Na těch pár dní nás zařazují do tříd, ve kterých bychom měli být, kdybychom se rozhodli tady zůstat. Takže já a Matty jsme spolu, Jeremy ve třídě zdejších ‚maturantů' a Daniel asi o tři třídy pod tou mou. Každý pořád dokola opakuje, jak je tahle škola speciální. Taky se nám podle toho dostává speciálního zacházení. Na každé normální škole jsou učitelé alespoň první týden shovívavý, snaží se být milí, netlačit na nás. Tady? Očekávají zapojení do hodiny a práci odvedenou na sto procent, jako kdybychom už odsouhlasili, že tady zůstaneme. Je jim jedno, že pořád nevědí, jak se rozhodneme – na každé nové hodině fasujeme učebnice a sešity. Nechávám si svoje obavy pro sebe a jenom se snažím dělat, co se po mě chce.

Jeremy nemůže provádět prakticky žádnou fyzickou aktivitu, je proto strašně otrávený. Matty s Danem začali pracovat na těch svých... schopnostech. Zatím mě to děsí. Vytáhli nás ven a já na vlastní oči viděla věci, které se dějí jenom ve filmech a knihách. Nedá se nevěřit tomu, že ředitel mluvil pravdu. Já nevěřím, že se takové schopnosti jsou pro lidi jako já nebo Jeremy. Pro Dana a Mattyho možná. Je si umím představit v roli superhrdinů. Ale sebe? Ani náhodou. Každý člověk si v alespoň jednou za život přeje udělat něco výjimečného, něco, na co svět nezapomene. Představa, že bych se stala neviditelnou nebo dokázala číst myšlenky, je neskutečně úžasná. Ale strach pořád převažuje nad úžasem.

„Lori, pojď k tabuli," vyvolává mě Harrisová, matikářka. Už včera zjistila, že mi matematika nejde. Jednoduše můžu dělat, co chci, stejně to vždycky dopadne nejlépe za tři. Pod jejím přísným pohledem se ale sousloví ‚nechápat matematiku' posouvá na úplně jiný level. Při představě, že mě čeká další veřejné mučení před tabulí, musím vzdychnout a přicházím k tabuli. Ona je typ učitelky, který musí vidět alespoň jednoho člověka za hodinu, jak se bezradně kroutí u tabule a neví, co dál. Což je v téhle třídě poměrně těžké. Připadám si jako opice mezi roboty, kteří dokážou úplně všechno, o co si řeknete. Ještě o to je to horší, když Matthyas na hodiny matematiky odchází do vyšších ročníků.

Zapisuju příklad a snažím se to prodlužovat. Pak od tabule krátce odstupuju a příklad si prohlížím celý. Chviličku to musím vstřebávat, aby mi došlo, co mám dělat.

„Takže?" ozývá se Harrisová.

„Vytknu jednu pětinu," střílím jenom tak od boku. A zásah! Na zlomky jsem ale levá, co se týče počítaní z paměti. Kdyby mě nechala napsat si nějaké mezivýpočty... ale ona nechápe, že já nechápu. Absolutně nechápu. Nemám místo mozku kalkulačku.

„Ano, ale trochu rychleji, prosím. Nemám na jeden příklad celou hodinu." Já kroutím hlavou a usmívám se. Nemůžu se jinak „bránit" než úsměvem. „Je tady něco k smíchu?"

„Ne."

„Tak pokračuj." Ráda bych, kdybych věděla, jak. „Nevidíš v tom vzorec?!" bere mi z ruky křídu a vedle čmárá pár písmen a čísel. Pak mi křídu vrací. „Dodělej to už." Nevím, co mám s řádky číslic, odmocnin a písmenek dělat. Tak prostě dělám to základní, sčítám a odčítám to, co jde a možná i nejde. „Ty tady čaruješ, běž si prosím tě raději sednout!" Dál mi věnuje proslov o tom, že neznám základy matematiky a že bych se měla nad sebou vážně zamyslet, že s tímhle nedodělám střední školu. Zatímco bere k tabuli dalšího, znovu počítám svůj příklad do sešitu na příkaz Harrisové. Docházím k celkem normálnímu výsledku a ona si pro sebe mumlá něco ve smyslu, jak jsem neuvěřitelná.

Další její obětí je Dyllen. Ten toho stíhá ještě míň, než já, protože po pěti minutách neznalosti vzorců ho posílá sednout si, rudá vzteky.

Za to, co jsme my dva předváděli u tabule, nám dává speciální domácí úkol. Do zítřka. Na dvě strany. Tohle vypočítám za jeden měsíc, ne za den...

Po hodině si Matty vyžaduje můj a Dyllenův úkol s tím, že to vypočítá při chemii a angličtině.

Chápete to?

„Hele, ale udělej alespoň v každým příkladu jednu chybu... nebo ne, jeden nech úplně správně. Poznala by to, kdyby si nemohla ani jednou něco opravit," zubí se Dyllen. Harrisové ale bude nad slunce jasné, co se stalo, jakmile odevzdáme úkoly s jednou chybou.

Druhou hodinu máme chemii. Je to naše první chemie na téhle škole, takže fasujeme učebnici a sešit. Asi všichni počítají s tím, že tu zůstaneme.

Chemikářka se mi zdá jako dost hodná a spravedlivá starší paní. Ale mimo to je taky rázná. To poznávám, když si chce uvěřit moje a Mattyho ne-znalosti. Názvosloví... hm. Občas si myslím, že já a Matty nejsme příbuzní. A zdejší učitelka nejspíš taky, když na jednom křídle tabule vidí deset bezchybných vzorců i složitějších kyselin a solí a nad mým křídlem tabule jí div nepadají oči z důlků. Škoda že ne šokem z toho, že všechno zvládám. Z deseti vzorců mám správně čtyři a ten jeden mi poradil Dyllen, když doprostřed sešitu napsal obrovskými písmeny a číslicemi, jak má vzorec vypadat. Další hodinu si mě prý vyzkouší znovu, aby viděla změnu. Samozřejmě očekává zlepšení, zhoršení totiž skoro není možné.

Hodinu ruštiny zvládám. A geografie je jako balzám na srdce. Zeměpis mě strašně baví, přijde mi to zajímavé. Ale i když vím hodně a ve škole z něj mám čistý průměr jedna, vždy se najde někdo, kdo mě přesvědčí o tom, že stále vím moc málo a rád se v mojí nevědomosti vyžívá. Že ty jedničky z testů jsou zasloužené jenom napůl, když například nevím, jak je hluboké jezero Loch Ness. A to bych přeci měla vědět, když u něj skoro bydlím... Podobné rýpance schytáváme s Mattym kdykoli, kdy se zeměpisáři naskytne možnost. Není zlý, bere to spíš jako hru, ale mě to vadí.

Pak přichází další dvouhodinovka tělocviku, zlomová část dne.

Určitě to znáte, celý den se vám nedaří, všechno vám padá, každý do vás rýpe, jste unavení, nervózní, zmatení, a pak přijde nějaký člověk, který vás přesvědčí o tom, že do teď všechno bylo fajn. Člověk, který odpálí bombu.

Dnešní tělocvik se dělí. Děti hvězd jsou oddělené od ostatních, a ještě holky a kluci si dělají své. Proto spojují hned tři třídy, které najednou mají dvouhodinovku tělocviku. Člověk by řekl, že je to nesmysl, když je tu jenom jedna tělocvična, ale chyba lávky. Umí to tady vymyslet. Takže spojují holky mojí třídy, tu pode mnou a nade mnou. A rázem je nás tady dost.

„Víš," ozývá se Sam těsně před hodinou. Je první člověk, který na mě dneska kromě učitelů a rodiny promluvil. „jsme sice tajná organizace, ale baráky na skoro neobydleném ostrově neschováš. Ne takový obludy. Proto se vydáváme za sportovní školu. Kluci můžou jít do hokejového týmu, nebo atletického družstva. Je to tak napůl povinně dobrovolné. Musíme mít všude dost lidí, aby mohli reprezentovat školu na soutěžích. Pro holky tady je pak gymnastika a taky atletika. Plus samozřejmě karate skoro pro všechny."

„Zajímavý. A mě se to týká, protože..." nadhazuju.

„Protože si dělala gymnastiku skoro sedm let, určitě bys tým hodně posílila. Kdo tam něco málo umí, je bývalá baletka, a i tak to není nic extra. Ty ostatní holky to většinou jenom tak zkouší, aby se něčemu věnovaly. Nic na závody." Zastavuju se. Sice už jsme v tělocvičně, ale klidně mu svůj názor řeknu přede všemi těmihle lidmi. Spatřuju spousty žíněnek, trampolínu, asi čtyři kladiny a taky hrazdu.

„V žádným případě!" kroutím hlavou. Poprvé od doby, co ho znám, vypadá zaskočeně. Taky bych byla, protože mu to oznamuju jako něco, co když se pokusí změnit, uškrtím ho na jeho vlastních střevech. Až takhle útočně a odmítavě zním!

„Co? Proč ne?" oklepává se docela rychle.

„Nechci." Teď už to není tak hrozné, v mém hlase není smrt.

„Důvod?"

„Nechci se k tomu vracet. Vážně ne."

„Znovu, proč?"

„Do toho ti vůbec nic není." Zásah, jedna nula pro mě. Od doby, co nás ‚unesli' je to moje první drzí odpověď ‚autoritě'. Jenomže Sam se nenechá jenom tak odbít. Popadá mě za loket a vyvádí mě z tělocvičny na chodbu, kde nejsou žádní čumilové. Teď si připadám jako malý děcko, co má záchvat vzteku a jeho otec ho vyvedl ven, aby nedělalo ostudu. Ani nemusel nic říkat a vyrovnal skóre.

„O co jde?" Je klidný, ale jeho pronikavý pohled se nedá snést. Nechápu, čemu na slově ‚ne' nerozumí. A taky nerozumí tomu, jak je pro mě těžké chovat se takhle... vzdorovitě. Tohle má v povaze Jeremy, já ne.

„Nemáte to snad v záznamech?"

„Určitě jo, ale nebudu chodit otravovat lidi do archivu kvůli blbinám." Mlčím a očima se ho snažím přesvědčit o tom, že můžu být ještě víc nepříjemná, než jsem teď. Chci, aby to vzdal. Ale to se nestane. „Tak kde je problém? Já trenérce řekl, že jí přivedu někoho, kdo se konečně v gymnastice vyzná."

„Děláš si srandu?!" vyjekávám zlostně, protože začínám být naštvaná. Řekl jí, že se mnou může počítat a ani ho nenapadlo se mě zeptat?! Mám pocit, že tady se nikdo na váš názor neptá, rovnou jedná. Než mluvím dál, dávám si chviličku načas, chci znít vážně. „Tak trenérce řekni, ať si mě zase škrtne. Fakt, fakt se ke gymnastice vracet nechci a taky nebudu," zvedám k němu oči a nevím, jestli ho zlomí smutný pohled, nebo odhodlaný. Střídám rychle oba, ale on se ani nehne.

„Fajn. Ale tak jako tak musím uvést nějaký důvod."

„Necvičila jsem gymnastiku už skoro čtyři roky."

„Zkus to znovu."

„Mám strach!" vzdávám to já. „S gymnastikou jsem nesekla proto, že se mi prostě chtělo. Na prvních závodech jsem spadla z hrazdy a od té doby jsem s gymnastikou nechtěla mít nic společného."

„Jen... spadla?" ptá se opatrně a konečně se mu v očích blýská i trochu pochopení.

„A zpřetrhala si vazy v koleni a jeden v Achillovce. Do teď s tím mám problémy." Už odmala jsem dělala různé sporty, ale nikdy se mi nic takového nestalo. Vlastně jsem měla na zranění vždy kliku. Ani jsem si nikdy nic nezlomila.

„Bylo by snazší, kdybys to řekla hned."

„Ne, nejsnadnější by to bylo, kdybys mi věřil, že k tomu odmítnutí mám svoje důvody."

„Tak se tam pojď jen podívat. Musím jí nějak říct, že posila padá." Nevidím v tom problém, tak si ve cvičebním úboru sedám na lavičky u zdi a sleduju počítání ostatních holek na kladině. Lituju je, mají na sobě typické trikoty gymnastek a já si můžu užívat v legínách a volném tričku.

To bylo jediné, co mi na gymnastice trochu vadilo. Ty upnuté dresy.

Vyskakuju na nohy, když si všímám, že trenérka v růžové teplákové soustavě a blond vlasy vyčesanými do drdolu, míří ke mně. Vypadá mile, přátelsky a tak... růžově.

„Ahoj. Ty jsi Lori, že?" ptá se mě s francouzským přízvukem.

„Ano," oplácím jí milý úsměv. Asi moje odmítnutí vzala s klidem.

„Jsem Magdalenne de Levon, trenérka zdejšího gymnastického družstva. Jsem moc, moc ráda, že se k nám přidáš!"

„Echm," odkašlávám si. „Cože?"

„Samuel mi právě říkal, že jsi souhlasila se vstupem do našeho družstva. Jsem moc ráda, že jsi ochotná přidat se k nám už dneska!"

Cože jí to ten zmetek řekl?!

Šokovaným pohledem střílím k Samovi. Jo, dřív, než vztek mě zachvacuje šok. On se tváří tak spokojeně a mě přitom vyhrkávají slzy do očí. To nemyslí vážně, ještě před chvíli mi řekl, že to zařídí.

„Totiž, já..."

„Začínáme kladinou! A jak sama vidíš, je to docela katastrofa. Mohla bys ukázat pár přemetů a základních cviků, aby ostatní dívky viděly, jak to má být správně."

„Mohla," polykám nasucho po pár vteřinách a pořád očima propaluju místo, kde stojí Sam a usmívá se. „Ale ne hned, j-já se potřebuju nejdřív rozcvičit. Čtyři roky jsem na kladině nestála."

„Není problém," culí se. Z té růžové a faktu, že jsem právě souhlasila, mi dělá žaludek dva ukázkové gymnastické přemety. „Budeme mít rozcvičku, ty si cvič, jak potřebuješ. Ták, děvčata, dáme si tři kolečka, ať se trochu zahřejeme!" velí trenérka a všechny hned poslouchají. Běhám a rozcvičuju se s nimi společně, ale všechno probíhá za zvláštního prázdna, které uvnitř sebe pociťuji. Je mi zle, vážně zle. Cítím, jak se mi klepou ruce i nohy. Po odpojení se od skupiny si zalézám ke kladině a párkrát se pořádně nadechuju.

Nejdřív zkouším nějaké cviky na zemi, protože platí pravidlo, že co nezvládnete na zemi, na kladině prostě nedáte, i kdybyste měli rovnováhu sebedokonalou. Překvapuje mě, že si dost věcí stále pamatuju, ale taky jsem toho spoustu zapomněla. Potom, co jsem si jistá, že se nezabiju na zemi, sedám si na žíněnku pod kladinu. Ukážu jim, jak udělat hvězdu na kladině, párkrát se vyspím a jedu domů.

Do zorného pole se mi dostává Samuel. Ten hajzl

„Nemáš náhodou cvičit?" povytahuje obočí.

„Možná." Fajn, veškerá vzdorovitost mě opouští a zbývá už jenom maličká jiskřička, která mě nutí dál sedět a vypadat nezaujatě. V duchu ale sama sebe vidím, jak se před ním klepu strachy.

„Vylez na tu kladinu." Tak tohle je regulérní rozkaz.

„Tys řekl, že mě nenecháš v tomhle družstvu."

„Ne, já to jsem neřekl."

„Ale vždyť..."

„Vylez na tu kladinu," opakuje ledovým hlasem, ze kterého mi přebíhá mráz po zádech. Opírám se o kladinu zády a vytahuju se rukama, takže si na ni posazuju. To je asi vrchol provokace a drzosti, které jsem schopná. Jo, takový Jeremy by mu rovnou řekl, kam má jít...

„Spokojený?" zajímám se. On rychle překonává vzdálenost mezi námi, chytá mě za nohu a shazuje mě dolu!

„Ne!" slyším ho vrčet. Bolestivě dopadám na záda a znovu mi vyhrkávají slzy. Napadá mě, jestli se náhodou nemá starat o to, aby se mi nic nestalo. Nakonec není tak přátelský, jak jsem si myslela. Nikdy se nechoval nějak extra přívětivě, ale to já si vsugerovala, že mu můžu věřit. Ani nevím, proč.

„Co blbneš?!" ptám se ho s rozšířenýma očima, když se zvedám. Trochu se mi chvěje hlas. Pořád v očích cítím štiplavé slzy.

„Dělej, co máš," říká jen a odchází si sednout nedaleko, aby na mě měl dobrý výhled, ale přitom mohl předstírat, že mě nesleduje.

Dochází mi jedna věc. Je mnohem lepší se podřídit, než odporovat.

Už jenom tři dny.

Dávám si ještě minutku na vzpamatování, pak se škrabu na kladinu a dělám, co se po mě chce, ale s obrovskou nechutí. Chvíli se jenom procházím tam a zpátky, zkouším různé přísuvné kroky a skoky. Nic extra. Ale i tak si připadám trapně, když vím, že se na mě Sam může kdykoli podívat. Přijdu si ponížená jako nikdy v životě.

Mezi nejjednodušší prvky na kladině patří hvězda. Tu bych měla zvládnout.

Měla, říkám si, když se znovu seznamuju se žíněnkami.

Bezva.

Podruhé se sice udržuju nahoře, ale musím párkrát zamávat rukama, abych chytila rovnováhu. Třetí se mi daří, protože si v duchu uvědomuju, že se raději budu pořádně snažit, než abych padala. Stejně to ale není nic extra a už vůbec ne na předvádění před jinými lidmi.

„Lori!" volá nadšeně trenérka ke konci hodiny. „Pojď k nám!" Trochu si přijdu jako na vlastním funuse. To je to poslední, co chci. Představovat se před ostatními dívkami jako nějaká nafrněná nána. Nerada se předvádím před lidmi. A už vůbec ne před těmi, které neznám na místě, ze kterého bych nejraději hned odešla. Ale na to se snažím nemyslet. Za tři dny budeme zase doma v Inverness, gymnastice ukážu záda, vrátím se zpátky na led a budu Jeremymu připomínat, že maturitu zvládne. Ale ještě předtím se mu budu smát, protože se nejspíš zřídí na svém maturitním plese. A já si to všechno pořádně užiju!

„Děkuju," usmívá se, když přistávám na žíněnce po malém představení.

Hned mířím do šatny, abych se mohla převléknout a potom rovnou k sobě na pokoj. Mám naštěstí nakreslenou mapku od Mattyho, takže se dokonce neztrácím. Na Sama nemluvím a dveře mu zabouchávám přímo před nosem.

Shazuju ze sebe batoh a dávám si dlouhou sprchu. Kašlu na Sama, kašlu na všechno. Za chvíli budu doma. Mám na zítra nějaké úkoly, ale já si místo toho zalézám do postele, sundávám naslouchátko a usínám.

***

Probuzení není příjemné. Teda, ten pocit, kdy otevírám oči a pár vteřin nevím o ničem je naprosto skvělý. Hned na to spatřuju Sama sedícího na židli s nabručeným výrazem ve tváři. Jasně, je to zaměstnanec školy, může mít klíče od jakýchkoli dveří. Ale lézt mi do pokoje?! Když spím? Co si proboha o sobě myslí...

„Přišla si o trénink," oznamuje mi zachmuřeně. Neodovažuju se pokrčit rameny, ale nijak nereaguju. Jenom sleduju hodiny. Je sedm večer, nemá cenu už cokoli začínat, úkoly už vůbec ne. Očima zůstávám na pohozené tašce v rohu. Úkol z matematiky, sakra. Váhám jenom chviličku, nemám ve zvyku nedělat úkoly. A navíc ta matikářka... Beru do ruky mobil a vytáčím Mattyho. „Ahoj, neruším?"

„Jasně, že ne," říká do telefonu.

„Mohl by ses prosím stavit? Nevím, co s matikou."

„Tak mě za patnáct minut čekej."

„Dobře, zatím." Vytahuju z batohu učebnici, sešity a kalkulačku a všechno házím na postel. Sama dál ignoruju a on mě sleduje tmavýma očima.  Jsem ráda, že jsem se nakonec nerozhodla obléct si rovnou pyžamo.

„Ahoj," otevírám Mattymu dveře s úsměvem.

„Nazdar," uculuje se a mává kalkulačkou. Hned na to mě chce obejmout, ale já se od něj odtahuju. „Co je?"

„Spadla jsem dneska z kladiny," mávám nad tím rukou, ale v duchu znovu vzpomínám na ten osten šoku, když mě z kladiny shodil. Vím, že jde o blbost a já asi dělám z komára velblouda, ale já stejně v ten moment byla vyděšená, že to vůbec udělal.

„Cože? Návrat k bývalé slávě?"

„To těžko." Hned se vrháme na matematiku. Ne, že by úlohy byly vyřešení hned, ne se mnou, protože jsem na hodině vůbec nepochopila, o čem učitelka mluvila. Ale Matty už má za ta léta cvik v tom naučit mě něco, co nikdo jiný nedokáže. Nebo mi to alespoň trochu vysvětlit. Především, co se matematiky týče. Chemii a fyziku docela zvládám, když dávám pozor. Jenomže udržet pozornost, když člověk sedí se Sofii je docela těžké. Někdy mě ta fyzika i docela baví a užívám si jí. Jenomže to nerada říkám nahlas, vysloužila bych si akorát znechucený úšklebek. A to nemám zapotřebí.

V osm hodin máme úkol hotový.

„Jak to jde jinak, mimo matiku," zajímá se Matty.

„Žiju. A těším se domů." Bratr na mě vyvaluje oči.

„Ty chceš domů? Cože? Proč?! Vždyť je to tady naprosto skvělý. A ty schopnosti!" rozplývá se Matty. „Už jsi nějaké objevila?"

„Ne," hučím. „A pochybuju o tom."

„Já tomu taky nevěřil, ale hele!" Matty natahuje ruku dlaní vzhůru a za chvíli se mu v ní objevuje voda, proud vody, který se mu kolem ruky točí jako had. Mattyho světle modré oči září štěstím a nadšením. „Lori, ten pocit je neuvěřitelný."

„Přestaň s tím," ukazuju na vodu. „Tobě se tady líbí, že jo?" Je to hloupá otázka, když vidím, jak je šťastný, ale musí mi to říct.

„Jo, hodně," přikyvuje s úsměvem a očima pokukuje po hodinkách „Tak já už půjdu, zítra ahoj." Kývám mu na pozdrav a sleduju, jak odchází. Zakazuju si přemýšlet o příšerně hlodavém pocitu, který se ve mně začíná usazovat.

Pohlížím na Sama, který je zabraný do knihy. Mám odpovědi přímo před nosem, musím se jenom na chvíli odurazit a zeptat se, pochybuju sice o tom, že mi něco prozradí, ale za pokus to stojí.

„Same?" ozývám se tiše. Pořád si připadám trapně.

„Jo?" Nejspíš čeká nějaký podraz, protože ani nezvedá od knihy hlavu.

„Jak je to s tím souhlasem, abychom tady mohli zůstat. Nebo spíš odejít?" Samuel mučednicky vzdychá a zavírá knihu.

„Neměl bych ti to říkat, ale je to snadný. Buď budete všichni souhlasit s tím, že zůstanete, nebo jednomu se tady líbit nebude, řekne ne a jedete domů."

„Všichni?"

„Všichni."

„Takže když bráchové budou souhlasit a já ne, tak všichni kvůli mně pojedeme domů."

„Přesně takhle to funguje. Ale neříká se to dopředu, protože by někdo mohl ovlivňovat rozhodnutí druhého."

„To je debilní."

„Děti hvězd, myslím čtyři sourozence, jsou propojení. Ani netušíš, jak moc. Takže buď do toho půjdete všichni, nebo nikdo." Pomalu přikyvuju. Asi jde vidět zklamání v mých očích, protože Sam pokračuje: „Lori, to musíš cítit sama, jestli chceš zůstat, nebo ne. A přikývnout jenom kvůli bráchům je šlechetný, ale taky ta největší blbost na světě. Pro tebe určitě. Pro tvé bratry skvělý. Ale ty budeš trpět proto, aby oni byli šťastní?" Pohlížím mu do očí a vybízím ho tím k dalším slovům, protože na něm vidím, že má něco na jazyku. „Budu upřímnej. Ty sem nepatříš. Jeď domů a zapomeň na tohle, nejsi ten typ člověka, který potřebujeme. Stává se to furt. Že někdo tolik změn najednou nezvládá. Je mi to líto, ale jestli si do teď nenašla důvod tady být, budeš ho hledat těžko. Často sem přivádím nováčky, ale nikdy se tak špatně s novým okolím nesžívali." Bum, bum, bum. Jedna rána za na mě dopadají za každým jeho slovem. Teď nemluví ve zlém smyslu. Skutečně jenom říká, co si myslí. A mě to zraňuje, protože nejsem dokonalý člověk, který by si hned připustil, že má Sam pravdu.

„Jeremy..." nadechuju se.

„Jeremy je jasný příklad člověka, náfuky, co dělá ramena, ale přizpůsobí se. Možná je v něm trochu víc rebelie, ale to se dá vyřešit. Kdyby nebyl zraněný, myslíš, že by odsud chtěl pryč?"

„Asi ne," přiznávám potichu. Pokud vím, i Daniel to tady skoro uctívá. A Matty už se vyjádřil. „Takže je to jasný."

„Rozhoduj se podle sebe, ne podle ostatních"

„Ale já jim to nemůžu zkazit. Jak... jak by pak mohli se mnou být, když by přišli o příležitost, která se naskytne jednou za život? Byli by naštvaní, zklamaní..."

„Věř mi, že ne. Mám mladšího bratra," říká a je to poprvé, co vypadá nejistě. „Mohl by udělat cokoli, ale nikdy by neudělal tolik, abych se o něj přestal zajímat, nebo s ním do konce života nepromluvil."

„Tvůj bratr..."

„Teď není vůbec důležitý," odsekává s tónem, kterým mi říká, že pro mě důležitý ani nebude.

„Je to složitý," vzdychám. „Jdu spát," naznačuju mu, aby vypadl. Má na mě sice dávat pozor, ale to neznamená, že bude spát v mém pokoji. Pochybuju, že mě někdo přijde v noci podříznout... Jsem sice unavená, ale nemůžu usnout. Akorát se převaluju z jednoho boku na druhý, zkouším polštář přesunout na druhou stranu postele. Ale stejně se o mě spánek nepokouší.

Zvládám to vydržet až to třetí hodiny ráno, pak už musím vstát, protože mám rozbolavělé celé tělo. Vstávám a procházím se k po místnosti. Trvá pár okruhů, než si všímám, že na na gauči leží kroužek asi se třemi klíči. Musely Samuelovi vypadnout z kapsy, když  se tu tak rozvaloval. Poznávám klíče od tělocvičny. Rychle se rozhoduju, co dál. Házím na záda batoh a vycházím z pokoje. Za pomocí Mattyho plánku se dostávám k tělocvičně a odemykám si Samovo klíči. Převlékám se do trička a tepláků a ze skladu vytahuju misku s magnesiem. Ne, že by bylo mou největší touhou v půl čtvrté ráno zjistit, zda se po těch letech na hrazdě zmrzačím, nebo ne. Trochu se protahuju, a potom si stoupám k nižší hrazdě a přejíždím po studeném kovu rukama od magnesia. Nějakou dobu tam prostě jenom stojím a odhodlávám se k dalším věcem. Chvíli to trvá, jenom donutit se k něčemu. Vím, že čím déle budu přemýšlet, tím se sama odrazuju. Proto se zhluboka nadechuju a vytahuju nahoru. Výmyk zvládám celkem dobře, i když jsem ho už dlouho nedělala. Zvládám se i rozhoupat, ale jakmile mám dát do pohybu švih, abych tím tak docílila přehoupnutí na vyšší hrazdu, zmocňuje se mě strach. Nezvládám se udržet, ruce mě zrazují a já končím na zemi. Na gymnastice se člověk napadá víc, než by chtěl.

Pomýšlím na Sofii. Ona na rozdíl ode mě u gymnastiky vydržela, vyhrává soutěže. Jsem si jistá, že se jednou dostane na olympiádu! Moc bych jí to přála, zasloužila by si konečně nějakou odměnu za tu dřinu. Já se tady spíše pokouším gymnastiku jenom parodovat, kdyby mě viděla, asi by umřela smíchy.

Zkouším to znovu, ale po třetím pokusu, kdy zase končím rozplácnutá na zemi, jenom sedím a koukám dopředu a snažím se sledovat vzduch. Hodiny ukazují dvě minuty po tři čtvrtě na čtyři.

„Kdyby ses chytla pevněji, možná se udržíš," ozývá se Sam mezi dveřmi a mě na chvíli polévá strach. Tak trochu jsem doufala, že se mi tento výlet podaří utajit. Čekám nějakou poznámku, že mi vynadá, ale díky bohu nic neříká.

„V tom úplně tak problém není." Má napůl pravdu. Ruce mi hoří, ale vím, že bych to dokázala. Jednou určitě. Nevím, jestli třikrát nebo čtyřikrát za sebou, ale jednou určitě.

Nevypadá, že by se zlobil. Ale já se vedle něj stejně cítím jako malý spratek, který potřebuje držet za ručičku, se vším poradit.

„Co zkusit začít na té vyšší hrazdě? Na tu menší by ti to potom šlo líp."

„Ne, to raději ne. Už mám dost."

„Měla bys to ale natrénovat."

„Proč jako?"

„Každý tři měsíce se tady konají soutěže pro studenty. Soutěží se ve všem možném, kluci, holky, míchaná družstva. A gymnastika je jednou ze soutěží pro holky."

„Ani nevím, jestli tady tak dlouho budu," mumlám.

„Proč ten pesimismus?"

„Jsem optimista. I v tomhle případě," upozorňuju a mnu si oči. Konečně začínám cítit ten pocit, kdy vím, že bych usnula. „Dneska už na to kašlu."

„Ne, zkus to ještě jednou. A neboj se odrazit se víc," radí a přistupuje blíž. Chvíli nad tím uvažuju, ale nakonec ho poslouchám. Nejspíš ví, o čem mluví. Zařizuju se podle jeho rady a ruce mě zrazují znovu. Ale cítím se o něco jistější, vím, že to bylo lepší než předešlé pokusy. 

,,Ty klíče si můžeš půjčit, je tam i klíč od stadionu - ale pod podmínkou, že mi vždycky dáš vědět, že někam jdeš a vrátíš mi je hned další den."

Jen přikyvuju. Nočních pochůzek nejspíš bude víc, za klíče kamkoli budu ráda, i kdyby to znamenalo psát Samovi SMSky, kde jsem a co se chystám dělat.

Rychle zalézám do šatny, převlékám se a vracím magnesium. Ve čtvrt na pět už jsme zase v posteli a příjemně utahaná usínám.