Obrovský dík všem, kdo se pustí do čtení!

Za tři týdny je Jeremy zase zdravý a plný síly. Což je špatné znamení především pro Harrisovou a jejího pomocníka, kteří by měli nějak přijít na to, jaké máme schopnosti. Byla celá žhavá do toho nás konečně vzít ven běhat- ne, že by běhala s námi. Poslala svého pomocníka Gasse, který se zdá, že nehraje ani na jednu stranu. Je to vysloužilý voják s uměním chápat všechny možné situace. Přistupuje k nám úplně jinak než Harrisová. Není ani přítel, ani nepřítel. A druhým jejím pomocníkem není nikdo jiný, než Samuel. Myslí, že když nás vyčerpají k smrti, něco se v nás probudí? Leda náhodný generátor sprostých slov.

Už na prvním kilometru mám trochu problémy s dechem. Jeremy je zatím v pohodě, i když byl skoro tři týdny bez pohybu. Má to všechno naběhané z předešlých let. Letní hokejová příprava není žádná legrace. Chodí běhat i deset kilometrů, když má trenér špatnou náladu. Mohl by si dát pauzu další tři týdny a nejspíš by to s ním nehnulo.

Harrisová doslova řekla: „Hned na začátek nebudeme zlí, budou to jen tři kilometry."

Upřímně. Ten druhý překonávám jenom sama pro sebe, pak se zastavuju.

Párkrát se pořádně nadechuju a zase vydechuju a pomalu se zase rozbíhám, vážně pomalu.

„V pohodě?" řadí se vedle mě Jeremy. Na rozdíl ode mě si může dovolit čerpat kyslíkem na slova i za běhu.

„Nezpomalujte, dámičky!" huláká Sam. Hrozný pocit, mít někoho v zádech, který vám nedovolí zastavit, i když vy máte pocit, že každou chvíli zaryjete nos do písku.

„Co myslíš, jak rychle umí utíkat?"

„Sam?" zastavuju se znovu, protože mě píchá v boku a Jeremy solidárně přechází v chůzi. „Nevím, proč?" Bratrovi se na tváři objevuje úsměv. Zákeřný úsměv. Takový ten, který věští problém.

„Jenom mě to zajímá," krčí rameny a Jeremy se najednou odpojuje. Zahýbá směrem do kopce, ale přitom běží pořád rovně, aby vzdálenost mezí sebou a Samem co nejvíce prodloužil. Celkem rychle a svižně se dostává až na vrchol. To už je Gass i Sam u mě a oba nechápavě sledují Jeremyho. Bratr Samovi posílá vzdušnou pusu, krátce mu salutuje a mizí za kopcem.

„Já ho asi zabiju," syčí Sam. Nezvládám udržet vážnou tvář a začínám se smát. Samuel i Gass po mě šlehají pohledem, kterým mi oznamují, že se smích teď vážně nehodí. Rychle se zase vracím do normálu, ale v duchu se smíchy válím po zemi, když sleduju jejich bezradné obličeje. Tak jako tak je to ale příjemné zdržení a já můžu nabrat dech na ten poslední kilometr.

„Jdu ho najít," říká nakonec trpce Sam, „a vyrazit z něj duši." Jak jsem čekala, já ten poslední kilometr musím doběhnout, ale Gass ani náhodou není takový prudič jako Harrisová nebo Sam. A jeho přítomnost je mnohem vítanější, než kohokoli z těch dvou.

„Ahoj," zdravím Dyllena, když si k němu přisedávám v jídelně.

„Nazdárek! Tak co?" vyptává se hned. Občas je horší, jak ženská.

„Nakonec jsem přežila. Neviděls Jeremyho?"

„Ne." Po vteřině mu to dochází. „Počkej, neměl být s tebou?"

„Jo, ale zdrhnul."

„Zdrhnul... Samovi?" valí oči. „Kriste, ten si zahrává. Uznává vůbec nějaký autority?"

„Jasně že jo, ale Samuel mezi ně rozhodně nepatří."

„Mimochodem, to s tím klíčem..." nadhazuje.

„Prasklo to. Už dávno, ale neptali se, kdo ho vyrobil," uklidňuju ho. On jenom přikyvuje. „V Samovi jsem se spletla," říkám najednou, Dyllen si přestává všímat večeře a naznačuje mi, že mě poslouchá. „Nikdy se nechoval přímo přátelsky, ale netušila jsem, že je tak... hm," snažím se najít správné slovo.

„Zásadovej?" pomáhá mi Dyllen. Na znamení souhlasu přikyvuju. „Má rád věci pod kontrolou, asi takhle to řeknu. A je náladovej. Stejně jako Jeremy. Oba dokážou přepnout z vteřiny na vteřinu."

„Nemůže mu Sam ublížit?" starám se.

„Může jenom v případě, že by ho Jeremy napadl. Sebeobrana je povolená. Ale potrestat ho tím, že by mu dal na budku, nemůže. Leda by mu bouchly saze. Tady tě nechají tři dny na dešti a ty se pak připlazíš s prosíkem. Tresty se nevyplácí. Ale to už jsi zjistila."

„To mluví zkušenosti?" zajímám se s úsměvem na rtech.

„Říkal Harry," hučí Dyllen. „To snad ne!"

„Co?" otáčím se směrem, kterým se kouká, a spatřuju pana Zásadu a Kontrolu, jak si s nakvašeným výrazem jde vyzvednout oběd.

„Zdá se, že Jeremy má po čertech štěstí. Asi ho nenašel." Jo, tomu bych se nedivila. V tomto ohledu má Jeremy vážně kliku. Patří mezi lidi, kteří mají hodně problémů, ale většinou z nich vyváznou.

A my o vlku, vlk v jídelně.

Pokládá si tác s obědem naproti nám a beze slova se pouští do jídla.

„Ty-si-zešílel!" kroutí hlavou Dyllen. „Kdes byl?"

„Na pokoji, spal jsem," odpovídá bratr nezaujatě. Ví vůbec o tom, že Sam je ve stejné místnosti? A že není zase tak daleko? Že ho pravděpodobně zahlédl ve frontě? „Promiň, že jsem tě tam nechal, prcku."

„To nic. Stálo to za to a navíc..." utichám, protože Sam na sebe nenechává dlouho čekat. Objevuje se u našeho stolu a oči má jako dva žhavé uhlíky.

„Ven," drtí mezi zuby směrem k Jeremymu. Modlím se, aby bratr chytil rozum do hrsti a nechal na chvíli své ego odpočívat.

Jeremy k němu zvedá oči a praví: „Rád bych alespoň..."

„Hned!" vyštěkává Sam a bouchá pěstí do stolu. Polovina jídelny sleduje to představení se zatajeným dechem. Sam představuje sopku před výbuchem a Jeremy malé městečko přímo pod sopkou. Jsem si naprosto jistá, že kdyby Jeremy vzdoroval i teď, Sam by ho nejspíš drapnul pod krkem a z místnosti ho vyvlekl násilím. Ale Jeremy jde naštěstí dobrovolně.

Odchází ven z jídelny, místnost je ponořená do ticha. Všichni asi čekají nějaký řev, ale po pár minutách se dveře otevírají a vchází Jeremy. Vypadá naštvaně a zkroušeně. Sam se ho pravděpodobně ani nedotknul, ale bratr je po celý zbytek večeře tiše, což je zvláštní.

„Lori, máme se stavit v ředitelně. Dlouho jsme tam nebyli," oznamuje bratr zachmuřeně, když opouštíme jídelnu.

„Proč?" Tedy spíš, proč já? Tentokrát to byla čistě jenom Jeremyho blbost, proč do toho míchají mě?

„Protože asi přišli na to, jak budou mít ode mě pokoj. Za každý můj přestupek budou totiž trestat i tebe." Musím uznat, že je to od nich chytré. Nejspíš si všimli Jeremyho ochranitelských sklonů vůči mně. Jsem zárukou, že Jeremy nebude dělat kraviny, když bych to mohla odnést i já.

„Natřete nám střechu na novém výcvikovém centru," rozhoduje pan Nicholls. „A platí to, na čem jsme se dohodli."

„Vy jste se dohodli," mručí Jeremy.

„Co si říkal?" Odpověď normálního člověka s pudem sebezáchovy by byla: ‚Nic'. Nebo mlčení.

Jenomže...

„Že jste se domluvili vy. Můžu za to já, Lori s tím..."

„Nic se nebude měnit, rozumíš tomu? Třeba ti časem dojde, že se chováš neukázněně a to může narušit chování i ostatních studentů. Ta střecha bude do týdne hotová. A teď zmizte."

Namáčím malířský štětec do plechovky s hnědou barvou a barvu roztírám po další části střechy. Už je čtvrtý den a my nemáme hotovou ani polovinu. Jednoduše je to monstrózní budova a hned první nátěr spláchl přívalový déšť.

Už jsem se zmínila o tom, jak zbožňuju zdejší počasí?

Jeremy se mi už asi tak milionkrát omluvil. Mě to ale nepřijde tak hrozné. Natírání střechy je mnohem lepší, než odklízení cesty. Je tu ticho a klid. A hlavně tady nahoře není Sam ani nikdo jiný, kdo by nás mohl peskovat, jak všechno děláme špatně.

Asi po dvou hodinách slézám dolů. Jeremy je rozhodnutý zůstat nahoře a natřít co největší plochu střechy.

Jsem celá od barvy, a ještě než se setmí, se chci projít. Začala jsem chodit na procházky na pobřeží. Ne, že bych měla nedostatek pohybu. Ale pár minut cesty od hlavní budovy školy je pláž a na ní jsou doslova poházené kusy malých a velkých balvanů. Vždy si na jeden z nich vylezu a sleduju klidné moře, poslouchám šumivé zpěvy, snažím se dohlédnout na vzdálené temné obrysy jiného ostrova a vypouštím z hlavy všechny starosti. Od doby, co sem chodím každý den, se cítím trochu klidnější. Smířenější s tím vším, co se tady děje. Jakoby vítr odvál všechna trápení do moře. K mému osobnímu balvanu mi chybí už jenom pár metrů, když přede mnou probíhá nějaká skupinka zdejších studentů. Nebylo by to nic extra zajímavého, kdyby jeden z prvních běžících sebou náhle neseknul o zem.

Taky nic zajímavého, kdyby se začal zvedat. Jenomže on dál leží na zemi a nezdá se, že je při smyslech.

Celkem se o zdravotnictví zajímám. I se školou jsem jezdila na různé soutěže, kterou jsme vždycky s týmem vymetli. Nikdy nezapomenu na obrovský dort, který jsme dostali za první místo. Snědli jsme ho pak pod stromem plastovýma lžičkami, které jsme si vyprosili z nedaleké restaurace.

Zastavuje se celá skupina. Zatím si ze svého ‚padlého' kolegy dělají jenom legraci, ale on se stále nezvedá a oni ho konečně obracejí na záda. Přicházím až k nim a zjišťuju, že to jsou ti mladí hokejisté.

„On sebou prostě seknul o zem!" začíná jeden okamžitě panikařit. Je přirozené obrátit se na nejstaršího, když se něco děje. O to horší je, že nejstarší jsme momentálně já.

„Hej, co se děje?" rukou se mu snažím jemně setřít mokrý písek z tváře. „Kde je nějaký váš vedoucí?!"

„Sam vždycky běží až za námi, závodíme, on nás má dohánět," odpovídá někdo a já tiše kleju. Vždycky to musí být zrovna on, člověk, který se mi nejvíce příčí. Srdce mi začíná bušit o něco silněji „Běžte mu alespoň dva naproti, ať laskavě pohne. A běžte prosím hned."

Lori, velká velitelka! Zní to fakt divně, ale dva kluci se vážně hned rozbíhají opačným směrem, kterým přiběhli.

„Co se stalo?" ptám se znovu hnědovlasého kluka s modrýma očima. Vypadá dost vystrašeně, ale to asi každý, koho najednou přestane poslouchat tělo.

„Já nevím," odpovídá přidušeně a hned na to se rozkašlává. Opatrně mu odhrnuju vlasy z obličeje a starostlivě si ho prohlížím. Někdo jako on, tím myslím mladý a zdravý člověk s kondicí, jenom tak nekolabuje. „Něco mě kouslo."

„Kam?" Roztřesenýma rukama ukazuje na místo na krku, které je pořádně nateklé po kousnutí nějakého hmyzu. Mohl to být klidně i komár, nebo nějaký druh muchničky. „Sedni si," pomáhám mu do sedu a říkám jednomu z kluků, aby si také sedl, zády ke ‚zraněnému'. Může se tak opřít o něco jiného než o kus šutru. „Na," říkám dalšímu a podávám mu svůj mobil. „Zavolej na ošetřovnu, ten kluk asi dostal anafylaktický šok."

„Ana- cože?!" vyjekává dotyčný, ale ťuká do telefonu číslo a já mu poté znovu říkám, co on má opakovat do mobilu.

Anafylaktický šok je reakce především na hmyzí bodnutí a postižený je prakticky hned v ohrožení života, když se na to nepřijde včas. Ještě ke všemu, když dostal štípanec do krku! Nepamatuju si přesně, co se v těle děje, ale vím, že se začnou roztahovat cévy, do srdce se přestane vracet krev, což zapříčiní klesání tlaku a zvyšování tepu. Dýchací ústrojí začíná natékat a hrozí astmatický záchvat.

„Už se ti to někdy stalo?" ptám se. On kroutí hlavou na znamení, že ne. Už chci začít nadávat, kde Sam s ostatními je, ale akorát celí uřícení přibíhají. Sam si kleká vedle mě a já předpokládám, že vezme situaci do svých rukou... ale on mi lékárničku podává! Na nic se neptám, jenom hledám.

„On omdlel!" vřeští mi někdo skoro do ucha.

V hlavě se mi hned vybavuje - ztráta vědomí může být zapříčiněná poklesem tlaku. Během šoku tlak klesá. A když někdo ztratí vědomí vlivem poklesu tlaku, je třeba zajistit dýchací cesty.

„Hlavně, ať nepřestane dýchat," radím Samovi, který se zdá být celkem bezradný a já vyhazuju na pláž nepotřebné krabičky s léky a jiné potřeby. Konečně nacházím injekci s potřebným EpiPen, vytahuju dezinfekci a vatový polštářek. „Sundejte mu triko." Nevím, kde se to ve mně bere, ale vzpomínám na krátký seminář, na kterém nám říkali, že nejlepší účinek je vpravení protilátky do těla do vnější střední strany stehna deltový sval nebo zadek. Polštářkem od dezinfekce přejíždím chlapci po kůži. Jsem zabraná do toho, co dělám, ani mě nestíhá pohltit strach z toho, že když se netrefím. Jenomže někdo tuhle mou dimenzi ruší. Sam mě chytá za zápěstí a trochu nedůvěřivě na mě pohlíží.

„Víš, co děláš?"

„Jo," přikyvuju váhavě. Ruce se mi začínají třást, protože jsem nikomu živému injekci nikdy nedávala. Vždycky to byla cvičná gumová panna. Sam mě hned pouští. Raději nečekám a rozhoduju se chlapci píchnout injekci rychle. Jakmile veškerá tekutina z tubičky mizí, překrývám místo vpichu vatovým polštářkem.

Asi o tři minuty později, které letí stejně rychle, jako tři vteřiny u nás parkuje terénní auto. Okamžitě kluka nakládají dovnitř. Hm, nikdy jsem si žádné cesty pro auta nevšimla... Ale asi tu bude, když už ta auta vůbec mají. Ještě rychle říkám doktorovi, co jsem udělala, on přikyvuje a zase odjíždějí.

Neuvěřitelným způsobem se mi ulevuje. Sice se celá klepu, ale cítím se dobře. Sam na mě stíhá jenom kývnout, dál se musí věnovat svým celkem vystrašeným svěřencům. Nevracím se k nim, mířím rovnou ke svému balvanu. Slyším Sama, jak předčasně ukončuje hodinu a všem říká, že se vrací zpátky do budovy.

Na svém soukromém kusu šutru si přehrávám události v hlavě. Zdá se mi to jako věčnost, přitom uběhlo pět minut? Možná sedm. Poslouchám racky, kteří se občas proženou na nebi, a snažím se uklidnit. Do budovy se vracím až po setmění a mířím rovnou na večeři.

„Ahoj!" Nikdo jiný, než Dyllen to být nemže. „Jak to jde?" Přemýšlím, že mu povím o svém zážitku na pláži, ale dochází mi, že je to blbost. Zítra by si celá škola povídala ‚historku' v deseti verzích a o takovou pozornost nemám zájem.

„Až na matiku skvěle, co ty?"

„Fajn. To bys neuvěřila, co jsem dneska viděl! Matty trénoval zacházení s vodou a prakticky na celou délku pláže, na který jsme byli, poslal dvoumetrovou vlnu! Byla to pořádná podívaná!" rozplývá se. „Myslím, že ho hodně rychle pošlou na nějakou misi."

„To je skvělý," uznávám neutrálním hlasem.

„Já jsem idiot, promiň! Já... nechtěl jsem se tě nějak dotknout."

„Ne, nic se neděje. Já jenom, že jsme na tom s Jeremym asi hodně, hodně bídně, když se pořád nic nestalo."

„Někdy se schopnosti neprojeví vůbec. Ne proto, že by ten člověk byl nějak slabý, nebo nechtěl, ale prostě ani příroda není dokonalá."

„Sebe bych i pochopila," uvažuju nahlas. „Ale Jeremy má být nějaký super mocný týpek... následovník, myslím, že ho tak nazýval ředitel. U nich se to děje taky?" Dyllen třeští oči způsobem, kterým to umí jenom on a div mu nezaskakuje sousto v puse.

„On je následovník?! Jako vážně? Něco jsem tušil, protože po osmnáctých narozeninách je divný, když nejstarší nemá schopnosti. Ale spíš jsem myslel, že jde na tu přírodní nedokonalost, zásek, genetická mutace, chyba v matrixu.... Ale tohle je super!"

„Není to super, pořád se nic neděje."

„Já vím. A to je to nejhorší na tom, že je následovník."

„Nechápu."

„On na ty schopnosti přijde, neboj se. Ale čím dýl je nemá pod kontrolou, tím... destruktivnější bude jejich objevení." Dyllen spatřuje můj výraz a raději hned pokračuje: „Následovník rovná se obrovská moc. Taková, o kterých si ostatní Děti hvězd můžou nechat zdát. Představ si následovníky jako živé papiňáky. Čím déle budeš zvyšovat tlak, tím větší bude exploze."

„Tak proč nás nechávají pořád běhat a všechno kolem?"

„Může to mít dva důvody. Snížení tlaku, nebo jeho zvýšení. Snížení nepomáhá dlouho a zvýšení vede k dřívější explozi, což znamená menší následky. Ta schopnost, a může to být naprosto cokoli, se může projevit kdykoli, kdekoli, za jakýchkoli podmínek. Teď, za hodinu, za rok. A může to zabíjet, Lori. Před pěti lety tady byl následovník asi v Jeremyho věku. Při objevení jeho schopností zemřeli čtyři lidé."

„Jak to?!" zajíkám se.

„Vyvolal zemětřesení. Proč myslíš, že se staví nové výcvikové centrum? V tom starém si chtěli udělat párty. Naštěstí se to stalo před tím večírkem, ne při něm. Tu budovu to srovnalo se zemí."

„A ten kluk?"

„Přežil, ale neustál to, že zabil své přátele, i když za to vlastně nemohl. Odvezli ho do nějaké léčebny, ale tam spáchal sebevraždu. Jeremy je druhý v pořadí, na kterým se testuje tohle pomáhání schopnostem na povrch. Myslí si, že by tím předešli další takové tragédii."

„A ten první?"

„Ten je někde na misi v Japonsku," krčí rameny.

Zase další nová informace, a to pořád nechápu účel těch misí. Ale všechno hezky postupně. Ještě víc bych si teď přála být doma. Nevím, co by s Jeremym udělalo, kdyby se mu nějakou nešťastnou náhodou povedlo někoho zabít. Když někomu dá do huby na ledě, tak se buď brání, což není důvod k vyčítání, nebo útočí, to je ale jeho blbost a vyčítání je na místě. Jenomže se zabitím člověka se to ani náhodou nedá srovnávat.

„Jeremymu se to stát nemusí," usmívá se povzbudivě. „Ten první to zvládnul v pohodě. Brácha to zvládne taky. No, už máte natřenou střechu?"

„Ne. Ale snad to stihneme včas. Dost toho chybí."

„Maximálně vám naloží něco dalšího."

„Děláš si srandu?! Už žádné tresty, ne na vaší škole!"

„Chceš říct na naší škole," opravuje mě a potom se zubí. „Nesedí si zdejší tresty?"

„Ne." Dál se k nám přidává Matty a Dan. Jeremy přichází ve chvíli, kdy se my chystáme k odchodu. Je celý od barvy a vypadá maximálně unaveně, ale spokojeně. Mává rukou a dává tím najevo, ať klidně jdeme.

Já mířím rovnou k sobě na pokoj a přemýšlím o tom, co mi říkal Dyllen. Chtěl mi tím snad nepřímo říct, ať se od Jeremyho držím dál?

t.com":[