Probouzím se těsně před devátou ráno. Ostatní nejspíš pořád ještě vyspávají. Žaludek se dožaduje pozornosti, takže zalézám do malé kuchyňky na konci chodby.

Všude je hrobové ticho, které ruší jenom dešťové kapky narážející do parapetu a hučící lednička, ve které nacházím plato vajec, slaninu a pár dalších potravin. Nestarám se, čí jídlo je, ale trvanlivost prošlá není. Ve skříni si beru letitou pánev a vyhlídka na pořádné jídlo mi obratem zvedá náladu. Po celé kuchyňce se line vůně smažených vajec a žaludek se mi znovu připomíná.

Mám v plánu vypnout elektrickou plotnu, ale někdo mi kazí plány. Ten někdo je Samuel, který se rozhodl vyzkoušet, co všechno jsem si zapamatovala ze včerejšího tréninku sebeobrany. Studený kov zbraně mě chladí na kůži. Do nosu mě udeřuje zápach pálících se vajíček. Musím být rychlá, jinak o ně přijdu. Vzápětí mě ale něco napadá.

„Pálí se ti snídaně," zkouším ho obměkčit jídlem, ale ani se nehne. Hned na to zkouším provést to, co se mě včera pokoušel naučit. Zbraně ho zbavuju, podle těžké rány poznávám, že se neobtěžoval vyndat náboje. Ale nezvládám mu podrazit nohy, čehož se on okamžitě chopí a nechává mi mou chybu pořádně sežrat, div nekončím na studených dlaždičkách.

„Celkem to ušlo. Tak jako tak si mrtvá." Kdo by to byl čekal. Mou prohru si chvíli vychutnává, pak mě pouští a já nabírám vzduch do plic. Vykolejil mě daleko víc, než bych chtěla. Ani ne tak jeho nečekaný ‚útok', ale prostě... on.

Spěchám k plotně. Ani nemusím vidět obsah pánvičky, cítím, že nic takového jíst nebudu.

„Nedáš si?" ptám se ho. Potřebuju si udělat nová a připálená vajíčka se mi nechtějí vyhazovat. Neprotestuje, dokonce se tváří skoro nadšeně.

„Dík," bručí.

„V kolik se Jeremy vrátil?" chci vědět a rozklepávám poslední dvě vajíčka.

„Nevrátil." Vyvaluju na Sama oči. Chvíli to vypadá, že se budu muset vyptávat dál, ale můj výraz mu asi prozrazuje vše. „On ani Phil se dovnitř dneska nedostali, jsou pryč."

„Ten chlap je blázen," kroutím hlavou a pomýšlím, co asi Jeremy teď dělá.

„Dělá to pro jeho dobro, věř tomu." Měla bych plno poznámek, ale mlčím. Sam nejspíš vstal hlavou z postele, nebudu dráždit hada bosou nohou.

„Co podnikneme dneska?" Včera se mi zdálo, že se celkem bavil, mohlo by to přeci pokračovat.

„Netušil jsem, že tenhle zájezd obsahuje i kompletní seznam akcí a zábav," šklebí se kysele. „Po obědě něco vymyslíme."

„Po obědě?" povytahuju obočí.

„Co udělat dohodu? Ty vaříš, já myju nádobí. Tvoje kulinářský schopnosti nejsou tak špatný a já ti budu věřit, že mě neotrávíš." Kéž by bylo čím...

„Beru," souhlasím. Vyhnu se mytí a něco rychlého splácá každý.

„Fajn, tak dole na tebe čeká zámek," podává mi dvě kancelářské sponky. „Zkus se v tom trochu pohrabat." Beru si od něj kousky kovu a utíkám do tělocvičny. Jenomže můžu s drátky v zámku kroutit, jak chci, ne a ne se odemknout! Chvílemi to vypadá, že drát v zámku zlomím. Taková věc se musí natrénovat, nemůže spoléhat na náhodu.

„Něco málo talentu v sobě možná máš," komentuje moje snažení se samolibým úsměvem. Jak to tak vidím, dnešek bude otravný. Ryje do mě už od samotného rána. Bere si obě sponky a postupně vysvětluje, jak vůbec zámek a klíč funguje. Proč člověk dokáže odemknout klíčem, a potom i něčím tak neškodným, jako kancelářská sponka. Teorie není vůbec těžká, naopak. Je to až primitivně jednoduché. „Pak s tím akorát trochu cukneš správným směrem," pokládá svou ruku na tu mou a trochu jí trhá směrem doleva. Ozývá se cvaknutí. „A je to." Ruku zase rychle stahuje a já zírám na odemčený zámek. Tohle se naučím, i kdyby to mělo znamenat, že každý večer půjdu spát se zámkem a kancelářskými sponami.

Jako včera si vyndáváme nějaké žíněnky a znovu trénujeme to, co jsem zkoušela aplikovat před pár minutami v kuchyni. Dokonce se mi daří Sama párkrát dostat na zem, aniž bych spadla já. Když si člověk najde správný mechanismus, kde zabírat, kam dávat ruce, jde to snadno. Ještě musím začít posilovat, abych s ním mohla třísknout pořádnou silou.

„Zlepšuješ se," uznává po hodině. Je to od něj asi nejlepší pochvala, co jsem kdy slyšela. Ležím rozplácnutá na žíněnce, jak mě tam Sam při posledním chvatu zanechal. Otáčím hlavu na stranu, abych na Sama viděla. Když si odmyslím chování, rozhodně je na co se koukat.

„Jak dlouho si dělal gymnastiku?"

„Cože?" Aha, hraje, že neví, o čem mluvím.

„Jak dlouho si cvičil gymnastiku?" ptám se znovu.

„Asi takhle. Kdokoli řekne gymnastika, představí si holky a kladinu. Musím tě upozornit, že jsem na kladině v životě nestál. Ale jinak asi šest let." Jo, o tom už jsem taky slyšela. Mužská gymnastika je trochu ve stínu té ženské, i když je to stejně impozantní a krásná podívaná, především pro ženy.

„Předveď mi něco," vyzývám ho.

„Přehraj si v hlavě vánoční besídku," odsekává. Jasně, tehdy to bylo maximálně super. Jenomže to byly samé přemety, skoky a salta, která jsem kdysi zvládala taky.

„Když ve stojce vydržím dýl, než ty, ukážeš mi nějaké triky na kruzích?" zkouším v něm probudit soutěživost. Očima zkoumá, jestli to myslím vážně.

„Tak dobře," zvedá se a rovnou se staví na ruce. „Kde jsi?" Zastrkávám si tričko za tepláky a napodobuju ho, ale chvíli mi trvá, než chytím rovnováhu, zatímco on se ani nehne.

„Vzdej to," říkám mu.

„O tom si nech zdát." Mám nutkání zvednout hlavu a zjistit, co se děje, protože jeho hlas přichází z větší blízkosti. Ale to neudělám. Akorát bych ztratila rovnováhu a pravděpodobně bych ji už nechytila. Snaží se mě akorát rozptýlit.

„Co trochu přitvrdit? Víš, oba tu takhle můžeme být i hodinu. Což se mi nechce." Zní uvolněně a sebejistě. Zatímco já už se začínám trochu třást. Vydržím maximálně další dvě minuty.

„Sem s tím."

„Jedna ruka. Hned."

„Fajn!" I já zním celkem sebevědomě, ale pravdou je, že mě polévá pot. Ano, dřív jsem to trénovala. Ano, dá se to zvládnout. Ne, nikdy jsem to nevydržela déle jak pět vteřin. Ukazuje se, že to ale stačí. Bůhví proč Sam ztrácí rovnováhu a raději spouští nohy na zem, než aby se rozmázl o žíněnku. Ruce mám v jednom ohni, ale stálo to za to. Alespoň doufám.

„Bože, to jsem si naběhl. Upřímně jsem si myslel, že to nedáš." Posílám snad ten nejlepší vítězný úsměv, jakého jsem schopná. Kdyby se do něj vloudil i výraz mrchy, byla bych ráda.

Mumlá něco ve smyslu, že teď alespoň už ví, v čem se nemá sázet. Ale víc neříká a spouští si kruhy. Přijímá svou porážku bez řečí, což mě překvapuje. Pořádně si ruce maže rozdrceným magnesiem, dokud je nemá od prášku celé bílé. Dělá se to i na hrazdě. Kdybychom cvičili bez magnesia, měli bychom za chvíli ruce jako dva veliké krvavé puchýře.

Na kruzích mu to jde. Jasně, není to na olympiádu, ale mě nezbývá než civět s otevřenou pusou. Cvičení na kruzích vyžaduje obrovskou fyzickou sílu a Sam jí očividně disponuje. Svaly na rukách se mu napínají o sto šest. Pouští se kruhů, dělá ve vzduchu salto, a když přistává na žíněnce, vypadá spokojený sám se sebou.

„Proč si toho nechal?"

„Rodinné záležitosti." Vím, že lže. Dyllen mi přece jednou říkal, že lidé jako on, Sam nebo Harry rodinu nemají, nebo neznají. Samuel zachytává můj pochybovačný výraz a jeho oči potemňují. „Nechci o tom mluvit." Pochopila bych ho i bez toho vražedného výrazu. Mlčky uklízíme žíněnky a po krátké pauze, kterou jsem strávila přemýšlením nad neznámou Samovou minulostí, vyrážíme do města. Žádný oběd z mé strany se nekoná, zalézáme do první restaurace, na kterou narážíme. Sam se ale ve svém jídle jenom rýpe a vypadá extrémně zamyšleně.

„Hele, já... promiň," soukám ze sebe s námahou. Sam zmateně zvedá oči. „Nechtěla jsem tě naštvat."

„Ty za to nemůžeš," pokouší se o úsměv, ale nevychází mu. Pořádně se nadechuje a zase vydechuje. Jakoby se úplně odstřihl od toho, na co myslel do teď. „Tak co bys dneska chtěla dělat? V Edinburghu je toho dost."

„Moment," zvedám ruku a vytahuju z kapsy vibrující mobil. „To je Jeremy," naznačuju a zvedám hovor. „Ahoj, co se děje?" V mobilu se ozývá jenom zvláštní praskání – připomíná mi to elektřinu, když se špatně spojí kontakty dvou drátů. „Jeremy? Jsi tam?" Nic. V pozadí těch nepříjemných zvuků ale rozeznávám hovor. Nevím ale, co přesně říkají. „Tohle není vtipný." Hovor z druhé strany někdo ukončuje, a když volám zpátky, je bratrův telefon nedostupný. Sam se ani nemusí ptát, co se stalo a rovnou vytahuje svůj mobil.

„Ahoj, Phile. Je mi fakt jedno, že mě nechceš slyšet. Je Jeremy s tebou? Je? Fajn. Má u sebe svůj mobil? Zkontroluj, jestli má svůj mobil. Kdyby to nebylo důležité, tak tě s tím neotravuju. Nemá, to jsem si myslel. Někdo ho našel a volal Lori. Nemusí to být nic zajímavýho, ale dávejte si bacha. Jo, jsem s ní." Sam se na mě zvláštně dívá. Jako kdyby se snažil vymyslet, jak říct jemně něco, co moc zjemnit nejde. „Lori mi nepomůže, ona je na tom stejně jako Jeremy. Bez schopností. Jo, úplně." Možná bych se mohla urazit, ale mluví výjimečně pravdu. „Já nejsem odborník na děti hvězd, nevím, jak je to možný. Pokecat si můžeme pak. Dobře, zatím," vypíná hovor a mě je hned jasné, že se zvedáme k odchodu.

„Tak Jeremy svůj mobil fakt někde vytrousil. Prosím, řekni mi, že jste si neposílali zprávy o škole, dětech hvězd a celkově... víš, co myslím."

„Pár jich bude," špitám a čekám výbuch vzteku.

„Fajn." To je vše? Jen fajn? Vidím na něm, že je naštvaný, ale tentokrát nejsem zdrojem jeho vzteku ani já, ani Jeremy. Do jeho očí se vkrádá obezřetnost a opatrnost. „Vrátíme se do toho starého domu, třeba mu vypadl tam, když jsme se stěhovali do tělocvičny."

„Neukládají se zprávy na SIM kartu?" napadá mě.

„To záleží na nastavení a na paměti," vysvětluje. „Zapomeň na to, skočíme tam."

Nejsem ani trochu nadšená, že se budeme vracet do toho strašidelného domu. Zahrádkářská kolonie je jako město duchů, nikde nikdo, ke všemu ze šedivé oblohy začínají padat drobné kapičky vody. Nedá se tomu říct ani déšť, spíš silně mrholí, myslím, že otravnější počasí neexistuje. Sam do vchodových dveří jenom jemně strká a se skřípěním se napůl otevírají. Vím, že zamykal, když nás Phil odváděl. Hned poznávám, že tady někdo byl, nechali dost stop v prachu na nábytku. Po zádech mi přejíždí mráz. Mám pocit, že je s námi v místnosti ještě někdo další. Začínám být pořádně paranoidní. Málem mi padá srdce do kalhot, když se z vedlejší místnosti vynořuje Samuel a v ruce drží kusy Jeremyho mobilu.

„Byli tady tak tři, čtyři lidi," sděluje a zbytky přístroje si prohlíží. Vytahuje z trosek maličkou kartičku, tu si strká do kapsy a zbytek nechává spadnout na zem. „Vyndej z telefonu svou kartu a nech ji tady. Mohli by stopovat tvůj telefon." Chci ho poslechnout, ale ruce se mi celkem třesou, takže to dělá za mě.

„Jak?" nerozumím tomu.

„Mechanismus ti nevysvětlím, ale když ti řeknu, že prakticky každá tajná služba nebo vláda má prostředky ke sledování úplně všech lidí, co vlastní telefon, tak ti to musí stačit. Ani nemusíš být připojená k internetu. Stačí jeden hovor a do pár minut tě se správnými přístroji mají." Tak tohle jsem slyšet nechtěla. „A Organizace má prostředků až moc. Jdeme," otevírá mi dveře a já vcházím do toho nečasu s velmi pochmurnou náladou. Čekala jsem, že po nás půjde škola, policie... ale ne zabijáci. Ne tak rychle. Rychlým tempem se dostáváme na náměstí a já si všímám zajímavé cedule. Jsem zabraná do čtení informací, takže vrážím do odpadkového koše a jenom vážná situace Samovi nedovoluje se mi vysmát. Dneska večer se koná ve sportovní hale gymnastická show. Sice to bude mít s opravdovou gymnastikou společného jenom málo, ale jedno vím – měla tady vystupovat Sofii.

„Dobrý nápad," přikyvuje Sam.

„Já myslela, že se někam schováme."

„Vždyť jo, ve velkém davu si nic nedovolí. Budeme tam daleko víc v bezpečí než zavření v tělocvičně." Před samotnou show je na programu vystoupení malých dětí, taneční soutěž a prezentace sponzorů. Nic zajímavého, ale jak sám řekl, raději budu mezi lidmi. Samotnou by mě takhle nenapadlo uvažovat.

Do večera se čas strašně vleče. Sedíme na lavičkách a sledujeme dění na parketách. Skoro nemluvíme a já nevím, jestli si to ticho mám užívat, nebo ne. Zrovna teď bych Samovi byla vděčná, kdyby si se mnou povídal, ale on daleko víc pozornosti věnuje okolí a taky Philovi, který s ním mluví po telefonu. A Sam si nejspíš oddechuje, když hovor ukončuje.

„Až show skončí, vyzvednou nás před halou."

„Nebude to akorát horší?" starám se.

„Ať to vypadá, jak chce, Phil nedovolí, aby se tobě nebo Jeremymu něco stalo, pokud bude s vámi. Takže budu klidnější, když se v takové situaci bude motat kolem."

Moje mysl se propadá do propasti minulosti a myslím jenom na Sofii. Přemýšlím o tom, jak se má, co dělá... jestli bude ještě někdy šťastná a odpustí mi, že jsem zmizela z jejího života ve chvíli, kdy mě nejvíc potřebovala. Chápu, že to není moje chyba. Největší přičinění na tom má člověk, který teď sedí vedle mě. Kdyby měsíc počkal...

Světla v hale zhasínají a to mě vytrhává z myšlenek. Show začíná a mě začíná srdce bušit jako o život. Tma dodává lidem z Organizace akorát výhodu a já se musím ujistit, že Sam pořád sedí vedle mě. Představují gymnasty, kteří reprezentují Británii na nejvyšších stupních. Pak nastupují i holky. Je to jakási přehlídka těch nejlepších, co naše země může nabídnout... a jedné osoby, která je celostátně hledaná. Její blonďatou hřívu poznávám i ve změti různých světel a barev.

Sofii. Mezi všemi těmi gymnastkami je i Sofii. Z řady vystupuje, když hlásí jméno Hayley Wieberová.

Trhám hlavou a vymýšlím cestu ven. Úplně zapomínám na Sama a všechny kolem. Nesedíme na kraji, ale ani ne uprostřed. Stoupám si na svou židli a dělám krok, abych se dostala o řadu výš, kde je trochu volnější prostor. Lidé nadávají, ale já je ignoruju. Sof je tam dole, musím se za ní dostat i když vím, že na to teď není nejvhodnější doba. Sam mě zabije. Ohlížím se, ale na jeho místě už ho nevidím, ale v mém okolí taky ne.

Proud lidí schází dolů po schodech a já se chytám zábradlí, abych se mohla dostat nahoru. Je obtížné jít proti davu jdoucích lidí.

S bušícím srdcem se dostávám až na hlavní chodbu, kudy chodí lidi všemi možnými směry. Najednou celá hala propuká v bujarý jásot, všichni začínají tleskat a světla chaoticky blikají. Někdo do mě silně vráží, až musím udělat krok dopředu. Vysoká svalnatá postava s černou kapucí na hlavě se hned odvrací, ale jako zázrakem stíhám poznat jeho tvář.

„Jakeu!" volám. Přes hluk mě ale neslyší a snaží se prodrat ven. Zvládám se probojovat do menší haly, která je vstupním prostorem do té obrovské. Vzduch je tu ledový, protože tady postává jenom pár lidí a proniká dovnitř otevřenými okny a dveřmi. Je to jako facka, z vydýchané a přehřátého vzduchu do mrazivého. Bundu jsem nechala na židli a teď toho lituju. Jake akorát vychází ven. „Jacobe!" On se konečně zaráží a ohlíží se. Na malý moment je v šoku, ale rychle ho ze sebe setřásá.

„Co tady děláš?" Chci na něj vysypat všechno, ale přerušuje mě: „Tady ne, pojď ven." Vteřinu váhám, jestli s ním mám někam chodit, ale chci s ním mluvit. Zastavujeme se na autobusové zastávce kousek od haly.

Objímám ho. Chvíli nehybně stojí, protože tak velicí kamarádi, abychom se objímali, jsme nikdy nebyli. Ale pak mi objetí decentně opětuje.

„Co tu děláš? Měli jste být někde... v bezpečí." Je zmatený, zamračený a únava čiší z každého jeho pohybu. Jiskra v jeho očích pohasla. Začínám se třást a on si sundává bundu a podává mi ji. Hned si všímám zbraně, kterou má upevněnou u pasu. „Neublížím ti," říká potichu. Kdyby chtěl, už by to dávno udělal.

„Utekli jsme," odpovídám mu na předchozí otázku.

„My?"

„Já a Jeremy."

„Vy jste tady sami?!"

„Ne," kroutím hlavou. „Doprovází nás... náš instruktor karate."

„Kde je Jeremy?"

„Pryč s jedním následovníkem."

„Oni jsou ve městě dva?" diví se.

„Ty o Jeremym víš?" třeštím oči. Jacob se zaráží. „Co?"

„On je taky...?

„Jo," přerušuju ho. Chvíli ten fakt vstřebává.

„V jednom městě jsou tři následovníci," říká spíš sobě, pak se rozhlíží, tváří se velmi vážně. „To není dobrý. To není vůbec dobrý."

„Jsou tady," dochází mi. „Lidi od vás."

„To by mě taky moc zajímalo." Sam se vynořuje ze tmy a Jake dělá krok dozadu.

„Nech ho na pokoji," vyhrkávám směrem k Samovi, ale není mi to k ničemu. Samuel Jacoba přiráží ke stěně zastávce. Ozývá se kovové zadunění a bolestné zasyčení. Jake není žádná třasořitka, ale Samovi se bránit nezvládá. Sam ho bere za levou ruku a hrubě mu ji vytahuje nahoru a obrací dlaní k nám. I když je málo světla, značka na jeho dlani bije do očí. Jake mu ruku prudce vytrhává a už se vůbec netváří zmateně a unaveně. V očích se mu objevuje zuřivost. Jako kdyby přepnul na jiný mód, a já si uvědomuju, že Jacob se nechtěl prát, ale teď už nemá jinou šanci. Jsou to pouhé dvě vteřiny, kdy Jacob náhle Samovi podráží nohy, přišpendluje ho k zemi, jednu ruku mu kroutí za zády a ke krku mu přikládá nůž, jehož čepel se zlověstně leskne. Sam svou volnou ruku automaticky stahuje ke zbrani, ale... není tam. „Hledáš tohle?" Jake v druhé ruce svírá Samovu zbraň. Ani mého instruktora nemusí držet, nůž na jeho krku zvládá všechno. Nemůžu uvěřit svým očím. Právě Sama sejmul a ani mu to nedalo žádnou práci. To mě přivádí k děsivé myšlence, jaký výcvik mají asi ostatní členové Organizace. Protože se zdá, že daleko lepší než ti, které cvičí naše škole. „Radil bych ti být v klidu, nechci se prát."

„Zabil si všechny ty lidi?!" Sam sebou prudce škube, skopává ze sebe Jakea a vyskakuje na nohy.

„Nic o mně nevíš," odfrkuje si Jake.

„Co si to chtěl říct?" ozývám se, abych alespoň na chvíli odpoutala jejich pozornost. Jake mi beze slov podává Samovu zbraň. Nejraději bych ji zahodila daleko od sebe.

„Odejděte z Edinburghu. Je to tady nebezpečné."

„Ale nepovídej," vrčí Sam nepřátelsky.

„Chtěla jsem vidět Sof," láme se mi hlas.

„Promiň, ale to teď nejde. Taky odcházíme. Třeba se uvidíme... jindy."

„Kam?" Jake pohlíží na mého společníka. Neřekne mi, kam mají se Sofii namířeno, protože tady je on. „Lori, jdeme," nařizuje nesmlouvavě Samuel.

„Má pravdu," přikyvuje Jake. „Měli byste jít."

„Počkej," chytám ho za ruku a on kvůli tomu prudkému pohybu sebou cuká. „Jak je Sofii?"

„Tak jako člověku, kterému někdo zabil rodiče."

„Byla to autonehoda," prohlašuju. Jake ke mně přichází blíž a cítím, jak se Sam napíná.

„Tak to ti asi někdo lhal," povídá soucitně. A ten někdo stojí vedle mě. „Její otec se zapletl do problému s akciemi. A ti lidi si to přišli vyřídit přímo k nim domů a ošklivě se to zvrtlo. Když jsem tam doběhl, její rodiče byli mrtví a jeden z těch hajzlů se sápal po Sofii jako po nějaké věci."

„Cos udělal?"

„Co myslíš?" Jake se ohlíží do tmy a uklízí nůž do pouzdra, které má tak dobře schované, že nejde vidět, i když má na sobě jenom tričko. „Pozdravuj Jeremyho. Určitě se ještě setkáme," souká ze sebe jeden zářivý úsměv a mizí v zácloně deště a husté tmě. Pořád mám na sobě jeho bundu.

„Dovolíš?" přistupuje ke mně Sam a dožaduje se své zbrani. Já mu ji vrážím do ruky a doufám, že jsou moje oči chladné jako led. Lhal o smrti rodičů mojí nejlepší kamarádky? Proč? Začínám ho podezřívat, že mu to prostě dělá sprostou radost, nic víc. „Zmizíme, hned. Tělocvična je kousek." Ani se neomluví, dělá, jako by se nic nestalo. Cestou zpátky se držím za ním a každou chvíli čekám, kdy mi vynadá, že jsem se jen tak vypařila. Kdyby to udělal, nejspíš bych na něj začala řvát i já.

Nejdeme ani pár minut, když se za námi ozývají kroky splašeného člověka.

„Lori!" dobíhá nás zadýchaný Jake. A nevypadá, že chce zpátky svou bundu. „Není dobrý nápad..."

„Oni jsou někde tady, že jo? Tví kámoši," nenechává ho Samuel domluvit a stahuje se ke mně blíž. Jake nic nevyvrací. Všímám si muže jdoucího naším směrem, rychlým jistým krokem. Ten se nebude chtít ptát na cestu. Oba kluci vytahují zbraně.

„Ty zmetku!" skřípe Sam zuby.

„Já vás sem neposlal!" brání se Jake. Najednou to už není jedna postava, ale hned tři, přímo naproti nám.

„Odložte zbraně," praví jeden z nich. Jake ani Sam nereagují. Za mými zády se ozývá zaklapnutí náboje do komory. Ten zvuk mi nahání husí kůži a já nemám odvahu se otočit. To už na kluky funguje a vzdávají se svých zbraní. Někdo mě do zad šťouchá hlavní a mě nezbývá nic jiného, než je následovat, i když mám pocit, že se mi strachy roztečou kosti. Vím, že za mnou je nějaký muž s pistolí, ale na rozdíl od těch, kteří vedou Sama a Jakea, mě nechává v klidu jít. Kluci už tak růžovou cestu nemají.

Zatahují nás do opuštěné budovy, nedaleko od centra. Věřím, že kdyby většina lidí nebyla v hale, možná bychom i někoho potkali.

Vevnitř rozsvěcují světlo v jedné velké místnosti. Jsou tu jenom jedny dveře a zaprášené okno. Sama a Jakea posazují na židli, mě nechávají stát vyděšenou u zdi. Jeden z nich ze mě nespouští oči a já si domýšlím, že možná mají strach z mých schopností. Konečně můžu útočníkům pohlédnout do tváře. Všichni jsou muži, nejmladšímu vypadá stejně starý jako Jeremy.

„Jestli se můj otec dozví, že jsem tady, odnesete si to!" vzteká se Jake, zní příšerně rozzuřeně. „Podívejte se mi, vy pitomci, na ruku. Jsem s vámi!" Nejstarší muž si prohlíží Jacobovu značku.

„Jméno?"

„Jacob Crosley, můj otec je..." Oči chlapa začínají zářit jako dvě prskavky.

„Já vím, kdo je tvůj otec, chlapče. Co tady s nimi děláš?"

„Vím, že jste tu. Přivedl jsem je, je to moje povinnost." Ten chlap dlouho neváhá. Jméno Jacobova otce má asi pořádnou váhu, musí mít v Organizaci velmi vysoké postavení.

„Jdi, pokud chceš. Ale můžeš tu zůstat."

„Ne díky," ušklíbá se Jake a dává se na odchod. „Mrtvoly moc nemusím."

„Zvykneš si," směje se chlap a plácá Jakea po rameni. Chce se mi brečet „Dobrá práce. Otec na tebe musí být pyšný. Vraťte mu zbraň. Spravedlnost s tebou."

„Taky," salutuje Jake a vesele se usmívá „Jo a... jeho pořádně skřípněte, ať trpí dlouho." Sam vyštěkává nějakou nadávku, ale muž, který ho hlídá, mu uštědřuje ránu do břicha, takže si další protesty rozmýšlí.

„Žádný problém." Kamarád mým směrem krčí rameny a vybíhá ze dveří. Jakmile je pryč, atmosféra potemňuje a já v duchu propadám panice. Snažím se ale všechen strach potlačit a něco vymyslet. Jenomže k vymýšlení toho moc není. Oni jsou čtyři, my dva a beze zbraní. Navíc já nic nezmůžu.

Sam si hřbetem ruky utírá krev, která mu teče z nosu. Dali mu pořádně zabrat. Ale tváří se, jako by bolest necítil. Vzpomínám si, co říkal. Že adrenalin bolest úplně pohltí. Kéž by pohlcoval i to, co začínám cítit já,  a to šeredný strach.

„Copak máš za schopnosti, kotě?" ptá se mile ten nejstarší a ukazuje, ať se posadím na volnou židli. On si sedá přímo naproti mně. Vypadá velmi klidně, až moc normálně. Kdybych ho potkala na ulici, nikdy by mě nenapadlo, že je to vrah.

„Já ještě nevím," přiznávám barvu. Lhaní by mi nepomohlo.

„Nevíš?"

„Ne," snažím se ovládnout hlas, aby se mi tolik netřásl, ale nejde to.

„Škoda. V tomhle případě jsi nám k ničemu. Vážně škoda." Muž cítí můj strach a oči mu trochu zněžňují. „Nemusíš se bát, nebude to bolet.

„Vím, kde jsou další děti hvězd v tomhle městě," ozývá se Sam. Asi mu došlo, že fyzickou silou je nepřepere. Tak zkouší vyjednávat.

„To my víme taky," nenechává se muž rozhodit.

Sam nemrká ani brvou a chrlí ze sebe něco, co by nejspíš nikdy neměl.

„Je jich celá škola, plná dětí hvězd. Nechte ji odejít a já vám dám přesnou adresu." Tím už si získává mužovo plnou pozornost. Mě si přestává všímat a já očima sleduju dveře. Kluk, který u nich stojí, mi naznačuje, ať nic nezkouším. Aby svým gestům dodal na váze, pohazuje v ruce zbraň. Nasucho polykám a obracím se na Sama.

„Vyměníš jeden život za desítky jiných? To je odvážné. Asi ti na ní hodně záleží, viď? Tohle nám ještě nikdo nenabídl. Ale víš co? Ty se z toho nevylížeš. Lidi jako ty dělají akorát potíže. Nemůžeme tě nechat naživu."

„Já vím," přikyvuje smířlivě Sam. Jeho hlas je jako led, nedává na sobě znát vůbec nic, kromě starosti o mě. „Nechte ji odejít."

„Věříš nám? Necháme ji odejít, ty nám dáš adresu a my tě zabijeme. Můžeme ji zase snadno najít." Ten chlap si s ním jenom hraje. Nenechá mě odejít.

„Nevěřím. Nechte ji a já vám až za hodinu řeknu, kde škola je. Pak si dělejte, co chcete."

„Škoda, že nejsi náš. Třeba příště. Ale myslím, že budu mnohem radši, když se zbavíme další rodiny dětí hvězd hned, ne za hodinu. Ty se budeš hezky dívat, a pak nám stejně dáš informace, které chceme vědět. Je to mnohem jednodušší." Teď už nejspíš panikaří i Sam.

„Shawe, do toho. Akorát tady ztrácíme čas a já začínám mít hlad." Mladík se odlepuje od dveří, z malého kufříku vytahuje injekční stříkačku a míří směrem ke mně. Nevím proč, ale vzpomínám si na dívku, kterou našli mrtvou před Vánoci. Amanda. Nenašli ji jediné zranění, jenom jediný malý vpich.

Nejstarší chlap se znovu vrací ke mně a přitlačuje mi ruku k židli.

„Nebolí to," opakuje a nejspíš myslí, že mě tím uklidní. Samův výraz mě popouzí k akci, k jakékoli. Hlavně jenom, ať se ke mně ten jed nepřiblíží.

Druhou rukou ho udeřuju do spánku. Dávám do toho tolik síly, kolik jenom v levé ruce mám. Je tak v šoku, že mě pouští, od malé holky tolik odporu nečekal. V tu samou chvíli se ze sevření nepřátel dostává i Sam.

„Do hajzlu!" vykřikuje někdo a já spatřuju Sama, jak přetahuje mladíka kusem dřeva po hlavě. Chlap, který mě celou dobu hlídal, se ke mně znovu dostává a hrubě mě popadá za zápěstí, ale to už je Sam u mě, brutální silou hází s chlapem o zem a mě popohání ke dveřím. Jenomže jich je pořád víc a ani oni se nechtějí vzdát. Ozývá se výstřel a já lapám po dechu náhlou prudkou bolestí, která projíždí celou mou rukou. Zakopávám o své vlastní nohy a dvě vteřiny zůstávám v naprostém šoku ležet na zemi. Pak mě silné paže vytahují na nohy a přiráží ke zdi. Skrze závoj slz poznávám, že Sam klečí kousek přede mnou a ke krku má přiloženou zbraň.

„Zlomil mi ruku!" stěžuje si mladík.

„Tohle jste neměli dělat," chrčí naštvaně nejstarší člen. „Za to bude umírat dlouho. Až potom, co zemře, se pustíme do tebe!" Všechna slova jsou věnovaná Samovi, který se znovu pokouší bojovat se třemi muži naráz. Ale už je vyčerpaný, zraněný a přesila je moc velká. Rozhodují se z něj vymlátit duši.

„Ve městě jsou tři následovníci!" chytá se Sam posledního stébla. Všechen šum, který mi do teď zněl v uších, utichá. Vůdce si mě opět přestává všímat a já se svážím zády po zdi na zem. Pravou rukou sahám pod své levé rameno. Na prstech mi ulpívá krev.

„Já nepotřebuju, abys nám všechno vyklopil!" řve zběsile muž. „Stejně nám řekneš, co budeme chtít, později. Ale teď se dívej." S nějakou injekční stříkačkou se nikdo neobtěžuje. Muž místo toho vytahuje zbraň a já nevím, proč se stavím na nohy. Míří na mě, ale očividně váhá s tím, kam střelit. Řekl, že budu umírat dlouho, nemůže se rozhodnout. Zhluboka se nadechuje a... zaráží se. Kouř. Dveře rozráží výbuch a dovnitř se vyvaluje ohnivá koule, která chlapa se zbraní pohlcuje a on se v ní s přidušeným výkřikem ztrácí. Oheň se hned začíná šířit, po stropě, po stěnách – jako kdyby to byl živý tvor. Zvedám se na nohy. Akorát do místnosti vchází Phil. Oheň se mu kroutí kolem rukou, vyhýbá se mu. Zaměřuje se na mě, takže si nevšímá kluka, který se po něm ze zoufalství vrhá. Jenomže tenhle chlap nepotřebuje žádné zvláštní schopnosti k tomu, aby se ubránil. Když se zvedá na nohy, teče mu ze spánku malá stružka krve a zdá se být naštvaný na maximum. Jeho ego teď asi dostalo ránu. Kluk ho prosí, aby se smiloval.

„Dobře," slyším Philova slova mezi praskáním ohně. „Nebude to bolet," opakuje to, co mi řekl chlap z Organizace, vytahuje zbraň a míří. „Shoř v pekle." Výstřel neslyším a výhled mi zahrazuje Jeremy, který mě zvedá do náruče.

„Ty jsi teda číslo," usmívá se bratr a jeho obličej je to poslední, co si pamatuju.

Doufám, že se vám první trochu víc akčnější kapitola líbila. A taky doufám, že se vám líbí 'týpek' hned na začátku, víc normálních gifů jsem s ním nenašla, teda zatím. Považuju ho za jednoho z nejbožejších chlapů na této planetě, jestli najdu víc gifů, určitě se tu objeví víckrát. 

*ten pocit, když najdete skoro dokonalou představu jedné z vašich postav:*

Mějte se krásně!