Někdo klepe na dveře od mého pokoje a já zvedám oči od knihy. Přede dveřmi stojí asi stejně stará blondýnka jako já, s kudrnatými vlasy po ramena a velkýma hnědýma očima. Vypadá dost plaše.

„Shání tě ředitel. Tvoji bratři už o tom vědí, máš dorazit před ředitelnu," vyhrkává rychle a zase odchází. Já zůstávám překvapeně stát mezi dveřmi a cítím, jak mi srdce začíná bušit silněji a trochu se mi zhoupává žaludek. Hned za tou holkou přichází Samuel. Nejspíš mě přišel vyzvednout, aby mě doprovodil do ředitelny, sama bych ředitelnu našla možná tak za hodinu.

„Chviličku," říkám mu. Najednou mám chuť zavolat Sofii. Vytahuju z kapsy mobil a vytáčím její číslo, i když vím, že se nedovolám. Nemá tu jejich debilní SIM-kartu. Vytáčím její číslo a robotický hlas mi oznamuje, že nás nemůže spojit. Zkouším to ještě jednou, jako kdyby to mohlo vyjít. Což je samozřejmě nesmysl. S telefonem v ruce vycházím na chodbu a zabouchávám dveře od pokoje.

„Pokud nemá naší SIM-kartu, nedovoláš se," říká mi Sam, jako bych to sama nevěděla. Vzpomínám si na to, co Dyllen říkal. Že on a jemu podobní lidé nemají potřebu někoho kontaktovat.

„A nejde to nějak obejít?"

„Jde, všechno jde. Ale..." kroutí hlavou. Neřekne mi to. Proč by měl? „Možná dotyčnýho uvidíš dřív, než si myslíš."

„Jdeme?" žádám, abych nemusela poslouchat tyhle kecy. Před ředitelnou jsme první, čeká tu jenom samotný ředitel a podává mi ruku. Překvapuje mě to. Ale je to takové osobitější, než kdyby nás přivítal sedící za stolem, i když jsme se už jednou viděli. Nechává nás jít dovnitř a já si sedám na jednu ze čtyř připravených židlí. Ředitel se tváří přísně a tvrdě. Pan Anthony Nicholls. I to zní drsně.

Bratři přichází o pár minut později, i když jsem se o schůzce dozvěděla jako poslední.

„Děkuju, že jsi dorazil," ukazuje, aby si Jeremy, který se přikulhal poslední, sedl. „Ještě jednou se omlouvám, nejenom za to, co vám způsobili studenti naší školy, ale i za to, že jste museli tak dlouho čekat. Normálně se nováčci hned po příjezdu dozvídají vše, co je třeba. Ale kvůli neodkladným záležitostem jsem se vám bohužel nemohl věnovat." Ředitel nás čtyři přejíždí očima a já pod jeho pohledem začínám být ještě víc nervózní. „Nebudeme to protahovat. Možná jste si někdy všimli, že vaše data narození jsou zvláštní. Každý z vás se narodil v jiném ročním období, což je u dvojčat skoro zázrak." Jeremy se začíná mračit. Vidím na něm, že se musí hodně přemáhat, aby držel jazyk za zuby. Dlouho to nevydrží. Já si nenápadně pohrávám s náramkem od Dyllena. „Teď se zkuste soustředit, prosím. Rok trvá dvanáct měsíců a každý měsíc se rovná jednomu znamení zvěrokruhu. Každý měsíc je zařazený do jednoho ročního období. Takže máme jeden rok, čtyři roční období a každé období se dělí do tří měsíců. Berete to?" Všichni přikyvujeme. „Dobře. A každý měsíc je svým způsobem zastoupený na obloze jako souhvězdí. Například pro souhvězdí Býka je typický hlavně měsíc květen. Kozoroh, vodnář a ryby jsou znamení zimy. Lidé těchto znamení jsou astronomicky narození v zimě. Jeremy, jaké jsi znamení?"

„Kozoroh."

„A jsi narozený dvacátého pátého prosince, nemýlím-li se. Takže ty zastupuješ zimu a její tři znamení, stejně jako Lori léto, Mattheyas jaro a Daniel podzim. Už jenom tímto jste výjimeční. To, že každý z vás zastupuje jedno roční období, něco znamená. Dohromady vás pojí mnohem víc, než jenom sourozenecké pouto." Daniel už se zdá trochu mimo a kdybych nevěděla, že je Nichols voják, řekla bych, že ho nejspíš nedávno pustili z blázince. Nechápu, proč nám tady vysvětluje takové věci. „Zpátky ke zvěrokruhu. Dříve se věřilo, že každé z dvanácti znamení je něčím výjimečné. A tou výjimečností jsou různé schopnosti. Třeba zrovna pro kozoroha je typická schopnost cryokineze, což znamená ovládání ledu. Jistá spojitost mezi tím, že je kozoroh zimní znamení a jeho typickou schopností je ovládání ledu, není náhodná. Každé znamení má ale bezpočet schopností a stále se objevují nové, jsou jenom určité, které se vyskytují častěji, jiné jenom vzácně," vzdychá ředitel.

„Počkejte, zastavte na chvíli," přerušuje jo Jeremy a naprosto vážně se ptá: „O čem tady k čertu mluvíte?"Přesně tahle otázka se mi taky honí hlavou.

„Tys celou tu dobu neposlouchal nebo co?!" vrčí ředitel. Na Jeremyho místě bych asi ztuhla strachy, ale on vypadá, že jeho autoritu naprosto nebere na vědomí.

„Poslouchal. Právě proto se ptám. Zní to poměrně logicky. Trochu zamotaně, ale logicky. A možná i uvěřitelně, ale leda tak pro desetileté dítě. Deset je jenom Danielovi, ten je ale moc chytrej na to, aby něčemu takovému věřil."

„Necháš mě mluvit dál, nebo už si to zavrhnul?"

„Zavrhnul, ale klidně pokračujte."

„Děkuju," ušklíbá se Nichols sarkasticky. „Je to celé spíš o pochopení situace. Vezmu například tebe, Danieli. Jsi narozený na podzim, znamení pro podzim jsou váhy, štír a střelec. Jak už jsem říkal, každé znamení má bezpočet různých schopností. Ale to by z dětí hvězd byli víc jak supermani. A aby to nebylo tak složité, z každého znamení Dan obdrží jenom jednu schopnost. Takže to jsou tři na jednoho člověka."

„To jsme něco jako čarodějky W.I.T.C.H.?" Znovu ticho protíná Jeremy. Nevypadá vůbec znepokojeně, spíš to vypadá, že se začíná dobře bavit.

„Ne," odpovídá trpělivě ředitel, i když se mi zdá, že mu nervy moc dlouho nevydrží.

Já se snažím všechno vstřebat. Narodila jsem se v létě, a pokud vím, pro léto jsou znamení rak, lev a panna. A každé znamení mi má dát... něco. Je to trochu komplikované. Trochu dost. Ale jak řekl Jeremy, docela logické, pokud vezmete v úvahu, že tomu uvěříte. A to se mi vůbec nechce.

„Promiňte," ozývá se Matty. „Je to divný. A zákonem divných věcí je popírací část. Rád bych ji přeskočil, protože to zní skvěle, ale... přece po nás nemůžete chtít, abychom vám věřili. Ne hned takhle z minuty na minutu. Tohle se děje ve filmech a knížkách. V reálu ne."

„Čekal bych námitky od všech, Matthyasi, ale od tebe ne. Sám víš, že je to pravda."

„Ale..."

„Od doby, co se narodil Daniel, a my se dozvěděli, že jednoho dne se stanete dětmi hvězd, vás sledujeme, prakticky nepřetržitě jsme na vás dohlíželi. Víme, co se ti stalo," přerušuje ho Nichols a Matty trochu bledne.

„To se mohlo stát každému." Vypravuje ze sebe bratr. Já a Jeremy po sobě házíme nechápavý pohled.

„Umět manipulovat s krystalickou mřížkou pevných látek se neděje každému. Mimochodem, tahle schopnost se nazývá elektrokineze, typická pro blížence. Co jsi za znamení, pověz," vyzývá mé dvojče skoro znuděně. Určitě ví, že je Matty

„Blíženec."

„Dobře. Co nám povíš ty, Danieli?" obrací se na nejmladšího z nás. Bráška sedí na židli a vypadá, že by odtud nejraději zmizel. Má strach a najednou nevypadá na deset, ale na mnohem míň. Mlčí a nevypadá, že by chtěl začít mluvit. „Nic? Nevadí. Daniel je člověkem, který na sto procent ovládá lumokineze, neboli světla. Schopnost znamení štíra, podzim. Žárovky ti v tvém pokoji poví hodně, co?" Trochu zpětně si uvědomuju, že Dan dostal k Vánocům jako dárek balíček asi deseti žárovek. Byl to vtip ze strany taťky, protože každou chvíli musí žárovky měnit. Ale já očividně vím jenom málo o tom, co se ve skutečnosti dělo. Bráška nasucho polyká a přikyvuje. Čekám, kdy něco vytáhne i na mě. Ale je ticho a nejspíš nás nechává si všechno srovnat v hlavě. Matty a Daniel právě potvrdili, že se jim stalo něco, co se nejspíš vymyká normálu. Snažím se vybavit si, co divného jsem zažila. Chvíli si myslím je, že všechno, pak najednou nic. Z přemýšlení mě ale vytrhává blikání žárovky na stropě, která do teď nesvítila. Dan vyskakuje na nohy.

„Ono to funguje!" vykřikuje nadšeně.

„Samozřejmě, že to funguje. Kdybychom vás chtěli tahat za nos, nesledovali bychom vás tolik let, nepřesouvali bychom vás přes celou zemi a už vůbec bychom nenasazovali životy našich studentů, abyste vy zůstali v bezpečí." Pak oči stáčí střídavě ke mně a Jeremymu. „O vás dvou nevíme nic. Proto taky z části funguje tahle škola. Jste ochotní dál naslouchat, nebo to chcete nechat na zítra?"

„Vyklopte to," rozhoduje Jeremy za nás všechny neutrálním hlasem.

„Tahle škola má na starost spoustu věcí. Za prvé pomáhá osiřelým dětem z nápravných center. Většinou nejsou z obyčejných dětských domovů, my se staráme o ty, které se staly drogově závislé, agresivní nebo o ty, které za sebou mají nějaké traumatické zážitky. Za druhé se snažíme pomoct lidem, jako jsi třeba ty, Jeremy. Jste výjimeční a zatím to nevíte, ale dokážete ohromné věci. Ale za takové věci se platí, bohužel bezpečím. Existuje skupina lidí, říkáme jim Organizace. A ti věří, že děti hvězd jsou nepřirození a že narušují řád přírody. Proto vás taky napadli, když jsme vás přemisťovali. Ti, kterým pomůžeme my, zase pomáhají vám. A konečně za třetí. Umíte si představit, co děti hvězd dokážou? Spolupracujeme s SAS, což je britská speciální služba, s americkou FBI, taky s francouzskou, australskou, brazilskou a japonskou tajnou službou. Lidé jako Sam tu nejsou pro nic za nic. Stávají se z nich vojáci, špioni a dohromady s dětmi hvězd tvoří něco naprosto nového." Daniela a Mattyho si získává, doslova mu visí na rtech. Jeremy vypadá o dost méně zaujatě. „Díky věcem, co dokážete vy a například já ne, jste zcela neocenitelní při úkolech, které normální lidi nedokážou splnit. Úspěšnost našich misí je skoro stoprocentní."

Matthyas a Daniel se nějakou dobu vyptávají na věci ohledně těch ‚misí'. Dan už si teď připadá, že je špion. Já jenom tiše sedím, prstem přejíždím po jednotlivých čtyřlístcích na náramku od Dyllena a koušu se do jazyka. Není nic, co bych měla říkat. Každý normální člověk si přeje být něčím důležití nebo speciální. Ten, kdo říká, že ne, tak lže. Všichni alespoň na moment někdy pomyslí, že by chtěli mít nějaké nadpřirozené schopnosti. A já nejsem jedinečná tím, že bych si to nepřála. Přála, a moc. Ta vidina je přeci jenom tak úžasná! Ale jednoduše mu nevěřím.

„Je toho na vás moc. Máte týden na rozmyšlenou, pak mi každý řeknete, jestli si přejete zůstat, nebo ne. Je to jenom na vás. Nechte si všechno projít hlavou, kdybyste měli nějaké otázky, klidně přijďte, nebo se ptejte svých spolužáků. Dál s vámi budou kvůli bezpečnosti naši lidé, v pokojích máte nové rozvrhy, které už jsou pro vás oficiální. Kdybyste se rozhodli zůstat, budou pro vás platit i nadále. Mě nezbývá, než vám popřát hodně štěstí a ať se vám zdát rozhodování co nejsnazší." Jenom proto, že se zvedají bratři, se zvedám i já a všichni společně odcházíme z ředitelny.

„Tohle je neskutečný!" jásá Daniel na celou chodbu. „Budeme superhrdinové!" Já a Jeremy po sobě šleháme pochybovačným pohledem.

Týden.

Plus moc děkuji za neskutečně úžasný obrázek Akáše/Ivě* - jak chceš :)