Déšť se snáší na parapet a bubnuje do něj svou rytmickou melodii, která už přes tři hodiny nepřestala hrát. Slunce je zakryté těžkými šedivými mraky, které jsou nacucané další vodou a věstí další nepěkné počasí. Je sobota a Liam by měl být na tréninku, ale odpískal ho kvůli hraní her na PS4, především NHL 17. Pokoušeli se do světa videoher zapojit i Samuela, ale i já jsem daleko schopnější hráč, než on. Jakmile ti dva skončí, bylo mi slíbeno, že mě pustí ke hře s názvem The Last Of Us, postapokalyptický survival horor, i když on sám říká, že se ve hře snad ani jednou nebál. Což se nedá říct o Outlast. Horová hra, kterou k nám jednou přinesl Jake, a s Jeremym v noci hráli. Jen jednou, zbytek dohrávali ve dne.

„Sakra!" kleje Jeremy. V mnoha ohledech jsou si s Liamem velmi podobní. Kromě hokeje a videoher je také spojuje nenávist ke knihám. Sam našel pouze jedinou, a to knihu Guinessových rekordů. Vždycky akorát podrážděně zvedne oči, když kluci nahlas nadávají nebo se radují z gólu.

Vytahuju z trouby plech s čokoládovým koláčem a mám v plánu dát ho na balkón, aby vychladl. Pokládám koláč na parapet zvenku. Naštěstí nefouká vítr, takže nezahání dešťové kapky až sem. Sladké potěšení je prozatím v bezpečí.

Nevím, proč mě napadá podívat se dolů na ulici. Kdyby na protějším chodníku nestáli dva muži, nepřišlo by mi nic zvláštní. Ale oni v tom lijáku stojí, na hlavě natažené kapuce a nejspíš spolu tiše mluví. Už se chci zase vrátit dovnitř, když jeden z mužů vytahuje vysílačku a něco do ní říká. O tři vteřiny později někdo zvoní u dveří. Rychlostí blesku se přesouvám dovnitř a z mého výrazu asi všichni poznávají, co se děje.

„Jsme v prdeli," skučí bratr nešťastně a hledá alternativu k útěku. Ale jsou akorát dvě možnosti. Před vchodem někdo stojí a z okna prostě vyskočit nemůžete, když se nacházíte v pátém patře.

„Dovolená asi končí," konstatuje Sam při pohledu z okna ledově klidným hlasem. Znovu se bytem rozeznívá zvonek. Někdo je nejspíš dost netrpělivý, protože na dveře začíná neurvale bušit.

„Otevřu," hlásím se dobrovolně a se svěšenými rameny se sunu ke vchodu. Otáčím klíčem v zámku a otevírám dveře. Přede mnou stojí tři vážní, vysocí muži se zbraněmi u pasu. Nemám tušení, jestli jsou od policie nebo tajné služby. Ale asi nezáleží na tom, kdo nás chytí.

„Dobrý den," nutím se do úsměvu a snažím se nepůsobit tak vystrašeně, jak se ve skutečnosti cítím. „Můžu vám nějak pomoct?"

„Ano," sahá do náprsní kapsy a vytahuje na mě nějaký odznak. Nestíhám přečíst ani jeho jméno, natož kdo ho poslal. Kluci v obýváku ani nedutají. Stojím na prahu, dveře jsem skoro zavřela, ale křečovitě za zády svírám kliku. Ti muži chtějí dovnitř, vidím to na nich. „Pomůžete nám tak, když ustoupíte z cesty." Cože? Čekala bych, že budu první, po kom sáhne a odtáhne mě do auta. Jenomže já ho vůbec nezajímám.

„Nemůžete jenom tak vtrhnout do cizího bytu," zkouším vypadat maximálně nevinně a vystrašeně, ale oni nereagují. Oči mají chladné a nesmlouvavé.

„Buďte si jistá, že můžeme, slečno," odpovídá mi pomalu nejvyšší chlap a vypadá unuděně. „Máme zprávu, že by se tady měl ukrývat člověk podezřelý z vyzrazení informací, které podléhají nejvyššímu utajení. Příkaz k zatčení jsme obdrželi od nejvyššího soudu." Ráda bych se dál hádala, ale ten muž se rozhoduje, že mě má plné zuby a prostě jde. Na milisekundu pomýšlím, že ho dovnitř prostě nepustím. Ale ten chlap nevypadá, že by mu v jeho cestě měla zabránit malá holka. Nezadržela bych ho, i kdybych se sebevíc snažila. Raději mu uhýbám stranou. S vytřeštěnýma očima sleduju, jak ti další dva vcházejí dovnitř, bez zaváhání se vydávají k Samovi a nasazují mu pouta. On se jim vůbec nebrání, asi by to ani nemělo cenu. Je sice vycvičený, ale pořád je mu kolem dvaceti a proti němu stojí tři ozbrojení muži. Nemá šanci. Přemýšlím, jestli něco neudělat. Cokoli. Vteřinu pomýšlím, že situace je dost vyhrocená a mohla by se třeba objevit jedna z mých schopností. Ale nic se neděje, a když Sama vyvádějí ven, věnuje mi poslední významný pohled a mizí na chodbě. Ti chlapi bez jediného slova odcházejí. Nechali nás tady, aniž by se vyptávali. Očividně jsou si jistí, že nám Samuel nic neřekl. A i kdyby, nás soudit nemůžou.

„Co to sakra bylo?!" rozhazuje Liam rukama a vypadá rozrušeně. Přibíhám k oknu a sleduju, jak Sama strkají do auta se zatmavěnými skly a odjíždějí. „Oni ho zatkli a prostě odvedli? Co s ním bude?"

„Panika ničemu nepomůže," promlouvá Jeremy překvapivě rozumně. „Uklidni se."

„Uklidni? Já myslel, že na útěku jste především vy dva, ne Samuel! Proč teda sebrali jenom jeho?"

„Jak to máme sakra vědět?" Jenomže v tu chvíli se bratrovi v hnědých očích leskne poznání. Ano, sice ve škole propadal téměř ze čtyř předmětů, ale je to nejvšímavější člověk, jakého znám. Umí si dát dvě a dvě dohromady, což mně občas chybí. Něco ho napadlo. „Buď se nás Nichols snaží prostě vystrašit, aby nám dal lekci, nebo je to v plánu. Vzpomínáš, co říkala Harrisová? Schopnosti se často objeví ve vyhrocené situaci. Asi se nám snaží podobnou situaci naservírovat přímo pod nos."

„Co je vyhroceného na tom, když se zamkneme v bytě?" rozhazuje Liam rukama.

„Já jim do hlavy nevidím, to za prvé. A za druhé nemáme v plánu tady zůstat," rozhoduje i za mě Jeremy a já přikyvuju. „Možná nás sledují, možná ne. Jediný co vím je, že jim chci naše chycení co nejvíce znepříjemnit. Za dvacet minut odcházíme, rozmysli si to." S bratrem si jdeme sbalit svých pár věcí, i Liam se dává do pohybu. Ale on to dělá ze zvědavosti. Nic mu nehrozí. Když nás chytí, maximálně ho pošlou domů a donutí podepsat nějaký papír o mlčenlivosti. Takže jde, aby se dozvěděl, co dál. Bere to jako hru na schovávanou, nepotřebuje si balit ani žádné věci. Stačí mu peněženka, klíče od bytu a telefon.

„Pořád nechápu, proč sbalili jenom Sama," ozývá se Liam, jakmile opouštíme jeho byt. Polévá mě nervozita.

„Myslím, že buď jde o něco promyšleného, nebo velikou náhodu. Třeba se nějakým nedorozuměním dostal na oddělení zatykač jen na Sama," krčí rameny. „Děláš s autama. Teoreticky bys měl umět nastartovat auto bez klíčů," konstatuje bratr jen tak náhodou.

„Není to tak snadný, jak to v amerických filmech vypadá. Navíc to jde jenom u starých aut. Proč?" Oba dva mlčíme a Liamovi rychle dochází, proč se bratr tak zajímá. „Ne! Ty chceš ukrást auto?"

„Nádraží bude obsazené lidmi ze školy a policajty a počasí se akorát zhoršuje. Takže ano."

„Já nebudu krást auto."

„Podívej," oslovuju ho, „už takhle jsme ve strašném problému. Jedno ukradené auto nic nezmění."

„Ne, to vy jste v problému. Já s tím nemám nic společného."

„Srabe," vrčí Jeremy skoro naštvaně. Prudce se zastavuje. Srdce mi začíná bušit o něco rychleji, protože vím, že bude první, který si něčeho všimne. Chytá mě za ruku a směřuje na druhou stranu. Všímám si, že nedaleko od nás zastavuje auto a z něj vystupují tři postavy. Klidně a pomalu, ale černé kanady a tmavou bundu poznávám zdálky. Takovou na sobě měli studenti posledního ročníku, když se chystali na terénní cvičení.

„Běžte," popostrkuje mě bratr opačným směrem, než kterým se za námi vydávají postavy. Automaticky zahýbáme do první úzké uličky a rychle jí probíháme. Ocitáme se na zvláštním dvorku se spoustou kontejnerů a popelnic. Liam ukazuje na odbočku doleva. Neváháme ani vteřinu, ale Jeremy, který jde jako první, se prudce sráží s někým, kdo nám vyrazil naproti. Kvůli tmě a sílícímu dešti nevidím, co přesně se děje, ale když se klubko končetin zastavuje, spatřuju Jeremyho, na jehož krku se leskne ostrá čepel.

„Ty idiote!" skučí bratr. „Slez ze mě."

„Co tady děláte?" vstává Jake a pomáhá bratrovi na nohy. Až teď si všímám Sofii a jejího brášky, kteří se k nám přibližují. Kamarádovi nemusí nikdo odpovídat, dochází mu, co se děje. „Musíme zmizet." Jenomže čas, který jsme měli, právě vypršel. Z každé ze tří ulic, které vedou na nádvoří s kontejnery, jde někdo naproti nám. Někteří svírají baterky a vidím akorát jejich temné siluety. Odtud nemáme kam utéct. Sami jsme se zavedli do pasti. Jsou tak blízko, že dokonce poznávám samotného Harrise, který přihlíží, jak starší studenti srážejí na zem Liama a Jeremyho, protože stojí nejblíže. Vůbec se s nimi nepářou, pouta řinčí. Kolem mě, Jacoba, Sofii a jejího brášky se pomalu stahuje kruh lidí. Netváří se naštvaně, dokonce si to snad užívají. Ale něco je drží zpátky, drží se na jakési pomyslné hranici.

„Nechceme problémy," promlouvá Harris a dělá krok blíž, než ostatní. Ukazuje prázdné ruce na znamení míru a mně dochází, co jim tak vadí. Jacob. Je ozbrojený a patří k Organizaci. „Pomalu polož tu zbraň. Neublížíme ti, pokud nás k tomu nedonutíš." Samozřejmě. Oni mají strach, že Jake použije svou zbraň a já stojím až moc blízko. Vybavuje se mi, co mi jednou říkal Samuel. Chtějí Jakea ve vězení za to, co provedl. A on ví, že jestli se jim dostane do rukou, je po všem. Proto se rozhoduje jednat. Natahuje se, omotává mi ruku kolem krku a přikládá mi zbraň k hlavě.

„Jenom se odtud potřebuju dostat," šeptá mi do ucha a dělá krok dozadu. „Nechte mě odejít," promlouvá k Harrisovi.

„Neublížíš jí, jste přátelé," prohlašuje Harris sebejistě, přesto nedovoluje studentům přiblížit se.

„To jste vzali kde?" odfrkuje si a trochu přidává na stisku. Třeštím oči a lapám po dechu, překvapená a trochu vyděšená. Moje reakce Harrisovi očividně stačí.

„Nechte ho jít," nařizuje studentům a ti se přemisťují tak, aby jedna ulička byla úplně průchozí. „Jestli se jí něco sta-"

„Chovejte se slušně a nezkřivím jí vlas." Jacob se mnou vychází na hlavní ulici a kolem nás zrovna projíždí zpomalující autobus. Jake mě pouští a zbrkle zasouvá zbraň za pásek a schovává bundou. Popadá mě za loket a vydáváme se směrem k autobusu. Akorát zatavuje na zastávce a očividně na nás čeká. Naskakujeme dovnitř, řidič za sebou zavírá dveře a oba se vyčerpaně svážíme na sedačky.

„Promiň," omlouvá se mi. „Nechci jít sedět." Chápavě přikyvuju, ale stejně se snažím zakrýt, jak se mi třesou ruce. Necháváme se odvézt až na konečnou stanici a vystupujeme na liduprázdném autobusovém nádraží. Z nebe se znovu spouštějí provazce studené vody, což jenom přidává na pochmurné atmosféře opuštěného nádraží.

„Vždyť skoro přestalo," vzdychá Jacob a natahuje ruku zpod stříšky jedné ze zastávek. Dovoluje dešti smáčet mu kůži, pak ji zase stahuje a věnuje mi kajícný pohled. „Tady se asi rozloučíme. Nemůžu se nechat chytit, ne, když..." Nestíhá doříct větu, protože zachytává stín vedle zastávky. Dělá akorát jeden krok a zastavuje útok jednoho z maturantů. Během jedné vteřiny se ale objevuje i druhý maturant, povaluje Jacoba na zem a nocí zní bolestný výkřik. Do dalších několika vteřin má Jake nasazená pouta.

Mohla bych se pokusit utéct, ale nemělo by to smysl. Oni jsou vycvičení a očividně jsou rozdělení do dvojic. Já sama bych se dalek nedostala. Je čas uznat porážku a sníst, co jsme si nadrobili.

Jeden z nich mě bere za loket a navádí, jakým směrem se mám vydat. Druhý se drží u Jacoba, naprosto ignoruje, že se mu po každém kroku podlomí koleno a bolestí se celý třese. Nepostřehla jsem, co mu provedl, ale očividně ho zranil.

Ten, co kráčí vedle mě, se zastavuje. Až teď se odvažuju podívat se mu do obličeje. Dyllen mě s ním seznamoval hned první den na ostrovech. Vybavuju si jméno Colton. Zaskakuje mě, když si sundává svou nepromokavou bundu a podává mi ji. Tváří se tak přátelsky, že snad ani není možné, že právě pomáhal sejmout Jakea.

„Děkuju," drkotám. „Můžeme na chvíli zastavit?" ptám se ho potichu.

„Proč?"

„On sotva jde," ukazuju na Jakea. Colton přikyvuje.

„Rossi, počkej." Ross. Jméno je mi povědomé, ale konkrétní obličej si nevybavím.

Nechávají Jacoba sednout si na nejbližší lavičku. Kamarád je samou bolestí bledý jako sníh a najednou je mu úplně jedno, že na něj prší.

„Bez blbostí," varuje mě Colton, když si klekám k Jacobovi a co nejopatrněji vytahuju nohavici od kalhot. Což je samo o sobě dost složité a zraněný se musí hodně přemáhat, aby nenadával.

„Vyhozený?" hádá Colton, když spatřuje fialovo-modré zbarvení kůže.

„Asi," váhám.

„Ty jsi zdravotník, postarej se o to," šťouchá Colton do svého kolegy. Ross. Najednou si vzpomínám na kluka, který si první den v jídelně přisedl k našemu stolu. Blonďaté vlasy, tmavě modré oči a velká jizva, která se táhne od spánku, přes zadní část tváře až skoro ke klíční kosti. Je daleko děsivější než kdokoli, koho jsem kdy potkala. Jestli bych si měla vybrat něčí přítomnost, tenhle kluk by byl poslední na mém seznamu. V očích má něco temného, co mě varuje, ať se držím zpátky. Dyllen mi řekl, že všichni studenti na škole, kteří nejsou dětmi hvězd, jsou sirotci, bývali závislí nebo nezvladatelní. Občas máte pocit, že člověk něco tají. On skrývá něco děsivého.

Blonďák beze slova přichází k Jakeovi blíž.

„Podrž ho," promlouvá Ross a Colton přitlačuje Jakea k lavičce. Nikdy jsem si koleno nebo rameno nevyhodila, nicméně jsem byla svědkem mnoha situací, kdy se to stalo někomu jinému. A vím, že následky to má vždycky stejné. Ohromnou bolest, která dokáže rozbrečet i na první pohled drsné chlapy.

Po zákroku, který trvá tak tři vteřiny, od Jacoba zase odstupují. Ten zatíná ruce v pěst a snaží se nabrat do plic dech. Už není tak bledý, jeho obličej spíše nese nádech do zelena. Colton Jakeovi sundává pouta, teď jim určitě neuteče.

Ozývá se zachrčení vysílačky a spolužák ji zvedá.

„Ano, pane. Jsme na cestě, možná byste pro nás mohli zajet. Ano, máme oba, ale trochu jsme pochroumali Jacoba."

***

„Můžete mi laskavě vysvětlit, co jste si mysleli?" Nichols na nás nekřičí. Naopak, mluví ledově klidným hlasem. Možná by bylo lepší, kdyby řval. K jeho mohutné postavě ve vojenské uniformě by to sedělo. On ale jenom sedí za stolem a skenuje nás svýma tmavýma očima. Vadí mi to daleko víc, než kdyby nervózně chodil po místnosti a zvyšoval hlas. Já, Jeremy a Sam sedíme v řadě na židlích před ním. Dozvěděli jsme se, že Samuela sice zatkla armáda, ale na rozkaz Nicholse. Jeremyho teorie byla správná, byla jen náhoda, že dostali zatykač pouze na něj. „Počkejte. Vy jste nemysleli!" bouchá pěstmi do stolu a já úlekem nadskakuju. Nichols je jako sopka před výbuchem. Stačí ten nejmenší podnět a vybuchne. Všechny nás přejíždí očima a nakonec se pohledem zabodává do Sama. „Nemusíš se na ostrovy ani vracet. Jenom kvůli tomu, žes celé ty roky neměl jediný vroubek, tě nepředám zpátky armádě. Víš, co by to znamenalo?" Sam mu neodpovídá, jenom mu statečně pohlíží do očí. „Mluv."

„Nevím."

„Jsi voják a podle toho by tě taky soudili. Vojenský soud. Nezní to pěkně?" odvrací se od Sama a tentokrát očima protíná nejdřív mě, pak bratra. „S vámi dvěma si ještě promluvím ve škole. Výčet trestů se dozvíte hned, je dlouhý a měli byste se ho začít učit nazpaměť!" V očích mě štípou zrádné slzy, ale jsem odhodlaná neplakat. „Ještě před tím, než odsud odejdeš, mi řekni, proč jsi jim proboha pomáhal," obrací svou pozornost zase na Samuela.

Představení může začít.

Sam kroutí hlavou na znamení, že mluvit nebude.

„Jak myslíš." Nichols bere svou židli a sedá si přímo přede mě. „Lori? Co mi k tomu řekneš?" Jasně, že si vybral nejslabší článek naší malé skupiny. „Podívej se na mě." Poslušně zvedám zrak a ani nemusím hrát vystrašenou. „No?"

„Proč se nezeptáte mě?" I Jeremy začíná hrát svou roli.

„Tak co?" Nichols bratra úplně ignoruje a promlouvá daleko měkčím hlasem. „Pověz mi, co se stalo a možná ten seznam trestů trochu zkrátíme."

„My jsme... my jsme Sama vydírali," sklápím zrak a srdce mi začíná bušit jako o život. Lhaní mi nikdy moc nešlo, ale musím se snažit. Kdyby k tomu všemu navíc ředitel zjistil, že mu právě lžeme, asi by se přestal ovládat.

„Nic mu neříkej!" vyhrkává Jeremy. „Stejně žádnej seznam nezkrátí."

„Vyveďte ho ven," nařizuje Nichols a Harris se odlepuje od stěny. Otevírá dveře, něco naznačuje rukou a dovnitř vstupují dva maturanti, kteří Jeremyho vyvádí z místnosti pryč. Nacházíme se v prvním patře kancelářské budovy na pokraji Londýna. Je opuštěná, nicméně udržovaná.

„Můžeš pokračovat," vyzývá mě klidně Nichols.

„Jeremy objevil svou schopnost. Už před tím, než jsme jeli na výlet do Tórshavn. Měl to celé vymyšlené, ale potřeboval, aby nás někdo dostal z ostrovů. Napadl ho Sam a ukradl o něm nějaké informace. Z archivu, který máte ve škole." Díky bohu Dyllenově ukecanosti! „Byly tam zmínky o jeho bratrovi. Jeremy s Liamem hrál před půl rokem zápas v Edinburghu a kvůli pár náhodám si ho zapamatoval..." melu páté přes deváté.

„Jakým náhodám?" mračí se ředitel.

„Jeremy a jeho tým si dělali z Liama legraci. Jenomže jim to nestačilo, chtěl si z něj vystřelit pořádně a od Liamových spoluhráčů vyprosili adresu, kde Liam bydlí. Hned na to Liam Jeremyho fauloval a Jer skončil v nemocnici. Proto si ho zapamatoval a měl i jeho adresu. Našel si Liama na britském svazu hokejistů a ke všemu si všiml, že Liam a Sam mají na předloktí stejné tetování." Začínám věřit sama sobě! „Za pomocí své schopnosti přinutil Sama, aby souhlasil s tím, že půjde s námi. Slíbil mu, že když nás dostane do Anglie, dá mu adresu na Liama."

„Proč jste se stavěli v Inverness?"

„Jeremy chtěl na svůj maturitní ples," povídám potichu s očima upřenýma do země. „Kvůli tomu, že jsme se dostali na ostrovy, neodmaturuje. Chtěl být alespoň tam. Po plese nás Sam nechtěl nechávat samotné, tak nás vzal sebou do Londýna, kde byl i Liam. T-to je všechno."

Ředitel nějakou dobu přemýšlí, studuje můj i Samův výraz. Hledá nějakou trhlinu.

„Proč si nás nekontaktoval, jakmile si našel bratra?" ptá se. Nichols Sama vyhodit nechce, ale musí zůstat spravedlivý. Možná nám nevěří, ale pokud najde uvěřitelnou záminku, aby mohl zůstat, chytne se jí. Nichols musí o projektu MKULTRA vědět první poslední. Svou roli možná hraje i soucit.

„S tou schopností, co Jeremy má? Je snadné člověka donutit dělat věci, co nechce."

„Jakou má schopnost?"

„Vyvolává v lidech strach. Dokáže vás pomocí strachu přimět prakticky k čemukoli."

Ředitel chápavě přikyvuje, situace se poměrně rychle obrací v Samův prospěch. Což je to, co jsme chtěli. Ale Nichols se vyptává dál.

„Tys o tom věděla? Že tvůj bratr objevil svou první schopnost a chystá se Sama vydírat?" Mohla bych říct ne, ale tím bych přihoršila jen Jeremymu. Jsme v tom od začátku spolu, takže to tak bude i dál.

„Věděla," přikyvuju.

„A ani ses ho nepokusila varovat?"

„Varovat? Za to, že mi neřekl o Jhonasovi? Nebo že lhal o Sofiiných rodičích?" Dobře, tohle není vůči Samuelovi fér.

„Dostal příkazem ti o smrti rodičů tvojí kamarádky lhát."

„Od koho?" mračím se.

„Ode mě." Do prdele. Sam přiznal, že mi lhal. Ale už neřekl, že to dostal příkazem.

„Proč si myslíte, že bych se ho měla pokoušet varovat?"

„Nevím, myslel jsem, že jsi lepší člověk. Očividně jsem se spletl," kroutí nechápavě hlavou, v očích pohrdání.

Rozhovor se mnou končí a dál už se Nichols obrací na Sama.

„Byly nějaké problémy?"

„Jenom jeden." Sam vypráví o incidentu, kdy nám Phil zachránil život. Ale Phila z celého příběhu vynechává a hrdinu dělá z Jeremyho.

„Fajn," vzdychá Nichols. „Jestli je to skutečně tak, jak říkáte, přijmi mou omluvu. Budu rád, když se s námi vrátíš na ostrovy a budeš pokračovat ve své práci. Co se týče tvého bratra..."

„Všechno jsem mu řekl."

„Ano, to mi došlo, když při zatčení vyřvával na celý Londýn, že o dětech hvězd všem poví," říká pobaveně. „Pokud by měl zájem přidat se, nikdo mu bránit nebude. S jeho výcvikem to sice bude trochu náročnější, protože je ve věku našich vycházejících studentů, ale už jsem zažil i horší." Jejich rozhovor vnímám jenom napůl. Zezdola se ozývá zvláštní rána.

„Co to bylo?" vyhrkávám. Oba mi věnuje zvláštní pohled. Jenomže pak přichází střelba. Okno v kanceláři se tříští na tisíce kousků a dovnitř prolétává malá kovová nádobka, ze které začíná unikat plyn. Nichols se po plechovce vrhá a zase ji z okna vyhazuje. Se Samem vyskakujeme na nohy ve chvíli, kdy se rozlétají dveře do kanceláře a dovnitř vtrhávají muži v maskách. V rukách svírají zbraně a z chodby se do místnosti valí dým se zvláštní vůní. Jeden z maskovaných mě hrubě bere za zápěstí, ale Sam ho ode mě silně odstrkává a už se napřahuje, že mu jednu vrazí, ale druhý chlap zvedá zbraň a míří přímo na něj.

„Pohni!" štěká rozkaz muž se silným přízvukem. Vidím akorát šedavou mlhu, když mě strká směrem ven. V očích mě začínají štípat slzy. Ani ne kvůli nastalé situaci, ale kouři, kterého je cestou po schodech stále víc. Že se dostáváme ven, poznávám jenom díky studenému vzduchu a větru. Zrovna jeden z mužů udeřuje Jeremyho pažbou zbraně do zátylku, sklání se k němu a do ruky mu zapichuje injekční stříkačku s neznámým obsahem.

Okamžitě se mi vybavuje můj nedávný sen.

Nakládají bezvědomého bratra do auta a hned za ním následuje Jacob, který se ani nemůže bránit. Zacházejí s ním naprosto stejně jako s Jeremym. Mužů v maskách je tu nespočet a jeden z nich vyráží ke mně. Dělám krok dozadu a do někoho vrážím. Je to Samuel, který mě strká za sebe. Ale nemá moc šanci se bránit. Ne, když jsou v přesile a navíc ozbrojení.

Tohle je zlý sen.

Sen....

„Bereme ji s sebou?" prohazuje jeden z chlapů k ostatním. Baví se o mně. Všímám si, že jsem venku zůstala sama.

„Jedno místo navíc nás nezabije, třeba bude k něčemu," rozhoduje někdo. Popadají mě cizí ruce a nutí udělat pár kroků k chlapovi, který v ruce drží stříkačku. Snažím se cukat, ale stejně nakonec pociťuju bodnutí v rameni. „Naložte ji a jedeme!"

Ani se neobtěžují s tím mě omráčit, jako to udělali s ostatními. Poutají mi ruce plastovými pásky a naznačují, že mám vlézt do otevřené dodávky. Nic jiného mi ani nezbývá. Zavírají za mnou dveře a já se ocitám v neprostupné tmě. Startují motor a dodávky se rozjíždějí neznámo kam. Netrvá dlouho a já přestávám cítit strach, nevnímám pohyby auta a cítím se jako opilá, odříznutá od skutečného světa. Víčka mi těžknou a já kvůli neznámé látce rychle usínám.

A na závěr poděkování všem, kteří se dostali až sem.

Mockrát vám všem děkuju!