Projektový týden.

Velká akce pořádaná školou každý rok těsně před Vánoci. Jednoho krásného dne učitelé došli k názoru, že snaha o to donutit studenty k jakékoli školní aktivitě je těsně před svátky zbytečná. Tak vznikl projektový týden. Každý z profesorů si vymyslí téma nebo aktivitu, které se budou následující týden s žáky věnovat. Bez ohlášení se někdy kolem poloviny prosince na hlavních dveřích objeví obří tabulka a všichni studenti se musí někam zapsat bez ohledu na to, do jaké třídy chodí. Někdo vybírá podle zájmu, další zase podle sympatií k učitelům. S některými jednoduše nechcete trávit čtyři hodiny denně po celý týden.

A pak existuje skupina těch, kteří měli smůlu a museli se přihlásit tam, kde bylo volné místo. Ale je to asi forma trestu za to, že dotyčný člověk spoléhá na to, že „sem nikdo určitě nepůjde", nebo prohlašuje „že je čas". Ponaučení je takové, že bychom neměli odkládat věci, které je třeba udělat hned, nebo je odsunout maximálně na druhý den.

Přesně takhle jsem totiž skončila na hodinách rétoriky. Jediná pozitivní věc je, že Sofie bude trpět se mnou.

Sedím ve třídě, nervózně ťukám prsty do stolu a civím z okna, ze kterého moc vidět není, protože je pořád tma, ačkoli bude už osm hodin. Prší a z víkendového sněhu nezbylo vůbec nic. Dohromady je nás tu šest. Jednoho kluka poznávám od pohledu, chodí o ročník výš. Ostatním může být kolem třinácti let maximálně. Ti jen tiše sedí každý ve své lavici a studují texty do řečnické soutěže, které se budeme muset povinně zúčastnit

„Co máš za téma?" ptá se mě spolužák, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout. Zbytek třídy se na mě zvědavě obrací.

„Nemám téma," odpovídám a jedna z mladších spolužaček třeští oči, jako bych právě spáchala hrdelní zločin. Vsadím se, že patří mezi ty, kteří nedávají opisovat úkoly a neporadí při písemce.

„A s čím půjdeš do soutěže?" stará se dívka.

Na to nemám odpověď.

Kdybych tušila, co tohle bude za katastrofu, pokusila bych se vecpat na turnaj v piškvorkách. Historie intimní hygieny byla plné hned, ale učitelka jazyka mě má poměrně ráda, třeba by udělala výjimku a jedno místo navíc by se pro mě našlo.

Konečně se ve dveřích objevuje blonďatá hlava mé nejlepší kamarádky. Na moment se zaráží, když spatřuje lidi v lavicích, ale rychle se vzpamatovává a sedá si o lavici přede mě.

„Čekala jsem něco... trochu jiného," povídá tiše. „Musíš si na tom najít něco pozitivního." Jistě. Té se to kecák, když má za sebou už asi pět soutěží v řečnictví a vždycky si vedla výborně.

„Na tomhle nic pozitivního zatím není," mračím se.

„Ale je!"

„Fakt?"

„Ne," rozhlíží se po třídě a věnuje mi omluvný pohled. „Asi ne."

Učitelka přichází do třídy pět minut po osmé, kontroluje papír s docházku, na kterém je šest jmen a poté se na nás usmívá. Tak zákeřně, jak kdyby nám dávala najevo, že jsme právě vstoupili do jámy lvové.

O pár minut později už řveme na celou třídu, ne-li celé patro, složité jazykolamy a zkoušíme intonační cvičení. Mého zjevného znechucení si učitelka všímá a chvíli se obávám, že dostanu vynadáno. Ale ona mi s pochopením nabízí dohodu – soutěže se zúčastním, ale nevyhraju. Což by se nejspíš nestalo tak jako tak, alejistota, že se nebudu muset ztrapňovat v dalším kole, je fajn. Stačí, když splácám nějaký text a o přednes se alespoň pokusím. Navíc dostanu cenu i za poslední místo. To dělá myšlenku na projektový týden o něco snesitelnější.

Jenže když po jedenácté ten samý den slyším práci „Jak jsem neudělala domácí úkol", mám chuť s křikem utéct. Zdá se, že jsem mladší spolužačku odhadla dobře, protože její největší trauma dosavadního života je, že zapomněla na domácí úkol, který ale stejně nakonec odevzdala, protože jej dopsala na koleni v autobuse při cestě do školy. Jaké drama!

Nevím, jak zvládám přežít tři dny, aniž bych se nezbláznila. Ale čtvrtý den se koná jen soutěž samotná, což pro mě znamená vysvobození. Svou práci na téma „Pořádek je pro blbce, inteligent ovládá chaos",zvládám odvyprávět porotě bez většího zaškobrtnutí a ze srdce mi padá obrovský kámen. Končím na dohodnutém posledním místě, ale ze školy si odnáším knížku a také velké bezvýznamné plus u dějepisářky. A to se vyplatí.

**

V pátek, poslední den projektového týdne, se koná besídka.

Školní jazzová kapela, řečnické práce, koledy, básničky, nacvičené scénky. Dlouhá přehlídka talentovaných studentů. Na můj vkus až moc dlouhá. Ve skutečnosti skoro nikoho kytarové sólo kluka ze druháku nezajímá, všichni včetně učitelského sboru už se nemůžou dočkat, až ředitel ukončí tohle divadlo závěrečným proslovem a vydáme se domů na dlouhé prázdniny.

„Už to nevydržím, musím si odskočit," šeptám směrem k Sofii a protahuju se kolem její židle, naštěstí sedíme u kraje. Vždycky si vybírám sezení u kraje praktického důvodu – kvůli odcházení na záchod – vyhnu se trapnému zvedání dalších dvaceti lidí na cestě tam a zpátky a pozornosti zbytku sálu.

Vítězce řečnické soutěže se moc nelíbí, že odcházím, zrovna když začíná svůj přednes, ale můj močový měchýř velikosti vlašského ořechu se jednoduše nezvětší jenom proto, že chci zůstat na představení déle. A hlavně – já nechci.

Aula, ve které se poslední akce letošního roku koná, je nová a se školní tělocvičnou ji propojuje studená šedivá chodba.Mířím na toalety až za tělocvičnou, potřebuju se trochu projít a dostat do plic čerstvý vzduch.

Na cestě zpátky se loudám. Procházím kolem šaten a za rohem se zastavuju se u nástěnky se školními sportovními úspěchy. Hned na několika fotkách u různých rekordů se na mě kření Jeremy. Běhy na dlouhé a krátké vzdálenosti jsou jeho specialitou. Na známky sice žádnou holku nesbalí, sportovními výkony se ale pyšnit může.

Dveře jedné z šaten se otevírají.

„ ... s nimi problémy," ozývá se povědomý hlas, který ale nezvládám zařadit k obličeji.

„A já se s tebou vsadím o pade, že budou, minimálně s tím nejstarším," namítá někdo další.

„Nebudu se vsázet. Bude to v pohodě."

„Nedá nám nic zadarmo," mele si svoje druhý hlas.

„Proč sis sakra bral zbraň?!" vrčí první mluvčí a mně srdce vynechává dva údery.

Slyšela jsem dobře? Mají pistoli? Ve škole? Zamrzám na místě a bojím se i nadechnout. Vím, že bych se měla pohnout a varovat někoho z dospělých, ale nejde to. Tisknu se zády ke stěně. Nemůžou mě vidět, ale dveře od šatny jsou otevřené, určitě se chystají jít mým směrem, rovnou do auly plné dětí.

„Schovej to, idiote. Těžko bych někomu vysvětloval, proč sebou máš u sebe devítku. A začni se chovat normálně, nebo to poděláme dřív, než je stihne-"

„Lori." Něčí ruka přistává na mém rameni a já polekaně uskakuju, jenom stěží zadržuju vyděšený výkřik. S vytřeštěnýma očima zírám na naši tělocvikářku, malou starší dámu, které táhne na sedmdesát let. Vypadá maličká a křehká, ale každou hodinu nám dokazuje, že je víc v kondici než kdokoli jiný v našem věku. „V aule už jste skončili?"

„N-ne, já jenom... chtěla, totiž... b-byla jsem na záchodě," vykoktávám a nabírám do plic vzduch. Věřím, že jsem právě prodělala menší zástavu. O to horší všechno je, když se v chodbě objevuje kluk ze stadionu a vedle něj pak ještě jeden. Hned se mi jeho tvář propojuje s hlasem, který nadával na toho s pistolí. Učitelka si mladíků nevšímá a prohlíží si mě, jako by čekala, že budu pokračovat. Já zase zírám na kluka, který nemá v naší škole co dělat. Káravě se na mě mračí, nejspíš mu dochází, že jsem vyslechla kus jejich rozhovoru. Na moment zachytávám jeho pohled – přikládá si prst ke rtům, aby naznačil, že mám mlčet.

„Dobře, tak honem zpátky, připravujeme druhou část programu, musíme ještě udělat zkoušku."

Otevírám pusu, že jí hned vyklopím všechno, co jsem slyšela, ale zase ji zavírám. Co by se stalo? Co zmůžu já a stará tělocvikářka proti dvěma klukům se zbraní? Nic. Ani nemám jistotu, jestli jsou jen dva. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že možná vůbec žádnou pistoli nemají a byl to jenom hloupý vtip, protože mě slyšeli jít kolem šaten. Snažím se přijít na rozumný důvod, proč by se o takové věci bavili jenom z legrace a proč by zněl opravdu naštvaně, kdyby tady ve skutečnosti žádná zbraň nebyla. Proč mi ukazoval, ať jsem zticha? Všechno spíš nahrává k tomu, že tady opravdu zbraň mají.

Pokouším se alespoň nepanikařit. Znovu se zhluboka nadechuju a couvám směrem od šaten, doprovázená dvěma zvláštními pohledy. Jakmile zacházím za roh, dávám se do zběsilého úprku směrem k aule. Normálně mi větší davy vadí, ale tentokrát se mezi dvěma stovkami znuděných spolužáků cítím dobře a hlavně bezpečně. Srdce mi dál zběsile tluče a jako omámená drogou se vracím na své místo.

„V pohodě?" stará se kamarádka. „Jsi nějaká zelená."

„Dobrý," přikyvuju a v duchu přemítám nad tím, jak jí vysvětlit, co se stalo a neznít jako paranoidní hysterka. V mojí mysli se odehrává uragán. Jakýkoli rozhovor s kýmkoli by skončil doporučením, abych si na prázdninách pořádně odpočinula. Zároveň prosím čas, aby plynul rychleji, abychom už odtud všichni mohli odejít. V Británii se nestává, že by někdo přišel střílet do školy jako v Americe, ale nemůžeme si být nikdy jistí, v čí přítomnosti se nachází.

První část programu záhy končí a my se všichni přesouváme do tělocvičny. Polovinu prostoru zabírají žíněnky, trampolíny, švédské bedny a různě rozestavěné překážky. Tentokrát neváhám s tím posadit se přímo doprostřed velkého davu a dokonce jsem o moc klidnější, když se mezi tolika lidmi ztrácím. Očima ale nepřestávám pátrat po těch divných klucích a asi posté přemýšlím, jestli bych přeci jenom neměla jít za nějakým učitelem.

Ve chvíli, kdy se rozhoduju, že všechno vyklopím panu Quinceymu, objevují se ti kluci na žíněnkách vepředu. Nejsou dva, ale tři. Mají nám předvést několik ukázek ze sebeobrany. V jednu chvíli dokonce vytahují pistoli. Ať už opravdovou nebo jenom maketu, předvádějí, jakými pohyby útočníka odzbrojit a jak se bránit, pokud by na nás někdo skutečně vytáhl zbraň. Jejich představení budí respekt a svým způsobem i hrůzu. Umí se prát, nebo minimálně bránit. Působí nebezpečně. Sofie vedle mě na nich může oči nechat, mně se ale nelíbí, co vidím. Jako by mi někdo dýchal na záda, necítím se příjemně.

A stejně nečekaně jako se objevili, tak zase mizí.

Střídá je zdejší skupina parkuristů, kteří zase předvádějí série salt a přemetů, skoků a kotoulů. Jejich číslo je poměrně rychlé a ředitel oficiálně ukončuje program. Všímám si spolužáků z nejstarších ročníků, jak se začínají trousit do haly. Jim teprve začne besídka v aule. My už můžeme jít domů, ale na žíněnky se vracejí ti ze stadionu a kdokoli chce, může si vyzkoušet chvaty, které předváděli.

„Pojď taky!" skučí Sofie. „Než se udělá fronta."

„Ne, já potřebuju za Jeremym," ukazuju na bratra, který kráčí vedle Jacoba. Kamarádka krčí rameny a míří k cizincům, zatímco já vyrážím směrem k Jerovi. Hned si všímá, že nejsem ve své kůži, za což určitě může jakýsi bratrský detektor problémů.

„Tváříš se jako by vám ukazovali, jak rituálně obětovat koťata," poznamenává Jake.

„Je tady ten divnej kluk ze stadionu," ignoruju ho. Jeremy mhouří oči a rychle pohledem nachází mladíka, který nás oba znal, ačkoli ani jeden z nás nemá tušení, kdo je on. Což může být klidně jenom náhoda a já zbytečně panikařím. Najednou se cítím hloupě, že jsem s tím za bratrem vůbec šla.

„Pistoli?" povytahuje Jake obočí, když vyprávím, co se stalo u šaten. Tváří se o něco vážněji, možná jenom abych neměla pocit, že si ze mě dělá legraci. „Vsadím se, že není pravá," krčí rameny.

„Zná nás," připomíná mu Jeremy.

„Zná tě celá škola."

„Jenže není normální, když k tobě přijde někdo cizí, řekne ti, jak se jmenuješ, a bez dalšího slova odkráčí."

„Uznávám," přikyvuje Jake. „Ale asi byste si měli přestat dělat starosti s někým, koho už v životě neuvidíte. Jsou skoro Vánoce."

„Jo, asi jo," nechávám se přesvědčit.

„Zatím," loučí se Jake. Jeremy na mě kýve na znamení, že si klidně ještě můžeme promluvit doma, pokud budu chtít. To uvítám.

**

„Proč jsi dneska zmizela tak rychle?" ptá se mě Sofie do telefonu.

„Udělalo se mi špatně," lžu. Nechci se jí svěřovat s tím, že jsem se chtěla dostat z blízkosti těch divných kluků. Jakmile jsem zavřela dveře od domu a zalezla k sobě do pokoje, ten zvláštní pocit povolil. Zase jsem se cítila hloupě. Měla bych přestat poslouchat podcasty o masových a sériových vrazích, očividně mi to nedělá dobře. „Promiň."

„Tvoje chyba, o dost jsi přišla."

„O tom dost pochybuju," uchechtávám se. „Naučila ses jak někomu nakopat zadek?"

„To taky. Ale ten vysokej tmavovlasej se mě na tebe ptal. Možná ses mu líbila. Každopádně jsi blbá, že jsi odešla, mohlas mít dneska rande."

„Ptal se na mě?" opakuju nevěřícně a napadá mě něco příšerného. „Sof, nedalas mu mojí adresu nebo telefonní číslo, že ne?"

„Nejsem pitomá," ujišťuje mě. „Sice nenápadně naznačoval, že by číslem na tebe nepohrdnul, ale nic ze mě nedostal."

Proboha. Ze srdce mi padá těžký kámen, ale moje mysl se stejně vrací zpátky do víru paranoidních představ a katastrofických scénářů, které zahrnují neznámé mladíky, zbraně a mě.

„Jsi tam?" zjišťuje. „Mám ještě jednu novinku."

„Ano?" nutím se znít zvědavě.

„Ty sice na rande nejdeš, ale já jo. Dneska se Jacob konečně odhodlal!" ječí nadšením. „Chápeš to?! Mám rande!"

„To je skvělý." Sof po Jakeovi kouká od doby, co jsou na stejné škole. Nejspíš si jí konečně všimnul a pohnul se správným směrem. Alespoň jedna dobrá zpráva za dnešek. „Pak mi všechno povíš. Parádně si to užij."

„Jasně. Tak buď pozítří od tří ve střehu, kdybych potřebovala pomoct." Záchranná zpráva je přednastavená SMS ve tvaru „volej". Stačí odeslat a já jí obratem zavolám zpátky jako její matka, že musí okamžitě přijít domů. Tolikrát jsem ji už vytáhla z trapných nebo nudných setkání s kluky, ale jednou taky z rodinné oslavy její prababičky a tréninku gymnastiky.

„Nevykecala jsi nic těm klukům, kryju ti záda."