Během několika hodin nás přesouvají do hotelu nedaleko většího města, které ale míjíme a já můžu z okýnka akorát sledovat vysoké budovy a míhající se auta.

Zastavujeme se před obrovskou budovou postavenou v anglickém stylu. Šedivé mraky a křik černých krkavců všemu akorát dodává pochmurnou atmosféru. Skoro jako z hororu, chybí jen klaun s motorovou pilou. Místo vraždícího maniaka u vchodu stojí voják se zbraní v ruce.

„Nemyslím si, že by nás někdo sledoval, ale stejně si dejte bacha," zastavuje se u něj na chvíli Phil a muž jen přikyvuje. Pokračujeme dál do vstupní haly a já vzhlížím ke stropu, chci ho začít obdivovat, ale od toho mě vyrušují silné paže, které se ovíjejí kolem mého těla, dokonce se na chvíli odlepuju od země.

„Ty jsi tak pitomá!" nadává Jeremy, když se pokouší rozdrtit mi všechna žebra. „Tohle už nikdy nedělej."

„Fajn," vydechuju a bratr mě pouští. Vypadá, že se mu právě velmi ulevilo. Trochu za ním postává Melanie. Hned pomýšlím na to, že musím oproti ní vypadat jako strašidlo. Bláhová myšlenka v porovnání s tím, že jsme unikli z ohnivého pekla. Stejně ale musím zahanbeně sklopit zrak k zemi.

Společně se přesouváme k výtahům a během pár chvil se dostáváme do velikého světlého pokoje. Do nosu mě udeřuje vůně čerstvě vypraného prádla. Nepřekvapuje mě, že tady na nás čeká žena stejně stará asi jako Phil, s přívětivým úsměvem na rtech.

„Tohle je Leah," představuje nás Phil. „Kromě toho, že je to vystudovaná doktorka, patří mezi děti hvězd a má jednu velmi ohromnou schopnost. Dokáže léčit i normální lidi, v rozumné míře. Asi vám nezmizí každá modřina, ale od těch popálenin by vám pomoct mohla. Anglicky skoro neumí, na stole leží švédský slovník. Určitě si poradíte," ukazuje na malou knížečku na stole, a pak se zaměřuje na mě. „Ty pojď se mnou vedle." Odcházím s následovníkem do protějšího pokoje. Sedám si na jednu z židlí a neskutečně se těším na dlouhou horkou sprchu a pohodlnou měkkou postel, která doslova volá mé jméno.

„To je všechno?" povytahuje Phil obočí, když mu ukazuju popálenou dlaň a nějaké ty škrábance kolem zápěstí kvůli plastovým páskům.

„Ano," odpovídám a zívám. „Proč jste mi tenkrát nevyléčil ruku, když mě štrejchla ta kulka?" Phil nebo Sam se zmínili, že může léčit jen děti hvězd. Ale když jsme se poprvé setkali s lidmi z Organizace v Edinburghu, došlo k ‚menší' přestřelce a schytalo to mé rameno. Následovník mě ale neuzdravil.

„Každý by měl mít vzpomínku na svou první přestřelku," krčí rameny.

„To ale nebyla první," oponuju mu. Zaráží se a protíná mě tmavýma očima.

„Cože?"

„Stříleli po nás, když jsme se přemisťovali na Faery."

„Jenomže z toho jsi vyvázla bez škrábnutí." Jistě. Nejspíš jen s celoživotním traumatem, ale to nikdo neřeší. Voják mě chytá za ruku. Lekám se, vyškubla bych se, kdyby nedržel tak pevně. Po těle se mi rozlévá příjemné teplo a s otevřenou pusou sleduju, jak se všechny ty malé ranky a popáleniny ztrácejí před očima. Během minuty není na mé kůži jediná známka toho, co by napovídalo předešlým dvou dnům.

„To je neskutečný," vydechuju zaujatě. „Do jaké míry můžete lidi léčit?"

„Zlomeniny, nějaká vnitřní zranění. Léčení vyčerpává víc, než jakákoli jiná schopnost. Minimálně mě," věnuje mi vážný pohled. „Jak se cítíš?"

„Je mi fajn, ani to nebolí," mnu si dlaň a stále nemůžu uvěřit tomu, že necítím žádnou bolest.

„O tom nemluvím."

„Nevím, jak mi je," přiznávám. „Mohli jsme tam umřít. Chvíli to tak i vypadalo, všude hořelo a my jsme zůstali ve sklepě, na okně mříže. Ale my jsme přežili, co ostatní?" ptám se na to, čeho se bojím nejvíc. Dozvědět se, že někdo kvůli mně zemřel.

„Máme potvrzenou jednu oběť," oznamuje. „Ale není tvoje. Sam toho kluka zabil dřív, než to stihl oheň." Nejspíš jeho slova mají vyznít povzbudivě, ale já se rozhodně necítím o moc líp. „Celkově jste měli štěstí, všichni. Mohlo to skončit katastrofou. Nechám tě odpočívat. V deset se vydáme na cestu na Faery." Nešťastně vzdychám a zalézám si do sprchy. Netrávím v ní tolik času, kolik jsem původně měla v plánu, protože každá minuta strávená v koupelně mi bere minutu v posteli. Jsem tak unavená, že si jen stíhám sundat naslouchátko a velmi rychle upadám do tvrdého spánku beze snů.

V osm mě přichází probudit Jeremy. Dáváme si něco k jídlu a opouštíme hotel. Míříme na letiště do města, které jsme už jednou minuli. Podle cedulí a nápisů zvládám vyčíst, že se nacházíme ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud nám letí letadlo do Edinburghu.

Celou cestu mlčím a přemýšlím o tom, co nás ve škole bude čekat nového, jaké všechny tresty dostaneme a hlavně... co na náš útěk řekne Matthyas? Daniel naštvaný nebude, ale nevím, jak zareaguje Matty. Určitě bude naštvaný, ale do jaké míry, to nedokážu odhadnout. Do toho každou chvíli ujíždím očima na vedlejší sedadla, kde sedí Jeremy a Melanie. Nejsem žádný odborník na vztahy, ale panuje mezi nimi velmi zvláštní atmosféra. Všímám si, že nejsem jediná, kdo je sleduje. Zatímco já bych byla jen ráda, kdyby si Jeremy našel holku, Sam vypadá velmi znepokojeně.

Dlouho není možnost promluvit s bratrem o samotě, ale při cestě z Edinburghu na sever Británie, se zastavuje na menší benzínce a ocitáme se sami u jednoho stolu. Jeremy do sebe hází čtvrtou koblihu, kterou zapíjí silnou černou kávou. Vypadá skoro spokojeně.

„Takže ty a Sam?" nadhazuje a neskutečně mi tím nahrává. „Oficiálně?"

„Jo, asi jo," krčím rameny, protože nechci řešit sebe a Sama. „Co ty a Melanie?" Skoro mu zaskakuje kobliha a já ho musím praštit do zad, aby se zase nadechl.

„Nevím, o čem mluvíš," láduje se dál, jako by se právě skoro neudusil. Propaluju ho jedním ze svých ledových pohledů a on rezignovaně vzdychá. „Včera ráno se něco zvrtlo," přiznává vyhýbavě a sleduje drobky na stole.

„Co přesně?" zajímám se.

„Ona za mnou ráno přišla, že mi chce poděkovat. Jenomže přišla v pyžamu a..."

„Jeremy!" děsím se.

„Nespal jsem s ní!" brání se hned. „Nejsem idiot. Teda částečně jsem. Prostě jsme se líbali a byli spolu. Jenomže pak mi řekla, že se jí líbím a takový ty kecy kolem. Já ji zkoušel vysvětlit, že s ní nic mít nechci."

„Proč se s ní líbáš, když s ní nechceš nic mít?" Nemyslím, že jedno líbání hned znamená svatbu. Ale ta holka působí jako křehká panenka, které ublíží naprosto cokoli, jak fyzicky, tak citově. „Vždyť si to může špatně vyložit."

„Pro zábavu?" říká opatrně, protože ví, jak nesnáším tohle chování. Myslela jsem, že období, kdy pro zábavu oblboval holky ze školy, a pak je nechával, ho přešlo. „Pak se rozbrečela a utekla. Konec příběhu."

„Jsi idiot, abys věděl," zakládám si ruce na hrudi. Kdyby na všechny kolem nepůsobila jako princezna z pohádky, vůči které každý cítí povinnost starat se o ni a chránit ji, asi by mi to bylo jedno. Ale ona si bratrovo chování očividně vzala k srdci. „Děláš chybu."

„Možná," bručí. Očividně nemá zájem bavit se o Melanii. Přisedává si k nám Sam a probodává bratra nehezkým pohledem. Jeremy si ale ničeho nevšímá, protože je zabraný do páté koblihy.

„Nechci ti radit, ale drž se od Melanie dál," promlouvá bez obalu. Bratr podruhé během pár minut nejspíš přichází o dech. „Není to holka na jednu noc." Jeremy chvíli přemýšlí, jak zareagovat. Pak se dává do smíchu, až mu do očí vyhrkávají slzy. „Co je tady k smíchu?"

„Představa, že si myslíš, že tě poslechnu," zvedá se, plácá Samuela po rameni a odchází zpátky do auta.

„Já ho jednou zabiju," vzdychá Sam. „V pohodě?"

„Asi jo. Budeme si prostě muset sežrat, co jsme si nadrobili."

„Můžu zkusit promluvit s Nicholsem..."

„Ne, kašli na něj," zamítám. „On nám tu historku nesežral. Prostě tě akorát nechce vyhodit."

„Já vím," souhlasí. „Mrzí mě to."

„Co?" nechápu.

„To, co bude ve škole následovat."

***

Na Faerech akorát začíná první hodina, když procházíme vstupní halou. Úlevně si oddechuju. Alespoň jsme ušetřeni zírání, na které jsem byla připravená. Jenže to je tak všechno. Nečekám, že Nichols ustoupí z jediného trestu, který pro nás měl připravený před tím, než jsme se dostali do Německa. Melanii posílá se Samem pryč, aby jí přidělil pokoj a provedl ji po škole. Colton dostává pro dnešní den volno.

A já s bratrem míříme rovnou do ředitelny. Dovnitř s námi jde i Phil.

„Na chvíli se připojím," vysvětluje.

„Volno asi nedostaneme, co?" ozývá se Jeremy, když zasedáme do židlí naproti velkému stolu. Když jsme ředitelnu navštívili naposledy, bylo nás tu daleko víc. Místnost je obrovská, čtyři lidé se v ní ztrácí. Připadám si jako trestanec, který se každou chvíli dozví rozsudek. Phil dává bratrovi ránu do zad na znamení, aby mlčel.

„Správně, nedostanete," odpovídá ředitel bez mrknutí oka a obrací se na Phila. „Ty jsi tady, protože..."

„Protože si chci vzít na starost jejich trénink."

„Oba?" povytahuje Nichols obočí. Nejspíš mu nejde na rozum, proč někdo jako Phil bude trénovat pako, jako jsem já. „S Jeremym problém nebude. A s Lori už vůbec ne."

„Jejich rozvrhy se kryjí," mučí Nichols a zírá do monitoru. Párkrát kliká myší a za chvíli se ozývá hučení tiskárny, ze které vyjíždějí dva papíry. „Společné hodiny připadají v úvahu jenom v pondělí a v pátek," koukají do papírů.

„To nestačí,"

„Nemůžu kvůli dvěma lidem a tvým nápadům překopávat celé rozvrhy." Phil obchází stůl a nahlíží do papírů.

„Tak to rozděl. Před a po vyučování." S bratrem po sobě házíme tázavý pohled. Tréninky před vyučováním?

„Jsi si jistý, že Lori potřebuje, abys ji učil ty?"

„Jsme pořád tady," upozorňuje Jeremy.

„Sklapni," uzemňuje ho Phil, aniž by vzhlédl od papírů. „Jinak jo, jsem si jistý. A navíc ji učit chci. Koukej v úterý, taky mají oba volno. Ve středu a ve čtvrtek... hm. Ráno bude jeden trénovat místo práce v kuchyni, druhý odpoledne. A ve čtvrtek to vyměň. Sobota a neděle je jasná."

Práce v kuchyni?!

„Jak chceš," vzdává to Nichols a chvíli škrtá a vpisuje propiskou do našich rozvrhů.

Jeremy se mě naprázdno ptá, co je za den a já mu odpovídám.

Je pondělí.

„Dneska vás oba dva čekám před vchodem," zubí se Phil. S tímhle odchází a ředitel dlouze vzdychá.

„Jakmile tady skončíme, vrátíte se do tříd." Přikyvuju a Jeremy hned po mně. Nichols se stal součástí únosu, ale na to určitě nebude brát ohledy. Navíc máme předstírat, že k žádnému únosu nikdy nedošlo. Akorát bychom děsili spolužáky. „Přejdeme rovnou k věci. Oba máte až do odvolání zákaz vstupu na náš stadion. Jeremy, vyloučil jsem tě z hokejového týmu a přeřadil do atletického." Bratr zatíná ruce v pěst, ale překvapivě nic neříká. „Lori, ty se povinně zúčastníš každé soutěže v gymnastice, na kterou bude naše škola pozvaná. Máte zákaz opouštět budovu, výjimkou je samozřejmě vyučování a s povolením nějakého vyučujícího..."

„Promiňte," přerušuje ho Jeremy. „Nemáte papír a tužku? Víte, musím si psát poznámky. Tohle všechno si nepamatuju."

„Dál," ignoruje ho ředitel. „Nezúčastníte se žádného výletu. Smůla, že jsou za chvíli prázdniny. Taky se neobjevíte na plese našich odcházejících studentů. Každé ráno v pět hodin se budete hlásit v kuchyni a o víkendech budete pomáhat na dodělávce nového výcvikového centra. Nějaké otázky?"

„Nejspíš vám zachránila život!" supí Jeremy a ukazuje na mě. „Trocha vděku by neuškodila."

„Jistě," souhlasí ředitel. „Ale tresty byly vymyšlené už před tím, než nás unesli. Tudíž se nic měnit nebude. A vy se ujistěte, že se ani slovem nezmíníte o tom, co se stalo."

Dává mě a Jeremymu upravené rozvrhy. Všechny předměty nám zůstaly tak, jak byly, ale objevilo se spoustu nových vepsaných propiskou. „Tady jsou vaše klíčky od pokojů," hází nám každému jedny. „Ať jste do deseti minut ve třídě." Kdyby nám prostě řekl, abychom okamžitě vypadli, bylo by to úplně stejné.

„Co máš za hodinu?" chce vědět Jeremy, když se ocitáme na chodbě a pomalu kráčíme do části budovy, kde se vyučuje. Vidím na něm, jak moc se snaží skrývat smutek. Je mi jasné, že ho nejvíc ze všeho mrzí totální zákaz na stadion.

„Matiku. S Harrisovou. Mohl bys pro mě něco udělat?"

„Jasně," přikyvuje bez zaváhání.

„Shoď mě z těch schodů," žádám ho.

„Jenom když i ty strčíš do mě. Hele sestři, tak se drž."

„Jeremy, budeš... budeš v pohodě?"

„Jasně," mrká, ale jeho oči říkají něco jiného. „Zatím."

„Ahoj." Raději se nad ničím moc nepozastavuju, ze skříňky v prvním patře vytahuju učebnici matematiky a jdu rovnou do třídy. Ale přede dveřmi se zastavuju, najednou bych raději znovu čelila řediteli kvůli tomu, že jsem nedošla na hodinu, než vejít do těch dovnitř. Naslouchám, jak Harrisová na někoho řve u tabule.

„Je-to-úplně-logické!" Každé slovo doprovází bouchnutí do tabule, a pak její arogantní posměšek. „Dyllene, ty..." Klepu na dveře a vcházím dovnitř dřív, než bych si to mohla rozmyslet. Ozývá se lapání po dechu, někdo vzadu píská a Harrisová div nepouští křídu z ruky.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, byla jsem v ředitelně," soukám ze sebe překvapivě sebejistě a sedám si na první volné místo.

„Zabloudilas?" usmívá se Harrisová. „Vrátíme se k matematice. Dyllene, dopočítej ten příklad."

„Fakt nevím, co s tím," krčí kamarád rameny.

„To je ale špatné. Chybí ti základy."

„Pište za pět." Dyllen odkládá křídu a spokojený sám se sebou odchází na svoje místo. Harrisová je v šoku podruhé a možná ještě víc, než ze mě. Celých patnáct minut sedím zašitá v lavici a snažím se vše si zapisovat, i když ničemu nerozumím.

Jakmile zvonek ukončuje hodinu, polovina třídy vystřeluje ven z místnosti. Matthyas nemá matematiku v této třídě, ztrácel by tu akorát čas. Ale Dyllen a Harry tu jsou.

„Nazdar, průšvihářsko!" cuchá mi Dyllen vlasy.

„Jak se žije v civilizaci?" vyzvídá Harry se žraločím úsměvem. Okamžitě se mi vybavuje projekt MKULTRA. Co všechno si musel Harry vytrpět? A přesto se pořád usmívá a vtipkuje.

„Ahoj," zdravím je a jsem ráda, že nejsou naštvaní.

„Jak jste dokázali zdrhnout? Je asi deset různých verzí, které kolují po škole. A taky máme novýho instruktora na sebeobraně. Holky z něj jdou do kolen, ale je to debil," chrlí Dyllen, jako by se ani nepotřeboval nadechnout.

„Povyprávím vám to při obědě," slibuju, protože je stejně jen patnáct minut přestávka a nestihla bych toho moc. Přátelům hodlám prozradit víc detailů, ovšem bez Samuela. Dyllen se mi cestou do tělocvičny snaží vyprávět, kdo během mé nepřítomnosti udělal jaký problém, kdo se s kým rozešel nebo dal dohromady. Většina jmen mi ale nic neříká, tak jen předstírám, že poslouchám.

Kluci zalézají do šaten a já se zarážím. Vysoká blondýna mě jednoduše připravuje o dech. Během vteřiny se ocitám v jejím pevném objetí a na chvíli zapomínám na všechny starosti. Když se odtahuje, spatřuju v jejích zelených očích slzy, které se statečně zahání mrkáním. Chvíli si mě prohlíží a znovu mě objímá. Slyším, jak něco velmi sprostého kleje. Moje stará Sof.

„Je mi líto, že jsem odjela a nic ti neřekla..."

„To nic," odtahuje se a utírá si slzy do rukávů. „Harris mi vysvětlil, že jste nemohli zůstat. Kde je Jake?"

„Nejspíš ještě pořád v Německu v nemocnici, ale neboj se!" chci ji rychle uklidnit. „Bude v pohodě. Ale před Nicholsem a vlastně skoro před všemi je mrtvý. Předstíráme, že to nezvládl, aby ho ředitel nedohnal do vězení."

„Dobře," přikyvuje a otírá si oči. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že..." Někdo si vedle odkašlává s Sof utichá. Ve dveřích do šatny stojí Sam a měří si nás zkoumavým pohledem.

Sakra, neměl náhodou provádět Melanii po škole?

„Už pět minut máte být v tělocvičně," ukazuje na hodiny.

„Co on tady dělá?!" šeptá blondýnka.

Aha. Naposledy, co ho viděla, mě Sam vyděsil a já ji volala, že se mi situace nelíbí. Druhý den už jsem nepřišla do školy.

„Já tady vedu hodinu," ušklíbá se Sam, který očividně zachytil úplně všechno. „Lori ti určitě všechno vysvětlí, ale teď máte minutu na to, abych vás viděl v tělocvičně."

„Myslí to vážně?" mračí se kamarádka.

„Jo, smrtelně." Trvá nám to tři minuty, ale Sam i nový instruktor nás ušetřují trestných koleček.

Ten nový se nám jde osobně představit. Jay. Musím dát Dyllenovi za pravdu. Říkal, že z něj jdou holky do kolen a já se nedivím. V životě jsem neviděla hezčího kluka. Kombinace havraních vlasů a zářivých světlých očí z něj dělá kandidáta na obálku časopisů. Má neuvěřitelné charisma, patří mezi lidi, o kterých jednoduše víte, že jsou s vámi v jedné místnosti. Jenomže je tady problém. Jakmile se u mě a Sof objevuje asi po šesté, je mi jasné, že co dostal do vínku na vzhledu, mozkem nejspíš nedožene. Nejdřív zkouší své balící triky na blondýnku, ale ta mu jasně dává najevo, že nemá zájem. Pak se s pár otřepanými frázemi tasí i na mě. Toužebně očima vyhledávám Sama, který akorát vysvětluje jiné dvojici, že nosit prstýnky na sebeobranu není zrovna bezpečné.

„Asi tě někdo volá," ukazuju na spolužáky, kteří se dožadují Jayovy pozornosti.

„Sam se o to postará," věnuje mi bezchybný úsměv hollywoodské hvězdy.

„Ona tím chtěla říct, že nemá zájem," tlumočí Sof moje snahy.

„To říká ze začátku každá. Pak přijdou," usmívá se.

„Co kdybys teď odešel?" odsekává Sofii. On jenom protáčí očima, přidrzle se usmívá a jde se věnovat někomu jinému. Kdykoli kontroluju, kde je Jay, zrovna se dívá naším směrem a posílá nám jeden úsměv za druhým. Nepochybuju, že za tu hodinu a půl stihne zalichotit naprosté většině holek ve třídě.

„Všechno v pohodě?" stará se Sam, který obchází každou dvojici. Ne jako Jay, který se drží především u opačného pohlaví. Krátce se dotýká mojí ruky a já se na něj usmívám.

„Jasně, že jo," odpovídá Sof a rychle těká očima ze mě na Sama. Za chvíli se jí obličej projasňuje poznáním. „To snad ne!" plácá se do čela. „Lori, vždyť si o něm říkala, že..."

„Co o mně říkala?" přerušuje ji Sam a čeká, co na mě kamarádka poví.

„Nic!" vyhrkávám. „Sof, neříkej to nikomu, byly by akorát problémy."

„A komu asi?" rozhazuje rukama. „Takže vy dva jste fakt spolu."

„Fakt," potvrzuje Sam.

„Tak si ji pořádně hlídej, tvůj kolega už to na ni zkoušel," ukazuje na Jaye. „Nemohl bys na něm ukázat nějaký kung-fu?"

„Znám ho stejně dlouho, jako vy. A navíc bych se měl držet při zdi." Ano, být na jeho místě, dělám, že neexistuju. Nichols pohrozil jemu i Liamovi, je naprosto jasné, že nechce riskovat.

„Neměl bys provázet Melanii?" vzpomínám.

„Harris to vzal za mě s tím, že nechtěl, aby tu byl Jay s vámi sám." Odstupuje od nás a píská na prsty, takže všichni přestávají cvičit. „Patnáct minut pauza!"

„Musím za Matthyasem," naznačuju Samovi. Bratr akorát zachází do šatny a já vybíhám, abych ho chytila na chodbě. Určitě ví, že tady jsem, ale zatím neprojevil nejmenší zájem promluvit si, nebo alespoň pozdravit.

„Matty," popadám ho za zápěstí, jakmile vychází ven. Venku na něj čekají přátelé, kteří utichají a s napětím čekají, co se bude dít. Jakmile spatřuju, jak se bratr dívá, dýchá se mi o trochu hůř. „Můžeme si prosím na chvíli promluvit?" Všichni na nás zírají. Vědí, že jsme s Jeremym utekli a Matty s Danielem tady zůstali. Ani nechci vědět, co za drby se v naší nepřítomnosti rozšířily.

„Fajn," souhlasí, aniž by se na mě podíval. Opírá se zády o stěnu ve vedlejší chodbě, kříží ruce na hrudi a propaluje mě svýma ledovýma očima. Jako bych se dívala do těch svých, velmi naštvaných. Najednou nevím, co mu mám říct.

„Promiň mi to."

„Co konkrétně?" rozhazuje rukama.

„Všechno. Promiň," opakuju. „Já jen prostě chtěla pryč."

„A Jeremy? Ten se na nedostatek schopností vymluvit nemůže. Jakej je jeho problém?" Jeho prudká reakce mě celkem zaskakuje. Nikdy bych nečekala, že i Matthyas umí vyletět jako čert z krabičky. Zdá se ale, že většina jeho zloby je mířená proti Jeremymu.

„Matty, on o spoustu věcí přišel. Daleko víc, než ty nebo já. To, že je tady, mu akorát bere a nic nedává."

„My jsme snad nepřišli o přátele o školu?"

„Měl pár měsíců před maturitou, před plesem. A měl šanci alespoň se pokusit dostat se do nároďáku."

„Cože?" lapá po dechu. Všechna zlost najednou mizí.

„Je to na dlouho, navíc by ti to spíš měl povyprávět Jeremy."

„Při obědě budete vyprávět."

„Dobře," souhlasím. Odlepuje se od stěny a objímá mě. „Jsem rád, že jste v pořádku."

Zbytek dne se vleče. Učitelé nám zamíchali s plány vyprávět přátelům, co se vlastně dělo, protože vzali část třídy včetně Dyllena a Harryho na nečekané terénní cvičení, a Mattyho si zavolal učitel matematiky kvůli nějakému problému ohledně neurčitých integrálů. Takže jsem sama se Sof a alespoň jí se snažím přelíčit, co se dělo od doby, co nás Harris a jeho poskokové sbalili a odvezli na ostrovy. Odpoledne absolvuju ještě gymnastiku a se šťastným úsměvem padám do postele a velmi rychle usínám přesně tak, jak do postele dopadám. Oblečená, vedle mě hromádka knih. Žádná pauza po tak dlouhé cestě si vybírá svou daň. Jenomže se ani ne po dvou hodinách probouzím, snad ještě víc rozlámaná a unavená. Chci se přetočit na druhý bok a pokračovat ve spánku, ale najednou mi něco dochází.

Phil.

Při vzpomínce na něj vylétávám z postele tak prudce, že se mi zamotávají nohy do deky a padám na zem. Hladina adrenalinu prudce stoupá při pohledu na telefon. Meškám přes hodinu.

Do prdele.

Ani nezamykám pokoj, prostě jen běžím co nejrychleji na smluvené místo. Skoro míjím dva následovníky sedící ve vstupní hale. Sotva popadám dech, ale jen při pohledu na ty dva je mi jasné, že jsou naštvaní. Jeremy i Phil. Bratr sedí uraženě na svém místě, tváře nafouknuté a Phil by nejspíš rád odvolal svoje tvrzení, že nás chce oba trénovat.

„Jsem rád, žes dorazila," ukazuje na místo vedle sebe, kam si trochu nejistě sedám.

„Omlouvám se, že jdu... pozdě, ale usnula jsem a..." pokouším se zklidnit dech.

„To je jedno," mává nad tím starší následovník rukou, ale v jeho hlase zaznívá těžká ironie. „Tvůj bratr se mnou stejně odmítá mluvit, nikam jsme se nedostali."

„Řekni jí to, určitě bude nadšením celá bez sebe!" vrčí bratr. Nevím proč, ale až teď si všímám, že Jeremy Philovi tyká. Jak dlouho, sakra?

„Nechtěl jsem vás oba trénovat proto, že mám hromadu volného času," obrací se na mě. „Samozřejmě mi jde o to, aby ses naučila zvládat oheň." Jeremy si nahlas odfrkuje. „Ale Jeremyho čeká daleko větší cesta a i on potřebuje trénovat."

„Hm?" nechápu.

„On mi nedokáže číst myšlenky, stejně jako já jemu. Potřebuju, aby se na to... na někom naučil."

„Na mně?" třeštím oči. „Vy chcete, abych tu byla jako pokusný králík?"

„Vůbec ne. Budete si pomáhat navzájem."

„Jasně," začíná se bratr smát. „Takže Lori bude experimentovat na mně? S ohněm? Asi chápeš, že se mi to moc nelíbí potom, cos říkal, že z tý obrovský budovy zbyly akorát základy. Co když se něco stane?"

„Nestane."

„Jasně, ale co když...?"

„Od toho tam budu já. Pokud se ti to nelíbí, prostě vypadni," ukazuje Phil na schody, kterými se do haly přichází.

„Fajn," povoluje Jeremy nakonec. „Ale jednou se jí něco stane a končíme," zvedá se a odchází.

„Jen běž, Jeremy, trénink necháme na zítra," mumlá Phil, když už bratr dávno není v jeho dosahu. „Uvidíme se zítra." I druhý následovník odchází a já se musím pořádně nadechnout. Vážně jsem podnikla ten zběsilý úprk jen, aby mi řekl, že se uvidíme zítra? S bídnou náladou se pomalu loudám zpátky k sobě na pokoj. Když ale vidím hromádku učebnic a sešitů, raději bych čelila naštvanému Philovi, než se pokoušet o kvadratické rovnice s parametrem. I když vím, že to není nejlepší nápad, lehám si zpátky do postele, i s matematikou. Pokouším se o prvních pár příkladů, ale únava mě dnes podruhé poráží a já spokojeně usínám s propiskou v ruce. Jenže ani podruhé nespím dlouho. Cvaknutí zámku ve dveřích a jejich následné zavření mě probírají.

„Koukám, že se pilně učíš," kření se Sam. Očima těkám k hodinám.

„To už je deset?" děsím se. „Nemám úkol z matiky, vůbec nevím, o čem před tou tabulí mektá. Budeme zítra psát písemku z fyziky na motory, o kterých naprosto nic nevím, a pochybuju, že mi učitel odpustí mou nepřítomnost. Ve sprše jsem ještě taky nebyla, mám hlad a..." Umlčuje mě jemným polibkem. Srdce mi hned začíná bušit rychleji, ale mozek pořád zůstává při smyslech. Ráda bych ho vypnula a jen si užila danou situaci, jenomže to nejde. Ne teď. Když se od něj odtahuju, spatřuju v jeho očích pobavené jiskřičky. Sedá si na postel, bere do ruky učebnici a očima přejíždí zakroužkované příklady.

„Klidně jdi do sprchy, já ti ten úkol udělám."

„Ty?" povytahuju pochybovačně obočí.

„Jestli se budeš takhle ptát, nenapíšu ani čárku," mává učebnicí.

„Nevěděla jsem, že ti jde matika.

„To jsem taky neřekl. Jenom, že to napíšu." Beru polštář a přetahuju ho jím přes hlavu. Než stíhá vrátit úder, popadám své pyžamo a župan a zalézám do koupelny. Dávám si rychlou sprchu, což u mě znamená minimálně patnáct, dvacet minut. Balím se do županu a mám v plánu vyčistit si zuby, ale když pouštím vodu, v umyvadle se objevuje rezavá, po pár vteřinách zvláštní hnědo-šedavá tekutina. Nevoní dvakrát dobře.

„Nezajímáš se náhodou i o instalatérství?" otevírám dveře z koupelny.

„Nestačím ti jako matematik?" zvedá se. „Divný," konstatuje, když vidí špinavou vodu. Vytahuje z malé skříňky všechny věci a zkoumá odtokovou trubku. „Dojdu to zkontrolovat do jiných pokojů, odchází starší potrubí," krčí rameny.

„Vyznáš se v motorech?"

„Víc než v trubkách. Jaký probíráte?"

„Spalovací." Sam se začíná smát jako utržený ze řetězu. „Co je?"

„Úplně všechny jsou spalovací, Lori," snaží se zachovat si normální výraz. ,,Když nepočítám elektromotory."

„Aha," začínám listovat v učebnici. Sešit z fyziky je mi dost k ničemu, jelikož mi za poslední tři týdny chybí zápisky.

„Poznáš rozdíl mezi tím na benzín a na naftu?" Můj výraz nejspíš říká všechno. Teda hlavně říká ‚ne'. Ve zkratce mi vysvětluje jednotlivé fáze motoru a jeho funkce. Svůj výklad se snaží podat tak, aby ho pochopil i totální začátečník. Za půl hodiny se cítím připravená, alespoň na fyziku. Matematiku nechávám být. Rozmotávám ručník, který jsme měla na hlavě a pokládám ho na topení. Ale to je ledové, i když je na čtyřce.

„Přestali topit?" divím se.

„Co?"

„Topení je studený."

„Tady se topení nezastavuje ani v létě."

„Hm," nechávám to být. „Moc děkuju za pomoc."

„Nebude to zadarmo, jednou si to vyberu," mrká spiklenecky. Zjišťuju, jestli je chodba prázdná. Naštěstí nikde není ani noha. Neumím si představit, co by se dělo, kdyby někdo viděl, jak instruktor vychází z pokoje studentky. Nichols by musel Sama vyrazit, ať už by chtěl nebo ne. „Přijdu tě ráno probudit," chytá pásek od županu, přitahuje si mě k sobě blíž a dává mi rychlou pusu. „Ve čtvrt na pět?"

„Cože?" vypískávám zděšeně.

„V pět máš nástup v kuchyni," připomíná a s mrknutím odchází.

K čertu.

Tak dneska o trochu delší kapitola, vůbec se mi nechtělo ji kouskovat na dvě části, tak jste snad všichni přežili ve zdraví. :) Díky, že jste dočetli až sem. Nakonec bych měla otázku, která by mě dost zajímala. 

Kdybyste měli možnost s nějakou postavou strávit celý jeden den, jaká by to byla a proč? :) Jsem zvědavá na vaše odpovědi, mějte se krásně, ať vás múza líbá, nejlépe francouzsky, užívejte krásného počasí a zatím ahoj!