich regeneračním metodám máme vířivku.

„Tak co?" ptá se.

„Je mi zima už teď."

„Nebuď srab," odfrkuje si Sam. Ani jeden se ale nepokusil namočit ani palec u nohy.

„Já? Tak jdi první," otáčím se na něj.

„Na to zapomeň." Odvážně dělám první krok, protože jeho provokativní pohled mi nedá. Jakmile se mi přelévá voda přes kotníky, naskakuje mi husí kůže a mám chuť zase vycouvat. Je to jako chodit po koberci z ostrých jehel.

„Nebuď srab," dělám další krok a musím zatínat ruce v pěst. Nabízím mu ruku a on se jí chytá. Když mám vodu po kolena, mám pocit, že mi upadnou nohy. Ráda bych vycouvala, ale byla by to urážka na cti. Navíc by mě Sam nepustil a myslím, že kdyby chtěl, do té vody mě prostě hodí.

„Co to udělat rychle? Takhle tady za chvíli umrzneme," navrhuje a já souhlasím. Na tři se oba noříme pod vodu a já okamžitě lapám po dechu. Bodavý pocit se mi rozlévá po celém těle a já se koušu do jazyka, abych nezačala sprostě nadávat.

Dvě minuty v takové ledárně je myslím dostatečný čas na regeneraci svalů.

Sam je pravděpodobně stejně promrzlý jako já, ale nedává to najevo. Naopak se tváří, jako bychom se nacházeli v Karibiku. Jakmile vylézáme, snažíme se co nejrychleji obléct. Ale pokud už jste si někdy pokoušeli něco obléknout na mokré tělo, tak víte, že to rychle prostě nejde.

Celou cestu zpátky do školy běžíme a oba se u toho smějeme, i když není k smíchu skoro žádný důvod. Je mi strašlivá zima, zuby mi drkotají o sebe, a pokud nás někdo načapá, bude z toho kolosální problém. Ale to neřeším. Neřeším vůbec nic.

A to je na tom to nejlepší.

Zdravím! Nebudu chodit kolem horké kaše, na příběhy z většiny z vás kašlu a mě to strašně mrzí, ale dejte mi ještě chvíli čas a já to všechno napravím! :) Jakmile budu mít za sebou zkoušku z patologie, slibuju, že dočtu a okomentuju vše, co vám dlužím. Momentálně jsem ale ráda, že během zvládám vydat tuhle kapitolu. Mějte se mnou trpělivost, prosím. Přeju všem, ať se máte hezky a zatím ahoj! :)