Dnes je i na zdejší poměry příšerné počasí. Nebe je plné těžkých šedivých mraků, na zem se snáší provazy ledového deště a do toho fouká ledový vítr. Dokonce se ruší všechny hodiny, které normálně probíhají venku.

Podle toho počasí se taky cítím. Naštěstí ale nevypadám jako jediná chodící mrtvola. I zdejší studenti a učitelé, kteří by měli být na rozmary počasí zvyklí, vypadají dneska ospale a otráveně. Připadám si trochu jako nadrogovaná, během vyučování skoro nevnímám a tělocvik v podobě míčových her přežívám. Celý den mi pomalu splývá, při obědě poslouchám nadšené žvatlání Mattyho a Daniela. Jeremy s monoklem vypadá znuděně a hlavně mu chybí aktivita a pohyb. Lékař mu tělocvik a všechny pohybové aktivity zakázal. Dyllen je jeden z mála, kteří se nenechávají špatným počasí rozházet, a neustále se usmívá.

„... no a rozsvítil jsem světlo v celé tělocvičně, aniž bych použil vypínač!" vypráví Dan a div mu nepraskne pusa, jak se zubí.

„A já dostal kázání o tom, jakej jsem línej a nevzdělanej zmetek. Dojemný, co?" kroutí očima Jeremy ve snaze zklidnit hormony nejmladšího člena rodiny.

„Cos provedl?" zajímá se Dyllen.

„Já? Proč to musí být vždycky na mě? Výjimečně jsem v tom nevinně."

„A to ti to někdo řekl jenom tak, protože chtěl?" mračí se Matty.

„Náhodou jsem se objevil u jednoho problému."

„Zní to divně, zvlášť od tebe. Ale fajn," krčí Matty rameny. „Jak jste na tom s těmi schopnostmi?" Hovor u našeho stolu utichá. Sedí tu jenom bráchové, Dyllen a Harry, ale i tak je to maximálně nepříjemné.

„Nijak," odpovídá za nás podrážděně Jeremy.

„Jak nijak?" zajímá se tentokrát Harry.

„Tak, že to není tvoje věc," odsekává. U stolu je na chvíli ticho a každý se rádoby věnuje svému jídlu a po očku sleduje ty ostatní.

„Nebuď takovej," promlouvá Dyllen. Já se modlím za to, aby téma schopnosti už nerozpitvával. Jeremy by asi vybuchl, kdyby na něj šel nejdřív přímý Harry, a potom to zkoušel Dyllen po svém.

„Zlepším ti náladu. Vidíš tu blondýnu s těma velkýma... echm... tam, u toho stolu," ukazuje Harry na stůl asi dalších pět od nás. Snaží se mi vyhýbat pohledem a já protáčím očima. „Jmenuje se Claire a dneska u sebe na pokoji pořádá párty. Přijď."

„Můžete tu pořádat pařby?" povytahuje Jer obočí.

„Nemůžeme, ale když neděláme moc velikej rámus a všichni jsme další den ve škole, nevadí jim to."

„A Thomas prý sehnal chlast," šeptá Dyllen. Jak kurňa můžou cokoli sehnat na ostrově odříznutého od civilizace

„Možná se stavím." Jeremy zní, jako kdyby ho to moc nezajímalo, ale oči mu září nadšením. Konečně něco, co ho vytrhne ze zdejší rutiny.

„Určitě. Navíc, je to na holčičím patře," uculuje se Dyllen. „Co ty, Lori?"

„Já na takový akce moc nejsem. Jeremy to zvládá za nás všechny," krčím rameny a nejstarší bratr dělá kyselý škleb.

„Nevadí. Kdyby sis to rozmyslela, máš to kousíček."

Ten večer je to skutečně kousíček. Vlastně zmiňovaná Claire bydlí o dvoje dveře ode mě. Já ale nikam nejdu a v takovou chvíli jsem ráda, že prostě můžu svůj sluch ‚vypnout'. Při tak hlasité muzice bych neusnula. Stejně se ale kolem půl třetí ráno budím. Sice neslyším, ale stačí mi položit dlaň na stěnu. Hudbu očividně ztišili, ale pořád hraje dost nahlas. Neříkali náhodou, že hlasitost je jedna ze dvou podmínek, kdy je nechávají na pokoji. Beru si naslouchátko, házím na sebe župan a vykukuju ze dveří. Akorát jde po chodbě Samuel, vypadá hodně naštvaně. Nejdřív mě sjíždí očima od hlavy k patě a přichází blíž.

„Na chvíli se u tebe schovám," oznamuje a jde do mého pokoje, jako kdyby mu patřil. Zavírám za sebou dveře.

„Schováš? Před kým?" nechápu.

„Před těma, co mají večírek."

„Přišel si to zarazit?" zívám.

„Jo," přikyvuje. „Jenom musím počkat na učitele sebeobrany."

„Pořád to nechápu."

„Mejdany se do jisté míry tolerují. Ale jsou tři ráno a telefon v budově pro učitele pořád vyzvání, protože si ostatní studenti stěžují. Oni moc dobře vědí, co smí a co ne. A když to nedodržují, dáme jim padesát koleček a oni si to příště rozmyslí." Krátce mu pípá mobil a zvedá se. „Díky za úkryt." S tím odchází a přesně za sedmnáct vteřin hudba úplně utichá a já zase zalézám do postele.

***

„Dejte to jídlo pryč," skučí Jeremy, s rukama a hlavou na stole. Je sobota, takže po mejdanu nikdo nemusel do školy, ale snídaně je tak v osm. Což po takovém večírku musí být kruté. Samozřejmě mohl zůstat v posteli, proto nechápu, proč tady teď trpí. Daniel a Matty už tady nejspíš byli. A Harryho jsem s pár dalšími lidmi viděla venku běhat.

„V kolik si odešel?"

„Po půl druhý. Ne, že bych tam nevydržel dýl, ale to je poslední čas, kterej si pamatuju. Někdo mi musel něco hodit do pití, nebo jsem se vážně zřídil."

„Nemáš chlastat."

„Jednou za čas člověku neuškodí, když se trochu uvolní, hodí problémy za hlavu a vypálí pár miliónů mozkových buněk." Jak to, že ještě nějaké buňky má?!

„To máš asi pravdu." Asi určitě, něco takového by mi nejspíš celkem prospělo.

„Co ti je?" ptá se najednou. Takže i s kocovinou je pořád stejně všímavý.

„Nic, jenom..." Jenom přemýšlím o tom, že za chvíli už budeme doma. Doufám. „... lituju toho, že jsem se tam ani nepodívala."

„Prckům se nenalejvá," šklebí se.

„Neříkej mi, že Dyllenovi a Harrymu už bylo osmnáct."

„Nebylo. Ale je se nikdo nepokoušel hlídat."

„Hlídal bys mě?" mračím se.

„Jen v rámci možností. Teda do tý doby, než bych potřeboval ohlídat já. Hej, ahoj, vypadáš příšerně," oznamuje Jeremy Dyllenovi, který akorát přichází.

„Nápodobně," hučí Dyllen. „A moc neprovokuj, nebo ti dám sníst svou snídani."

„Z jídla bych se teď asi pobl... přesně to," nedokončuje Jeremy původní slovo. „Tobě není blbě?"

„Viděls mě snad něco pít?"

„Ne."

„Tak vidíš." Já i Jeremy na Dyllena koukáme a dožadujeme se tím nějakého vysvětlení. „Každou takovou párty já a Harry taháme sirky o to, kdo nebude pít. Ten, kdo prohraje, má za úkol se postarat o to, aby toho, kdo pije, nechytili, kdyby se mejdan rozhodli rozmetat učitelé."

„Tebe bych teda za chůvu nechtěl," konstatuje Jeremy, když náhodou Harry a další čtyři kluci běží kolem jídelny. Díky velikým oknům je to nesmírná podívaná, alespoň z pohledu těch vevnitř. Ti venku jsou celí zablácení a mokří.

„Když tam přišli učitelé, nebyl jsem tam, protože jsem navigoval maličko přiopilé spolužáky, aby odtáhli jednoho ožralýho pitomce."

„Ty mluvíš o mě?" valí na něj Jeremy oči.

„Jo, mluvím."

„Zase tolik jsem toho neměl. Do půl druhý to bylo v pohodě."

„Všimli jsme si tě až v půl třetí."

„Mám pocit, že mi něco dali do pití."

„Jo, občas se to děje. Nic nebezpečnýho, jenom to s člověkem zamává víc, než alkohol. A hodně to vylepšuje náladu."

„Do prdele, já si skoro nic nepamatuju!"

„Já jo a vyprávět ti to nebudu."

***

Sobota je plná sportu. Nejdříve gymnastiky a hokeje, což je na rozdíl od té gymnastiky alespoň zábava. Hokej byl legrace jenom díky tomu samému týmu kluků, se kterými už jsem měla tu čest si zahrát. U večeře jsem úplně vyšťavená, ale je mi mnohem líp. Jsem klidnější, než včera, i když se má zítra rozhodnout, co s námi bude. Matty a Dan jsou z tohohle místa naprosto očarování. Oba už objevili nějakou svou schopnost. U Jeremyho si nejsem jistá a sama za sebe se rozhoduju neřešit to. Ne dneska. Večer se mi ale stejně zase nedaří usnout. Další noční tělocvik se mi absolvovat nechce, tak přemýšlím. A přemýšlení je občas hrozná vlastnost. Z mého přemýšlení plyne pochybování. Tolik, že se zítřka začínám bát. V tu chvíli si říkám, že vycházka do tělocvičny není zase tak hrozný nápad, takže znovu si beru Samovo klíče. Sam tentokrát přichází až hodinu poté, co sebou nedobrovolně házím na žíněnky. A přichází zrovna ve chvíli, kdy předvádím ukázkový pád na zadek. Má mě hlídat, ze svojí vlastní vůle mi nechal klíč od tělocvičny a ještě ho nenechávám spát.

„Že tě to baví. Lori, víš, že jsou dvě hodiny ráno?"

„Vím. Ale nemůžu spát. Bojím se zítřka víc, než tý pitomý hrazdy," oznamuju narovinu.

„Doufám, že tohle je tvoje poslední vycházka."

„Kdyby ses neprobudil, ani o tom nevíš. A je to dobrý odreagování."

„S tím druhým souhlasím. Když už si mě ale podruhý vytáhla z postele, mohl bych to využít."

„K čemu jako?"

„Donutit tě udělat to konečně pořádně, protože to, co předvádíš, je celkem bída." V ten moment si říkám, že mě nemůže donutit udělat něco, na co nemám sílu. Jenomže to netuším, že Sam má si tak dalších milion stránek, ale ani jedna nezná slovo ‚nejde'. Vlastně se ani nechová mile. On neříká: to zvládneš. On říká jenom příšerný nebo celkem to ušlo a pokaždé to doplní slovy, abych to zkusila znovu. Do hodiny se mu daří mě utahat tak, že nejsem pomalu schopná ani přemýšlet a myslím jenom na postel a spánek. Což byl účel mého nočního výletu.

Probouzím se až ve dvanáct se svalovou horečkou jako prase.

„Au!" mnu si namožené rameno. „Do háje." S tíží se zvedám, oblékám se a kontroluju hodiny. Na stole mám lísteček, že mám být ve dvě hodiny v ředitelně. Dávám si sprchu a akorát přicházím na oběd. Není tady nikdo, koho bych znala, a celkově se nejspíš všichni rozhodli dnešní oběd vynechat. Po pár minutách se objevuje Samuel, aby mě nejspíš odvedl do ředitelny. Nic neříká a já se musím v zájmu své cti hodně přetvařovat, abych se nešklebila, když se zvedám a ozývají se bolavé svaly.

Společně míříme k Mattymu, abychom ho vyzvedli.

Klepu na dveře. Žádný hlas, ale zevnitř se ozývá nějaký šramot.

„Matty?" volám a znovu klepu. Neozývá se. Po chodbě naším směrem kráčí vytlemený Daniel

„Proč tu tak stojíte?" ptá se bráška a vítězoslavně vytahuje klíčkky.

„Matthyas je uvnitř?" bere si slovo Sam.

„Měl by být," přikyvuje Dan a strká klíč do zámku. Ale neotáčí s ním.

„Co je?" nechápu.

„Nejde to otevřít," škube Dan klikou a Sam to zkouší místo něj.

„Zevnitř je strčený klíč," oznamuje.

„Moment!" ozývá se konečně Matty a pár vteřin na to se objevuje ve dveřích. „Promiňte, musel jsem... tu trochu poklidit. Vybuchla tady bomba," střílí pohledem k Danovi.

„Bomba? A ta byla v počítači, co?" poukazuje Samuel na zapnutý počítač. Matty očima uhýbá a pouští nás dovnitř.

„O čem mluvíš?"

„To mi řekni ty, jinak ten počítač zabavím a půjde k ajťákům," mračí se Sam.

„Mluvil jsem se spolužákem z Inverness."

„Jak?" Všímám si, že Sam zatíná ruku v pěst.

„Přes Facebook."

„To je zablokované," drtí skrz zuby.

„Už ne."

„Cos mu řekl?!"

„Nic! Nic o tomhle místě, jasný!" Matty se trochu stahuje, protože cítí, že Sam je naštvaný. „Jenom jsem se chtěl zeptat na rodiče, nic o nich nevíme."

„A co ti řekl?"

„Jak se mají?!" vyhrkává Daniel.

„Já nevím," kroutí Matty hlavou. „Než jsem ho stihl odbýt otázkami, kde jsem a co tam dělám, přišli jste vy a já to vypnul."

„Aha." Sam se zhluboka nadechuje. Vypadá to, že ho vztek opouští a nejspíš to nechá být. „Ty ses zbláznil! Kdo tě praštil do hlavy?! Říďa tě snad jasně varoval. Uvědomuješ si, že ti může jít o život? Tobě, Lori, Danovi... všem, co jsou tady?"

„O nic nešlo," brání se Matty. „Nebudu se cítit provinile proto, že se zajímám o své rodiče. Ne, když jim zmizely čtyři děti. Sorry, vážně si to ani trochu nevyčítám."

„Vaše rodiče hlídáme, nemusíš..."

„To jsem vědět nepotřeboval."

„Ještě se to dozvíš," ujišťuje ho Sam a očividně se uklidňuje už definitivně. „Pojďte, je za pět dvě." Když to připomíná, zhoupává se mi žaludek. A je mi ještě hůř, když znovu usedáme do židlí v ředitelně. Velikost této místnosti mě znervózňuje. Opravdu to není jako normální ředitelna, jakoby schválně byla dělaná pro hromadné rozdávání trestů. Do ředitelny na střední škole jsem se ještě nedostala. Za to na základní škole jsme tam byla pečená vařená. Ne proto, že bych měla problémy, ale proto, že jsem byla členkou žákovského parlamentu.

„Už jste čekali dost dlouho, nebudeme to protahovat," začíná hned ředitel. „Postupně mi každý za sebe na kus papíru napíšete, zda chcete zůstat, nebo ne." Ten chlap je nervózní. Nevím, kde se ve mně bere to přesvědčení, že najednou dokážu poznat nervozitu na vycvičeném vojákovi. „Danieli, zůstaň prosím tady. Vás ostatní poprosím, abyste odešli. Další pak půjde Lori, Matthyas a nakonec Jeremy." Zvedáme se a já přemýšlím o tom, že schválně neřekl, že buď všichni budeme souhlasit, nebo pojedeme domů. Samuel mi to možná řekl schválně. Netrvá to ani deset vteřin a ocitám se v ředitelně já. Dostávám do ruky papírek a tužku.

„Stačí napsat ano, nebo ne. To je všechno."

Beru si do ruky tužku a snažím se uklidnit. Nepřemýšlím, jenom roztřesenou rukou píšu jedno slovo. Papír skládám a dávám ho k papírku od Dana. Beze slov odcházím na chodbu a mě střídá Matty. Opírám se zády o stěnu, ale ještě před tím zachytávám Samův pohled. Ptá se mě, co jsem tam napsala. Já ale sklápím oči k zemi a neodpovídám mu. Netrvá to moc dlouho a v ředitelně se opět ocitáme všichni. Říďa si nás chvíli jenom prohlíží a vypadá, jako kdyby se nám snažil číst myšlenky.

„Máme pravidlo. Musí souhlasit všichni sourozenci, abyste mohli zůstat. Trochu jste nám zamíchali kartami, jeden z vás totiž napsal ne," oznamuje a mě začíná divoce bušit srdce. Daniel a Matty se obracejí na mě. Jeremy a ředitel koukají na sebe. Jeremy musel odmítnout. „Jeremy..."

„Nepřemlouvejte mě. Chtěli jste odpověď, dostali jste ji." Dan a Matty vypadají na omdlení.

„Proč?"

„Mám k tomu své důvody." Jenom na moment mi Jeremy věnuje laskavý pohled, plný lásky a odhodlání, až mi do očí vyhrkávají slzy. Udělal to kvůli mně. Slíbil, že mě odsud dostane, nejspíš tohle je jeho plán. I on musel vědět o pravidlu všichni nebo nikdo. Je ochotný na sebe vzít všechno, co se nejspíš bude odehrávat doma ze strany Mattyho a Dana.

„Aha," přikyvuje pomalu muž za stolem. „V tom případě vás musím zklamat. Ale zůstáváte. Vy všichni."

„Říkal jste, že..."

„Lhal jsem."

„Jak lhal?! To nás tady budete držet násilím, nebo co?"

„Když to bude nutné, tak ano," odpovídá ředitel chladně. To přeci nemyslí vážně. Jeremy nejspíš sdílí moje pocity, protože se začíná třást vzteky. Chytám ho za ruku, aby neudělal něco, čeho by mohl později litovat.

„To je dobrý..."

„Ne, to není dobrý!" Chce říct ještě něco, ale Sam a ta holka, která na něj dává pozor stejně jako Samuel na mě, ho popadají za paže a doslova vyvlékají z ředitelny. Mě ředitel vykazuje očima. Zabouchávají se za námi dveře a ti dva Jeremyho posazují do křesla na chodbě.

„Uklidni svoje rozbouřený hormony!" napomíná ho Sam a bere mě za loket. „To druhý křeslo je tvoje, vy dva jste jako bomba a roznětka."

„Nesahej na ni." Jeremy už je zase na nohách a stoupá si přede mě. Situace je vyhrocená a proč, to chápe jenom Jeremy. Sam od něj trochu odstupuje a tváří se trochu šokovaně. Z toho, co jsem viděla, by určitě neměl problém Jeremyho srovnat, kdyby se něco dělo. Ale zdá se, že nechce vyvolávat zbytečné konflikty.

„Co tě bere?"

„Co mě bere? Jenom..."

„Můžete nás chvíli nechat," přerušuju bratra dřív, než by stihl říct něco sprostého a ošklivého. Sam i ta dívka odcházejí na druhý konec chodby a začínají si o něčem povídat. Neslyší nás, ale mají pořád přehled o všem, co děláme.

„Promiň," říká Jeremy. „Já tě jenom chtěl dostat domů. A jestli se bude pořád chovat jako kretén, asi ho taky z něčeho shodím. Nejlépe ze střechy."

„Ty o tom víš?" divím se. Jasně, jiná škola, ale stále škola. Drby se tu šíří stejně rychle, jako kdekoli jinde.

„Jo. Proto jsem taky na něj vyjel," vzdychá unaveně. „Já sice nevím, proč nás tady chtějí, i když jsem řekl ne, ale i tak vypadneme. Jakmile to bude možný, zmizíme odsud." Znovu a posté musím říct, jak moc bych chtěla být jím, mít jeho povahu, i když je tak příšerně vznětlivá a nevypočitatelná. Když si něco zamane, tak udělá všechno proto, aby to dokázal.

„To samé říkal i Matty," špitám. Jo, slíbil mi, že odsud utečeme. Ale v zápalu všech těch nových věcí na to asi zapomněl.

„Já nejsem on." Zdá se, že ho moje slova trochu zabolela.

„Já vím. Ale co ty?"

„Co já?"

„Co chceš ty?"

„Je to tady vážně zajímavý, ale začátkem února mám maturák, pak maturitu. I kdybych se neměl účastnit, na tom plese bych fakt být chtěl." Opatrně ho objímám, nechtěla bych ještě pomoct jeho pomlácenému tělu.

Ještě asi půl hodiny čekáme před ředitelnou a celou tu dobu mě Jeremy drží za ruku. Připadám si jako před pár lety, když se on zranil na hokeji a já ho podobně držela v nemocnici. Vypráví mi o tom, jaké měli plány na maturitní ples, o kterých alespoň věděl. Sama a tu holku celou dobu ignorujeme, stejně jako oni ignorují nás.

Dan a Matty vycházejí z ředitelny. Daniel se tváří hodně spokojeně, Matty neví, jak se má tvářit. Nechce dávat najevo radost, protože si dělá starosti.

Sam za námi v ředitelně zavírá dveře. Nelíbí se mi, že ta holka i Sam jsou tady i teď.

Říďa se nejdřív snaží Jeremyho pohledem usmažit zaživa, ale bratr mu pohled opětuje.

„Já rozumím tomu, proč si odmítl, Jeremy," promlouvá konečně. „Věř mi. Proto si tě také vážím, ale případ je trochu jiný. Vy tady zůstat musíte."

„Proč?" vrčí bratr.

„Protože jsi zvláštní."

„To jsme všichni."

„Ano, to jste. Ale kdyby děti hvězd měli být normální lidé, tak ty budeš vyčnívat. Jsi zvláštní mezi zvláštními." Jeremy se mračí, jak jenom může.

„Fajn. A dál? V tom nevidím důvod, proč nám zabraňujete v odjezdu."

„Lidí jako ty, je málo. A tím myslím velmi málo. Možná dvacet na celém světě. Sami už jste zažili, jak zapálení jsou někteří, aby vás viděli mrtvé. U tebe to platí dvojnásobně. Lidem jako ty, říkáme ‚následovník'. Děti hvězd automaticky probouzejí své schopnosti poté, co nejstarší sourozenec oslaví osmnácté narozeniny. Je to hranice, které si se ale nedotkl, i když už ti bylo devatenáct. To znamená, že si právě jeden z následovníků. Být jedním z nich sebou nese obrovskou zodpovědnost. Schopnosti dětí hvězd se omezují na tři. Tvoje se omezovat nebudou vůbec," rozplývá se ředitel. „Děti hvězd jsou spolu úzce spojeny. Když jeden z nich zemře, všichni ztratí své schopnosti. Tohle se ale netýká následovníků. Kdyby někdo zabil někoho z tvých sourozenců, schopnosti ti zůstanou. Což má pro nás nesmírnou cenu. Jenomže své schopnosti musíš nejprve objevit, abys mohl... být užitečný. Jeremy, jsi jeden z mála. A když svou výjimečnost budeš ignorovat, bude to mít pro tebe, i tvoje sourozence a rodinu příšerné následky. Nebudeme vás tady držet. Když budeš chtít dál, abychom vás poslali domů, tak to uděláme. Ale budeme vás hlídat a ani tak nemůžeme zaručit bezpečí. Takže bych byl rád, kdyby sis to ještě pořádně rozmyslel. Budeš v nebezpečí ty, rodiče, spolužáci, učitelé, tví přátelé, spoluhráči na hokeji... všichni, s kým bys jenom promluvil, by mohli být druhý den mrtví." Jeremy ho jenom sleduje očima a poprvé za dobu, co jsme tady, mi přijde trochu vyděšený a ztracený,

„A co s tím má co společného Lori?" ozývá se konečně. Je to vlastně docela trefná otázka.

„Dost. V přírodě existuje rovnováha, takže musí existovat i opačná strana k těm nejmocnějším. Jak už to bývá, někdo musí být ten nejvíce zranitelný. Amanda Breuthorová tady u nás ještě před půl rokem byla. Ona a její sestra odmítly, nechtěly tady být. Tak jsme je všechny poslali domů. Amanda byla nejmladší, nejzranitelnější. A teď je mrtvá." Ředitel na nějakou dobu utichá a nechává nás si to přebrat v hlavě. Chápu, kam tím míří. „Pro vás oba by bylo nejlepší zůstat." Oba jsme pravděpodobné cíle. Jeremy, protože jednou má být super hrdina já, protože jsem... nejslabší článek.

„Co když se pletete?"

„Rád bych. Ale je mi líto."

„Bezva. Tak proč jste se nás vůbec ptali, jestli tu chceme zůstat, když prakticky nemáme na výběr?"

„Máte na výběr..." namítá ředitel.

„Ne, nemáme, když by nás podle vašich slov zabili hned, jak bychom opustili ostrov."

„Abyste měli alespoň pocit, že vás nenutíme tu zůstat." Jeremy na mě znovu pohlíží, vypadá ztrápeně. Myslel, že je přechytračí, ale přitom oni dostali nás. Teď už není o čem pochybovat. Pořád bych raději byla doma, ale ne za cenu, že bych kvůli své neschopnosti přizpůsobit se ohrožovala životy rodiny a přátel. Přikývnutím mu dávám najevo, ať už to rozsekne.

„Fajn," vypravuje ze sebe strnule. Hned na to se zvedá, aniž by se dovolil a odchází, ředitel mým směrem mává rukou, že taky můžu jít.

„Nechceš mu doporučit nějaký kurz sebeovládání?" přistupuje ke mně Sam. „Jeden skvělý tady máme."

„Tys to věděl celou dobu, co? Že on je ten superhrdina, nebo co a já ta... brzda." To slovo se mi nelíbí, ale na jiné v ten moment nepřicházím.

„Věděl," potvrzuje.

„A taky si věděl, že odsud jenom tak neodejdeme?"

„Jo." Já mu na to už neodpovídám. Nikdy sice vysloveně neřekl, že pojedeme domů, ale párkrát říkal, že je možné, že se třeba se Sofii uvidím dřív, než sama myslím. A přitom věděl, že se to nestane.