Sam zastavuje až po skoro čtyřech hodinách cesty ve městě Glasgow. Ironií je, že Glasgow a Edinburgh jsou od sebe vzdálené ani ne sto kilometrů, takže si děláme okružní kolečko Anglií. Od doby, co jsme se ocitli v Edinburghu, jsme se prakticky nikam nedostali, spíš naopak. Vrátili jsme se na sever do Inverness.

Necháváme auto na parkovišti před supermarketem. Bylo by moc fajn pokračovat autem dál, ale v nádrži už není moc benzínu, navíc vozit se v kradeném autě není zrovna bezpečné. Samuel by jistě mohl ukrást další auto, ale větší stopu bychom jim dát nemohli. Stačí, že někdo nahlásí krádež auta v našem domovském městě.

Je krátce před půlnocí, když Sam kupuje jízdenky do Londýna. Máme ale ještě hromadu času, tak míříme ven. Člověk by řekl, že o půlnoci by měl být v nádražní hale klid, ale to neplatí v pátek večer. Tolik lidí jsem snad v noci nikdy neviděla! Kdyby pršelo, nejspíš by Samuel svolil, abychom zůstali uvnitř, ale počasí se umoudřilo a není tak strašné pobývat venku delší dobu.

„Já nevím, jak vy, ale já mám hlad," zvedá se Jeremy. „Zkusím sehnat něco k jídlu. Slibuju, že se do ničeho nezapletu, s nikým nebudu mluvit," dodává, aby nás uklidnil. „Spokojení?"

„Zbraň máš?"

„Jo."

„Kdyby se něco dělo, dej mi vědět," dává mu Sam instrukce.

„Rozkaz, mami!" salutuje bratr a ztrácí se za rohem budovy nádraží.

„Je fajn, že už nemáte chuť se přizabít," říkám, když si Sam sedá vedle mě.

„Asi bych to spíš nazval vzájemnou tolerancí."

„Ve škole už tě ale bude respektovat."

„Lori," oslovuje mě takovým hlasem, kterým lidé oznamují špatné zprávy. „Já se na Faery už nepodívám. Leda tak, abych si sbalil. Budu mít kliku, když mě nezavřou za vědomé ohrožení dětí hvězd a napomáhání jim v útěku."

„Vězení?" polykám nasucho.

„Spoléhám na to, že mě má Nichols rád," přiznává. Nevím, co mu říct. On celou tu dobu ví, že ho s nejvyšší pravděpodobností vykopnou, a přesto na mě vytáhl, že mě chtěl políbit už dávno? I kdyby mezi námi bylo něco víc, věděl, že to nebude mít dlouhé trvání. Phil nám dal maximálně tři týdny, než nás přivedou zpátky do školy. To si chtěl užít dvoutýdenní románek a sbohem? Jemu naštěstí nedochází, o čem přemýšlím a já to nechávám být. Ty dva týdny přežiju a pak už se nejspíš neuvidíme.

„Jak se jmenuje tvůj bratr?"

„Liam," odpovídá po chvíli ticha. Před pár dny by mi to nejspíš neřekl. Rozhoduju se, že zkusím trochu přitlačit na pilu a vytáhnout z něj pár informací. On o mě ví první poslední a já prakticky znám jenom jméno.

„Jak to, že jste rozdělení?"

„To je složitý," vyhýbá se odpovědi.

„Máme čas."

„Fajn," vzdychá. „Naše máma byla Američanka a táta Brazilec. Žili v Brazílii, ale když Liamovi byli tři a mě pět, tak jsme se přestěhovali do Ameriky a rodiče nás dali k adopci. Neptej se mě proč, nevím to. Říká ti něco projekt MKULTRA?" Jen vrtím hlavou na znamení, že ne. „Projekt MKULTRA je kódové označení pro projekt americké CIA. Jednoduše řečeno, zkoumali, jak s lidmi psychicky manipulovat. Do projektu byly zapojené univerzity, nemocnice, věznice, farmaceutické společnosti. CIA výzkum dokonale ovládla, vydávali se za organizaci s rozsáhlým projektem, ale byla to jenom zástěrka pro daleko větší a zvrácenější věc. Nevědomě s nimi spolupracovali lékaři a uznávaní profesoři, aniž by věděli, čeho se CIA ve skutečnosti dopouští. Jenom hrstka vyvolených skutečně věděla, co se děje. Na internetu se dočteš možná akorát to, že na nic netušících lidech v Americe a Kanadě prováděli experimenty, mezi které patřilo třeba podávání LSD," sype ze sebe jako z učebnice a v očích mu žhne vztek, ale taky jakási bolest. „Asi nemusím zmiňovat, že všechno, co prováděli, bylo protizákonné. Projekt byl spuštěn na začátku padesátých let a v roce 1973 oficiálně zastaven," usmívá se napůl, ale v tom úsměvu není nic veselého. Naopak. „Jenomže ono to pokračuje. Minimálně ještě před deseti lety existoval a já nevěřím, že ho nadobro ukončili. Chytáš se?"

„Tak nějak ano," potvrzuju. Něco mi říká, že teprve začal. Zatím jenom povídá fakta, o sobě ani nemukl. Ale musí to s ním nějak souviset, proč by o tom jinak vůbec mluvil?

„Nejvyšší soud v roce 1985 prohlásil, že se MKULTRA zabýval výzkumem a vývojem látek k ovládání lidského chování. Jenomže to je verze pro veřejnost. Ve skutečnosti jim o žádný výzkum nových látek nešlo. Jim šlo o to udělat z člověka dokonalého vojáka, který tě poslechne na slovo, nemyslí. Jenom poslouchá a koná. A toho chtěli dosáhnout pomocí drog, hypnózy, mučení, zneužívání a já nevím, čím ještě. Jejich úkolem bylo roztrhat lidskou duši na cáry, abys zapomněla na to, kdo jsi. Jenomže po pár letech zjistili, že to na dospělé nefunguje." Začínám pomalu litovat, že jsem se vůbec ptala. „Mysl dospělých je celistvá a přinutit někoho, aby poslouchal na slovo, by bylo moc zdlouhavé. Jenomže mysl dětí je něco úplně jiného, něco, s čím se dá pracovat a můžeš to snadno zničit během relativně krátké doby. Samo sebou nemohli krást děti před očima jejich rodičů, takže si vybírali děti z ulice a z dětských domovů, na základě nějakých předpokladů. Jednou si přišli pro mě a Liama. Mě bylo osm, takže jemu šest a to nebyl zdaleka nejmladší. Celý program na rozštěpení dětské mysli měli rozdělený do dvou fází. V první fázi šlo především o ubližování, hlavně pod vlivem drog, aby už tak dost strašný zážitky ještě umocnili. Někdy nás nenechali třeba tři, čtyři dny spát." Přesně tohohle okamžiku jsem se bála. Chvíle, kdy začne vyprávět svoje vlastní zážitky. Já ve svých šestnácti vydržím sotva den bez spánku. A Liamovi bylo šest? Musím si přitáhnout bundu blíž k tělu, ale chlad z mého těla nemizí. „Co se týká mučení, CIA je velmi vynalézavá instituce," pronáší s rádoby vtipným podtextem, ale hlas má temný. „Pak přišla fáze hypnóza. Na každého z nás to mělo jiné účinky."

„Nás?" ptám se potichu.

„Harris kdysi pro CIA dělal, dokonce měl i prsty v MKULTRA. Ale nelíbilo se mu, kam to spěje, takže utekl do Anglie. V Americe by ho potkala nějaká ‚nešťastná nehoda' hned, jakmile by se někdo domákl, že se chystá odletět."

„Zabili by ho?" ujišťuju se.

„Udělali by z toho nehodu, ale ano. Každopádně Harris se seznámil s ředitelem naší malé školy, zalarmovali britskou tajnou službu a jednou jedinkrát doslova přepadli CIA a odvedli děti, které zrovna byly součástí experimentu. Bylo nás asi deset, všichni jsou teď u nás ve škole. Jenomže se něco strašně pokazilo a Liam tam zůstal."

„Kdo všechno?"

„Ty osobně znáš akorát mě, Dyllena a Harryho. S ostatními ses možná akorát tak viděla."

„Dyllen a Harry?" třeštím oči.

„Já měl více méně štěstí. Byl jsem tam jenom dva roky, navíc nejstarší, nevěnovali mi takovou pozornost, ne v první fázi. Což se o těch dvou říct nedá. Asi nejhorší ze všeho bylo vnucování zážitků smrti. Harry se dodnes nepřiblíží k moři, protože si moc dobře pamatuje, že ho drželi pod vodou tak dlouho, dokud neztratil vědomí. Oni ho prakticky utopili, pak ho oživli a pořád dokola. Já si třeba skoro nic nepamatuju, protože jsme byli mezi prvními skupinami, na kterých hypnózy zkoušeli a místo toho, aby nás donutili dělat věci, které nám nařídili, jsme zapomínali. Všechno, i to, co nám prováděli."

„A Dyllen a Harry?"

„Dyllen měl štěstí jako já, ten si ze čtyř let nepamatuje nic, mě zbyly jenom nějaké útržky. Harry si ale vzpomíná na všechno do nejmenšího detailu. Taky jeho léčba trvala nejdéle a myslím, že do teď není smířený s tím, co se mu dělo, jednoduše to nejde. Umí se prát, střílet, ale hoď ho do vody a tři roky léčby jsou v trapu, můžeš začít znovu." Snažím se polknout knedlík, který se mi dělá v krku, a přemýšlím o tom, co jsem se dozvěděla. „Nemám nejmenší tušení, jestli je Liam... v pohodě, nebo jenom loutka v rukách v CIA, kterých jsou po světě desítky."

„Bude v pohodě," říkám, ale nezní to tak, jak bych si přála. Jsem si jistá, že o lítost nestojí a víc mu nabídnout nemůžu.

„Od sebe, jsem tady," volá Jeremy a vypadá trochu zklamaně, že nás nenachází ve vášnivém objetí. Budu si s ním muset promluvit. Od plesu má akorát samé narážky na mě a Samuela a mě to pěkně začíná lézt na nervy...

Vlakem do Londýna se dostáváme bez problémů a ve městě zalézáme do prvního hotelu, na který narážíme cestou z nádraží. Všichni jsme unavení a polámaní z dlouhé cesty. Jeremy padá na velkou manželskou postel a Samuel si během minuty zabírá koupelnu. Já si dělám pohodlí na gauči a mám v plánu dočíst Eragona, kterého s sebou tahám celou dobu.

Samuel koupelnu po deseti minutách opouští a já vyskakuju na nohy.

„Promiň, prcku, ale mě to zabere patnáct minut, tobě hodinu," předbíhá mě Jeremy a pak směrem k Samovi, naprosto klidně pronáší: „Vždycky doma vyplácá všechnu teplou vodu."

„Jdi se odsmradit!" házím po bratrovi polštář z gauče. Vracím se ke knize, ale vůně pánského mýdla mě nutí zvednout oči. Jestli se tady bude Samuel producírovat bez trika, dlouho mi moje odhodlaní nic si s ním nezačínat, nevydrží. Pozornost raději obracím k oknu. Za chvíli bude tma a já se nemůžu dočkat spánku. Znovu se vracím ke knize, ale nezvládám se soustředit na jednotlivá slova. Opět kontroluju, co dělá Sam, a střetáváme se očima. Sakra.

„Dáš si?" ukazuje na hrneček s kávou.

„Ne, nepiju kafe," odmítám. Než si ke mně přisedává, přetahuje si přes hlavu čisté triko a já si oddechuju. „Už si přemýšlel, jak se setkáš s Liamem?" zajímá mě, abych vyplnila ticho mezi námi. Ze sprchy se ozývá Jeremyho zpěv, v kuchyni hučí lednička, ale všechny ty zvuky jsou až moc vzdálené a já mám potřebu mluvit. Cokoli, hlavně aby nebylo ticho.

„Nechávám to na zítra." Sam unaveně vzdychá, když mu v kapse začíná telefon. „Phile." Divím se, když dává hovor nahlas a pokládá mobil mezi nás.

„Nazdar, vandráci. Jak se máte?" ozývá se Philův hlas z reproduktoru a Samuel mi věnuje významný pohled.

„Co se děje?" ptá se Sam prozíravě.

„Proč by se mělo něco dít?"

„Pochybuju, že bys volal jenom proto, aby ses dozvěděl, jak se máme. Navíc bys na mě ani neměl mít číslo..."

„Jsem následovník, tvoje číslo ani nepotřebuju. Ale myslím to vážně. Co Lori?"

„Je jí fajn, doufám. Horší je to s Jeremym. Ten se má nejspíš taky dobře, ale objevila se u něj první schopnost."

„To není dobrý, zvláště mezi tolika lidmi."

„O tom mi ani nemluv."

„Předpokládám, že to není nic extra."

„Vyvolává v lidech strach a má to celkem pod kontrolou."

„Je to jenom začátek, to doufám víš. Nic se dít nemusí, ale taky by mohl pohřbít půlku Londýna..."

„Nepřeháněj," přerušuje ho Sam. „A teď k tomu, proč voláš."

„Jsi příšerně otravnej, víš to?" Sam nic neříká, jen obrací oči ke stropu. „Do Londýna posílají pátrací tým, ale ne kvůli vám. Nebo alespoň tvrdí, že odjíždí kvůli novému následovníkovi. Předpokládám, že vy už jste tam."

„Jo. Kdy oni vyráží?"

„Pozítří A víš, kdo je doprovází?" Phil zní nadšeně, skoro vesele, jakoby si užíval naše budoucí trable.

„Phile, přestaň si to laskavě užívat."

„Bude to větší dobrodružství!" jásá Phil, protože tuší, že se řítíme do daleko většího problému, než ve kterém už jsme.

„Phile!"

„Jede samotný ředitel, a když už tam budou kvůli následovníkovi, tak rovnou kvůli vám pročešou celý Londýn. Mě taky chytili v Londýně. Nebudete výjimka."

„Díky za varování."

„Mám to u tebe, užijte si zbytek dovolený."

„Čau."

Jakmile se bratr převléká, vyrážejí se Samuelem ven, aby zjistili cestu na stadion. Hotelový internet není schopný zobrazit rozpis zápasů týmu, ve kterém Liam hraje. V prvním baru nebo hospodě budou mít určitě daleko lepší wi-fi, než tady.

Druhý den mě probouzí kručící žaludek. Jeremy pochrupuje v posteli vedle mě a Sam sedí v kuchyni. Na podrav mi pokyvuje hlavou.

„Klidně mluv nahlas, jenom tak ho něco neprobudí," oznamuju. Jeremy má velmi tvrdý spánek, jako děti jsme to s Matthyasem velmi často testovali. „Liam má dneska večer zápas."

„Chceš si ho odchytit tam?"

„Možná. Na lince jsou koblihy, jestli chceš." Pohlížím ven. Slunce svítí a obloha je nádherně modrá. Doufám, že stejně hezky dopadne i celý dnešní den.

Po obědě míříme vystát frontu na lístky. Trvá dvě hodiny, než se na nás konečně dostává řada a daří se nám získat jedny z posledních. Těch několik hodin mezi dobou, kdy se vracíme na hotel a začátkem zápasu, mi utíká jako lusknutím prstů. Ale jsem jediná. Sam celý den mlčí a moc se nesoustředí. Z jeho výrazu se nedá vyčíst nic, ale já vím, že je to jenom maska.

Večer se usazujeme na svých místech, já s colou a velikým popcornem, celá natěšená na zápas. Samovi je hokej úplně volný a Jeremy... ten je ve svém vlastním světě a já ho z něj nechci vytahovat.

Liama poznáváme hned, jak se dostává na led. Londýnští fanoušci začínají doslova šílet, když komentátor vyhlašuje jeho jméno. Očividně je velmi produktivní hráč a rozhoduje důležité zápasy. Jinak by lidé takhle nereagovali. Sam svého bratra sleduje tmavýma očima a zdá se, že vůbec nevnímá dění kolem sebe.

Celá první třetina utíká velmi rychle, neviděli jsme žádný gól, což je pro londýnské celkem zklamání, protože hrají s nějakým malým městem kousek od Londýna. Jde sice o přátelák, ale stejně fanoušci zaplnili celý stadion, zpívají písně, bubnují a podporují svůj tým. Atmosféra na tak velikém stadionu je úplně jiná, než doma. Lidé tady hokejem žijí. A vidět pohromadě deset tisíc lidí, jak natahují krky, aby lépe viděli, je neskutečný zážitek. Snad ještě větší, než hokej samotný.

Stejně rychle jako prvních dvacet minut je pryč i druhá dvacetiminutovka. Během pauzy losují čísla lístku s šancí vyhrát šek na dvě stě liber. Ale není to moc snadné, dotyčný se musí postavit na led, ‚obehrát' dva hráče londýnského týmu a dostat puk do branky.

Jako první na led přichází žena ve středním věku, která se sotva drží na bruslích, takže její pokus končí neúspěchem, nicméně ji diváci odměňují pořádným potleskem.

„Kdo bude mít to štěstí a pokusí se vyhrát dvě set liber?!" řve hlasatel. „Druhý pokus dostane majitel lístku 2158-f. Opakuju- 2158-f. Máte deset minut na to dostavit se na střídačku hráčů londýnských Žralokůůůůů!" Já mám lístek s číslem 2159-f. Sam drží v ruce lístek s přesně požadovaným číslem a písmenem. Aniž by si něco rozmýšlel, vráží svůj lístek do rukou Jeremymu. Bratr samým štěstím vyskakuje na nohy, dává mu pusu na tvář a najednou je pryč a ztrácí se v davu lidí, kteří cestují na toalety a do bufetu. Sam se tváří čím dál tím ustaraněji, ale dneska mu štěstí očividně přeje. Věřím, že situace s Liamem dopadne líp, než by sám očekával. Přeci jen, šance jedna ku deseti tisícům je ohromně malá. Přesto se to povedlo.

Za pět minut přerušují písničku, světla zhasínají a reflektory se stáčejí na led. Z jedné strany vystupují na plochu dva hokejisté, jeden z nich je Liam. Z druhé strany pouštějí Jeremyho. Má na sobě kompletní hokejovou výstroj, ale nejspíš se rozhodl udělat trochu zábavy, protože předstírá nemotornost, vrávorá, máchá rukama, jako by hledal rovnováhu.

Píšťalka startuje dvouminutový limit, který Jeremy má na překonání Liama a jeho spoluhráče a na vstřelení gólu.

„Řekni mi, že se Jeremy bude pro jednou chovat slušně a udusí svoje ego," promlouvá Sam.

Já neodpovídám. Znám Jeremyho dobře, řekla bych, ale ani já občas nevím, jak zareaguje. Je stejně nepředvídatelný jako Sam. Prvních pět metrů to vypadá, že sebou Jeremy sekne o led. Lidi se smějí, pískají. Ale pak s tou komedií končí a vyráží dopředu. Nemá takovou rychlost, aby ho první hráč nedokázal zastavit, ale Jeremy ho až moc překvapil na to, aby stihl reagovat. V cestě mu stojí akorát Liam. Teď už jde vidět, že je bratr na ledě doma. Kluk, který sedí vedle mě, nevěřícně třeští oči. Diváci tají dech, zaujatí náhlým zvratem. Jeremy před Liamem trochu přibrzďuje, zkouší klamnou otočku. Liam a všichni ostatní v hledišti jsou předsvědčení, že podruhé už se Jeremy o něco pokusí. Ale tohle je jeho specialita. I podruhé klame tělem. Teda napůl. Posílá puk mezi Liamovýma nohama a proplouvá kolem něj z druhé strany, aniž by Liam stihl cokoli udělat. Samův bratr se vzpamatovává, aby se ještě alespoň pokusil Jeremyho zastavit, ale ten z třetiny hřiště posílá puk do branky a o vteřinu později do něj Liam naráží, ale oba zvládají náraz ustát.

Lidé vstávají ze sedaček, jásají, tleskají a vyvolávají číslo dresu, které má Jeremy na zádech. Liam a jeho spoluhráč jsou vteřinu, dvě v šoku. Ale i tak Jeremymu gratulují a tisknou mu ruku. Nějaký kravaťák mu předává šek, všichni se zase z ledu stahují, světla opět začínají zářit v celé hale a na led vyjíždí dvě rolby.

„Vždyť je úplně převálcoval," komentuje Sam, nejspíš překvapený Jeremyho výkonem.

„Má prostě talent," souhlasím se spokojeným úsměvem na rtech.

Jeremy se vrací až pár minut po zahájení třetí třetiny. Jsem ráda, že nikdo neví, že právě on má v kapse šek na tolik peněz, lidé by mohli závidět. A ze závisti dělají hnusné věci.

„Tak mluv," pobízím ho, protože vidím, jak se usmívá.

„Nabídli mi místo v týmu. Snažil jsem se jim vysvětlit, že teď nastoupit nemůžu, tak mi dali rok na rozmyšlenou."

„Z Londýna je to k nároďáku už jenom kousíček."

„Já vím," přikyvuje s opatrným úsměvem. Sam se vůbec nadšeně netváří. Naopak se zdá, že se hodně snaží, aby neřekl něco velmi ošklivého. Ale pro dobro nás všech mlčí.

Po zápase musíme Samovi dvakrát slíbit, že půjdeme rovnou do hotelu a zavoláme, až dorazíme.

On se pokusí dostat k Liamovi.

Nebyl by to Jeremy, kdyby se nepokusil udělat opak toho, co Sam nakázal, proto se ještě stavíme v supermarketu a až potom míříme na hotel. Jsem ráda, že naše dočasné bydliště a stadion jsou jenom pár kroků od sebe, protože bychom se v obrovském Londýně jistojistě rychle ztratili.

Společně k večeři dáváme dohromady horu palačinek se zmrzlinou a pak si zapínáme televizi. Akorát dávají katastrofický film, takže do dvou do rána držíme hlavním hrdinům palce, aby přežili rozpad zeměkoule. Po filmu se přesouvám do postele a rychle usínám. Když se probouzím, televize stále ještě běží, Jeremy leží roztažený přes celý gauč a všude kolem sebe má rozházené chipsy.

Alespoň něco zůstává při starém.

Dneska další poměrně krátká, ale skóre zase velmi brzy vyrovnáme. Každopádně jsem chtěla dodat, že veškeré informace o projektu MKULTRA nejsou mnou vymyšlené, ale skutečné, vytažené z hlubin internetu a časopisů. Snad jsem všechno ohledně projektu vysvětlila jasně, nicméně se klidně ptejte. Pokud budu znát odpovědi, určitě ráda odpovím :)

Je to jedna z posledních klidnějších kapitol, takže jste si ji snad trochu užili. 

Zároveň bych vám chtěla moc poděkovat, a to hlavně nejskvělejšímu človíčkovi na světě (a neoficiálnímu beta-readerovi :D) - @katule_15 

Mějte se krásně!