Věnováno @trpaslice, @-Scika- a @ell_m9

„Akorát včas, zrovna jsem se začínal nudit," oznamuje mi bratr šeptem a zvedá se, aby mohl jít otevřít dveře. Zamkli jsme a klíče nechali v zámku, Sam by se sem nedostal ani za pomocí drátků. S napětím se odvracím od televize. „A hned dvojitá porce!" Samuel stojí ve dveřích a není sám. Nemusím ani odhadovat, kdo je to. Podoba je jasná, až na oči. Zatímco má Sam duhovky tmavé, i na dálku vidím, že Liamovo oči jsou zářivé, zelené nebo modré. Celkově vypadá jako každý jiný kluk v Jeremyho věku. Nacházím Samovo oči a on nenápadně ukazuje zvednutý palec. Oddechuju si, jako kdybych se já měla setkat se ztraceným bratrem.

Probíhá krátké představení, během kterého se Liam zdá být trochu plachý. Ale nejspíš se pořád vzpamatovává z šoku, a vsadím se, že ne pouze z jednoho. Určitě bych nikdy neuhádla, že ten, co byl včera hvězdou na ledě, stojí ve stejné místnosti a nervózně se rozhlíží.

„Stěhujeme se," oznamuje Sam. „Liam má nedaleko odsud byt. Bude to pro nás daleko bezpečnější." Jejich setkání proběhlo nejspíš ještě lépe, než jsem očekávala. Dovolí nám obsadit jeho byt a ani nevypadá, že by vzdoroval. Ať už si řekli cokoli, jsem ráda, že alespoň tahle věc vyšla. Ze Samuela opadlo napětí, které se s ním táhlo od příjezdu do Londýna. Dost mě překvapuje, že nás Liam u sebe nechá, dva cizí lidi a bratra, kterého několik let neviděl.

Všímám si, že na mě Liam zírá delší dobu, než je slušné.

„Co je?" nedá mi to.

„Já... teda, vy dva..." ukazuje na Jeremyho. „Fakt máte nějaké speciální schopnosti?" Očima oba střílíme k Samovi a on krčí rameny, jako by se omlouval, že mu o nás bez nás něco prozradil. Ten, který tolik dbá na bezpečnost a pravidla někoho zasvětí do světa dětí hvězd. Chápu, proč je Liam nesvůj. Na jeden večer dostal obrovské množství informací.

„Jeremy."

„A ty?"

„Zatím ne," uvádím na pravou míru.

„Jak to?" vyptává se dál.

„To je složitý," odpovídá Samuel za mě a strká do kapsy šek na peníze, který Jeremy včera vybojoval.

„Tos byl ty?" vyvaluje Liam oči.

„Ty vtipálku!" směje se Jeremy a loktem drcá do Sama, který ho akorát smaží očima. „On se na bruslích skoro neudrží. Ale víš, my dva se už známe. Pamatuješ na přátelák v Edinburghu před půl rokem? Hráli jste s Inverness a dostávali jste pořádnou nakládačku. Sejmul si jednoho nebožáka, kterýho převezli rovnou do nemocnice. Ten chudák jsem byl já."

„Měl si blbý kecy, dobře ti tak," odpovídá mu bez mrknutí oka a tentokrát se začíná smát Sam. Snad poprvé od doby, co ho znám, vidím, jak se směje. „Co že se ti stalo? Trenér mi to neřekl."

„Ono stalo? To ty ses stal! Otřes mozku, zlomená klíční kost a pohmožděný čtyři žebra."

„Neměls provokovat," krčí Liam rameny, žádná lítost nepřichází. A upřímně? Ani ji nečekám. Jeremy jde často přes čáru a snad poprvé se mu to vrátilo.

„Slyšel jsem, že si dostal stopku na pět zápasů," pokračuje Jeremy.

„Kdo by nedostal," vzdychá. „Přiznávám, bylo to schválně, ale nečekal jsem, že to bude mít takové následky. Prostě..." přestávám je vnímat a přicházím za Samem do malé kuchyňky. Akorát z ledničky vytahuje naše skromné zásoby jídla a vytahuje jie ze zásuvky.

„Takže všechno v pohodě?" chci vědět.

„Naprosto," přikyvuje. „Věděl o mně, ale neměl nejmenší šanci mě najít."

„Pamatuje si něco?" narážím na projekt MKULTRA, o kterém jsem se nedávno dozvěděla.

„Ne," kroutí hlavou a zdá se být rád. „Jako Dyllen, má tři roky totální okno. Nepamatuje si ani, jak se od nich dostal a kde se vzal v Anglii. Ale to je teď už jedno," usmívá se skoro přátelsky.

„Napadlo mě, jak bys mohl zůstat ve škole," oznamuju mu a začínám vykládat, co za ‚úžasnost' vyplodil můj mozek.

***

Přesouváme se k Liamovi do bytu a já se nestačím divit. Co jsem tak pochytila, je mu devatenáct, nebo za chvíli bude. Na kluka v jeho věku vypadá malý byt celkem uklizeně. Minimálně je vidět na podlahu, což se třeba o Jeremyho pokoji říct nedá. Ani já nejsem zrovna nejpořádnější, rozhodně méně, než jiné holky, ale jak tak koukám, Liam by mě s klidem strčil do kapsy.

„Koupelna a záchod," ukazuje Liam na první dvoje dveře. „Kuchyně tam. V lednici něco k jídlu je, ale zázraky nečekejte."

„Dokud to jídlo nezačne žít vlastním životem a produkovat penicilin, jsem s tím v klidu," ujišťuje ho Jeremy. Ještě než se chystáme jít všichni spát, sedáme si do kuchyně. Chci Jeremymu vyklopit svůj plán hned, protože od teď můžeme čekat tajnou službu prakticky každou minutu.

„To, co jsem ti včera říkal o dětech hvězd, schopnost a škole," nadhazuje Sam směrem k Liamovi. „Věříš mi?"

„Zní to šíleně a pořád jste mi nikdo nic neukázal. Ale věřím tomu, že nemáš zrovna normální práci. To ti musí zatím stačit."

„Kdyby byla možnost jít na Faery, šel bys?" Není to vůbec vůči Liamovi fér a já chápu, kdyby řekl, že ne. Přeci jenom, tady je doma, má práci, úspěchy v hokeji, zařízený byt, určitě přátelé. A chtít po něm, aby všechno opustil, je až moc. Jenomže Liam je momentálně Samova priorita a pokud se rozhodne zůstat tady, zůstane i Sam. Musí dohnat ty ztracené roky, které od sebe byli oddělení.

„Myslíš tím odstěhovat se na ostrov, kde nic není a všechno nechat tady?" Na tohle Sam nemůže nic říct. Myslím, že vím, jaká volba jasně převažuje. „Co by to pro mě znamenalo?"

„Výcvik v první řadě, pak časem i nějaká spolupráce s tajnou službou a armádou, zahraniční mise."

„Snažíš se ho naverbovat do toho šílenství?" nechápe Jeremy a já si vzpomínám sama na sebe, když jsem nechápala, proč se snaží zlanařit Terryho. Bratr se obrací na Liama a promlouvá až překvapivě vážně. „Pokud máš rozum, vykašleš se na to. Není o co stát."

„Já si to musím promyslet," odpovídá Liam neurčitě.

„S tím počítám," přikyvuje Sam.

„Když mě omluvíte," zvedá se od stolu, „já si jdu lehnout. Musím zítra do práce."

„Kde děláš?"

„V autodílně hned tady za rohem. Dobrou noc."

„Dobrou," loučíme se sborově.

„Počkej ještě, Jeremy," zastavuje ho Sam.

„Napadlo mě, jak by Sam mohl dál zůstat na škole."

„A to mám začít skákat do stropu radostí?" bručí bratr a já ho pod stolem kopu do holeně. „Au! Co? Nebudu lhát, ne?"

„Můžeme předstírat, že jsme ho donutili," vysvětluju. „Máš svou schopnost, pomocí té bys ho dokázal přimět dělat prakticky cokoli. A to se taky stalo – navíc si měl v rukávu informace o Liamovi. Co ty na to?"

„Má to jenom dva háčky," bere si slovo Sam. „Musíš s tím souhlasit, což se ti asi nebude moc chtít. A pak si nedovedu představit, co všechno vyfasujete za tresty. Vy budete ti špatní, co utekli a ke všemu vydírali zaměstnance školy. Šíleně si to odskáčete," varuje nás bez obalu. To je jediná věc, která mě děsí. Nejde ani tak o samotný návrat, ale to, čím nás potrestají. Uklízení cesty a natírání střechy nejspíš byla procházka růžovou zahradou. Ale už jsme něco rozjeli a je třeba dotáhnout to do úplného konce. Sam by kvůli nám nejspíš přišel o práci, je správné zařídit, aby se to nestalo.

„Mě už je to jedno," vzdychá Jer. „Co ty?"

„Uděláme to."

Naše malá porada končí a já si jdu rovnou lehnout. Okolí se noří do ticha, jakmile odkládám naslouchátko.

*

Otevírám oči a polévá mě chlad. Marně rukou šmátrám po mém nejvěrnějším pomocníkovi, ale naslouchátko nikde. Hned se mě zmocňuje panika - na úplné ticho jsem zvyklá, ale ne takhle. Člověk se na sluch spoléhá například ve tmě, když nevidí. Jenomže já nevidím, ale prakticky ani neslyším. Po pár vteřinách paniky si všímám mdlého proužku světla, který proniká škvírou skrze pootevřené dveře. Nepamatuju si, že by v Liamovo bytě byly dveře přímo naproti gauči. Až teď mi dochází, že ležím na tvrdé studené zemi, takže prudce vyskakuju na nohy. Pomalu se přibližuju ke dveřím a dotýkám se kliky. V tahu mi ale zabraňuje vzdálený, tlumený zvuk. Nedokážu ho jistě identifikovat, ale povědomě vím, že někdo křičel.

Pouštím kliku a přesouvám se tak, abych nahlédla do místnosti pouze skrze škvíru. Chvíli nevidím nic, než bílé světlo. Jenomže jakmile zaostřuju, přeju si, abych neviděla nic. Dávám si ruku před pusu, což je moje reakce na strach, snad až šok.

Jeremy sedí připoutaný k židli, tělo má pomlácené a snad spatřuju i slzy. Už jenom to mě nevyslovitelně děsí. On nepláče. Nikdy. Najednou vím, kdo to křičel. Koutkem oka zaznamenávám pohyb. K bratrovi přichází chlap v černé kapuci, nevidím mu do obličeje. V ruce třímá železnou tyč a napřahuje se. Musím se druhou rukou přidržet zdi. Chlap udeřuje Jeremyho do nohy a já jsem si jistá, že takový náraz kost nemohla vydržet. Další přidušený výkřik, odmítavé kroucení hlavou. Ten muž ho vyslýchá a Jeremy odmítá mluvit. Oči mi ujíždějí směrem doleva. Na zemi leží schoulená postava, v kaluži vlastní krve.

Samuel.

*

Prudce sebou trhám a posazuju se na rozloženém gauči. Koukám přímo na Sama, který si mě starostlivě prohlíží. Aniž bych nad svou reakcí přemýšlela, vrhám se mu kolem krku a snažím se uklidnit. Objetí mi bez váhání opětuje a já si na chvíli připadám jako malá holka, která se bojí příšery ve skříni, tak ji přišel někdo zachránit.

Opatrně se od něj odtahuju a očima kontroluju Jeremyho. Je rozvalený vedle gauče, s tělem napůl na matraci, napůl na podlaze. Natahuju se pro naslouchátko a snažím se nabrat vzduch do plic.

„Už dobrý?" ptá s trochou pochybností v hlase.

„Jenom se mi něco zdálo." Znovu se ujišťuju, že je Jeremy v pořádku. „Díky, že si mě probudil. K-kolik je hodin?"

„Půl třetí, zkus ještě usnout."

„Jo," přikyvuju. Nechávám si naslouchátko a zavírám oči. Ale tlukot vlastního srdce mi nedovoluje spát. Jakmile zavřu oči, vidím zraněného Jeremyho. Samovy mrtvolné oči. Neklidně se převaluju a vnímám všechny zvuky. Bratrovo tiché oddechování, hučící ledničku v kuchyni a sílící ruch z ulice.

Liam těsně po páté ráno vstává a za dvacet minut se ozývá klapnutí dveří. Nemůžu dál ležet, protože mě bolí celé tělo. Chtěla bych spát, ale usnout se mi nedaří. Vstávám a dělám si procházku do koupelny. Oči mi slzí od únavy, mám je zarudlé jako po dvou hodinách strávených v chlorovaném bazénu.

Zastavuju se v kuchyni a natáčím si sklenici vody. Málem ji pouštím, když se někdo dotýká mojí ruky.

„Jsi v pořádku?" stará se.

„Jo. Jenom už jsem nemohla usnout."

„Jak hodně zlé to bylo?"

„Jeremyho někdo mučil a tys byl mrtvý," odpovídám tiše.

„Byl to jen sen. Jeremy už několik hodin chrápe pořád stejně, nic zlého se mu neděje. Pojď si lehnout."

„Dneska už mi spánek asi nevyjde," kroutím odmítavě hlavou.

„Ale vyjde," přesvědčuje mě a ukazuje na gauč. Lehám si zpátky a on si s sebou bere židli z kuchyně a staví ji kousek od místa, kde se zachumlávám do deky.

„Budeš mi vyprávět pohádky?"

„Když budeš chtít, tak klidně." Abych byla upřímná, stačí mi, když vím, že někdo kousek ode mě je vzhůru a v pozoru, kdyby se něco stalo. Cítím se daleko bezpečněji. Kdo by se ale necítil bezpečně s člověkem, co má u sebe zbraň? „Jak jste se seznámili s Philem?"

„Tak to je celkem dobrá otázka," rozmlouvá se hned. „Víš, Jeremy je možná jako následovník trochu opožděný se svými schopnostmi, ale na Phila nemá. Jeho největší zbraní je oheň, protože se narodil v létě, jako ty. Ale tu schopnost má tak... tři roky," odhaduje. „A objevil ji úplně náhodou, když přijel na Faery jako zástupce trenéra sebeobrany, který odjel na misi. Během jednoho tréninku jsem kvůli němu málem uhořel." Vypráví to jako vtipnou historku, ale jsem si jistá, že před třemi roky se nesmál. „Začalo mi hořet triko, ale tím to jenom začalo..." povídá dál a já skutečně usínám.

Druhé probuzení je daleko klidnější a hlavně už je světlo. Hodinky ukazují půl dvanácté a Jeremy se pořád nachází v té samé poloze, v jaké jsem ho zastihla v noci. Živý a v zdravý. Hned si všímám Samuela, který sedí v kuchyni a tiše s někým telefonuje. Vypadá vážně a něco si čmárá propiskou do novin. Když přicházím blíž, spatřuju jenom čáry, které nedávají žádný smysl. Chci se odebrat do koupelny, ale on mi naznačuje, že mám zůstat a podává mi telefon. Zasedám ke stolu a on rty naznačuje jméno ‚Phil'.

„Haló?" ozývám se.

„Ahoj, Lori. Jak se máš?" Jeho hlas je skoro až milý.

„Ujde to."

„Sam mi řekl o tvém snu. Nic pěkného. Pověz mi, co bylo ve tvém snu s tebou."

„Nic. Já se na všechno koukala z jiné místnosti. Mně nikdo neublížil. Proč?"

„Měla si pocit, že je to skutečné?"

„Chvílemi jo. Proč se ptáte?" zkouším to znovu.

„Sny nemůžeš brát na lehkou váhu, ne ve svojí situaci."

„V jaký situaci?" nechápu a začínám být zoufalá z jeho mírného hlasu a Samova vážného výrazu.

„Svou schopnost můžeš čekat každým dnem a nikdo neví, co přesně to bude. Největší předpoklady jsou pro oheň, protože jsi narozená v létě, ale zbylé dvě, to je loterie. A zatím to vypadá, že tys vyhrála něco ve smyslu předtuch. Je to vzácná schopnost, ale je."

„Cože?" probírám se z ospalosti. „Chcete mi říct, že se to stane?"

„Nevylučuju to. Ale hlavně žádnou paniku. Pořád mohlo jít o obyčejný sen."

„A co když ne?"

„Tak stejně průběh událostí nezměníš, i kdyby ses snažila sebevíc. Pokud je tvou schopností vidět střípky budoucnosti, tak se to stane. Nemůžeš to změnit. A to je na tom to nejhorší."

Tak to má teda zatraceně pravdu.

***

„No tak," napomíná mě Sam nabručeně, když mě shazuje na žíněnku bez sebemenší námahy. „Soustřeď se." Celou noc jsem skoro nespala a on po mě chce, abych se soustředila? Sen z předešlé noci mi nedovolil zamhouřit oka a moje přemítání ničemu nepomohlo. Samuel rozhodl, že bude lepší bratrovi prozatím nic neříkat. Na jednu stranu s tím souhlasím, nechci ho děsit. Na druhou stranu by ale měl vědět, co se možná bude dít. Phil řekl, že budoucnost nezměním a já mu věřím. Jsem roztěkaná a nesoustředěná. Naopak Sam je až moc v klidu na to, že jsem mu možná ‚vyvěstila' jeho smrt. Místo toho, aby byl raději schovaný doma a v bezpečí, tak mě dotáhl na stadion. Ne doslova na ledovou plochu, ale do vedlejší budovy, kde je tělocvična a pokouší se mě naučit nové chvaty. Liam vzal Jeremyho na svůj trénink a nás nechali samotné tady.

Snažím se zabrat, abych Sama donutila udělat krok dozadu a on by měl vzápětí zakopnout o mou druhou, nastavenou nohu. Ale dneska nemám dost síly. Za chyby se platí, a já nejsem výjimka, a dělá to, co jsem měla zkusit já, takže končím rozplácnutá na žíněnce. Na žíněnce, která se normálně používá při trénincích a zápasech v judu. A ty jsou jenom o trochu měkčí než palubková podlaha na zemi. Kdyby chtěl, dokázal by zařídit, abych se už nezvedla. Naštěstí dneska nemá náladu prezentovat svou sílu a dovednosti.

„Tohle je zbytečný," komentuje můj chabý pokus. „Končíme." Obrací se ke mně zády a shýbá se ke svému batohu. To gesto ve mně probouzí odhodlání nedat mu mou prohru zadarmo. Beru ze země svůj cvičný nůž, což je si patnácticentimetrový klacek. Mám dost rozumu, abych se k němu potajmu nekradla, takže po něm kus dřeva prostě házím. Snažím se být jemná, ale stejně sebou škube, když ho zasahuji.

„Asi máš nůž v zádech," ušklíbám se. On se na mě obrací a tváří se dost pobaveně.

„Divím se, že ses vůbec trefila," nechává batoh být a dělá pár kroků ke mně.

„A ty ses otočil zády k nepříteli, děláš začátečnický chyby," kárám ho a mračím se. Ráda si do něj rýpnu. Moc příležitostí mi k tomu nedává, za to já jsem neustále terčem buď jeho, nebo Jeremyho. Mám chuť mu teď všechno vrátit.

Samovi mizí úsměv z tváře.

„Ty děláš začátečnický chyby, když se mě pokoušíš naštvat," prohazuje sebevědomě

a dělá další krok ke mně, ale já už trochu couvám. Metr už je nebezpečná vzdálenost, jak mě sám učil. Ale taky mi říkal, že nemám couvat, nikdy. Metr a zaútočit, nebo se bránit. Ale necouvat. Protože jakmile uděláte první krok dozadu, je těžké nastartovat se zase vpřed.

Znovu se kousek přibližuje, ale já tentokrát stojím na místě. Očima si mě měří a já zkouším odhadnout, co bude dělat. Nemá cenu sledovat jeho ruce, protože může klamat tělem. Jako Jeremy, když oklamal Liama při hře o šek. Stejně klame i Sam. Člověk si myslí, že se pokusí zasáhnout levou rukou, ale přitom je v pohybu i pravá a ta vás nakonec i dostane. Natahuje se po mně, ale ruku mu zvládám odrazit. Druhou ovšem už ne. Přitahuje si mě k sobě blíž a já vím, že se mě pokusí dostat zase tím samým chvatem. V duchu rychle přemýšlím nad kontrachvatem, což znamená zapřít se tak, aby chvat nemohl dotáhnout do konce a přesto mít možnost ho sejmout. Na kontrachvatech je nejsložitější načasování. Mnohdy nemáte ani vteřinu na rozmyšlenou, jaký použijete. Mě se ale daří, protože jak jsem čekala, zkouší to samé. Zvládám ho překvapit, ale když padá na zem, bere mě s sebou. Dopadám na něj a naše obličeje se ocitají až moc blízko sebe. Zachytávám jeho pohled a nakláním se k němu, vzdálenost mezi našimi rty zkracuju na minimum, ale tak, aby se nedotýkaly. Když už chybí jenom milimetry, co nejsilněji sebou trhám, přetáčím se na bok a nasazuju mu na ruku páku. Páky jsou mou oblíbenou součástí sebeobrany. Snadno dokážete člověku zlomit ruku nebo přetrhat vazy, pokud se nevzdá. A já ho nejspíš až moc překvapila, protože mi na znamení porážky ťuká do ruky a já ho pouštím.

„To nebylo fér," mne si ruku a propaluje mě očima. Nedělám si iluze o tom, že jsem Sama dostala. On je vycvičený, určitě zná milion způsobů, jak se z obyčejné páky dostat. Možná mě i nechal vyhrát, ale to mi hřejivý pocit z malého vítězství nevezme.

„I s úroky," věnuju mu vítězný pohled a Samovi dochází, že tím myslím tu pusu z plesu. Teď jsme si kvit.

„Vypadáš, jak kdyby tě moje sestra právě zmlátila," objevuje se ve dveřích Jeremy a potutelně se usmívá. „Už jsme skončili, tak počkáme venku."

„Zrovna to začalo být zajímavý," hudruje Sam potichu.

Cestou zpátky nám Liam nadšeně vypráví, jak Jeremy během chvilkové nepozornost nešťastnou náhodou přeletěl mantinel na střídačce a celý trénink si z něj ostatní dělali legraci. Musí to být pro bratrovo ego velká rána.

„Musíme se zastavit tady," ukazuje Liam na supermarket.

„Už zase?" Dneska, když přišel z práce, nějaké jídlo přinesl. Očividně jim to ale nestačí.

„Dlouho si nic nepekla," naznačuje bratr a do košíku velmi nápadně přidává prášek do pečiva. Když spatřuju zářící oči dvou hokejistů, přihazuju raději další dva.

Život na 'svobodě' se našim hrdinům pomalu krátí a já moc děkuji všem, kteří jste dočetli až sem. 

Myslím, že v další kapitole se můžeme na pár věcí těšit :) Mějte se krásně!