„Tělo sedmnáctileté Amandy Breuthorové bylo nalezeno včera krátce po půlnoci v londýnské části West End. Policie zahájila rozsáhlá pátrání po dvou mužích, které zachytily městské kamery. Příčinu smrti určí nařízená pitva. Mluvčí policejního oddělení potvrdil, že by úmrtí Amandy mohlo souviset se smrtí osmnáctiletého Kevina Shulera, který byl zavražděn minulý týden. Více informací vám nabídneme ve zprávách o půl deváté. Pro čtvrtý kanál, Laura Wickenheiserová."

„Přepni už tu černou kroniku, proboha," žádá mě Jeremy natěšený na zápas.

„Chudák holčička," vzdychá mamka nad osudem Amandy, o jejíž pravděpodobné vraždě se teď mluví všude. „Doufám, že ty vrahy najdou. Co když se vydají do Inverness?"

„Proč by to dělali?" přináší táta do obýváku dvě velké misky s máslovým popcornem.

„Mami, k nám je to skoro šest set mil," připomíná jí Matthyas.

„No a? Kdo ví, co je to za lidi. Možná byste všichni měli začít chodit s Danielem na karate," uvažuje mamka nahlas, zatímco přepínám televizi na sportovní kanál.

„Proč je proboha Preece v brance?!" rozčiluje se hned bratr, když na led nastupuje hráč s číslem padesát jedna. Všichni náhle máme v hlavě hokej a smrt mladé dívky se ztrácí v očekávání napínavé hry.

„Je mladý, zaslouží si šanci," krčí táta rameny a svaluje se na gauč vedle mamky.

„Minule to podělal," odfrkuje si Jeremy značně nespokojený s výběrem brankáře. Naše město nemá vlastní hokejový tým v nejvyšší lize, takže fandíme dvěma jediným skotským týmům, Dundee Stars a Fife Flyers. „Radši bych v bráně viděl Leclerca."

„Třeba překvapí."

A taky že jo. První gól do branky týmu Dundee Stars padá ve třetí minutě. Jeremy otevírá pusu a já čekám, co z něj vypadne za moudra, ale bez jediného hlesnutí ji zase zavírá a párkrát rychle mrká, aby se ujistil, že nesní. K jeho smůle ho o skutečnosti ujišťuje druhá branka, kterou dostává tým Dundee jenom dvě a půl minuty po té první.

„To není pravda," vydechuje Jeremy, když se protihráči připravují na přesilovou hru. „Oni si ze mě dělají srandu." Pokud se hráči Dundee nezačnou snažit, pokusí se o Jeremyho infarkt. Naštěstí se zbytek první třetiny odehrává bez větších dramat. Druhá třetina je o dost akčnější, dva góly dostává Manchester a jeden Dundee. Jeremymu nové skóre do žil vlévá energii a naději. Dokonce se uvolňuje natolik, že je ochotný sem tam komunikovat s tátou a řešit taktiku a jednotlivé postupy. Matty mezitím vysvětluje Danielovi úkol z matematiky a zápas sleduje jenom po očku. Nebo to tak alespoň vypadá, ve skutečnosti si myslím, že zvládá koukat na hokej, pomáhat bráškovi a ještě v duchu promýšlet svůj nejnovější fyzikální experiment na týden vědy, který by se měl odehrát v naší škole na konci února.

Je zajímavé sledovat Jeremyho reakce, když se nachází přímo na ledě a když sedí u televize. V obýváku je z něj klubíčko nervů, které neví, co s rukama a nohama, roztěkaný a neklidný. Asi proto, že nemůže zasáhnout do výsledku zápasu, musí spoléhat na hráče desítky mil daleko a doufat, že se s tím poperou. Doslova, hokejisté se začínají rvát a musí je od sebe odtrhnout až rozhodčí. Čtyři muži dostávají tresty, jednoho odvádí zdravotník a zápas pokračuje, atmosféra je ale mnohem napjatější. Na stadionu, i u nás v obýváku.

„Angláni pitomí," vrčí Jeremy pohoršeně. Jako většina lidí ze Skotska si neodpustí jedinou příležitost zanadávat na Angličany. A rvačka vyvolaná Manchesterem se přímo nabízí.

„Mohl bych tě naučit nějaký triky," nabízí Daniel Jerovi, jako skoro pokaždé, kdy společně sledujeme hokej doma, a na ledě dojde ke rvačce. Nejmladší z nás si myslí, že když dělá karate, je z něj neporazitelný ninja a brusle a zbytek hokejové výstroje by jeho schopnosti jenom znásobily.

„Vzpomínáš, na čem jsme se dohodli posledně?" ptá se Jeremy a na pár chvil se vzdává pohledu na televizi. „Nejdřív musíš mít svaly, pak mě můžeš učit, jak se prát."

„To není fér."

„Zvykej si," hází po bráškovi polštář jenom pár vteřin předtím, než tým Dundee střílí vyrovnávací gól. Jeremy nahlas vyjadřuje svou radost a oči mu začínají nadšeně svítit. Jako malému dítěti těsně předtím, než jde pětadvacátého ráno zkontrolovat vánoční stromeček.

„Parta upocených chlapů se honí za gumovým nesmyslem," komentuje mamka Jeremyho nadšení.

**

Večer od sedmi do půl deváté mají hokejisté trénink. Nebo tomu tak alespoň říkají, protože tréninky v sobotu bývají mnohem klidnější a ve skutečnosti připomínají spíš volnou zábavu. Sejde se různorodá skupina lidí a zkoušíme hrát hokej. Tatínci, kteří kdysi hráli, i se svými dětmi, bývalí hráči, krasobruslaři... Občas se přijde někdo podívat, aby zjistil, jak to tady chodí, než nabere odvahu se přidat. Někdy sedačky obsadí holky ze školy, aby mohly pozorovat starší spolužáky.

Dneska máme několik diváků, ale dva poutají nejenom mou pozornost. Posedávají úplně vzadu a nikdo ze známých je nepoznává. Nezapadají mezi lidi, kteří se normálně chodí dívat. Zdají se o něco starší než Jeremy, rozhodně už nechodí na střední školu. Párkrát se po nich ohlížím a zase se rychle odvracím, protože mám dojem, že se dívají. Což ani nemusí být pravda vzhledem k počtu lidí přítomných na stadionu.

Jenže člověk vycítí, když ho někdo pozoruje. A já jsem přesvědčená, že ti dva na tribuně sledují vše, co se děje na ledě i mimo něj. Nikdo je ale neřeší, prostě jsme se shodli na tom, že je neznáme a že nejspíš brzy odejdou, protože se tady nic zajímavého dít nebude. Jenže oni zůstávají i po půl hodině. Nevím, proč mi jejich přítomnost kazí náladu a nutí mě zůstat ve střehu, jak kdyby měli na čele napsané, že jsou to pouliční gangsteři a přišli prodávat dětem drogy.

Během pauzy se svalím na lavičku a sundávám si z hlavy helmu. Normálně si vlasy stahuju do copu, když vím, že budu hrát, ale dneska jsem nestíhala a podle toho taky vypadám. Jeden velký chuchvalec zacuchaných tmavě hnědých vlasů je skutečně reprezentativní účes. Začínám z rozplácnutého drdolu vymotávat gumičku a pozoruju přitom Matthyase, který se dává do hovoru s kamarádkou z krasobruslení.

„Ty seš Lori?" promlouvá někdo. Uhýbám očima doleva. U hrazení stojí jeden z dvou mladíků, kteří se stali nechtěným středem pozornosti nás všech. V panice zkouším gumičku z vlasů stáhnout úplně, ale nedaří se mi to, takže si helmu zase rychle nasazuju. Že to není chytrý tah, poznávám, když klukovi cukají oba koutky a zdá se, že se hodně ovládá, aby se nahlas nerozesmál. Výborně. „Jsi Lori Muelhauptová?" opakuje otázku a pohlíží na mě černýma očima.

„Jo, jsem," zvedám se konečně a přicházím k němu blíž. Vysoký tmavovlasý kluk přikyvuje. „Známe se?" On ví, jak se jmenuju, ale nemá se k tomu, aby se mi představil.

„Napůl."

Co to je, napůl?

„To je trochu divný," prohlašuju upřímně a doufám, že ho to přiměje mi konečně prozradit své jméno, nebo odkud zná to mé.

„Jsou i divnější věci," krčí rameny.

„Všechno v pohodě?" přijíždí ke hrazení Jer a pohledem se mě ptá, jestli mě neznámý neotravuje.

„Dobrý," nutím se do úsměvu.

„Ty musíš být Jeremy." Mladík se neptá, konstatuje.

Bratr mhouří oči a já na něm poznávám, že mu něco vadí. Možná postoji cizího kluka. Vyzařuje z něj neohroženost a jistá povýšenost, jako by věděl víc než my a měl nás jenom za malé hloupé děti hrající si na ledě.

„A tvoje jméno?" ptá se Jeremy na rovinu chladným tónem. Musím v duchu zajásat. Teď už by měl odpovědět. Bratr sice nebudí takový respekt, jako by si nejspíš přál, ale pořád působí na lidi jako někdo, koho si nechtějí proti sobě poštvat.

K mému šoku se ale mladík otáčí na patě a bez dalšího slova odchází. Ani jeden z nás se nezmáhá na jakýkoli komentář. Během minuty i se svým kamarádem opouštějí stadion a zanechávají mě a Jera dost zmatené.

„Kdo to byl?" chce vědět. Tváří se, že jeho ego právě utrpělo menší porážku.

„Nevím," odpovídám upřímně.

„Kluci chtějí, aby ses vrátila do hry, moc jim to bez tebe nejde."

Zbytek večera probíhá jako vždycky, poklidně a bez dalších nečekaných setkání. Ale stejně se nemůžu zbavit podivného pocitu, který po tmavovlasém mladíkovi zůstal nalepený na mém těle a ani za nic se nechce pustit.

Jsem ten nejšťastnější člověk na světě, když za sebou můžu zavřít vchodové dveře od domu. Do těla se mi vrací pocit bezpečí a Jeremy mě dokonce nechává jít do sprchy jako první. Horká voda ze mě smývá všechny obavy, které na mě padly během cesty domů. Troufám si odhadnout, že všechny jsou naprosto zbytečné. Lidská mysl je ohledně strachů velmi zákeřná, mnohdy se bojíme něčeho, co neexistuje a nikdy ani existovat nebude.

I tak se bojíme.

Ze spánku mě probírá zlý sen. Sedám si a snažím se trochu utišit bušící srdce, pak se natahuju po telefonu a mžourám na displej.

Půl druhé ráno.

Některé noční můry jsou až moc živé. Nevím, proč se mi nemůže zdát o deseti štěňatech, která skotačí na louce poseté rozkvetlými květinami a zalité letním sluncem. Ne, já místo toho vidím padat obří letadlo přímo do naší části města, hlubokou rýhu v zemi, převrácená auta, hořící domy, křičící lidi... Oklepávám se, vstávám z postele a nasazuju si naslouchátko. Hned na to ho ale zase odkládám, abych mohla ze šuplíku vytáhnout baterky a vyměnit je.

Jestli mě někdy něco v budoucnu finančně zruinuje, budou to baterky do naslouchátka. Nechápu, že ještě nikdo nevymyslel baterie, které by sloužily alespoň týden dva. Takhle každé dva až tři dny maličký přístroj sežere dvě.

Definitivně potřebuju bohatýho chlapa, jinak to nevidím.

Z pokoje jdu rovnou do kuchyně a natáčím si do sklenice vodu. Dům je tichý, ale stejně se každou chvíli ozývají zvuky, které přes den normálně nevnímáme. Hučení elektrických přístrojů, praskání dřevěných podlah.

Na chvíli si sedám k oknu, abych mohla pozorovat sněhové vločky, které se líně sypou z nebe a zachumlávají krajinu pod bílou přikrývku. Mám ráda zimu, především sníh, ale v Inverness nikdy pořádně nevydrží. Teplota jenom výjimečně klesá pod nulu i v nejchladnějších měsících, takže jakákoli vrstva sněhu brzy roztaje. Většinou zima proprší. Na pár následujících dní ale hlásí sněžení. Třeba se dočkáme pár vloček i na Vánoce.

Vydržela bych tu sedět dlouhé hodiny, ale začíná se mi chtít zase do postele.

V tom se ozývá tiché šustnutí.

„Jeremy!" vydechuju se srdcem v kalhotách. „Plížíš se jako duch."

„Promiň," šeptá, i když všichni ostatní členové rodiny spí v patře, tudíž nás nemůžou slyšet - až na Sultána, tříletého zlatého retrívra.

Bratr co nejtišeji otevírá troubu a nacvičeným pohybem z pekáče odebírá kus jahodového koláče a rovnou si ho celý cpe do pusy. „Chceš taky?" nabízí a já kroutím hlavou na znamení, že ne. Další kousek si připravuje na kuchyňskou linku. Pak zahlazuje stopy po svém nočním obžerství a stoupá si ke mně, aby si i on mohl na chvíli vychutnat zimní podívanou. „Nemůžu spát."

„Já bych i spala, ale zdálo se mi o leteckých katastrofách."

„Bylas venku?"

„Teď? To fakt ne."

„U smrku jsou stopy," upozorňuje mě. Má pravdu. Můj žaludek dělá malý kotrmelec. Sama bych si stop v čerstvém sněhu nejspíš nevšimla, ale Jeremy vždycky vidí víc než já. Ani dneska nezklamal, ale možná bych byla radši, kdyby tentokrát mlčel.

„Mám dojít probudit tátu?" otáčím se na Jeremyho. Přijde mi naprosto přirozené ho v takové situaci nechat rozhodnout jeho.

„Ne, půjdu se tam podívat," odchází k sobě do pokoje a natahuje si mikinu, do ruky bere baterku a sebevědomě se blíží ke vchodovým dveřím. Já si rychle páskem zavazuju župan a jdu za ním. Na jednu stranu mám strach jít ven, na druhou zase nechci, aby byl Jeremy sám. Jako bych něco zmohla, kdybychom narazili na zloděje a došlo k potyčce.

Vycházíme z domu ven a obcházíme jej. Stopy nejsou jenom u smrku, který roste na přední části zahrady, ale taky u branky a auta. Jako by se někdo dostal dovnitř, chvíli pobyl za starým stromem a zase zmizel, ve stejných stopách, v jakých přišel. Bratr ještě kontroluje chodník před domem.

Když jsme si jistí, že se nikdo na naší zahradě nenachází, vracíme se zpátky do domu. Snažím se předstírat, že jsem vyděšená mnohem méně, než cítím. Po zádech mi přejíždí mráz, který nesouvisí s chladným počasím.

Najednou mám chuť vzít matraci a strčit ji k Jerovi, abych nebyla sama. Když mi bylo jedenáct, pustil mně a Matthyasovi film Kruh. Nenáviděla jsem je za to, ještě víc, když se mi smáli po probrečené první noci, kdy jsem nezamhouřila oka. Celý měsíc jsem spala u rodičů, protože jsem s těma dvěma nechtěla mluvit a Daniel byl moc malý, abych se s ním cítila v bezpečí.

Můj pokoj se nachází hned u vchodových dveří. Okna sice jsou do zadní zahrady, ale když je někdo drzý dost na to, aby vešel brankou na cizí pozemek, proč by nezašel ještě dál?

Po dlouhé době si zatahuju rolety.

Setkání na stadionu a stopy ve sněhu spolu vůbec nemusí souviset. Ale taky můžou.

„Jdu spát, za tři hodiny vstávám," vzdychá nešťastně bratr. Nedělní tréninky jsou nejdrsnější, hlavně to brzké vstávání. „Lori, kdyby se cokoli dělo, řekni mi to."

„Dobře," přikyvuju.

„Tak dobrou."

„Dobrou."