Den před odjezdem nám učitelé sdělují všechny potřebné informace k výletu. Jak říkal Sam, moje skupina má na seznamu jako první kino, potom lanové centrum, volno v obchoďáku a pak bazény. Vypadá to na skvělý den až na to, že bude tím nejdůležitějším od doby, co jsme na ostrovech – máme v plánu se někdy během návštěvy bazénů vypařit.

Matthyas nějakým způsobem spočítal vzdálenost mezi městem a námi – řekli nám, že pojedeme hodinu a půl až dvě hodiny. Matty udělal z těchto dvou hodnot jednu průměrnou. Tu použil do svého vzorce a druhou hodnotou je jakési číslo průměrné rychlosti. Tím zjistil, že se musíme nacházet na jednom z nejsevernějších ostrovů. Neptejte se. Musí být adoptovaný, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Další ráno jsem vzhůru o hodinu dříve, než je třeba. Sotva jsem mohla usnout, ale nakonec se povedlo. Popadám napěchovaný batoh a mířím do haly, kde už se shromáždila většina těch, kteří mají výlet dneska. Ani náhodou se nejedou naráz pobavit všichni, ale jen malá část. Další dvě stovky studentů zůstávají ve škole, ti mají naplánovaný výlet na další týdny.

Náš autobus zastavuje před kinem, ten druhý se vydává do lanového centra. Jenom díky nám budou promítat film už takhle brzy. Sam se nachází v naší skupině, jaká náhoda.

V kině jsem nebyla už celou věčnost, proto si akční thriller užívám. Je skvělé, že filmy, na které jsme chodili se střední školou v Inverness, nemají s tímhle nic společného. S gymnáziem jsme byli v kině dvakrát. Poprvé na dokumentu o Galapágách, který uspal půlku návštěvníků, a podruhé na filmu o drogově závislých dětech – se všemi detaily. Nejedna holka vyběhla z kina s pláčem.

Po kině nás čeká lanové centrum a střídáme se s prvním autobusem. Dostáváme speciální popruhy, které nás udrží, kdybychom náhodou nezvládali a třeba se nám smekla noha a spadli. Krátké a rychlé školení, jak a kam dávat dvě karabiny mi moc nedává, ale to vyzkouším až v praxi. Jeremy se pouští do té nejsložitější a fyzicky nejnáročnější dráhy. Já a Matty dáváme přednost střední náročnosti. Už jenom proto, že lehká tady ani není. Děti hvězd před sebe nechávají jít ostatní. Nejspíš bychom je brzdili, přeci jenom oni jsou trénovaní.

Pociťuji lehký strach z výšky, ale taky se mi líbí ten adrenalin. Matty mě ‚gentlemansky' nechává jít jako první. Udělat první krok na úzkém mostíku je celkem obtížné. Druhou překážku překonávám rychle, vítr s ní dost cloumá a já bych se nerada zastavila uprostřed, bylo by velmi náročné dát se zase do pohybu. Přeci jenom deset metrů výšky není legrace. Člověk ví, že se mu nemůže nic stát - je zabezpečený. Ale stejně nechcete dopustit, abyste spadli. Ten strach v člověku je, i když si zároveň uvědomuje, že o zem se rozplácnout prostě nemůže.

Blondýnka, která jde za Mattym, zůstává na jedné překážce strnule stát. Vzdává to a zaměstnanci centra ji musejí sundat. To trvá celých patnáct minut, a dokud není dole, nemůžeme pokračovat, protože se musíme navzájem kontrolovat a čekat na sebe na jednotlivých plošinách. Jaro už sice začalo, ale na Faerských ostrovech to člověk prakticky nepozná. Stíhají mi promrznout prsty a já se nemůžu dočkat, až se zase pohnu a trochu se zahřeju.

Z výšky si všímám, že areál hlídají, hlavně vojáci v civilu a zaměstnanci školy. Sam stojí na plošině pro hosty a jenom sleduje počínání všech studentů na překážkách. Očima skenuje okolí, má perfektní přehled o všech lidech, kteří přicházejí nebo odcházejí z areálu. Párkrát už jsem ho viděla něco mluvit do vysílačky, ale nevypadal znepokojeně.

„Matty, odkazuju ti svou božskou hokejku!" volá Jeremy, který je ještě o pět metrů výš než my, zamotaný v několika provazech a vtipné poloze, skoro hlavou dolů. Nesletěl jenom proto, že se zamotal to lan, která jsou součástí překážky a ty ho nepustí.

„Čekají tě daleko horší části trasy, brácho!" směje se mu Matty. Jeremy protáčí očima a vymotává nohu ze změti provazů. „Tak jo, můžeš," uculuje se Matty a očima rychle přelétává, zda jsem správně zajištěná. Je to pravidlo. Každý kontroluje toho před sebou.

„Jeremy je šílenec," sleduju jeho pokusy o vyproštění nohy.

„Potvrzeno," zubí se Mattyas. Já si dál lezu svým tempem, až se konečně dostávám přes poslední zábranu. Akorát se skrze mraky dere slunce a já už na zemi hypnotizuju svůj třpytící se stín.

„Lori!" Matty do mě v cílovém sešupu naráží a oba končíme na zemi.

„Promiň!" omlouvám se. „Nějak jsem se... zakoukala jinam." On nad tím mává rukou a oba se rychle odepínáme, aby nás nesejmul někdo další. Od majitele centra dostáváme vynadáno a tomu divadlu přihlíží jeden z členů naší ochranky. Tváří se ostražitě, jako kdyby čekal, že majitel vytáhne pistoli a začne střílet.

Pár minut po nás se na zem dostává i Jeremy. Je tak nadšený, že si jde dát druhé kolečko, tentokrát ale volí snadnější trasu. Další skoro hodinu čekáme, než se poslední člen naší skupiny dostává dolů a my se můžeme vydat dál. Bazén máme až od pěti, do té doby dostáváme rozchod v obchodním centru. Rozchod, no... vzali stejný počet dětí hvězd a těch, co na nás mají dávat pozor, takže by to mělo vycházet do dvojic. Po zkušenosti s přestřelkou ani nic nenamítám, na rozdíl od ostatních. Přeci jenom je to pro naši bezpečnost. Sam a Jeremy někam mizí, já zůstávám sama s Mattym. Na chvíli, protože se k nám přidává Dyllen a Harry. Alespoň, že tak.

Prolézáme pár obchodů, ale skoro všude je jenom oblečení a šperky, tak kotvíme v KFC. Harry z batohu vytahuje karty a vyzývá nás k pokeru. A mně se neskutečně daří, ostatně jako vždycky, když se jedná o poker. V kartách a ostatních hrách je moje úspěšnost mizerná. Ale poker mi jde. Jestli mi nevyjde kariéra superhrdiny, stěhuju se do Las Vegas.

„Skládám. A už s tebou nikdy nehraju," hučí Harry nakvašeně a pokládá na stůl své karty na znamení, že hru vzdává

„Jde o taktiku. Určitě," mhouří oči Dyllen.

„Jde o štěstí," vykládám na stůl královskou postupku „Jenom do toho, chlapci. Sázka je sázka." Vyhrála jsem, takže mi musí koupit pití a něco k jídlu.

Po nějaké době do KFC vchází Jeremy. Dyllen se začíná smát jako pominutý a Harry kroutí očima.

„Co je?" nechápe Jeremy.

„Kde máš dvojici?" chce vědět Harry.

„Za prvním rohem jsem ho ztratil."

„To spíš on ztratil tebe," opravuje ho Dyllen se smíchem, div nemá slzy v očích.

„Poker?" ukazuje Jeremy na karty a Matty zachmuřeně přikyvuje. „Jste pitomci. S Lori se poker nehraje."

„A to si nás nemohl varovat?" pohlíží na něj úkosem Harry. Bratr krčí rameny a věnuje mi významný pohled. Polévá mě nervozita.

„Možná najdu i pexeso," nedává se Harry a hrdě začíná prohledávat batoh. Samozřejmě, že v batohu nemá nic, co by bylo pexesu podobné.

Za chvíli se v KFC schází skoro celý jeden autobus ze školy. Obsazují stoly po větších skupinkách a prostě se baví a užívají si, že jsou zase jednou mezi lidmi.

„Můžu?" objevuje se u našeho stolu Sam a na tváři se mu míhá temný stín.

Sborově přikyvujeme a Sam se svaluje na jednu z mála volných židlí. Dyllenův výraz naznačuje, že se chystá rejpat.

„Nějakej přejetej," konstatuje o vteřinu později škodolibým hlasem.

„Jo, představ si to. Hlídat vás není nic zábavnýho a ani oddychovýho."

„Kdo potřebuje hlídat?!" odfrkává si uraženě. Sam se nadechuje, že něco řekne, ale zaráží se. Postupně nás všechny přejíždí očima a pohledem se zabodává do Jeremyho.

„Kde je tvoje dvojice?" Samova otázka u stolu vyvolává smích. On ani Jeremy se ale nesmějí.

„Nevím!" bezmocně rozhazuje rukama. „Copak já mám hlídat jeho?" Sam neodpovídá a bratr znuděně dodává: „Mám průser?"

„Ty ne, on," vytahuje mobil.

„To bude prča," šeptá mým směrem Dyllen, kterému oči září jako malému dítěti. Chtělo by to jen popcorn.

„No nazdar," ozývá se do telefonu Samuel mrazivým hlasem. „Tady Sam. Kde jsem já? Kdy jsi ty?! Prohledali jsme celej obchoďáku, Jeremy je pryč. Jo, tam jsme taky byli. Ano, i na parkovišti. Prostě zmizel a nemůžeme se mu dovolat. Přijď do KFC, máme tu poradu, co dál. A pohni." Sam hovor vypíná a všichni se znovu dávají do smíchu, dokonce i jemu pocukávají koutku. On se... právě usmál? Nevěděla jsem, že to umí.

„Vsadím pět liber, že bude brečet," poznamenává Harry. Dyllen jeho sázku hned přijímá.

„Pokud sem vůbec dojde. Zněl jako by měl infarkt."

„Taky bych měl strach," zastává se Dyllen svého spolužáka, „už jenom z toho, že na mě má Sam číslo."

„To mám."

„Jako fakt?!"

„Samozřejmě. A ano, na tebe taky, Harry." Chudák Harry se stihl akorát nadechnout. Dyllen jenom kroutí hlavou.

Všichni hned poznávají Jeremyho ztracence. Ne, že bych ho znala osobně, ale tak bledého člověka jsem v životě neviděla. Okamžitě přibíhá k Samovi a tváří se víc, než pokorně. Chudák je tak vyděšený, že se ani nestíhá rozhlédnout kolem sebe a všimnout si Jeremyho, který metr a půl od něj popíjí kolu.

„Same! Moc se omlouvám! Už jste ho našli, viď, že jo?"

„Mně se neomlouvej. Omluv se jemu." Konečně si kluk všímá i Jeremyho.

„Ježíši!" vykřikuje a vypadá, že se zadusí. „O-on tady je celou dobu, že jo?!"

„Jo," přikyvuje Sam a naznačuje mu, ať se ani neopovažuje na něj zvyšovat hlas. Jakoby se slova klukovi zasekla v hrdle, tak po Samovi hází alespoň navztekaný pohled, který Samuel samozřejmě registruje a staví se na nohy. Kluk poplašeně dělá krok dozadu. „Pojď si na moment pokecat."

„Nedej bože, abych ho někdy naštval," posílá Dyllen tichou prosbu k nebesům.

Ve velikém aquaparku máme čas do půl desáté. Od půl do celé je nějaká show, a pak se jede zpátky do školy. A my tři se budeme muset vypařit. Tentokrát mám plán já. Jeremymu a Samovi jenom naznačuju, že už nemusí nic vymýšlet. Pochopí to za pochodu, doufám. Zbytek času trávím s Dyllenem, Harrym a bratry a je to ten nejhezčí pocit za poslední dva měsíce. Blbneme na tobogánech a klouzačkách, užíváme si vodních atrakcí. Kluci si ze mě dělají legraci, že si musím pod vodou zacpávat nos. Společně s Mattym shazujeme Dyllena do vody. Dyllen s Harrym mě a Mattyho hází do venkovního bazénu, který je neskutečně ledový. Všechno má jednu malou nevýhodu – naslouchátko muselo zůstat v suchu v šatně, ale Matthyas umí znakovou řeč, takže není problém se domlouvat, co dalšího klukům provedeme.

Vylézám z ledového bazénu a skáču rovnou do obrovské venkovní vířivky, která má třicet sedm stupňů. Teplo, které se mi rozlévá po těle, je parádní! Snažím se chovat, co nejvíc normálně to jde, ale sama na sobě pozoruju známky nervozity. Pořád těkám očima k hodinám a pokouším se mezi lidmi hledat Jeremyho. Kupodivu ho skrze prosklenou stěnu nacházím – sedí u baru, zády ke mně. Poznávám ho jenom díky šortkám barvy oranžové reflexní vesty. Motají se kolem něj tři holky a on si jejich přítomnost určitě moc užívá.

Skoro kolabuju, když Harry vedle bazénu pohazuje můj batoh, protože si myslím, že už našel něco, co bych s sebou na výletě mít neměla. On mi ale naznačuje, že chce, abych ho chvíli poslouchala. Takže zase malý přístroj z báglu vytahuju.

„Řekni mi, jak to dělá," hudruje Harry a s nasupeným výrazem, ukazuje směrem, kde sedí Jeremy a ponořuje se do vody vedle mě.

„Cože?" nechápu.

„Jeremy. Jak dělá, že se na něj tak lepí holky." Nevěřícně na něj pohlížím, ale on vypadá, že svou otázku myslí naprosto vážně.

„Co se ho zeptat?"

„Ani nápad," odfrkuje. Ach to mužské ego.

„Tak tam prostě jdi a připoj se k nim..."

„Lori," skučí nešťastně. „Budu za idiota."

„Hele, Jeremy... on se o to nepokouší, prostě se mu to děje. Je ten typ lidí, kteří když vejdou do místnosti, tak o nich víš. Chápeš? Všimneš si ho, i kdyby byl výjimečně zticha. To, že ony vidí jenom svaly a hezkou tvářičku, to už je jiná."

„O čem si s nimi mám asi povídat?"

„Harry," otáčím se na něj. „Děláš pro tajnou organizaci, máš černý pásek snad z každého bojového umění, co dokážou vyjmenovat, a zažil si věci, ze kterých padnou do kolen, když jim je budeš vyprávět. Ale upozorňuju tě, že flusací liga a tvoje druhé místo není to, co chtějí slyšet." Vypadá skoro zklamaně, že jsem zrovna tohle zamítla. No jo, jim to nejspíš nechutné nepřijde. „Počkej tady." Plavu na druhý konec bazénu, který je propojený s vnitřním bazénem a hned vedle bar, u kterého se bratr nachází. Přicházím až k nim a holky po mě vrhají nehezké pohledy, když si Jeremyho odvádím stranou.

„Udělej mi službu a jdi za ním. I s těma holkama," ukazuju hlavou na místo, kde je Harry. Je mu sice vidět jen hlava, ale ve veliké prázdné vířivce ho nemůžou minout. Bratr rychle chápe a přikyvuje. „Jo a prosím tě – jakmile se pokusí vytáhnout něco trapného, zastav ho."

„Rozkaz!"salutuje a odchází zpátky na bar. Stačí mu pár slov a už se všichni vydávají do venkovního bazénu. Já rychle vylézám ven a popadám svůj batoh.

„Cos to udělala?" panikaří Harry a vypadá, že snad uteče.

„Nazdar!" Akorát se objevuje Jeremy s dívkami. Plácám kamaráda po rameni a mizím se schovat dovnitř.

V půl desáté jsme všichni, včetně běžných lidí a hotelových hostů, v hlavním komplexu bazénů a čekáme, až přijde na řadu laserová show. Sedím v jednom z bazénů vedle Jeremyho a na pažích mi naskakuje husí kůže. Je mi chladno, skoro dvě hodiny jsem seděla ve vířivce a voda v tomhle bazénu je asi o osm stupňů studenější. Jasně, lidi jako Matty nebo Dyllen tvrdí, že je to pořád ‚polívka'. Sam se drží na suchu a obhlíží okolí. Neuniká mi, že nás každou chvíli kontroluje očima.

Celá hala se najednou ponořuje do tmy a pár vteřin zůstává ve stavu, kdy nikdo nic nevidí. Lze slyšet jenom tiché hlasy a šplouchání vody ve filtrech. Po chviličce se ze stropu spouští sprška vody, ze zdí začínají šlehat různobarevná světla a skrze tekoucí vodu promítají do celého prostoru hýbající se obrazy.

Show má trvat půl hodiny. Pět minut sedím a předstírám, jak jsem zaujatá a nadšená. Pak už ale nezvládám být v klidu a kopu Jeremyho do nohy.

Je čas vypadnout.

„Je mi zle, asi budu zvracet!" vylézám z bazénu. Schválně jsem to řekla dost nahlas, abych překřičela hudbu a zároveň mě slyšeli ti, kteří sedí v nejbližším okolí. Rychle popadám své věci na lehátku a nabírám směr šatny. Dyllen, Harry, Matthyas a pár dalších se ohlíží, snad to vypadá, že se Matty zvedne a půjde mě zkontrolovat. Ale to se k nim sklání Jeremy, něco jim povídá a Matty přikyvuje. Bratr mě následuje.

„Postarám se o to." Teď už je v pohybu i Sam, který nahrazuje Dyllena a Harryho. Jako dospělý a ke všemu zaměstnanec školy vzbuzuje dojem, že je všechno v pořádku.

Zalézám si do první kabiny. Nikde nikdo není, všichni sledují show. Za minutu čekám před vchodem a klepu se zimou. Za dalších dvacet vteřin vylézá Jeremy a po něm i Sam.

„Za dvacet minut odlítáme, musíme pohnout," ukazuje Sam směrem k prázdné ulici. Cedule ukazuje, že malé letiště je vzdálené jeden a půl kilometru. Proto nás Sam nutí k velmi rychlé chůzi.

„Ty máš letenky?" chci vědět.

„Rezervoval jsem tři místa na každý z letů po půl desáté. Pro jistotu."

Naše letadlo je dvacetimetrový prcek, ale jakmile se za námi zavírají dveře a my se odlepujeme od země, ulevuje se mi.

„Potřebuju vaše SIM-ky. Je v nich zabudované sledovací zařízení, musí se zničit."

„A co je někomu podstrčit?" otáčím se na Sama a očima ukazuju na polootevřenou tašku pána, který vedle něj sedí. On přikyvuje a svou SIM-kartu mu vhazuje do tašky. Mou i Jeremyho kartu věnuje nějaké mladé slečně. Třeba si budou myslet, že jsme se rozdělili a Sam se vydal jinam, než já a Jeremy.

Za tři hodiny přistáváme na nějakých ostrovech poblíž severní Anglie, abychom dotankovali palivo a nabrali další dva cestující. Za další hodinu a půl přistáváme ve městě Thurso.

Jsme v Anglii.

Vážně to bylo tak jednoduché? Samozřejmě – kdybychom stále trčeli ve škole, neměli bychom nejmenší šanci. Naší největší výhodou je ale Samuel. Nikdo by od něj nečekal, že právě on nám pomůže utéct, natož se k nám přidat. Moc dobře ví, jakým stylem funguje informační systém tajných služeb a jak budou postupovat, jakmile nás nahlásí jako hledané. Spoléhám na něj daleko víc, než bych měla, ale stejně pořád čekám, kdy nám oznámí, že hra skončila a dotáhne nás zpátky na ostrovy dřív, než se vzpamatujeme.

Je půl druhé ráno a já se jenom díky adrenalinu držím vzhůru.

„Musíme dojít na nádraží. Je to ani ne tři kilometry odsud," oznamuje Sam.

„Ale půjdeme v klidu," zívám a on přikyvuje.

„Z nádraží jede vlak do Edinburghu ve čtyři čtyřicet osm."

„Edinburgh?" trhá bratr hlavou. „Ale tohle..."

„Sklapni, Jeremy. Do Inverness se dostaneme, ale oklikou. Nebudeme jim to usnadňovat." Bratr by moc rád něco namítl, ale nejspíš sám sobě přiznává, že Sam se v takových věcech vyzná daleko víc, než vůbec tušíme. Proto mlčí.

Procházka tichým nočním městem je vyčerpávající. Nijak nespěcháme, ale kvůli nedostatku pohybu a chladnému větru ze severu se do mě dává zima. Nikdo z nás nemluví, je třeba si uvědomit, že jsme skutečně pryč. Začal se nám odpočítávat čas, o kterém nikdo neví, kolik ho vlastně máme.

Posledních dvě stě metrů k budově vlakového nádraží se dávám do běhu, abych se zahřála. Zalézáme si do jediné otevřené kavárny, kde vysedávají tři docela hluční bezdomovci a osamělý pár ve středním věku. Za pultem stojí chlap s kruhy pod unavenýma zarudlýma očima a vypadá, že každou chvíli usne a praští se hlavou o pult.

Jeremy si dává kafe a Sam následuje jeho příkladu. Já kafe nepiju, tak si dávám alespoň kakao.

„Myslíš, že už nás hledají?" stará se Jeremy.

„Stoprocentně," přikyvuje Sam.

Cítím, že na mě doráží únava. Je mi chladno, proto si půjčuju Jeremyho mikinu a dávám si ji pod hlavu na stůl. Asi půl hodiny pořád dokola na minutu usínám a zase se probouzím. Chvíli vnímám všechny zvuky a chvíli je zase ticho.

„Lori!" Sam do mě jemně kope pod stolem a já sebou trhám. Zmateně mhouřím oči, nechápu, proč mě budí. „Musíme vypadnout." Tři bezdomovci dotírají na chlápka za pultem. „Chci zmizet dřív, než se něco stane." Pán popáté odmítá dát jim cokoli zadarmo.

„Oni mu ublíží," prohlašuju a věnuju Samovi prosebný pohled. Vzpomínám si na Jhonase, chci, aby tomu muži pomohl a alespoň trochu odčinil, že se choval jako blbec. Na jednu stranu chápu, proč chce odejít. Když se znenadání objeví, zmlátí ty tři, bude to pro školu obrovská stopa. Ale ten chlap se těžko sám ubrání. Pár už dávno vyklidil prostor. „Pomoz mu, prosím." Kdyby šlo o kohokoli jiného, protestovala bych, aby se do nějakého pomáhání pouštěl. Ale věřím tomu, že jestli si někdo poradí se třemi ožralými chudáky, tak on.

„Jasně, kovboji, ukaž se," přisazuje Jeremy a zakládá si ruce na hrudníku. Ozývá se rána – jeden z mužů právě udeřil pěstí do pultu. Sam se zvedá akorát včas, protože jeden z nich se vydal naším směrem.

„Měli byste odejít," zkouší to Sam nejdřív diplomatickou cestu. Ale muž ho nevnímá, jde dál. Zastavuje ho až Sam, jednoduchým judistickým chvatem muže přišpendluje k zemi a on ztrácí vědomí, aniž by se musel víc snažit.

„Kurva," kleje Jeremy a taky vstává. Všímám si, že jeden z bezdomovců vytasil nůž. Dávno si nevšímá pána za pultem ani ten poslední, oba se obracejí na Sama.

„Nechci se prát," znovu je zkouší přesvědčit, ale bezdomovec s nožem dělá daleko prudší pohyb, než bych očekávala, že bude vůbec schopný. Samuel je sice vycvičený, a nejspíš i zvyklý čelit podobným situacím, ale opilého muže nejspíš trochu podceňuje. Napřahuje ruku, že ho zastaví, ale najednou sebou cuká. Netrvá to déle než vteřinu, když se po nich Sam znovu vrhá, tentokrát ale s vervou tohle co nejdříve ukončit. Po minutě se oba muži válí po zemi a Jeremy mě táhne ke dveřím. Radíme chlapovi, aby zamkl vchodové dveře a zavolal policii, ti už se o ty tři postarají. Je akorát čas nasednou na vlak a zmizet, co nejdřív to půjde. Zdá se, že jsme jediní blázni, kteří v pět ráno cestují do Edinburghu.

„Jsi zraněný," pronáším směrem k Samovi, když se usazuju. Ruku má zaťatou v pěst, ale prsty má celé od krve. „Jeremy? Přines co nejvíc papírových utěrek." Bratr ještě před odchodem zatahuje závěsy v kupé a zavírá za sebou. „Ukaž to." Neprotestuje. Pokládám si jeho ruku na koleno a on pomalu rozevírá zaťatou pěst. Z rány se hned vyvaluje daleko víc krve. Být na jeho místě, asi bych brečela někde zalezlá v rohu a byla ráda, že mi neuřízl ruku. Hluboká řezná rána se mu táhne pod prsty po celé délce dlaně.

„To tě to nebolí?" nechápu a zvedám k němu oči.

„Začínám to cítit. V tu chvíli adrenalin přebil všechno." Ze Samova batohu vytahuju malou lékárničku a děkuju bohu, že ho napadlo něco takového vzít. Jeremy se vrací se dvěma rolemi papírových utěrek ze záchodu a já jednu z nich polévám dezinfekcí a tisknu ji k ráně. Obvazů by byla škoda, akorát bychom všechny spotřebovali.

„Chtělo by to zašít," oznamuju mu.

„Tak to udělej," vyzývá mě vážně.

„Ne. Já jsem nikdy..."

„Tak nic," natahuje se pro lékárnu a vytahuje obvaz.

„Nemůžeš to jenom tak zavázat a doufat, že se to zahojí," beru mu obvaz z ruky.

„Tak to zašij," opakuje.

„Určitě v Edinburghu seženeme doktora," pokouším se ho přesvědčit.

„Lori, buď to udělej ty, nebo to nech být. K doktorovi nemůžeme, bude se vyptávat a na to nemám nervy." Nechápu jeho záměr. Ví, že se zašíváním ran nemám zkušenosti a přesto to chce riskovat. A taky ten zmetek ví, že ustoupím.

„Tak jo," souhlasím. V lékárničce nacházím dokonce i anestetika. Dochází mi, že Samuel malou krabičku vybavil podle sebe a nejspíš si některé věci ‚vypůjčil' z ošetřovny. Než zabírají lokální anestetika, která mu umrtvují ruku od lokte dolů (trochu jsem neodhadla množství), v duchu se přemisťuju o rok zpátky. Ve zdravotnickém kroužku jsme k sobě sešívali kusy vepřového masa

Udělat první steh je horor. Doslova a do písmene. Klepou se mi ruce a jedoucí vlak s námi každou chvíli hází. Ráda bych řekla, že mi to jde samo. Ale nejde. I tak se zkušenosti s vepřovým nesmírně hodí. Jakmile je rána zašitá, ještě jednou mu ji dezinfikuju a beze slov odcházím z kupé. Na záchodě se snažím smýt si z rukou všechnu krev a trochu se vzpamatovat. Studenou vodou si oplachuju obličej a zachytávám svůj vlastní pohled v zrcadle. Zkouším na sebe udělat pár šklebů a nakonec se trochu usmát.

Vracím se zpátky do kupé. Všechno je uklizené a hezky urovnané. Sam pozorně sleduje každičký můj pohyb. Snažím se to ignorovat, ale cítím na sobě jeho pohled. Jeremy je zase pryč, ale náš ‚hrdina' si žádné starosti nedělá.

Beru si Jeremyho a svojí bundu, mám v plánu použít je jako přikrývky a trochu se vyspat.

„Jsi naštvaná, že jsem to po tobě chtěl," říká. Není to otázka, on to prostě konstatuje. A má pravdu.

„Proč?" chci vědět, co ho vedlo k tomu riskovat, že mu třeba sešiju všechny prsty k sobě.

„Do budoucna se ti to bude hodit. Věř mi."

Tak, a teď :

Strašně moc vám všem děkuju! Dneska odpoledne jsem zapnula wattpad a Děti hvězd na pátém místě? 

*žere ty gify* 

Eh, takže ještě jednou, moc děkuju všem, kdo tomuhle příběhu věnují čas, hvězdičkují, komentují :) Nečekala jsem, že se někdy vyšplhám k 1000 čtením, natož víc. A teď je půl druhé ráno a já přemýšlím, jak sepsat tyhle dojemný kecy na konci, ale asi mi to moc nejde. 

Takže toho nechám, jste všichni neskutečně boží!

Zatím se mějte krásně!