„Co si tím myslela?" zajímá se Matty, když vylézáme před ředitelnu a přitom kouká na plánek školy. „To s Jeremym."

„To já právě nevím. Říkali, že je zvláštní. To je všechno, co vím." Teda, ve zkratce. „Matty, já tady nechci být," říkám najednou a připadám si jako malé dítě, rozmazlený spratek. On zvedá hlavu od mapy a přistupuje ke mně blíž.

„Já taky ne," přiznává. Moc přesvědčivě to ale nezní. „Něco..." utichá a rozhlíží se. „něco vymyslíme, slibuju. Nějak odsud vypadneme, až bude Jeremy v pohodě."

Souhlasně přikyvuju, ale stejně si myslím, že to nedodrží. Pokud já vím, byl docela nadšený. Nejenom z hodiny matematiky, ale z celého nového světa dětí hvězd, který se nám ještě zcela neotevřel. Nejspíš přehodnotil názor na celou tu „nehodu" s únosem. Stejně jako Jeremy, i když o něm teď pochybuju. Přece jenom není normální se někde objevit a hned dostat takhle na budku. Teda z toho, co znám. Napadá mě, že možná v tom je ten problém. Na střední jsem ještě žádnou rvačku neviděla, vlastně se ve třídě nikdo ani pořádně nepohádal. Ne, že bych to chtěla jinak. Ale asi jsem zvyklá na něco jiného. Tady jsou nejspíš všichni zvyklí na něco jiného, na něco daleko drsnějšího.

A to se mi v žádném případě nezamlouvá.

S mapou a za pomocí několika lidí se dostáváme na ošetřovnu.

Jeremy se netváří se tak, že by utrpěl nějaký šok. Vlastně se mi zdá, jakoby flirtoval se sestřičkou, která mu akorát zalepuje ránu na spánku. To se mi snad zdá. Kromě spánku má druhou, mnohem větší, náplast na tváři a pod levým okem bude mít monokl. Taky má obvázané zápěstí. Jeho zářivý úsměv ale nevypovídá tomu, co právě zažil.

„Ahoj. Jak ti je?" ptá se Matty Daniela, který sedí na Jeremyho posteli. Mladší bráška vypadá o trochu hůř. Na čele má jenom jednu malinkou náplast, jinak vypadá fyzicky v pořádku. Ale je očividně více otřesený a tváří se vystrašeně. Vůbec se mu nedivím. Vlastně do teď nechápu, že se pustil do takové rvačky. Ale to je nejspíš instinkt z karate. Pokud vím, sami karatisti by neměli rvačky vyprovokovávat, ale o pomáhání své rodině nikde nic nestojí. Stoupám si k Danovi a chytám ho za ruku.

„Dobrý," krčí bráška rameny.

„A ty?" obracím se na Jeremyho,

„Ujde to. Otřes mozku vyloučili..."

„Tobě se nemá co otřásat," odfrkuje si Matthyas a já se pokouším nerozesmát se. Ale na Dana to funguje a loudí ze sebe úsměv. Jeremy probodává mé dvojče očima

„... ale se sportem mám konec," dokončuje Jeremy svou větu.

„Na jak dlouho?"

„Dost," šklebí se Jeremy a ukazuje na ortézu na koleni, které jsem si nevšimla. Jaká ironie. Nejmenší náplast vidím, ale ortézy, kterou má přes celou nohu, si nevšimnu. „Nataženej vaz."

„Nevypadáš, že by tě to nějak extra trápilo," poznamenávám.

„Děláš si legraci? Měl jsem nahnáno jako prase. Absolutně jsem nevěděl, o co jde. Došlo mi to až trochu pozdě. Teď jenom doufám, že nebudu na ošetřovně stálým zákazníkem."

„Jako bys tady trpěl," pokyvuje Matty směrem k sestřičce a Jeremymu se začínají lesknout oči a v nich otázka: Že má dobrej zadek? Chovají se, jako kdyby se nic nestalo. Dochází mi, že to dělají proto, že jsou nervózní. Je to jakási jejich obrana proti tomu, co se tady děje. A nevím, jestli jim to vychází. Na jednu stranu se chovají normálně, na druhou tou normálností právě vyčnívají z řady

„Proč... se do tebe tak pustili?"

„Protože oni jsou paka a já vůl." Hned je mi všechno jasnější. „Měli jsme tělocvik. Zrovna se běhala vytrvalost, tak jsem se přidal. Jsou to nováčci, prý je přivezli asi před týdnem, dvěma, takže nejsou tolik trénovaní. Myslím těch pět nebo kolik jich bylo. Dožralo je, že já, ještě větší zelenáč, jsem podal o trochu lepší výkon. To, že drtivá většina třídy kromě nich byla přede mnou, je ale vůbec nebralo."

„Tys byl v Dyllenovo třídě?"

„Ne, hodili mě na tělák někam níž, protože oni dělali nějaký to svoje kung-fu a já neměl do čeho píchnout. A jak říkám - nebýt jich, byl bych poslední. Asi si na někom potřebovali vybít zlost."

„Nováčci, ale zřídili tě pořádně," neodpouští si tu poznámku Matty.

„Drahý bratře, za tyhle blbý kecy po tobě za chvíli něco hodím. Bylo jich pět. Ale ti dva ostatní je zvládli." Panebože, jenom Jeremy může říct něco jako dva ostatní. Naštěstí víme, že myslí Coltona a Rosse.

„Když to člověk umí," krčí rameny Matty a střílí pohledem k Danovi. Nebylo to myšleno, aby se ho dotknul. Bráška si toho ale naštěstí nevšiml. Někdo klepe na dveře a dovnitř vstupuje Sam a Dyllen. Ať chci nebo ne, ze Sama mi jde mráz po zádech. I když se chová celkem přátelsky, pamatuju si, jak mě ještě před pár dny děsil.

„Můžeme na chvíli?"

„Pokud neseš něco dobrýho, tak jo," uculuje se Jeremy.

„Ne pro tebe," vytahuje Sam pytlík kyselých bonbonů a podává je Danovi.

„A já nic?" mračí se Jeremy.

„Ty můžeš leda poprosit Dana, aby se rozdělil."

„Co ruka?" chci vědět od Dyllena. Jasně, už jsem to slyšela od ředitele, ale slyšet to od někoho, kdo s tím prakticky nemá nic společného, není moc uspokojivé.

„Jak řekl říďa, bude teď trochu náročnější léčba. Ale vylížu se z toho. Co ty?"

„Je mi fajn, díky." Zkouším najet na styl a-lá starší bráchové, všechno je v pohodě a nejradši bych se sem přestěhovala. Dyllen mi svým pohledem naznačuje, že mi ani náhodou nevěří, ale nic jiného neříká.

„A už vám něco pověděl?"

„Ne, chtěli jsme počkat na Dana a Jeremyho. Takže pořád nic."

„Jsi nervózní?" Co to je za otázku?

„Jo," přiznávám a přeju si, abych mohla říct, jak moc. Zase stáčím pozornost k Jeremymu, Samovi a Mattymu.

„... proto teď bude s tebou. A bez námitek," zakončuje Sam svá slova, která chytám jenom ke konci. Tváří se tak nekompromisně, že ani jindy drzý Jeremy se neodvažuje odporovat.

„Kdybys mi to řekl dřív..."

„... tak se ti to stejně nejspíš stane. Jsi provokatér a magnet na problémy, takže buď rád, že to máš za sebou." Samuel se sice snaží být přátelský, ale rozhodně nemá ve stylu někomu mazat med kolem pusy.

„Nejsem magnet na problémy a ani neprovokuju lidi!" hučí bratr.

„Týká se to vás všech, jasný?" obrací se na mě, Mattyho a Dana.

„Ehm, o čem je řeč?" nechápu.

„Vysvětlím ti to cestou, stejně budeme muset jít. Pro tvoje vlastní dobro, zkus se zařadit do středního proudu a zůstat tam," radí Sam Jeremymu. „A moc na sebe neupozorňuj. Vím, že nejsi blbej, proto si rozmysli, co uděláš a neuděláš." Je pěkné vidět, jak Jeremyho peskuje někdo, kdo je jenom o pár let starší a bratr nemá odvahu něco namítat. Nebo by možná měl, kdyby neležel na ošetřovně.

Loučíme se s Jeremym a Matty s Danem si jdou svým směrem.

„Tak o co jde?" ptám se tiše.

„Jde o to, že fakt, že Jeremyho zmlátili, není vůbec nic výjimečného a nového. Děje se to tady celkem často, prakticky každý druhý nováček tak nějak okusí zdejší prostředí z toho ošklivějšího úhlu. Nesmíš si to brát osobně, ale lidi tady mají za sebou hnusný věci a to jsou občas mladší, nebo stejně staří, jako ty. Často jsou dost výbušní, což si mohla vidět naživo. Tak trochu se čeká, že se někdo možná bude vytahovat na Mattyho, možná i Dana, samozřejmě děti v jeho věku. Proto se někdo bude kolem nich motat a dá na ně pozor. Snad nikdy se nestalo, nebo jsem to alespoň já nezažil, že by se někdo pustil do holky, ale pro jistotu já budu dohlížet na tebe," vysvětluje. „Ono se to těžko chápe z pohledu člověka, jako ty. Funguje tady jakási rivalita, každý ví, co kdo umí a v čem je lepší. Někdo má právě jenom svoje perfektní výsledky. A když přijde někdo novej, k tomu od vás a natře jim to, je to k zlosti. A to ti kluci jsou tady taky noví."

„Aha," mumlám tu nejvíc inteligentní odpověď, co mi přichází na mysl. Nemají rodinu, nemají nic - přijde mi to až moc neuvěřitelné, protože v životě jsem se s takovými lidmi nesetkávala. A teď je to víc jak polovina školy. Je to tady prostě jiné. „Nechci být zlá, ale holky na hlídání tu nemáte?"

„Ale máme," usmívá se. „Jenom ne v pozici, kdy by s tebou mohli trávit prakticky celý den. Holek z našich řad je tu málo." Nelíbí se mi, že pořád říká my a vy. Ale asi to má svůj důvod.

„Proč?"

„To je na moc dlouho."

„Díky, teď si mi vážně pomohl," poznamenávám hořce.

„Neboj, ono..."

„Kašli na to," přerušuju ho. „Všichni akorát mlží, začínám si zvykat," říkám rozmrzele. Věřím, že když pořád nevíme nic pořádného, je k tomu nějaký důvod. Ale už skoro celý den v sobě dusím strach z neznámého prostředí, z lidí, i ze Sama. „Chtěla bych jít domů." Rozmazlený spratek, dnes podruhé.

„Můžeš to zkusit," krčí rameny Samuel a zastavujeme se u dveří do mého pokoje. „Vezmi si bundu."

„Na co? Chceš jít ven?" pohlížím na něj nedůvěřivě a pak očima těkám ven. Prší, zase.

„Přestaň se ptát a dělej," vrčí a já raději neprotestuju. V pokoji chvíli přemýšlím, že bych přeci jenom dala najevo, že absolutně nemám chuť s ním někam chodit, ale když on je takový ten typ člověka, který na vás působí, že prostě uděláte, co chce. Jiná verze nepřichází v úvahu. A já ho vážně nechci naštvat.

Jakmile vycházíme z budovy, opírá se do nás prudký studený vítr. Déšť trochu ustal, ale pořád poprchává a v dálce se kupí další těžké šedivé vodou nasáklé mraky. Neptám se, kam jdeme. Na to není čas, protože se musím soustředit na cestu, na které je vrstva bahna a pod ním kameny nebo výmoly. Nedaleko od školy spatřuju skupinku lidí, kteří běhají na oválu.

„Nelíbí se ti zdejší počasí?" ruší ticho Sam s potutelným úsměvem.

„Ne. Je tady vůbec někdy hezky?"

„Co je to hezky?"

„Třicet stupňů a slunce, nebo patnáct pod nulou, půl metru sněhu a modrá obloha."

„Docela drsný protiklady," směje se. Jeho výraz drsňáka je pryč a zase se chová jako starý kamarád. „Ale v takovém případě tu pro tebe hezky nebude nikdy. V létě je tady průměrně kolem jedenácti stupňů, v zimě tak tři. Sněží strašně málo, a když už, tak to hned roztaje. A proprší tu tak 268 dní ročně." Páni, on je hotový meteorolog.

„To je hnus."

„Ideální podmínky," namítá.

„A nevíš pro co?"

„Pro výcvik." Výcvik? Když už nám nesmějí nic prozradit, měli by si dávat pozor, na co říkají. Protože je pořád lepší vědět úplné houby, než jenom nesouvisející útržky. Teda, pro mě nesouvisející. Dál už pokračujeme zase mlčky. Procházíme jakýmsi výsekem do vyvýšené krajiny, který určitě udělali lidé. Takže po levé i po pravé straně se vedle nás zvedají tři, čtyři metry skal, malých zakrslých keřů a bahna.

„Není to tady nebezpečné?" zajímám se a zastavuju se. Dělám to, aby on si myslel, že mě to zajímá, ale já si skutečně chci dát jenom oddych.

„Docela je. Ale svahy jsou zpevněný a zajištěný proti padání kamení a sutin. A navíc se každý měsíc kontrolují, když pak hodně prší, i častěji. I když se tady nikdy nikomu nic nestalo, je přísně zakázaný chodit tudy sám. A je to taky nejsnazší cesta. Dalo by se to obejít, ale to trvá moc dlouho a ta je teprve nebezpečná. Na té straně od školy se to ještě dá, ale na té druhé jsou jenom šíleně strmý kluzký svahy, které se využívají k občas k horolezectví jako v jednom z nejnáročnějších terénů. Já to jednou zkoušel slézt a nezkontroloval jsem si zajištění. Naštěstí jsem si jenom zlomil nohu."

„Kam jdeme?"

„Uvidíš. Ale bude se ti tam líbit, slibuju." Nic neříkám a prostě pokračuju v cestě. Po jedné ostré zatáčce se najednou ocitáme v otevřené krajině. Je to stejné, jako když jsme přiletěli, vyšplhali jsme do kopce a pak najednou... jenom holá krajina, pár budov a skály v dálce. Ostrov připomíná takovou dvojitou misku.

„Kolik budov je tu takhle ještě poschovávaných?" zajímám se.

„Jenom čtyři. Samotka, staré výcvikové centrum a nové, které ještě není hotové a bazén."

„Aha, a..."

„Pojď, jinak to nezjistíš a navíc zmokneš!" přerušuje mě. Skutečně se z nebe začínají snášet veliké kapky a ke vchodu do budovy skoro dobíháme, protože z ničeho nic se z nebe padají nepřerušované provazce vody. Teda, tomu říkám průtrž!

Samuel nejdřív zkouší velké, dvoukřídlé dveře, ale je zamčeno. Překvapuje mě, když z kapsy vytahuje klíče. Vrhám na něj podezřívavý pohled.

„Co je? Neukradl jsem je, jsem zaměstnanec," obhajuje se, aniž bych cokoli řekla, odemyká a pouští mě dovnitř. Nacházíme se v chodbě, která se větví do třech dalších. První asi dvě vteřiny mi nedochází, o co by mohlo jít, ale pak mě do nosu udeřuje typická vůně technického ledu ze stadionu. Tu vůni bych poznala všude. Vydávám se rovnou směrem k ledu za pomocí navigačních cedulek.

„Jo, mimo to hned za stadionem je střelnice," volá Sam.

Ledová plocha není stejně veliká, jako na normálních stadionech. Je o trochu menší a na ledě jsou nakreslené čáry pro hokej.

Sam mi ukazuje šatny a dokonce odněkud vytahuje dva páry krasobruslařských bruslí. Jedny jsou mi malé, ty druhé jsou o maličko větší, ale bruslit se s nimi dá. Jakmile jsem na ledě, Sam sebou hází na lavičku a tváří se, jako by dal dítěti hračku, aby už konečně sklaplo a přestalo se vyptávat. Takový úlevný pohled, že mě na chvíli umlčel. Na chvíli.

„Ty nebruslíš?" zastavuju se u něj.

„Ne díky, to není nic pro mě."

„Ale hokej máš rád."

„Samozřejmě."

„No tak, nebuď srab," škádlím ho opatrně. Pořád platí, že ho nechci vytočit.

„Lori, já na bruslích v životě nestál."

„A to se nestydíš? Na kolika ostrovech mají vlastní stadion? Leda tak v Tórshavn a tady. Na celých Faerských ostrovech."

„Jak víš, na jakých ostrovech jsme?" vzdychá.

„Pojď to alespoň zkusit," pobízím ho. On protáčí očima, ale zvedá se a přikyvuje. Za pár minut se objevuje u mantinelu a netváří se zrovna šťastně. Jakmile se bruslemi dotýká ledu, málem padá. Proto ho pevně chytám za ruku a on se z druhé strany chytá mantinelu.

„Uvolni se trochu, takhle nás stáhneš oba dolu a ještě mi rozdrtíš ruku," upozorňuju ho. On se trochu uvolňuje, ale pořád mi ruku tiskne ohromnou silou, aby nespadl. „Pusť se toho blbýho mantinelu."

„Dám si do huby."

„Nedáš, když trochu pokrčíš kolena." Obracím se k němu čelem a chytám ho i za druhou ruku.

„Couváš na bruslích?" povytahuje obočí.

„Je to úplně stejné jako popředu. Trochu se předkloň, takhle skončíš na zádech a já tě vážně chytat nebudu." Sam mi pomáhá alespoň tím, že se moc nebrání. „Říkám předkloň se trochu, protože... spadneš," dodávám, když Sam končí na zadku. „Ne-za-klá-něj-se!" opakuju pomalu s úsměvem na rtech. „Dobrý?"

„Tušíš vůbec ty, kolikrát já v životě spadl? A myslím, že tohle není naposled." Sam se dostává na nohy bez mojí pomoci a máchá kolem sebe rukama.

„Hele, hele. Zastav na chvíli. Nekruť se tak." Kostrbatou chůzí děláme skoro ani ne půlkolečko a už jsme oba splavení. Já z toho, jak se snažím pomáhat Samovi a on z toho, jak se snaží udržet rovnováhu. Ale není to tak hrozné, jak se zdálo na začátku. Sundávám si bundu a přehazuju ji přes mantinel. Stejně tak to dělá i Sam.

Za deset minut už Sam jezdí bez mé pomoci. Pořád je si celkem dost nejistý, ale zvládá to.

„Jde ti to, za hodinu budeš talent."

„Ne, za hodinu budu polozmrzačenej," opravuje mě. „Debilní sporty na ledě."

„Tohle bych já mohla říct o karate," namítám a on mě propichuje pohledem.

„Tam není tak těžké udržet rovnováhu." Pf.

„Tady taky ne, jenom na to člověk musí přijít, musí si zvyknout."

„Ale přeci jenom je přirozenější dělat cokoli na zemi, než na nožích a ledě."

„Jde o zvyk," říkám znovu a přijíždím k němu. „Karate ses taky musel nějak naučit."