„Nezabij se u toho, prosím. Víš, jak tvoje karate dopadlo minule."

„To se stává často, jenom já jsem moc šikovnej! Bylo to moje první zranění," bouchá se do hrudníku jako největší borec. „Héj, Same! Ahóój!" Sam v kimonu hned mění směr a míří si to s přátelským úsměvem rovnou za mým hyperaktivním bratrem. Jakmile se Sam zastavuje u nás, Dan hrdě vypíná hrudník a věnuje mu významný pohled. „Dneska cvičím s váma!"

„To máš celkem odvahu!" cuchá mu vlasy a mě věnuje tázavý výraz. „A ty nic?"

„Ne díky, já mám tohle," mávám knihou.

„První den ti to ještě prominu."

„Ty?" povytahuju obočí. „Máš to tu na starosti? Já myslela, že jsi jen instruktor."

„Jen," odfrkuje si, stále se ale usmívá. „Náhodou to celkem ujde a děcka mě poslouchají."

„Jenom blázen by tě neposlechl."

„Autorita?" ptá se.

„Ne. Spíš to dělá ten černý pásek, ale nevadí."

„Stejně to beru jako poklonu," vzdychá. „Ale jinak, tělocviku se nevyhneš."

„Nechci a ani nemám v plánu se mu vyhýbat. Ale tohle není moje třída a navíc nemám výdrž na to, abych tu dvacet minut běhala jako idiot." A pak taky nemám v plánu tu zůstat tak dlouho, abych se vůbec do nějakého tělocviku zapojovala.

„Neříkej mi, že z krasobruslení a...gymnastiky," dodává s lišáckým úsměvem, „nemáš dostatečnou fyzičku na tyhle kraviny."

„Ani nechci vědět, odkud víš o gymnastice," hučím. Dyllen říkal, že mají záznamy. Ale to snad ví úplně všechno? „Jen nejsem tak akční jako Jeremy a Dan."

„Tvoje věc," krčí rameny.

Pak i s Danielem odchází rovnou na žíněnku. Svolává i ostatní a tentokrát je to něco jiného. Už žádné nácviky chvatů typu ‚otočka, kop a ležíš na zemi'. Teď už zkouší skutečné zápasy. A já se nestačím divit. Sam pořád štěká nějaké rozkazy směrem k těm, kteří se zrovna perou. Radí jim, co dělají špatně a naopak chválí ty, kteří si vedou dobře. To stíhá i ve chvíli, kdy si stoupám na kraj žíněnky vedle něj. Na chvíli jsem v šoku z toho, jak holka o hlavu menší než její soupeř, navíc s černou páskou přes oči, ho snadno posílá k zemi a on si tře rameno, aby z něj vyhnal bolest. Ta holka ho zasáhla loktem. A nedalo do toho tolik síly, kolik by mohla. Kdyby chtěla, určitě by se kluk hned tak nezvedl, možná by mu něco zlomila.

„Nevíš, jak si vedl Jeremy?" zajímám se ‚nenápadně'.

„Náhodou vím. Teda, co se těláku týká. Vedl si dobře v rámci možností, protože byl ze včerejška pořádně strhanej. Měla bys mu ale říct, aby si dal pozor. Lidem tady, hodně záleží na výsledcích. Netýká se to samozřejmě všech, ale mám strach, aby nedostal nakládačku."

„Jako za co?" nechápu.

„Za to, že zvládl potopit všechny ze svojí třídy při skoro všech kondičních cvičeních."

„A kvůli tomu se chtějí poprat?"

„Já neříkám, že se to stane, ale že se to může stát. Většina z nás má pár přátel tady na ostrově a pak svoje výsledky, nic víc. Žene je to dopředu. A najednou přijde zelenáč od dětí hvězd, kterých se ani takové výcviky netýkají, dá si půldenní výcvik s maturanty a druhý den ze všech druháků udělá neschopný paka. Možná někdo bude trochu naštvanej a začne mu dělat naschvály nebo něco podobného." Pak sebou trhá a odbíhá srovnat někoho, kdo právě poslal dalšího k zemi a on se odmítá zvedat. Po chviličce se zase vrací. „Fajn, končíme!" volá a všichni s úlevným výdechem pouští své soupeře. „Ale ještě si zaběháme! Takže všichni hezky na čáru a kdo bude první, může jít rovnou na oběd. Hodina končí až za patnáct minut, takže vyhlídka na jídelnu bez fronty by vás mohla trochu nakopnout." Všímám si, že učitel odsud už odešel, takže velení je čistě na Samovi. „A pustím tři lidi. Ti ostatní budou běhat do konce hodiny." Ozývá se nesouhlasné bučení. „Tam a zpátky." Sam nahlas píská na prsty a všichni jako jeden vystřelují z místa za čárou směrem na druhý konec tělocvičny. Všichni jsou hodně rychlí, ale závod vyhrává Colton s blonďákem, dobíhají skoro nastejno. Tak je pouští oba s tím, že jsou oba první a další dvě místa jsou volná.

„Lori, klidně běžte. Tady už se nic zajímavýho dít nebude. A v jídelně nebude fronta," radí Sam.

„Tak díky. Dane, jdeme." Stejně se ale chviličku zdržujeme, protože hned u východu z tělocvičny nevím, kudy se do jídelny dostat. Vím, že každou chvílí by měl jít Colton a jeho mlčenlivý kamarád, ale Daniel mi nutně chce zkazit plány.

„Musíme po schodech."

„Nedělej ze mě idiota. Tady doleva a až potom po schodech."

„Ne-ne. Tudy, stoprocentně."

„Jídelna-je-tudy," ukazuju rukou na chodbu.

„Lori, přicházíme o náskok!" úpí bráška a tváří se, jako kdyby týden nejedl. „Musíme po schodech."

„Tvoje sestra má pravdu," ozývá se za námi Colton. „Nejdřív chodba, pak schody. Kdybys šel rovnou po schodech, došel by si do archivu, kam by tě stejně nepustili."

„Zrádce," mumlá Dan.

„Pochlap se, karatista musí uznat porážku," usmívá se a cuchá mu vlasy stejně, jak to udělal Sam. „Trefíte?"

„Ne," vrtím hlavou. „Moc se neorientujeme."

„Člověk si tak za měsíc zvykne. Na ztrácení máš ještě nárok," ujišťuje mě. „Takže, jídelna tudy." Jelikož je tu Daniel, nemusím mít strach, že by řeč stála, nebo by snad bylo trapné ticho. Ne, on je ukecanější, než ženská. Celou cestu se vyptává na věci, co se karate týká a Colton mu celkem ochotně odpovídá, ale dává si až přehnaně dobrý pozor na to, co říká. Blonďák mlčí. Nevím, jak se jmenuje a za celou dobu tady jsem ho neslyšela ani jednou promluvit.

„Ahoj!" zdraví nás vesele Jeremy. Dyllen a Matty už na nás v jídelně čekají. Také je nejspíš propustili dřív. Kromě Coltona a blonďáka, který si sedá na druhou stranu jídelny, tu je jenom asi pět nebo šest dalších kluků, kteří se baví mezi sebou. „Jak bylo?" Ani se nestíhám nadechnout a Daniel začíná vyprávět o hodině karate, Matty zase o nabídce přeřazený do pokročilejších předmětů. Dyllen mlčí, tak proč ho nezaměstnat.

„Hele, co to bylo při té hodině? Já myslela, že profesora trefil šlak," zajímám se ohledně hraného výbuchu učitele.

„Teď je zkouškový období. A mě zkoušky přehodily. Vždycky bývají první ty fyzický, ale s tou rukou nemůžu. Takže to udělali naopak, abych později mohl složit tu druhou, až se mi uzdraví ruka. Měli mě dostat do stresový situace, ze který jsem měl pak vycouvat, až to bude moc nebezpečný. Tady s tím na tebe můžou vybafnout prakticky kdekoli, kdykoli a s čímkoli. Jako třeba na náhradní matice," zubí se. „Ale má to i svoje výhody, pustili mě dřív na oběd."

„To se tu hodně cení, co?" Když si vzpomenu, jak všichni hnali, aby byli první v tom proklatém závodu.

„Vlastně jo. Čím déle na obědě, tím delší odpočinek. A to se cení."

„Aha," směju se. „A jak jste to..."

„No do hajzlu!" kleje Jeremy, staví se na nohy a hned na to schytává ránu pěstí rovnou do obličeje a padá na zem. Šokem vyvaluju oči.

„Hej!" vykřikuje Daniel a taky vyskakuje ze židle. Najednou mám v hlavě úplně vymeteno. Ale taky se stavím na nohy a snažím se pochopit, proč ti kluci, kteří doteď seděli hezky uklizení vzadu, napadli Jeremyho.

Jeremy zažil nepočítaje rvaček. Hokej je občas box na bruslích. Je schopný hodně rychle se oklepat, jenomže než to stíhá teď, jeden z těch kluků ho nakopává do žeber a bratr se v bolestném gestu hroutí zase na zemi.

„Jestli to je za ten tělocvik," chrčí Jeremy, ale nestíhá to doříct, protože dostává další ránu.

„Vy idioti!" řve Dyllen a zkouší je od sebe odtrhnout, ale jeden z nich ho udeřuje rovnou do zraněné ruky a tím Dyllena vyřazuje ze hry úplně.

„Nechte ho!" Daniel se docela činí. Ti kluci se pochybují docela neohrabaně, trhaně a nejspíš je žene vztek. Dana taky, ale vztek proto, že se někdo rozhodl zmlátit jeho staršího bráchu. A průprava v karate se mu teď hodí. Za chvíli ho ale dva z nich přitlačují ke zdi a další dva si dál podávají Jeremyho. Ten poslední mě a Mattymu naznačuje, ať nic nezkoušíme. A na zastrašení nám to oběma stačí.

„Nechte ho, prosím," snažím se je překřičet. Ale nemá to cenu, přes ty nadávky na Jeremyho osobu, co z jejich úst padají, mě nejspíš neslyší. Jeremy už se ani nesnaží zvedat. Vždyť mu můžou vážně ublížit!

„Vždyť ho můžete zabít!" vyjekává Matthyas a vrhá se na toho, který nám dvěma brání pomoct Jeremymu. Už od začátku musel vědět, že to nedopadne dobře. Nepohybují se sice tak obratně a jistě jako lidé na dnešním tréninku karate, ale rozhodně ho Matty nemůže přeprat. Matty končí přiražený u zdi a už zvedá ruce, aby zmírnil dopad pěsti toho kluka, ale on se zastavuje. Spíše někdo ho zastavuje. Colton popadá kluka za loket a hrubě ho odtrhuje od Mattyho. Jsem ráda, že to Matty neschytal. Během té malé doby se tu objevuje i blonďák. On a Colton zvládají všech pět útočníků, aniž by se u toho minimálně zapotili.

„Jeremy," klekám si k němu a on se celý otřesený zvedá do sedu. Z nosu se mu řítí proud krve a na tváři má velikou tržnou ránu. Ten, kdo mu vrazil, má nejspíš na ruce prstýnek.

Pak se všechno děje ráz na ráz. Než nás Colton stíhá navést na ošetřovnu, objevují se tu profesoři, kteří hned odvádějí těch pět útočníků, Jeremyho i Dana.

Mě, Mattyho, Dyllena, Coltona a neznámého odvádějí do ředitelny o trochu později, než těch pět. Ale jsme tam všichni spolu.

Takové rvačky jsou tu nejspíš běžné, protože nějakých deset lidí se tu ztrácí, jak je ředitelna veliká! Sám ředitel je asi čtyřicetiletý chlápek s krátkými hnědými vlasy a nebezpečnýma tmavýma očima. Člověk by hádal, že říďa by měl být staroušek v obleku nebo nějaká prudící ženská, ale tenhle má na sobě vojenskou uniformu s několika odznáčky a černé kanady. Ne, tohle není typická představa ředitele školy.

„Vy se znovu vraťte za dvě hodiny, až se na vás dva simulanty podívají na ošetřovně," vrčí směrem k útočníkům, kterým se nejspíš také něco stalo. Oficiálně další zaměstnanec školy, který mě děsí. „Dorazíte ale všichni, i kdybyste si měli nést svoje vlastní hlavy! Rozumíte?!"

„Ano, pane," odpovídají tiše všichni naráz.

„Vypadněte, okamžitě!" Pět kluků bere čáru z ředitelny bez ohledu na zranění, která jim způsobili Colton a jeho kolega. Jakmile jsou pryč, ředitel si oddechuje a uvolňuje se. Ale i tak sedím celá napnutá. Vyzařuje z něj obrovský respekt. A asi by i vyzařoval, kdyby byl v kostýmu baletky. „Pitomci," ulevuje si. „Coltone, Rossi, dobrá práce. Jste důkazem toho, že naše práce má smysl. Zachovali jste se přesně podle předpisů, snad ještě lépe. Co se týče vašich posledních zkoušek, nic pro vás asi udělat nemůžu. Je mi to líto, Coltone." Střílím pohledem ke Coltonovi a on jenom kroutí hlavou. Nechápu, proč mu vyjadřuje lítost... Další věc, která jde mimo mě. „Každopádně nic není jisté. Pro dnešek vám dávám volno." To je nejspíš po vojensky ‚konec konverzace', proto taky Colton s Rossem odchází.

„Dyllene," oslovuje ho ředitel. „Tobě se nejspíš zkomplikuje léčba. Dneska jsem se dozvěděl, že máš za sebou první zkoušku. Doufám, že si uvědomuješ, že s tou rukou... se nemůžeš účastnit prakticky žádné zátěžové zkoušky, že ano?"

„Ano, pane," přikyvuje strnule. Vypadá strašně... smutně.

„Bez zkoušek nemůžeš postoupit do dalšího ročníku. A já ti narovinu říkám, že se těch zkoušek nezúčastníš, už jenom kvůli tvému zdraví. Ale to, jak ses dokázal postarat o Lori a i to, jak ses zachoval teď, vyžaduje jistá uznání. Proto tě oficiálně pouštím do dalšího ročníku, i bez zkoušek. Myslím, že si dokázal dostatek schopností pro postup dál."

„Ty vady," vydechuje Dyllen. „Dneska je můj nejšťastnější den! Ehm, děkuju a já... už radši půjdu!"

„Přesně, ať už tě tady nevidím. Spíš skoč na ošetřovnu, ať se ti na to rameno podívají," usmívá se ředitel a Dyllen nejdřív radostí skoro proskakuje stropem a až pak odchází.

Takže nakonec s tím děsivým chlápkem tu zůstávám jenom já a Matty.

„Snad ani nechci vědět, co si vy dva myslíte. Omlouvám se vám. Za to, že jste tu v takový špatný okamžik a za to, že vaši dva sourozenci jsou na ošetřovně. Pokud vím, Daniel má jenom pár modřin a jakmile mu zašijí jedinou malou ránu, pustí ho. S Jeremym je to ale horší a nejspíš si ho tam do večeře nechají. Sice nechápu, proč se do vašeho bratra tak pustili, ale myslím, že to zjistím. Colton taky bude v pořádku, takže za pár dnů si na to nikdo nevzpomene."

„Co je s Coltonem?" ptám se s vykulenýma očima. Nevšimla jsem si, že by mu někdo ublížil.

„Nejspíš má naštípnuté zápěstí, což mu pravděpodobně buď ztíží, nebo úplně zabrání ve zkouškách." Když vidí můj výraz, rychle dodává: „O nic nejde, je to normální zranění. I když menší komplikace." Nejsem ale vyděšená proto, že by měl Colton něco se zápěstím. To je mi upřímně docela jedno. Horší je to s těmi zkouškami. Stačilo mi, jak zdrceně se tvářil Dyllen, když mu řekl, že se nebude moct účastnit těch zkoušek. Jemu ale podepíše asi nějaký papíry a Dyllen může dál. Je mi to líto, Coltone. Coltonovi žádné papíry neslíbil. „To ale později. Ptám se vás hned. Chcete, abych vám všechno řekl teď, nebo počkáte na bratry?" S Mattym po sobě házíme tázavý pohled.

„Počkáme," říkáme unisono, i když já osobně bych byla radši, kdyby nám všechno pověděl teď hned. Ušetřil by mi tím nervy. Na druhou stranu nemám odvahu mu to říct.

Ředitel se znovu usmívá.

„Dobře. Pár věcí vám přesto povím. Počítačová učebna, všechny počítačové učebny jsou monitorované," oznamuje nám a očima se zavrtává do Mattyho. „Je přísně zakázaný kontakt s okolím mimo náš kampus. Chápu, že jste tu noví. A ty máš talent, Matthyasi. Vím, že bys přes naše zabezpečení prošel. Ale varuju tě, druhý pokus bude trestaný, takže se o to nepokoušej. Naše organizace je tajná a byl bych rád, kdyby to tak nadále zůstalo. Už takhle jsme měli problémy se CIA," říká a povytahuje obočí, „které jsme naštěstí vyřešili. Ovšem to bylo poprvé, kdy nám hrozili tím,že zařídí náš konec." Matty jakoby se pokoušel splynout s židlí. „Nechť je ti poučením vědomí, že za další pokus o kontakt například rodiny nebo přátel budeš obíhat ostrov. Alespoň desetkrát!" Ředitel se znovu usmívá, tentokrát ale pořádně. „A dál... předpokládám, že budete pátrat po místě, kde jsme. Vítejte na Faerských ostrovech."

„Já to tušil," mumlá si Matty pro sebe, ale dál oči upírá do země.

„Na jakém ostrově jsme, se ale nedozvíte. A doporučil bych vám, abyste se po tom nepokoušeli pátrat. Na googlu nic nenajdete. Takže takhle," věnuje nám vítězný úsměv. „Takže takhle. Nějaké otázky?"

„Jo," přikyvuju. „Co je s Jeremym?"

„Vždyť jsem říkal, že si ho možná nechají na ošetřovně..."

„Nemyslím zranění," přerušuju ho a pohlížím mu do očí. Řediteli to hned zapaluje.

„Nevím, o čem mluvíš, Lori. Pokud jeden z vás nemá něco dalšího, poprosím vás, abyste šli. Určitě se ještě během dneška uvidíme." Tím nám dává najevo, abychom vysmahli, a my se raději zvedáme a urychleně odcházíme.