„Kolik ti je, deset?" ptám se kousavým tónem. „Nechat se vyprovokovat opilým bráchou," kroutím nechápavě hlavou a mám v plánu se vrátit na ples. Už jsem vychladla a začíná se do mě dávat zima.

„Nevypadalas, že by ti to vadilo," odsekává. Je to jako kdyby do umírajícího ohně nalil celý kanystr benzínu. Víc dětinské už to být nemůže, z mé i jeho strany. Prostě bych se měla sebrat a odejít. „Nech si to vysvětlit," žádá, tentokrát daleko mírnějším hlasem.

Jednou mu vrazím takovou, že se bude divit. Ale to ještě budu muset pár let trénovat sebeobranu.

„Tak vysvětluj," vyzývám ho s povytaženým obočím. Nervózně se ošívá. Lhala bych, kdybych řekla, že si jeho nejistotu užívám.

„Chtěl... chtěl jsem to udělat už dřív, ale nebyla příležitost," přiznává s očima zavrtanýma do země. Podruhé jsem dneska během pár minut jako opařená.

„Jste vy dva v pohodě?" ozývá se za mými zády. Jeremy se přitrouble usmívá. „Už jste to konečně dali dohromady?" Zachytává můj vražedný pohled a bratr třeští oči. „Ups. Přišel jsem v nevhodnou chvíli?"

„Ano."

„Ne," odpovídám zároveň se Samuelem, ale jinou odpověď.

„Já vás nechám, hrdličky" zubí se. „Kluci!" řve Jer přes celou ulici na skupinku jeho bývalých spoluhráčů z hokeje a vydává se za nimi. Obracím svou pozornost zpátky k Samovi, ale on se dívá někam do dálky za mě. Určitě kontroluje Jeremyho. A něco se mu nezdá, protože jeho oči najednou potemňují. Ohlížím se za sebe, skupina zmizela do parku s i Jeremym. Nemusí ani nic říkat, rovnou se vydáváme za nimi. Najít je není vůbec těžké. Alespoň jim došlo, že když chtějí z Jeremyho vymlátit duši, neměli by to dělat před očima lidí, kteří z plesu odcházejí. Proto alespoň zalezli za veliký pomník. Dva z kluků drží Jeremyho na kolenou a třetí si z něj dělá boxovacího panáka. Co se to k čertu dneska děje?! A proč má každý touhu Jeremyho mlátit? Chci se k nim vydat a začít je přemlouvat, že ať už jim Jeremy provedl cokoli, určitě to nestojí za problémy, které přijdou, pokud ho nenechají. Ale Samuel mě zastavuje napřaženou rukou.

„Pusťte ho," nařizuje jim Sam. Uznávám, že před chvílí se choval jako každý normální kluk, když chce holce říct něco, z čeho má nejspíš trochu obavy. Teď z jeho hlasu sálá chlad a tichá hrozba. Ale hokejisté si z něj nic nedělají. Proč taky, když jich je šest a Samuel sám? Jsou si jisti svou přesilou.

„A když ne?" uchechtává se blonďák, kterého si pamatuju jako člověka, který si dělá srandu ze všeho a všech, i ze sebe.

„Když ne," vytahuje Samuel svou zbraň. Hezky pomalu, aby ji všichni přítomní viděli a stihlo jim dojít, že se nejedná o hračku. Kdyby situace nebyla vážná, začala bych se strašně smát. Vzpomínám na scénu z filmu Flynn Carsen. Proti hlavnímu hrdinovi stojí tajemný ninja a ohání se dlouhou šavlí. Flynn vytáhne pistoli a prostě ho zastřelí a jde dál. Aby to Samuel dotáhl do konce, zbraň nabíjí a zvedá ji proti jednomu z těch, co Jeremyho drží. Okamžitě od bratra odskakuje, ten druhý ani nepotřebuje žádné pobídky.

„Pomoz mu," prohazuje Sam mým směrem. Jeremy si ale pomoct nenechává. Celý se třese, ale ne proto, že by ho něco bolelo. On je tak vzteklý, že vystřízlivěl. Vysoký blonďák hodně riskuje, když se po mě natahuje, ale Samovi stačí udělat jeden krok k němu, aby si to rozmyslel. „To nebylo chytrý. Pojď blíž. Radil bych hned." Jenom ze strachu přichází k Samovi, i když by nejraději vzal nohy na ramena. „Bojíš se? Nemáš čeho, nezastřelím tě." Sam mluví klidně, skoro mile. Ale v jeho hlase je znát zloba. Napřahuje se a zbraní zasahuje blonďáka do tváře, který s výkřikem padá na zem. Ta surovost mě trochu vyvádí z míry... vůbec to nemusel dělat. Kdyby mu dal pěstí, fajn. Ale kluk má na tváři veliký krvavý šrám

Sam se k blonďákovi sklání a pomáhá mu otočit se na záda.

„Zajdi si s tím doktorovi," radí mu. „A jestli o nás jenom cekneš, pak ti nepomůže ani ten doktor. Chápeme se?" Blonďák celý vystrašený přikyvuje a zvedá se do sedu. Jednu ruku si tiskne k tváři a hledí na Jeremyho s nenávistí v modrých očích.

„Podrazil si nás." Tři slova stačí, aby se Jeremy přestal ovládat a ničí tak všechno, o co se poslední dny pokoušel. Kdyby Sam Jeremyho nezastavil, blonďák by neměl rozbitou je jednu tvář. Musí bratra pořádně držet

„Uklidni se sakra!" odtahuje Jeremyho kousek stranou. Bratrovi dochází, že ho Sam ke klukům nepustí, takže se přestává vzpírat a trochu se uvolňuje. „A ty zavři klapačku!" vyštěkává zlostně směrem k blonďákovi. Jeremy ztratil nervy úplně, Samuel ho bude brzy následovat. „Seberte se a vypadněte." Bratr se dává do pohybu opačným směrem od skupiny a nejspíš má v úmyslu zmizet. Já ho dobíhám, jak nejrychleji to v botách na podpatkách jde.

„Jeremy..."

„Nech mě na pokoji," obořuje se na mě a nasazuje rychlejší tempo, aby se vzdálil. Za chvíli se mi z očí ztrácí úplně. Nepamatuju si, kdy byl na mě naposledy takový. Pár let to bude. Sam se staví vedle mě a nešťastně vzdychá. Právě ztratil následovníka ve městě, kde je Jeremy doma. Bez dalších domluv se vracíme na ples, nacházíme Claru a Kat a míříme rovnou k nim domů. Holky celou cestu nadšeně žvatlají, jak moc si ples užily a že rády navštíví nějaký další, rozebírají šaty jednotlivých maturantek a jejich účesy. Já a Samuel mlčíme.

Když se konečně dostáváme k domu holek, Sam se zastavuje na prahu dveří.

„Půjdu ho najít," oznamuje zachmuřeně. „Pak si promluvíme."

„Tak hlavně opatrně, takhle mimo jsem ho dlouho neviděla." Přikyvuje a zdá se, že mi chce ještě něco povědět, ale na poslední chvíli si to rozmýšlí a odchází zase do města. Nevím, jakou šanci má Jeremyho najít, ale věřím, že se vytasí s nějakou další úžasností a bratra najde.

Jakmile za sebou zavírám dveře, holky se začínají vyptávat, co měla znamenat ta pusa, ale poznávají, že nemám náladu se o tom bavit. Pomáháme si vytáhnout z vlasů všechny sponky a skřipce. Oplachuju si z obličeje všechen make-up a převlékám se do pyžama. Kdyby nám Anna pod nátlakem Clary nenabídla ubytování, ani nevím, kde bychom skončili. Nejspíš bych musela počkat na plese, jak nejdéle by to šlo, a pak bychom nejspíš rovnou nasedli na nějaký vlak. Pak mi ukazují, kde budu spát – na matraci hned u topení v jejich pokoji.

Clara a Kat usínají prakticky okamžitě. Já chvíli poslouchám pravidelné oddechování a také usínám, ale naslouchátko si nechávám kvůli domnělému pocitu bezpečí, který mi navozuje.

Budím se až ve dvě hodiny odpoledne. Tiše se převlékám do čisté košile a scházím schody dolů do kuchyně. Je mi celkem blbé pohybovat se po cizím domě, ale nemůžu zůstat zavřená nahoře napořád. U stolu sedí Sam a mechanicky lžičkou míchá kávu, kterou mu uvařila jedna z holek. Ty sedí vedle v obýváku a v televizi sledují britskou verzi pořadu ‚Amerika hledá topmodelku'.

„Ty ses moc nevyspal, co?" komentuju jeho výraz.

„Asi v šest ráno jsem dotáhl Jeremyho sem, Anna se zrovna chystala odjet, takže nás pustila dovnitř a já zase šel. Včera jsme procházeli kolem jednoho policisty, musel jsem se ujistit, že si nás nevšiml a nezalarmoval celou Británii," sype ze sebe a mě překvapuje, jak je otevřený. Ani se nesnaží nic zamlčovat.

„A?"

„Je to v pohodě, měli jsme kliku."

„A Jeremy?"

„Vypil snad půlku baru nedaleko kulturáku, nebylo těžké ho najít. Žvatlal něco o hokeji, ale to dělá vždycky, takže se ho budeš muset zeptat sama, co se stalo. Až se dá dohromady, vypadneme."

„Jo," sedám si naproti němu.

„Jako doma, Lori!" volá na mě z obýváku Kat a dál si všímá televize. Kdyby všichni lidé byli tak hodní, svět by byl lepším místem. Sam se zvedá a podává mi hrneček s čajem. Nějak moc se stará.

„Děkuju."

„ Myslel jsem, že tu budete chtít zůstat tak dlouho, jak jen to půjde."

„Není důvod. Ples skončil. Jeremyho včera zmlátili jeho spoluhráči a Sofii je s Jacobem bůh ví kde." Sam sebou při zmínce jmen mojí kamarádky a jejího přítele škube. Napadá ho to samé, co mě.

„Nechtěl jsem ti lhát."

„Neřeš to," mávám nad tím rukou.

„Tak mě napadlo... Jeremy bude ještě dlouho vyspávat, co vypil. Nechceš zajít do města?" navrhuje a oči se mu šibalsky lesknou.

„Zveš mě na rande?" mračím se.

„Tys to řekla, ne já. Ale technicky vzato... jo."

„Měl bys tyhle výlety mimo školu pořádat častěji, kompletní program a prakticky za nic," krčím rameny a snažím se alespoň předstírat, že je mi jedno, jestli spolu někam půjdeme nebo ne. „Ale fajn, ráda někam půjdu."

Ještě před odchodem mi Samuel převazuje ruku a konstatuje, že se zranění začíná hojit. Pak necháváme Jeremymu vzkaz, který strkáme pod dveře.

„Někam jdete?" vyptává se Kat, jakmile vidí, že se chystáme pryč. „Můžeme se přidat?"

„Nemůžeme!" nabírá Clara svou sestru loktem do žeber a hází po ní vražedný pohled. „Nech je být přece."

Dnes je obloha zatažená a vypadá to, že bude každou chvíli pršet, což nám hraje do karet. Čím hnusnější počasí, tím méně lidí, kteří se pohybují venku. Oba si uvědomujeme, že courat se po Inverness jen tak, není legrace. Kdekoli může číhat někdo z tajné služby nebo klidně i obyčejní policisté, takže nás raději provádím těmi nejzapadlejšími ulicemi, které znám. Bez doprovodu bych tudy nikdy nešla, ale hned je to o něčem jiném, když jde s vámi někdo jako Samuel.

Naší menší obhlídku města zakončujeme v kině. A je úplně jedno, že dávají animovaný film pro děti, je fajn užít si po nějaké době tu běžnou věc, jako je kino. Nevěřím, že se nám naskytne víc podobných příležitostí. Phil nám dal dva, až tři týdny. To není moc. Naopak se mi to zdá zatraceně málo. Ale nemám náladu na to užírat se myšlenkami na to, co nás čeká na ostrovech, až se tam vrátíme, tak se raději soustředím na film a házím do sebe popcorn, jako kdybych ho jedla poprvé v životě.

„Myslím, že mám na pár měsíců dopředu malých dětí plné zuby," mručí Samuel a nasazuje si kapuci, když opouštíme kino. Nechce, aby ho poznala holčička, která seděla vedle a prakticky si na něm ustlala. Ne, že by to její maminku zajímalo. „Nemáš hlad?" zastavuje se u rychlého občerstvení cestou zpátky.

„Celkem i jo," následuju ho dovnitř a jsem ráda za teplo, které uvnitř je. Už by zase mohlo být hezky a teplo, tohle počasí jednou-hezky-jednou-hnusně mě za chvíli asi zabije. Objednáváme si jídlo a já si všímám Terryho, který sedí v rohu místnosti, s nosem skoro na obrazovce svého notebooku. Už na základní škole se velmi zajímal o počítače. Kluk o berlích toho moc nenasportuje, takže se odmalička věnoval technice a už má několik certifikátů a osvědčení o svých schopnostech.

„Ahoj, můžeme?" ukazuju na volná místa naproti němu. On se neochotně odtrhává od počítače. ‚Jak sis mohla dovolit mě vyrušit, ty podřadný červe?' říká jeho výraz, ale v okamžiku se mění na přátelský.

„Jasně, pardon," odtahuje notebook na druhou stranu stolu, aby nám udělal místo. Všímám si, že na obrazovce běhají nějaké kódy, samá čísla a písmenka, která mi nedávají jediný smysl.

„Terry, tohle je Samuel," představuju je. Možná se zaregistrovali na plese, ale určitě se spolu nebavili. „Same, můj spolužák z gymplu a základky, Terry. Nevyrušili jsme tě od... něčeho důležitého?" starám se.

„Ale ne," mává nad tím kamarád rukou, chce se napít kávy, ale už musí být dávno studená, protože ji s úšklebkem zase odkládá. „Rutinní práce."

„Co to vlastně děláš?" zajímá se Sam a Terrymu se blýská v očích nadšením, že se někdo zajímá o práci, kterou dělá. A Samuel možná všem těm IT věcem porozumí.

„Vytvářím algoritmus na vyhledávání pedofilů, kteří si zakládají účty na sociálních sítích. Zadám určité parametry, vyjede mi to jména, já zkontroluju IP adresu, nabourám se do počítače a... buď ho udám policii, odstavím mu počítač nebo tak. Záleží, jak moc nepěkný věci provádí a co konkrétně na internetu vyhledává." Kdyby bylo ticho, nejspíš bych slyšela vlastní bradu cinknout o zem. Chápu to, co provádí. Jak, to už je záhada.

„Umíš vytvořit jakýkoli algoritmus?" zpovídá ho dál Sam.

„Jasně," usmívá se. „Pokud mám databázi lidí, ve které můžu vyhledávat, tak ano. Prakticky jakýkoli."

„Takže bys uměl vyhledávat lidi podle data narození," nadhazuje rádoby náhodou, mě ale dochází, o co mu jde. Kopu ho pod stolem do nohy, ale on nereaguje.

„Jak říkám – kdybys mi poskytl seznam lidí, jejichž profily obsahují data narození, tak to není problém. Náhodou je to jeden z parametrů na hledání úchyláků."

„A uměl bys to propojit... já nevím, třeba vyhledávání celých rodin?"

„Nechceš přinést jiné kafe?" ptám se dřív, než Terry stíhá odpovědět. Mám pocit, že právě podstupuje nábor do tajných služeb. A Samuelovi se nejspíš dost zamlouvá, co slyší.

„Ani ne, díky," usmívá se přátelsky. „Po tom, co jste zmizeli, jsem vás zkoušel vyhledávat. Představ si, že mi to našlo Mattyase na Faerských ostrovech!" začíná se smát, Samuel vytahuje falešný úsměv a mě věnuje významný pohled. „Ale to byla chyba systému, ten den se zbláznily úplně všechny programy." Ani bych se nedivila, kdyby Nichols z ostrovů nařídil, aby nějakým způsobem vyřešili Matthyasovo krátké připojení na Facebook. Očividně se jim to povedlo. „Sofii ani Jacoba jsem ale nenašel," smutní. „Vůbec nic." Nedivím se, Jake se určitě postaral o to, aby ti dva a Sofiin bráška doslova zmizeli z povrchu zemského.

„Není postel pohodlnější, když jde o zachraňování světa?"

„Rozhodně. Ale nechci být doma," sděluje trochu opatrně. „Snažím se najít brigádu, abych mohl co nejvíc času trávit mimo byt, ale nikdo nechce zaměstnat mrzáka." Neříká to smutně. Terry je chytrý kluk, nejspíš ani nikdy nečekal, že by o něj zaměstnavatelé prali. Ale stejně mi ho je občas líto.

„Náhodou bych o něčem věděl," ozývá se Sam. „Asi to nebude hned a budeme muset vyřídit pár věcí, ale máš reálnou šanci, že odsud vypadneš."

„Vážně?" září radostí. „To by bylo skvělé!"

„Dej mi měsíc, zjistím všechny náležitosti a ozvu se," slibuje mu Sam.

„Nemáš moje číslo, ani jiný kontakt," neuchází Terrymu.

„Ne, ale mám přístup k jednomu obrovskému seznamu," mrká spiklenecky, čímž prozrazuje, že určitě nedělá telefonního operátora. Kamarád se nevyptává, i když musí být určitě hodně zvědavý. Ještě chvíli si povídáme, ale vyrušuje mě zpráva od Jeremyho, že je vzhůru. Loučíme se a necháváme Terryho se svým počítačem.

„Chceš ho dostat na ostrovy?" mračím se hned, jakmile vycházíme ven.

„Proč ne. Očividně ho tady nic nedrží a po tom, co předvedl Matthyas, potřebujeme posílit ochranu sítě. Jestli by to někdo dokázal, vsadím na tohohle borce. Je škoda, aby tady trčel, když může za podobnou práci dostávat hromadu peněz." Dál už se neptám, očividně si stojí za svým a nejspíš můžu Terryho čekat ve škole hned po našem příjezdu zpátky na ostrovy. Na jednu stranu má pravdu – nic ho tu nedrží. Bydlí se svým otcem alkoholikem, který z duše nenávidí svého syna a ten cítí to samé k otci. Líp by se mu dýchalo, kdyby od něj vypadl. Samotnému se to ale těžko povede, zvláště při škole.

Vracíme do domu našich hostitelek a v kuchyni nacházíme Jeremyho, k čelu si tiskne pytlík zmrzlé zeleniny a před sebou má talíř s polévkou.

„Jak ti je?" stará se Sam.

„Žiju," bručí bratr.

„To je dobře, za tři hodiny nám jede vlak." Jeremy se mračí. Zase tak dobře mu asi není, ale neodvažuje se nic namítat.

„Lori, můžeš jít na chvíli vedle?" pohlíží na mě.

„Zůstaňte, jdu si sbalit," opouští nás rychle Sam. Taky si nalévám trochu vývaru, který má určitě na starost Clara nebo Kat, a čekám, co z Jeremyho vypadne.

„Omlouvám se, choval jsem se jako debil."

„Před tím, nebo potom, co tě skoro zmlátili?" Tváří se, že je mu to opravdu líto, ale já mu nechci odpustit hned po tom, co po mě hodí jeden ztrápený pohled. Měl by se v tom pěkně vyválet.

„Hádám, že v obou případech."

„Tak to hádáš správně," propichuju ho očima a on zahanbeně sklápí zrak ke stolu.

„Řekneš mi už, proč tě měli v plánu zabít?"

„Vzpomínáš si na tu soutěž, do které nás zapojil trenér?"

„Moc ne," přiznávám.

„Šlo o soutěž, kterou když vyhraješ, máš možnost zahrát si v Londýně s národním týmem, kompletní prohlídka stadionu, večeře s hráči. Jedinou podmínkou byla účast tří nejlepších hráčů, které jim trenér poslal."

„Neříkej mi, že to váš tým vyhrál."

„Vyhrál," potvrzuje. „A víš co? Já nebyl doma, protože jsem hnil někde na severu a tím pádem jim chyběl jeden ze tří nejlepších hráčů, které trenér napsal už když nás přihlašoval. Místo nás tam jel druhý tým v pořadí."

„Nabírali nováčky?" děsím se.

„Ne doslova, ale šance, že by si mě všimli..." kroutí hlavou, protože nad tím nechce přemýšlet. Čas vrátit nedokáže. „Chápeš, že jsem si mohl zahrát s nároďákem?" Zdá se, že myšlenkám na zadupaný sen se nedokáže ubránit. „My všichni jsme mohli. Ale já byl zavřenej na posraných ostrovech a kvůli mně neodjel nikdo. Já se jim ani nedivím, že na mě skočili. Neváhal bych ani vteřinu, kdybych byl na jejich místě." On tím sportem žije a má obrovský talent. Kdyby hrál hokej jenom pro radost jako Matthyas, možná by mu to bylo jedno. Jenomže šance, že se dostane do merku někoho z národního týmu, byla veliká. Vždyť vede tabulky Inverness už několik let. Měl příležitost, ale ta mu proklouzla mezi prsty a ani to nebyla jeho chyba.

„Nedá se s tím něco udělat? Zavolat tam?" zkouším to.

„Dávno už ten zápas byl. Z týmu, co šel místo nás, vzali pět hráčů na zkoušku. Teď trénují v Londýně."

„Jeremy..."

„Nechtěl jsem na tebe být hnusnej," omlouvá se znovu. Jenom přikyvuju a nechávám ho jeho myšlenkám, protože se zdá, že chce být sám. Cestou do pokoje potkávám Samuela, který celou tu dobu poslouchal v chodbě. Snad poprvé za celou tu dobu vypadá, že ho něco ohledně Jeremyho vážně mrzí. Následuje mě do horního patra, kde je pokoj holek. Chci si sbalit věci, ať už můžeme odejít.

„Tohle jsme strašně podělali," přiznává potichu. „Kdybych to věděl, počkal bych s vaším přesunem."

„Oni by si ho všimli a co pak?" rozhazuju nešťastně rukama. „Vybrali by ho a vy byste ho sebrali z Londýna? Bylo by to ještě horší."

„Nejspíš jo. Fakt mě to mrzí."

„Teď už je to jedno."

„To asi jo."

Clara a Kat vypadají, že budou snad i plakat, když scházíme dolů s našimi věcmi a chystáme se rozloučit. Nechápu, že v našem světě ještě pořád existují tak hodní lidé. Známe se ani ne celý den a ony už vypadají velmi smutně, když se loučíme. Ráda bych sdílela jejich smutek, ale já vím, že jim teď slíbíme, že se ještě uvidíme, ale přitom se to nestane. Anna má pořád nasazený výraz generála ozbrojených sil, ale je v ní něco správného. Přeci jenom nás tu nechala přes noc, naprosto cizí lidi. A jak jsme se jim odměnili? Lhaním.

„Kdybyste něco potřebovala, dejte vědět," podává ji Sam kus papírku. Je na něm telefonní číslo, ale určitě není jeho skutečné.

„Pochybuju o tom, že dokážeš smazat pokutu za špatné parkování," mračí se Anna.

„Uvidíme," mrká Sam. „Nashledanou."

„Nashle. A hodně štěstí."

Cesta na nádraží trvá jenom chvíli. Z nebe se spouští provazce deště a já nevím, jestli mám cítit úlevu, že odjíždíme bez jediného problému, nebo si mám dělat starosti, jak hladce celou tu dobu procházíme.

Díky propojenému vlakovému a autobusovému nádraží se zvládáme suchou nohou dostat až do haly. Na druhé straně u automatů spatřuju dva policisty. A nejsem jediná, kdo si jich všímá. Sam mě popadá za rukáv a naznačuje, abych se hned otočila a šla ven. Neváhám ani vteřinu a stejně rychle, jak jsme se ocitli vevnitř, tak jsme zase vypadli.

„Změna plánu," naznačuje Samuel už zjevnou věc a míříme zase pod střechu autobusového nádraží.

„Tys někoho poznal?"

„Dokončoval výcvik se mnou. Neměl ani uniformu, ale určitě nás hledají. Nejspíš povolali i ty mimo službu."

„Takže prostě pojedeme autobusem... naprosto kamkoli?" nechápe Jeremy.

„Přesně tak. Do Londýna se dostaneme odevšad."

„Hele, já vím, že ty si tu šéf," ozývá se Jeremy a hlavou ukazuje na postavu muže, který akorát vytahuje nějaký průkaz na paní za informacemi. „ale tenhle určitě nebude náš kamarád."

„To je Harris," prozrazuje Samuel. Mám chuť se okamžitě rozběhnout pryč, ale on mě popadá za zápěstí. „Rozdělíme se, sejdeme se na parkovišti před kinem?" navrhuje. Já a Jeremy nemáme problém s orientací ve městě, Samuel tam byl jednou v životě, ale musí trefit, jinak by to neříkal. „Jděte, ale zase nespěchejte. Musí jich být všude plné město, chovejte se normálně!"

„A co ty?" povytahuje bratr obočí.

„Budu tam, už zmizte." Dál se neptáme a posloucháme Sama. Nejde chovat se normálně, když víte, že vás hledá půlka města. Oba se snažíme, ale stejně ke kinu dorážíme o deset minut dřív, než je běžné. Nervózně podupávám nohou a očima vyhledávám Sama. Stihli jsme s Jeremym pěkně promoknout a ráda bych už něco dělala, ne jenom vyčkávala. Jenomže Sam nepřichází.

Ani nemůže přijít. Vedle nás parkuje černý vůz.

„Tys ukradl auto?!" vyjekává Jeremy, ale nasedá na sedadlo spolujezdce a já skáču na zadní sedačky. Samuel se s klidem na tváři rozjíždí směrem od kina, ven z města. Nezapomíná ani zapnout topení. „Nebudu se ptát. Je mi vlastně úplně jedno, kde ses to naučil. Ale řekni mi, jak ví, kde jsme?"

„Ještě včera tady nikdo od nás nebyl, za to bych dal ruku do ohně. Museli se dozvědět o plese, třeba od Matthyase, tak zkouší, jestli jsme tady náhodou nezůstali. A obsadit nádraží je nejsnazší způsob, jak někoho najít." Mě by spíš zajímalo, jak se dostal do auta a nastartoval ho. Sam zachytává můj pohled v zrcátku a hned ví, co se mi honí hlavou. „Drátky, pamatuješ? Podobný princip, ale funguje to jen na starší auta."

„Chtěl jsem vám něco říct," ozývá se Jeremy z ničeho nic trochu kajícným hlasem.

„Připrav se mu rovnou jednu vrazit, jestli to bude nějaká pitomost," instruuje mě Sam. Jeremy upírá svůj pohled do prázdna a já si div nevykroutím krk, abych na něj viděla, až nám oznámí tu novinku.

„Přestaň, ty idiote!" vyštěkává Sam a trhá volantem. Na chvíli se ocitáme v opačném pruhu, ale rychle zase řízení srovnává.

„Co je?" nechápu.

„Myslím, že mám schopnost..."

„Ty myslíš?!" obrací se na něj Samuel vztekle. „A musíš si jí zkoušet na mě?"

„To máš za všechny ty tresty, u kterých si asistoval," ušklíbá se Jeremy a hned zase zvážňuje. „Musel jsem to vyzkoušet."

„Umíš v lidech vyvolávat strach."

„Na plese se jedna holka rozbrečela, ale neudělal jsem to schválně," brání se.

„Dám ti jednu radu – buď s tím hodně opatrnej, můžeš tím někomu hodně ublížit. Phil dokáže přimět lidi dělat neskutečný věci, když v nich vyvolá strach. Prostě zapomeň, že nějakou schopnost máš, dokud se nevrátíme na ostrovy."

„Fajn," souhlasí kupodivu bez řečí. „Já jen, abys věděl, že už bys mě neměl srát."

Takže už i on. Zbývám jenom jen já.

To nejlepší nakonec...

Tak jo, poměrně 'krátká' kapitola na moje normální poměry, ale myslím, že vám, co čtete DH, už je to asi úplně jedno. Fakt vám za tu trpělivost moc děkuju! :) 

Zároveň bych chtěla ještě moc poděkovat @MiaValeska, která vytvořila novou obálku pro Děti hvězd a zároveň bych vám moc chtěla doporučit její příběh, Sektor smrti. Pokud máte rádi postapokalyptické příběhy rázu trochu Hunger games, trochu Maze runner, ovšem zároveň něco nového, určitě k ní zajděte na návštěvu! :)