Upozornění: V kapitole se vyskytuje více než dost stížností na matematiku (a to jsem to tak o polovinu ořízla). Důvod? Děti hvězd jsem psala někdy v období prváku na střední a já matiku děsně nesnášela, ale hlavně mi zoufale nešla, ať jsem dělala všechno, co se dalo :D Takže jsem to filtrovala do Dětí hvězd. Berte to s nadhledem.

Jako každé jiné ráno mě i dneska přichází Jeremy probudit, tentokrát ale hned neodchází. Vyptává se, co Samuel chtěl a kam jsem na takovou dobu zmizela. Postupně mu vyprávím o Jhonasovo příběhu, že zná Jakea a pravdu o tom, že nás už od základní školy kryl před svým otcem, který pátral po dětech hvězd v Inverness. Celou dobu jenom chápavě přikyvuje, na nic se nevyptává. Což je zvláštní. Bratr se poslední dobou chová jako vyměněný - už dlouho jsem neslyšela o tom, že by mu někdo za trest napařil trestná kolečka nebo úklidové práce. Žádný učitel na něj nekřičel, dokonce ho nikdo ani nevyhodil z vyučování. Je mi jasné, že má ke svému chování důvody, o kterých mi zatím ale říkat nechce, jinak by to už udělal. Když se ho ptám, proč tak zkrotl, odpovídá mi jenom pokrčením ramen s tím, že mu problémy za zdejší tresty vážně nestojí. Překvapeně povytahuju obočí, ale nic neříkám.

Ráno mě v jídelně čeká překvapení v podobě Jhonase, který sedí u jednoho ze stolů. Sice kousek od něj stojí voják a dohlíží na něj, ale beru jako pokrok, že mu vůbec dovolili jít mezi lidi. I když - on je možná rád, že vidí konečně nějaké jiné tváře, než ty, kteří s ním trávili čas při výsleších, ale všichni ostatní tady rozhodně Jhonase rádi nevidí. Na čele má hned několik nálepek jako „nepřítel" nebo „ten, co pomáhal zabíjet děti hvězd". Lidi si od něj drží pořádný odstup, jako by snad mohl se svým zraněním a vojákem za zády někomu ublížit.

Chvíli váhám, ale pak přistupuju ke stolu, kde sedí on a Selorse. Vrhám po vojákovi tázavý pohled, ale on s nezájmem přikyvuje a já si sedám naproti blonďákovi. Přísahala bych, že v tu chvíli nás sleduje celá jídelna.

„Můžu si přisednout?" Jhonas přikyvuje a já si ho rychle prohlížím. Vypadá sice unaveně, ale už není tak bledý. Jeho oči jako kdyby pořád křičely o pomoc, ale mají v sobě jiskru naděje, kterou na pláži postrádaly.

„Ale nevím, jestli to je nejlepší nápad."

„Proč?" nechápu.

„Budou si o tobě povídat," ukazuje hlavou ke zbytku jídelny. Má pravdu a já začínám počítat s tím, že zítra budou kolovat historky o tom, že s ním čekám dítě. Minimálně.

„Nemám tu moc přátel, a těm, se kterými se bavím, můžu všechno vysvětlit. Takže to mě netrápí," mávám nad tím rukou a trochu zvážňuju. „Jsou... jsou na tebe hodní? Protože na té pláži se chovali..."

„Nic zlého se nám tady neděje," přerušuje mě, ale odpověď není moc uspokojivá.

„Už vám řekli, co s vámi budou dělat?" zajímám se.

„Sami to nevědí," těká očima ke svojí sestře. „Ale asi nás pošlou zpátky na Island. Moc dlouho nás tady nenechají, nemůžou."

„Vždyť si pomohl tolika dětem hvězd, co se jim nelíbí?!"

„Tohle," ukazuje krátce na maličké tetování alegorie spravedlnosti, která mu zdobí dlaň. „Váš ředitel byl sice trochu vyvedený z míry, ale zůstane spravedlivý. Nemůže nás tady nechat."

„Zajímá je vůbec, co chceš ty?" ptám se, ale vím, že je to naprosto zbytečná otázka. Jhonas mi odpovídá polovičním úsměvem.

„Kdyby to šlo, zůstal bych. Je to po dlouhé době, co jsme se Selorse v bezpečí. Ale nejde to, takže o tom nechci moc přemýšlet. Hele, a omlouvám se."

„Za co?"

„Mířil jsem na tebe."

„Jo. Ale spoušť si nezmáčkl, takže se nemáš proč omlouvat." Je až moc snadné pochopit, proč to udělal, vlastně jsem na to úplně zapomněla. Mít zbraň u hlavy nikdy není příjemné, ale tento ‚zážitek'daleko víc přebíjí samotný Jhonas a jeho příběh.

„Ostatní by to asi jenom tak nepřehlíželi. Co chci říct... ehm. Vážně si moc vážím tvojí pomoci. Jsi přesně taková, jakou tě Jake popisoval. Je fajn vědět, že pořád existují hodní lidé." Já a hodná? Občas možná. Nevím, co mu na to mám říct a zírat na něj s otevřenou pusou není zrovna vhodné. „Díky, cos pro mě a pro Selorse udělala."

„Říkáš to, jako kdybychom už se neměli vidět."

„Víš..."

„Hej, Lori!" volá přes polovinu jídelny Dyllen a mává na mě.

„Jenom běž," pokyvuje hlavou Jhonas, jako kdyby mávnutím kouzelného proutku zapomněl, co mi chtěl před dvěma vteřinami povědět. „Večer se tu možná ukážeme."

„Tak fajn. Mějte se," zvedám se tak trochu neochotně a stěhuju se k Harrymu, Dyllenovi a bratrům. Jenom Jeremy ví o tomhle klukovi tolik, co já - jako jediný na mě tak nezírá.

„Vy dva se znáte?" nadhazuje hned Dyllen, ani si nestíhám sednout.

„Jo," potvrzuju, i když to tak docela není pravda. Nemá totiž cenu tvrdit opak, stejně by mi nevěřili. Všichni, kdo nás viděli, si už stejně vymysleli svojí historku.

„Odkud? Prý jsou z Aljašky, že je poslali, aby tady dělali špehy," zajímá se Harry. Tohle je nevýhoda školních drbů - pokud nejste přímo u zdroje, prakticky nemáte šanci dostat pravdivé informace.

„Ne, jsou z Islandu a známe se skrz jednoho společného kamaráda."

„Jo ták," kýve uznale Dyllen hlavou. Vidím na něm, že ho napadá tisíc dalších otázek ohledně Jhonase, ale Jeremyho varovný pohled ho umlčuje. Alespoň co se Islanďanů týká. „No, co Harrisová? Pořád je vysazená?" Náš Dyllen byl pět dní pryč na nějakém kurzu, i když ruku pořád nemůže zatěžovat. Ale novinky se k němu dostaly rychle. Harrisová mě v úterý pořádně podusila u tabule. Strávila jsem tam asi dvacet minut a šla si pak stejně sednout s nedostatečnou. Přitom mi jí mohla napsat rovnou a ušetřily bychom si nervy obě.

„Já na ní už kašlu, Dyllene. Tu čtyřku si na závěrečný písemce nějakým způsobem vydřu."

„Už jste něco... objevili?" ptá se Dyllen tak tiše, abych to slyšela jen já. Samozřejmě tím naráží na moje a Jeremyho ne-schopnosti.

„Ne."

***

Čas si bere další týden a já si vytvářím denní rutinu - vstanu, přežiju školu, oběd s Jhonasem, nějaká odpolední aktivita jako třeba trénink gymnastiky nebo výuka sebeobrany a jakási duševní očista na mém kameni na pláž.

Jsme tady už skoro měsíc a půl a já si stále připadám jako první den. Bavím se jen s bratry, Dyllenem, Harrym a poslední dobou s Jhonasem. Vím, že se o mě a Jhonasovi baví hodně lidí. Od Mattyho a Dyllena jsem slyšela alespoň tři různé verze, odkud se známe a proč.

Matty objevil dvě ze tří svých. Hydrokineze - ovládání vody. A elektrokineze - člověk může manipulovat s krystalickou mřížkou, měnit pevné látky v plyny nebo kapaliny. Tahle schopnost ale vyžaduje obrovské soustředění a člověk samotný musí všem těm komplikovaným věcem kolem fyziky a chemie rozumět. Takže jenom dobře, že s takovou schopností bude zacházet s Matthyas. S mým nadáním na fyziku by to nedopadlo dobře.

Daniel se stále zdokonaluje v lumokinezi - ovládání světla. Už se mu povedlo mě díky svojí schopnosti pořádně vyděsit.

Teď by měla přijít ta úžasná část, kdy bych měla říct, že se konečně projevila taky nějaká moje schopnost a já se můžu zařadit mezi superhrdiny.

Ale to se nestalo.

Přesto tady jedna pozitivní věc je. Jeremy je na tom úplně stejně jako já. Strašně mě baví pozorovat zoufalý výraz Harrisové, když ani Jeremy nereaguje na ty jejich speciální testy. O mě by asi tolik nešlo, ale Jeremy je jeden z mála, následovník. Přesně tak ho nazval ředitel Nichols. O to víc chtějí, aby začal ‚čarovat' a já už chápu proč. Čím déle drží své schopnosti pod pokličkou, tím víc nebezpečným se stává. Nebo to alespoň tvrdí.

Pomalu se začínám loučit s krasobruslením. Na led se dostanu vždy jenom na chvíli a to navíc s hokejisty. Stadion je v odpoledních hodinách každý den zabraný a po malé aférce s rozbitým oknem mě ani za nic nenechají na stadionu samotnou. Což o to... byla bych schopná vstát v pět ráno, jako jsem to dělávala v Inverness, ale pochybuju o tom, že najdu člověka, který by byl ochotný jít tam se mnou, vydržet tam dvě hodiny a zase jít zpátky. V sobotu si může zabruslit každý, takže je všude plno lidí a pokoušet se o nějaké skoky je nebezpečné. A v neděli se většinou hrají nějaké zápasy. Navíc, a to je asi ta nejzávažnější věc, že tady není nikdo, kdo by mi poradil, co dělám špatně. Někdo, kdo by mě dál učil. Na internet se sice podívat můžu, ale vidět vše naživo a slyšet rady od skutečného člověka je přeci něco jiného. Nikdy jsem neměla v plánu jet na olympiádu, krasobruslení dělám proto, že mě to jednoduše baví. Nechci toho nechat, ale momentálně asi jiná cesta není.

A konečně poslední bod ze seznamu všeho, co bych nejraději vyhodila do vzduchu - Harrisová a její matematika. Jo, řekla jsem si, že se nebudu stresovat. Ale nejde to. Ať dělám, co chci, lepí se na mě jedna čtyřka za druhou a mám už druhý nejhorší průměr ze třídy. Ukázalo se, že mám dostatečnou mozkovou kapacitu na to, abych jednotlivým kapitolám celkem porozuměla, ale ona si do testu pokaždé vymyslí něco, čím překvapí půlku třídy. Pak to dopadá tak, že polovinu testu jenom tupě zírám na změť písmenek a čísel a kreslím alespoň ninju na ochranu před pětkou. Občas ani to nezabere.

Zrovna teď zase čučím do matematiky a vzteky házím sešit s příklady na druhou stranu pokoje. Vypadám asi jako hrozný zoufalec. Dokážu si to živě představit. Ale te, kdo ví, co znamená mít trable s matematikou, pochopí. Ten co ne, taky. Časem.

Po hodině matiky máme velkou přestávku. Já jenom sedím sesunutá v přední lavici přímo před učitelským stolem. Poslouchám, jak se lidi pořád vyptávají Mattyho, jak měl být ten a ten příklad, probírají slovní úlohy a mluví o tom, jak všechno zvládli nebo nezvládli. Já se těchto debat neúčastním. Nedělala jsem to ani na škole v Inverness, ani na základce, nebudu to dělat ani teď. Stejně s tím nic neudělám.

Na biologii jdeme ven a učitel se vyžívá v množství minerálů, které lze na ostrově najít. Myslím, že nudnější věda než nauka o šutrech neexistuje.

„Lori, dneska hraju!" pálí na mě hned Jeremy novinku, ani si nestíhám sednout k obědu. Celý září.

„Co?" mrkám překvapeně.

„Dneska večer je zápas. Budou hrát ti mladší proti starším. Konečně si zahraju."

„Za koho?"

„Za starší, samozřejmě. Těším se jako malej kluk."

„Tak to je super," usmívám se. „Přijdu se podívat."

„Co matika?"

„Nevím," krčím a předstírám, že je mi to úplně jedno.

„Ahoj!" sedá si k nám Dyllen. Otáčí se ke mně a já v duchu úpím. Takhle se tváří jenom někdo, kdo má problém a... „Máš se stavit za Harrisovou. Hned." My o vlku a vlk chce někoho sežrat, nejspíš mě.

„Nevíš, co chce?"

„Nevím. Nadšená nebyla."

„Já, ona, nadšení a matika nejde dohromady, takže já mizím. Zatím." Během té chviličky, než dorážím před kabinet matematiky, se mi stíhá sevřít žaludek a rozklepat kolena. Nemám tu ženskou ráda a ona se mnou chce mluvit. Pořádně se nadechuju a klepu na dveře.

„Dále."

„Dobrý den, paní profesorko. Prý jste se mnou chtěla mluvit," pokouším se o úsměv.

„To chtěla," přikyvuje s tím svým typickým arogantním úsměvem a já zatínám ruce v pěst. Před očima mi mává nějakým papírem.

„Tvoje pololetní písemná práce - máš patrně nejhorší práci ze třídy. Budu požadovat komisionální přezkoušení." Na chvíli se vidím, že beru do ruky vázu na jejím stole a přetahuju ji po hlavě.

„To se přece dělá, když někdo propadá. A já nepropadám," vzpamatovávám se alespoň k nějakým slovům.

„Zatím. Máš nedostačující znalosti k puštění do dalšího ročníku."

„Vždyť z té písemky mám tři minus." hypnotizuju papír v její ruce.

„Ano. Z toho, co jsme probrali za poslední měsíc. Jen na to si to uhrála. Zbytek pololetí... tam není ani čárka."

„Nebyla jsem tady."

„Já vím, ale ty znalosti jsou třeba," trvá si na svém a já chápu, že jí nepřesvědčím. „Ukážu ti, co do měsíce nastuduješ, a pak tě přezkouším. Pokud zkoušku zvládneš alespoň za trojku, cesta do dalšího ročníku je volná. To je všechno. Tady máš knihu, potřebná témata k probrání jsou napsána na papíře v knize."

„Nashle." Ani jí neděkuju a knihu si od ní hrubě beru. Jakmile překonávám práh kabinetu, do očí se mi valí štiplavé slzy. Koušu se ale do rtu, nebudu brečet. Ne kvůli debilní matice, kvůli debilní Harrisové.

Překvapuje mě, že se za rohem objevuje Jeremy. Nechávám se obejmout, aniž by jeden z nás něco říkal. On mi bere písemku z ruky a skládá ji do malého čtverečku, který si strká do kapsy. Ani se nezmáhám na komentář.

„Kašli na tu ježibabu, pojď si vyčistit hlavu na stadion. Máš už volno ne?"

„Mám hodinu gymnastiky," mručím. „Musím tam být."

„Tak já půjdu s tebou, naposledy jsem tě viděl lítat vzduchem, když ti bylo dvanáct nebo třináct. Ani nevím."

„Nic extra to není, máme přeskoky."

„No vždyť jo!"

Nedokážu se ale pořádně soustředit a dvakrát se ukázkově spíš jenom přes kozu převaluju, takže mě učitelka posílá radši pryč, abych si neublížila. Alespoň jedna výhoda z mojí nešikovnosti plyne - mám čas na to dát si sprchu, převléknout se a zamířit na stadion. Na ledě je akorát bratr, dvě malé holky a další kluk, který na ně dává pozor.

„A taky jsem tě dlouho neviděl bruslit," konstatuje.

„Ani si nemohl. Dávám si pauzu," oznamuju mu.

„Chceš se na to vykašlat?" zastavuje se a valí oči.

„Jeremy, není na to čas. Neokoukám to z videa, potřebuju, aby mi někdo poradil. A tady nikdo takový není. Neříkám, že končím, jenom pauzuju."

„A nešlo by to nějak zařídit? Dojít za Nicholsem..."

„To by z tý školy byl pěknej holubník, kdyby dovolil všem, co si zamanou. Teď se pravděpodobně budu muset trochu věnovat matice, nebyl by na to čas," uzavírám to se svíravým pocitem na hrudi, ale přesto ze sebe loudím úsměv. Věc, která mi vážně jde. Nepředávat svou špatnou náladu na přátele a umět skrývat emoce za úsměv.

„To máš pravdu." Skoro hodinu prostě jenom blbneme na ledě, přidávají se k nám ti tři, hrajeme na honěnou a další jiné hry, které Jeremy zná z hokeje. Je to neuvěřitelné odreagování.

Potom nás z ledu vyhání, aby ho zaměstnanec stihl před zápasem upravit. Jeremy rovnou míří do šatny, kde se převléká do dresu. Sice nic neříká, ale jeho výraz mluví za vše. Za chvíli bouchne štěstím.

„Dobrý pocit, co?" culím se.

„Jo. Měl jsem normálně absťák." O chvíli později začínají přicházet ostatní a já se ze šatny pakuju a sedám si na lavičky pro diváky. Místa vedle mě obsazuje Dyllen, Harry, Matty a Dan. Dyllen jako vždy rozdává nejen dobrou náladu, ale také spoustu popcornu. Jhonase na zápas nepustili a já o něm vyprávím Mattymu.

Celá první třetina je katastrofální pro mladší hokejisty. Starší hráči je naprosto drtí, a jelikož teď Jeremy hraje proti nim, nemá je ani kdo podpořit. Sam sice stojí na trenérské lavičce, ale netváří se moc nadšeně a už vůbec ne povzbudivě. Chudáci nestíhají tempo starších a dostávají pět gólů. Není to zas tolik oproti silnějšímu soupeři, ale přeci jenom... kolikrát už takhle museli prohrát? Navíc se Jeremy v třetině na led ani nedostal. Myslím, že kdyby ho pustili do hry, skóre by bylo ještě o něco vyšší.

Druhá třetina už je pro ty mladší o něco lepší - nedostávají ani jednu branku, dokonce dva góly střílejí. Spíš to vypadá, že se starší slitovali a rozhodli se odpočinout si a dát mladším šanci. Jeremy ale opět celou dobu sedí na lavičce. Je mi ho líto. Tak moc se těšil a už skoro tři čtvrtě hodiny jenom sedí na střídačce.

Do třetí třetiny konečně nasazují i Jeremyho. Mladší jsou unavení, protože jich je málo a tak musejí déle hrát. Ale soupeři jako kdyby si něco v šatně vzali, rázem se stali agresivnější. Konkrétně jeden ze starších hráčů na sebe velmi upozorňuje, každé dvě minuty posílá někoho na led a jemu to prochází. Co rozhodčí nevidí, to neplatí. Mám strach, že mladším za chvíli dojdou hráči, protože tenhle kluk je kosí jednoho za druhým. Pořád je to ale v rámci hry, nenápadné drsnější přitlačení k mantinelu, hrubější strčení.

Jeremyho nástup znamená hned další dva góly na účet týmu starších hokejistů, což jenom zvyšuje zoufalství mladších hokejistů. Vidím, že bratr nejede ani na poloviční výkon. Mohl by sázet jeden gól za druhým, ale nechce.

Už by se zdálo, že zápas proběhne v klidu. Žádná rvačka - ještě aby jo, když je tu takový velký nepoměr sil. Ti menší jsou chytří, aby nenapadali starší, a ti starší nenapadají mladší, protože to prostě není zapotřebí.

Jenomže dvě minuty a třináct vteřin před koncem zápasu ten ‚agresivní', hráč s číslem osmnáct, poráží na zem jednoho z mladších takovým stylem, že celý stadion lapá po dechu a vyděšeně třeští oči. Ve veliké rychlosti se ti dva sráží koleny a mladému hráči se noha kroutí do příšerného úhlu, padá na zem a zůstává schoulený ležet na ledě. Strhává si z hlavy helmu a jeho bolestné grimasy všem napovídají, co se děje. Nejhorší na tom je, že se mu ten starší očividně mohl vyhnout. Ale neudělal to. Chtěl ho sejmout. Nejbližším člověkem u nich je Jeremy a já začínám cítit problém. Celé to viděl a já i na tu vzdálenost vím, že se zapaluje vzteky. Taky si sundává helmu a kleká si k chlapci na zemi a něco mu říká. Osmnáctka Jeremymu naznačuje, že mu nemá co pomáhat. Bratr vstává a nechává spadnout svou hokejku na led.

Kde jsou zatraceně rozhodčí?!

Já s očima upřenýma na bratra sbíhám schody dolů a Sam mě beze slov pouští na trenérskou lavičku.

Překvapuje mě, když Jeremy ukazuje prázdné ruce na znamení, že se s osmnáctkou nechce prát. Kroutí hlavou a nejspíš se tomu agresorovi snaží domluvit. Jenomže ten z ničeho nic Jeremyho napadá, povaluje ho na zem a vší silou mu tiskne svou hokejku ke krku.

Rozhodčí teprve až teď toho kluka od Jeremyho odtrhávají. Všímám si důvodu, proč byli pryč - někdo se jim skácel na druhé straně ledové plochy. Co je tohle za den?!

Jeden z vysokých kluků ke mně přijíždí a natahuje ke mně ruku. Já se ho chytám. Dělá mi jakousi oporu, abych cestou k Jeremymu sebou neflákla o led. Šlehám pohledem k rozhodčím. Nic. Oni mají co dělat, aby zpacifikovali osmnáctku. Na ledě vypuká chaos a samotný ošetřovatel neví, komu pomáhat dřív. Drží se u kluka na druhé straně ledu, který asi omdlel nebo co já vím.

„Jeremy, dejcháš?" ptám se ho na tu nejvíc debilní otázku.

„Ten kretén," sýpe naštvaně. Krk má celý načervenalý a nejspíš i trochu pohmožděný a navíc mu teče krev z nosu. Ani jsem si nevšimla, že dostal ránu. Ale jinak je zdravý, může nadávat. „Běž k tomu prckovi."

„Fajn." Moje opora mi pomáhá dostat se k ležícímu chlapci. Je kolem něj hlouček lidí, ale očividně neví co s ním. Někdo se ho snaží utěšovat.

„Uhněte." Pomocník zvládá prorazit cestu nám oběma rovnou k zraněnému chlapci.

„Chtělo by to led," říkám směrem k čumilům a oni ho začínají bruslemi seškrabovat. „Ahoj," povídám směrem k chlapci. Po tvářích se mu kutálejí veliké slzy a tvář má pořád pokroucenou bolestí. „Ty jsi Charlie, viď?" On jenom přikyvuje. „Já- já vím, že to bolí. Ale musíš se uklidnit. Pořádnej nádech, výdech. No tak. Nadechni se a vydechni. Hezky pomalu." Chudák je bolestí v šoku, úplně ochromený a ztuhlý. Ani se nemusím ptát, které koleno je to zraněné.

Stačí, když se mé ruce přiblíží k jeho zranění, div by mi je neurazil. Je to jenom obranná reakce a já ho naprosto chápu. Taky jsem měla co dělat, abych kolem sebe neházela, když jsem se zranila, náhodou také koleno. A to mi ho jenom obvázali.

„Musíš mít tu nohu nahoře," oznamuju mu soucitně. On sebou škube, ale přikyvuje a tvář mokrou od slz si zakrývá rukou. Jeden z jeho spoluhráčů mu sundává brusli a drží mu nohu ve zvýšené poloze. Snažím se být fakt citlivá, když Charliemu co nejopatrněji stahuju štulpnu a odepínám holenní chránič. K nateklé, nepřirozené rudo-modré kůži mu přikládám nabroušený led, kterého už je celá malá hromada. Očividně se mu po chvíli alespoň trochu ulevuje.

Zatímco čekám, až se doktor dostane sem, držím led na místě zranění. Prsty mám celé zkřehlé a očima hledám Jeremyho. Nemůžu ho najít, což je dobře. Už je z plochy pryč. Naštěstí trvá jen asi další tři minuty, než velení přebírá doktor s jedním rozhodčím.

Dyllen, Harry, Matty a Dan už jsou také pryč. Dostávám se do šatny, kde už jsou jenom asi čtyři kluci. Jeremy sedí na lavičce se zakloněnou hlavou a bere si od svého spoluhráče další kapesník.

„Nechápu, co ho popadlo," říká ten, co je u Jeremyho a starostlivě si ho prohlíží. Myslím, že se jmenuje Colton.

„Choval se divně," hučí Jeremy.

„Je tady někde umyvadlo?" ptám se a Colton ukazuje hlavou k malému umyvadlu vedle jedné ze skříněk. „Jeremy, běž k němu. A předkloň se." Bratr mě poslouchá a já mu na zátylek pokládám mokrý studený kapesník.

Colton a ostatní odcházejí a já s Jeremym je o pár minut následujeme, jakmile mu přestává z nosu téct krev.

„Tady nebudu," říká cestou a mě se trochu zmocňuje nervozita. „Za tolik let hokeje jsem nic takovýho neviděl. On se mu mohl vyhnout, ale neudělal to. Schválně ho zmrzačil a ještě mi začal nadávat, když jsem se Charlieho ptal, co ho bolí. Má s hokejem utrum. Co s hokejem, se sportem."

„A jak je tobě?"

„Bolí mě nos," mračí se. „Ale jinak je mi fajn."

„Jeremy, já nevím. Chci odejít, ale jak? Jsme na ostrově, nikam nechodíme, neznáme to tady..."

„Mám plán," vypadává z něj najednou.

„Co?" divím se.

„Vím, jak utečeme. Ale má to jednu mega trhlinu, to musím ještě nějak vyřešit. Zítra ti to vysvětlím, mám skoro volno."

„Dobře." Pochybnosti mě hlodají, ale nenechávám to na sobě znát. Jeremy to bere jako hotovou věc. V pokoji si rovnou zalézám do postele. Ačkoli je zítra sobota, musím vstát. Teda ne musím, chci. Jsem domluvená s Jhonasem jako každý den. Má snídani od osmi do půl deváté. Prakticky nikdo kromě instruktorů a pár starších studentů není vzhůru. Na co, když nemusí vstávat.

Do jídelny přicházím přesně na čas a těším se, až Jhonase uvidím a povím mu všechno nové. Selorse onemocněla a dlouho jsem ji neviděla. Popravdě se stalo přesně to, před čím mě Sam varoval. Jhonas mi přirostl k srdci a když spařuju prázdné místo, kde blonďák normálně sedával, zaraženě se zastavuju. Jídelna je skoro prázdná. Nedaleko ode mě sedí parta starších lidí, mezi kterými je i Samuel. Nejspíš je středem pozornosti, pořád se něčemu smějí a asi si to pořádně užívá. Já od nich odvracím zrak a s očima upřenýma na vchod do jídelny čekám, až vejde Jhonas.

Jenomže on nepřichází. Nikdo nepřichází.

Za pět minut devět. Vzdávám to, odnáším tác s jídlem a mířím rovnou k Samovi. Očividně zábava u tohohle stolu trvá dál. Je to poprvé, co ho vidím mezi přáteli. Jakmile přicházím až k nim, všichni utichají.

„Kde je Jhonas?" ptám se narovinu. Úsměv na rtech mu vadne.

„Cože?" hraje nechápavého.

„Jhonas. Kde-je?"

„To je vnitřní záležitost školy. Studentům do toho nic není," odpovídá škrobeně. Najednou mám chuť po něm něco hodit. Něco velmi těžkého nebo ostrého. Místo takových myšlenek zatínám ruce v pěst a snažím se znít klidně.

„Děláš si legraci?"

„Proč bych měl?" povytahuje obočí a tváří se pobaveně. Ten debilní idiot.

„Co se týká Jhonase, nepřijdu si zrovna jako obyčejný student. Beze mě by vám nic neřekl." „Ale řekl," uchechtává se a s ním i celý stůl. „Jenom to s tebou šlo rychleji."

„Kde je?" ptám se znovu a naposledy, protože ztrácím půdu pod nohama. Nechápu, proč Harrisová jako jeden ze svých testů nepoužije tohohle kluka. Jednu hodinu v zavřené místnosti s ním a myslím, že bych zvládla víc jak tři schopnosti...

„Do toho ti nic není."

„Mám něco..." stíhám sama sebe utnout. Sam se konečně rozhoduje věnovat mi plnou pozornost. Přestává se spokojeně usmívat a i jeho přátelé znovu utichají.

„Co?"

„Do toho ti nic není," odsekávám, otáčím se a nabírám rychlost směrem do ředitelny. Ignoruju výbuch smíchu u jeho stolu. Jsem si naprosto jistá, že Sam se nesměje. Ne, on se vydává za mnou. Zastavuju se až u ředitelny a zběsile klepu na dveře.

„Lori, dopr..."

„Dále." Než Sam něco stíhá říct, vstupuju dovnitř. Pan Nichols vypadá překvapeně a zaskočeně. Ale nedivím se mu. Vběhla jsem do jeho kanceláře jako malý uragán. Bohužel nestíhám Samovi zavřít dveře přímo před nosem a vynořuje se rovnou za mnou. „Lori. Děje se něco?"

„Kde je Jhonas?"

„Aha," zachmuřuje se. Alespoň on se snaží tvářit, že je mu to líto. „Posaď se." Sam zůstává stát v rohu místnosti a nezdá se, že se chystá odejít. Nevěřili byste, jaký na něj mám vztek! „Všiml jsem si, že si se v jeho blízkosti často zdržovala. Ale podle dohody s britskou tajnou služnou zde nesmí zůstávat po delší dobu někdo, kdo může ohrožovat životy dětí hvězd. Jhonase jsme vyslechli, získali jsme důležité informace a poslali jsme ho i s jeho sestrou zpátky na Island."

„On snad někoho ohrožoval? Počkejte, vlastně největší hrozbou byla jeho malá nemluvící sestra." Připadám si jako na jiné planetě, kde lidem zapomněl narůst mozek, který by jim umožňoval přemýšlet.

„Je mi líto, jsou to pravidla, kterých se musím jako ředitel školy držet."

„Poslali jste je na Island," opakuju po něm, nechce se mi tomu věřit. Kdybych nebyla tak vzteklá, asi bych se rozbrečela. „Slyšel jste, co se mu tam stalo."

„Je mi to líto," říká znovu a v hnědých očích se mu opravdu leskne soucit. „Ale zapomeň na ně. Nemohli tady zůstat." Pořádně se nadechuju a zase vydechuju. Nejistě sahám do kapsy, vytahuju fotky a pokládám je na stůl. Chtěla jsem mu je dneska nenápadně vrátit. Sam kleje. To už je podruhé, co jsem ho oklamala.

„Pošlete mu je prosím," žádám ředitele a on přikyvuje. Vteřinu čekám, že mi dá nějaký trest, ale nic neříká, tak se zvedám a odcházím. Samuel si ještě určitě bude chtít promluvit. „Nashle." Nichols znovu přikyvuje, tentokrát na pozdrav a já za sebou zavírám dveře. Hned se začíná ozývat tlumený hovor Nicholse a Sama, ale to mě teď nezajímá. Já vytahuju mobil a drtím do něj rychlou SMSku. Odesílám jí Jeremymu jako můj konečný souhlas. Už žádné pochybnosti. Bratr mi hned na to volá.

„Takže sis to rozmyslela?"

„Jo. Vypadneme."

Další kapitola bude, když zde bude alespoň deset hvězdiček a osm komentářů...

Pardon, musela jsem. Soukromý vtip (@katule_15) :D