„Sakra! Já nebrzdím!" zvolává na poslední chvíli, než do mě naráží. Oba končíme na zemi a já odněkud slyším hlasitý smích. Cukám hlavou směrem k druhé straně ledu. Na místě, kde při zápasech sedí hráči, je asi pět kluků, kteří mají co dělat, aby smíchy neupadli na zem, a mě začínají hořet tváře.

„Mají tu trénink hokejisté. Zapomněl jsem na to," povídá Sam a já mu pomáhám na nohy. „Chceš jít?"

„Jo," vyhrkávám. Je mi dost trapně. Ti kluci něco pokřikují a my se raději dostáváme až k druhému východu z ledu.

„Lori, máme tam bundy," upozorňuje mě Sam. Ne, že by navrhoval, že tam dojede.

„Vydrž," vzdychám mučednicky a sestupuju zpátky na led. Cítím, jak mi začíná bušit srdce. Obracím se k bohům, abych se před těma klukama nevyflákala. Už teď si musí myslet, že jsem pako. Nemusím jim to dokazovat podruhé. Celkem v pohodě dojíždím až tam a to už jsou na ledě tři hráči. Popadám bundy, rychle se otáčím a zase jedu pryč.

„Na," podávám Samovi bundu a chci odtud pryč. Rozhodně nemám v úmyslu se tu zdržovat, takže jsem ráda, když brusle skopávám z nohou a uklízím je.

„Díky." Oblékáme se a míříme ven, ale přede dveřmi se zastavujeme. Do malých prosklených oken buší obrovské kapky řízené prudkým větrem, občas se v dálce zablýskne.

„Do háje. Nechceš prodloužit prohlídku? Protože já v takovým počasí nikam nejdu."

„Klidně," bručím a Sam nás zavádí do dlouhé chodby, kterou suchou nohou procházíme do menší budovy vedle stadionu.

„Tak tady se nováčci učí střílet," ukazuje na terče na druhé straně místnosti. „Myslím tím, že se učí úplné začátky. Jako jak nabíjet různé zbraně, jak je držet a vůbec počítat třeba se zpětným rázem, nebo s tím, že se někdy prostě může vzpříčit náboj. Ti zkušenější chodí střílet ven. Asi bych neměl, ale... můžeš to zkusit, jestli chceš."

„Ne, děkuju. V tomhle se zrovna nevyžívám," odmítám jeho tak velkorysou nabídku.

„A v čem teda, kromě bruslení? Karate tě nebere, zbraně tě neberou..."

„Malá připomínka, asi sis toho nevšiml, ale já jsem holka. Možná proto mě tolik mlácení a střílení nebere." Tím neříkám, že holky, které se o tohle zajímají, neexistují. Jen já mezi ně nepatřím.

„Samozřejmě, že jsem si všiml. Ale přece musí být něco, čím by ses mohla zabavit a..."

„... přestat se vyptávat, jasně, chápu to."

„Tys to řekla," krčí rameny. „Tak se můžeme podívat, jak hrajou."

„Fajn, ale..." utichám, protože jedním bliknutím zhasínají světla na stropě.

„Zatracená bouřka," mumlá Sam a rozsvěcuje baterku na mobilu. „To je tady běžný, když přijde nějaká bouřka. Na hlavní budovu se musí nahlásit, kolik je tu lidí a pak nahodit pojistky," vysvětluje a zase se vracíme na stadion. Potmě to není nic moc. U hráčů panuje dost veselá nálada. Všichni ti kluci svítí mobily těm, kteří se pokoušejí bruslit po tmě. Samozřejmě nemají šanci si něco zahrát. Je jim všem kolem čtrnácti, třinácti let.

„Hele, přestaňte na chvíli dělat kraviny. Kolik vás tu je?" ptá se Sam nějakého hráče.

„Asi dvanáct."

„Asi?!"

„Jeden člověk nebo dva, vždyť je to jedno," ozývá se někdo. Oči Sama ve světle mobilů potemňují a vypadají jako dva žhavé uhlíky.

„Ale mě to není jedno, protože já teď za vás magory zodpovídám!" Sam klukovi věnuje jednu za ucho a ten protáčí očima. Nakonec ale napočítávají čtrnáct lidí a Sam to mobilem hlásí na hlavní budovu

„Už má duše klid?" uchechtává se někdo další. Vždy poznávám jenom Samův hlas.

„Celkem jo," promlouvá Sam. „Už jenom nahodit pojistky."

„Vykašli se na to. Pojď si raději zabruslit!" směje se někdo další. Pěkně si ho podávají.

„Půjdu," přisvědčuje a mě hlavou probíhá otázka, zda se chce Sam nechat dobrovolně zabít. Přeci jenom oni bruslí zatraceně dobře. „Když za mě půjdeš nahodit ty pojistky."

„Nehraješ fér! Jak mám asi vědět, kde jsou?!"

„Tím led asi padá, je mi to vážně líto," pronáší vesele Sam. „Lori, jdeš taky?"

„Vykašli se na něj a pojď raději s námi bruslit," ozývá se další hlas.

„Já..."

„To je dobrej nápad," přerušuje mě Samuel. „Vydrž prosím chvíli s těma bezmozkama a vy na ni dejte bacha!" Kdyby tu nebyla skoro úplná tma, viděli by, jak se červenám. V duchu doufám, že mě budou stejně ignorovat jako všichni celý den. Někdo sebou ale hází na lavičku vedle mě.

„Kde ses naučila bruslit?" zajímá se milý chlapecký hlas.

„Mí dva bráchové hrají hokej."

„Cože?"

„Fakt?!"

„Myslíš, že se přidají?" pálí další otázky hned několik lidí, jakmile padá zmínka o hokeji. Někdo rozsvěcuje další mobil a já jim konečně alespoň trochu vidím do obličeje.

„To nevím. Matty asi jo, i když k vám věkově moc nejde. Jeremy k vám nejde už vůbec, navíc teď leží na ošetřovně."

„To je tvůj brácha, kterýho zmlátili nováčci?"

„Ne asi, ty pitomče," prská další mladý hokejista. „Čí jinej?"

„Nikdo novej z dětí hvězd nepřišel, jasně, že to musí být její brácha." Hlasy se přelévají jeden druhý, ale začínám k nim přiřazovat alespoň čísla hráčů.

„Slyšel jsem, že nějakej tvůj brácha... promiň, fakt nevím, jak se jmenuje, se naboural do CIA..." nechává volně viset ve vzduchu načatou větu. Vypadá to, že z Mattyho a Jeremyho jsou celebrity.

„Jo, to udělal," potvrzuju. Alespoň to říkal Harris, Matty se nám nesvěřoval.

Ozývá se hučení a pak se rázem všechna světla rozsvěcují.

„Takže, myslíš, že by dokázal shodit zdejší systém? My to zkoušíme už asi rok. Sam se s náma vsadil, že to nedokážeme do dvou let. Za každej den, co školní systém drží, nám dává na tréninku pořádně zabrat. Matty by to mohl nějak... jak se to říká, hacknout."

„Já asi hacknu tebe," říká Sam, který se celý mokrý vynořuje za námi. „Podvody se trestají." Pět kluků něco nesouhlasně hučí. „Ale dobrá otázka. Dokázal by to?"

„No, dnes skoro poslal e-mail domů. Takže asi ano."

„Jo, o tom vím," přikyvuje Sam. „Harris zuřil."

„On o tom ví?" vyjekávám poplašeně.

„Jsou tam kamery. Už když jste tam byli prvních pět minut, mě zavolal do kanclu, abych vás odtamtud vypakoval. Ale pak mě zarazil, protože chtěl vědět, co Matty dokáže. Kdyby kolem nešel Harry a Dyllen, asi by z toho byl pořádnej průšvih. Harris by nedovolil, aby ten e-mail poslal, ale stejně..."

„A já myslel, jak je strašně super zablokovat stránky Justina Biebera," mumlá někdo. „A on se dostane do CIA."

„Dojemné," říká Sam, „ale co rozpustit tenhle kroužek? Pokud vím, za měsíc máte zápas."

„Dány dáme." Skoro jazykolam.

„Posledně jste vyhráli jedna nula a to jenom proto, že si střelili vlastňáka," oznamuje suše Sam.

„Sklapni. Ty se na bruslích neudržíš, aniž by ti musela pomáhat holka! Nic proti, Lori."

„Za takový řeči se zítra ty neudržíš na nohách," sděluje mu Sam spokojeně. Až teď mi dochází, že se celou dobu ke všem těm klukům chová spíš jako kamarád. Měl by se chovat jinak. Víc učitelsky a autoritativně. Ti kluci ho respektují, o tom není pochyb, ale to, jak se navzájem provokují, není normální vztah mez žákem a učitelem. Nebo to možná v tělocvičně vypadá jinak.

„Kdybych si myslel, že mi to nepomůže, nejraději bych tě přetáhl hokejkou po hlavě!"

„Sni dál."

„Lori, pojď si s námi zahrát," navrhuje někdo s číslem deset. Já pohlížím na Sama a on krčí rameny a znovu nasazuje výraz naprosto spokojeného člověka, který se zbavil otravného dítěte.

„Nechci se vám tam nějak plést..."

„Blbost!" přerušuje mě šestka.

„Tak jo, jenom si skočím pro brusle."

Všichni naskakují na led, takže během pěti vteřin jsme na lavičkách jenom já a Sam, který mě doprovází ke skladu. Já se ptám, kdo ti hokejisti vůbec jsou.

„Jsou to lidi z třídy D2 a C1. Jsou to moji svěřenci na karate a sebeobraně. U všech ostatních dělám jenom instruktora, tady v těch dvou třídách dělám hlavního trenéra."

„To učitelství z tebe přímo čiší!" poznamenávám, a pak mi dochází, že není moc chytré rýpat do člověka, kterého ani pořádně neznám.

„Nová metoda učení?" krčí rameny. „Já osobně vždycky nenáviděl všechny ty uřvané trenéry, kteří jenom ječí a chtějí, aby si na každém tréninku skoro zdechl. Ani tě pořádně neznají jménem. A tady jde jenom o nácvik sebeobrany. Jenom si vzpomeň třeba na svou školu. Kolik z tvých učitelů na tebe působí dojmem, že tě vnímají jenom jako věc? Prostředník mezi nimi a jejich výplatou. Prostě učit musí, aby dostali peníze. Ale o tebe a tvé spolužáky se nestarají. Je jim jedno, co s vámi bude." Matematika, chemie, fyzika. „A srovnej si to s těmi, které zajímáš jako osobnost, kteří tě pošlou domů, protože na tobě poznají, že ti není dobře. Ti, kteří prostě chápou takovej ten občas na hovno studentský život." Tělocvikářka, druhá chemikářka, učitelka na biologii. „Prostě mi to přijde mnohem lepší. Každé dva týdny se konají cvičné zápasy. Tihle kluci většinou zápasí s o rok, o dva staršími. Někdy vyhrajou, někdy ne. Ale jde o ten přístup. Nevím... jestli víš, o čem mluvím."

„Z pohledu studenta stoprocentně. Z toho učitelského ne, ale není se čemu divit."

„Hele, co víš o karate?"

„To, že kimono není župan." Sam se jenom ušklíbá.

„Dobře, nevadí. Já tak trochu doufal, že vás doma Dan něco naučil."

„Mattyho a Jeremyho možná. Říkala jsem ti, že mě to mlácení moc nebere."

„Aha. Já tak trochu doufal, že jo, protože je tady povinná základní..."

„Stop," zarážím ho. „Nechci to vědět. A upřímně. Já tady nechci zůstat tak dlouho na to, abych se měla něco učit."

„Fajn, mlčím o karate. Ale to odcházení odtud... Je mi jasné, že musíš být asi trochu vyděšená, jak vás kluci odtáhli v noci z domu, já tomu taky moc nepomohl," povídá pomalu, „ale zkus to teď prostě přijmout. A moc jim neubliž na tom ledě, to je moje práce."

Hra je strašně fajn záležitostí, i když trochu pomalejší, než na kterou jsem zvyklá od Jeremyho a Mattyho. Ale o to je to mnohem lepší. Sam v nějakém nestřeženém okamžiku musel někomu říct, aby ostatním rozhlásil, aby mě nesejmuli. Jiné ohledy moc neberou, což je něco, co fungovalo i v Inverness. Překvapuje mě, jak se k sobě všichni chovají přátelsky. Nejen ke mně, ale i k sobě. Sprostých slov tady padá snad ještě víc, než v Inverness, ale na tom ani nesejde. Přijdou mi neuvěřitelně stmelení. Sice jsou mladší než já, ale chovají se mnohem vyspěleji než někteří mnohem starší lidé.

Někdy kolem půl sedmé se u laviček hráčů ozývá nějaký šramot. Přestáváme hrát a všichni se otáčíme směrem ke hluku. Jsou tam nastoupení další hokejisté, podle výšky nejspíš starší a jeden z nich zuřivě rozhazuje rukama. Mluví se Samem.

„... seber je a vypadněte," dostává se ke mně kousíček rozhovoru.

„Nebo?" Sam si nenuceně pohrává s tkaničkou u mikiny a vypadá ledově klidně. Vlastně teď působí, jako by mu nic nemohlo ublížit, jako by ho nic nemohlo zranit.

„Teď jsme na rozpisu my!" vzteká se ten, co mluví.

„Ne, pořád mají deset minut. Jestli máš pocit, že třicet pět je to samé co čtyřicet pět, měl by sis nechat vyšetřit hlavu."

„To máš jedno, zařídím si to po svým."

„Jenom do toho, posluž si," ukazuje Sam jednou rukou na hlouček lidí na ledě, mezi kterými jsem i já. „Zmlať čtrnáctiletý děcka a dokaž si, jakej jsi rambo. Jenom tě upozorňuju, že si osobně vezmu na starost tvůj trest a ten bude zase po mým."

„Jasně," směje se někdo z těch starších. My se zatím pakujeme z ledu. Sam sice dost jasně naznačil, co se bude dít, kdyby si něco chtěli zkusit, ale nikdo nechce problémy. Ale ten člověk, který se Samem celou dobu mluvil je nejspíš jiného názoru. Kdybych byla na jeho místě, Sama bych se nepokoušela provokovat, ani kdyby mi chtěl někdo zaplatit. Jenomže on se až velevýznamně dotýká ramene jednoho ze Samových svěřenců. Sam povytahuje obočí a obrací oči v sloup. Už to vypadá, že se nic dít nebude, ale ten kluk, který má tendenci zahrávat si se smrtí z ničeho nic přelétává hrazení a končí se zaskučením na ledě. Myslela jsem, že Jeremyho tenkrát složil drsně, ale on bratra jenom jemně položil, oproti tomuhle klukovi.

Po celkem dobré náladě, kterou mi přivodila super hra, a kdy jsem zapomněla na všechen strach a zmatek, se všechno rázem vrací a nálada mi klesá pod nulu. Potřebuju to rozdýchat. Zase se tolik nestalo a je to jenom pár desítek minut, co mě Sam varoval před tím, že občasné rvačky jsou tady na denním pořádku. Ale stejně mě děsí, s jakou lehkostí Sam dokázal zavřít pusu nejenom tomu klukovi, ale i všem jeho přátelům.

Do hlavní budovy docházíme za tmy a celí promočení, protože bouřka sice přešla, ale déšť neustal. Ani si toho nevšímám a všichni se rozchází svým směrem.

„Hele, jsi v pohodě? Tváříš se zaraženě," poznamenává Samuel, když mě vede do jídelny.

„To se mi stává vždycky, když se situace tak trochu vyhrotí," mračím se.

„O nic nešlo," říká neutrálně. „Já nevím, jestli si to uvědomuješ, ale tohle je jenom škola, Lori. Sice trochu jiná, než na kterou si zvyklá, ale pořád škola. I tady najdeš pitomce, kteří chtějí studentům nějak naznačit, kdo je králem školy, kdo bude chtít šikanovat mladší. A ty je třeba zkrotit."

„Hm," bručím a dál už nevyzvídám. Na večeři mě Sam opouští a já si sedám k osamocenému stolu a zkouším do sebe nacpat špagety. Když dovnitř pomalu vkulhává Jeremy, mám pocit, že jídelna jako jeden muž přestala dýchat a všichni utichají. Sbíhá se k němu snad patnáct lidí, kteří se s ním chtějí pozdravit nebo ho poplácat po zádech. Každý se na něj přátelsky usmívá, vyptávají se a pomáhají mu s tácem na jídlo. Přitahuje k sobě lidi jako magnet a nějakou dobu mu trvá, než se zvládá probojovat až ke mně. Dalších pár minut trvá, než ho všichni nechávají na pokoji. Jakmile může, začíná se vyptávat, jak jsem se celý den měla a co jsem dělala. Říkám mu o mini stadionu ‚za kopcem' a taky že ho chtějí do týmu. Pak mi on vypráví o sestřičce, která se o něj celý den starala a je prý strašně milá. On si snad ještě stihl najít holku...