Někdo mě šťouchá do ramene a já naprázdno sahám po naslouchátko. Vím, že je na stolku hned vedle postele. Jeremy stojí nedaleko, připravený jakoby šel normálně do školy, jenom mu ve tváři chybí ten mučednický výraz, který používá úplně každý, kdo jde do školy. Dnes se tváří o něco trochu uvolněněji, i když pořád ostražitě a zamračeně. Včerejší radost z výcviku z něj už asi opadla a zase si uvědomuje, co se kolem děje. Že jsme na neznámém místě cizích lidí, kteří sice nejsou tak nepřátelští, jak jsme si mysleli, ale pořád cizí.

„Mám počkat, nebo se sejdeme až v jídelně?"

„Počkej, jsem hned hotová," beru do ruky oblečení, v koupelně se rychle převlékám a u toho si čistím zuby novým kartáčkem, který na mě v koupelně čekal včera večer. Do jednoho z šuplíků vysypávám věci z batohu, které jsem si stihla zabalit v Inverness. Nechávám si tam jenom knihu a pepřový sprej – pro můj vlastní klid.

„Na co to máš?" diví se Jeremy.

„Jenom pro jistotu. Co máš první hodinu?"

„Angličtinu. A pak dvě hodiny těláku ve třídě B2. Ty?" Podle jeho výrazu poznávám, že jemu je úplně jedno, co má za předměty. Půjde tam jenom pro to, aby nedělal víc problémů, než už udělat stihl.

„Fyzika, A1."

„Tak to budete s Danem spolu. Matty je v A2, jenom na matiku se prý připojí k vám."

„To dělení je divný." Vlastně je to tady skoro všechno divné.

„O tom mi povídej. Víš, co je tady na tom místě úplně nejhorší? Každá holka tady by mě přeprala jak nic."

„Včera tě někdo připravil o trochu ega, co?" křením se.

„Ani ne. Byli celkem hodní a dost mě šetřili. A z toho, co jsem za těch pár hodin stihl vypozorovat je, že celej pepřák by ti byl k ničemu. Lori, hele." A jej. Málokdy mě oslovuje přímo jménem. Většinou mi říká jenom sestři, nebo prcku. „Mně se tady taky nelíbí. Teda, ten včerejší výlet byl super, ale ne natolik, abych tady chtěl zůstat. Pokud to půjde, dostaneme se domů, jo?" Mluví, jako kdyby byl přesvědčený, že odtud dřív nebo později stejně vypadneme.

Nechávám to být, už takhle bych řekla, že jsem vyděšená až dost. Nepotřebuju vědět, že i můj oddaný pepřák by mi nepomohl, ale pomyšlení na to, že bych mohla být za chvíli doma, mi dodává trochu dobré nálady.

V jídelně už na nás čeká Dyllen a Harry. Dan a Matty přicházejí až kolem půl osmé.

„Ták ukažte, kde skončíte," uculuje se Dyllen a kouká na Jeremyho rozvrh. Prý dostal nový od toho chlápka, který ho pozval ven s tou svojí vojenskou skupinou.

„Hele, to je naše třída!" oznamuje se žraločím úsměvem Harry. „Matthyasi, ty jsi v A2, to jsou něco jako třeťáci. A vy dva... A1? To se divím."

„Co to znamená?" zajímám se.

„Jsou to zdejší maturanti, takže lidi v tý třídě budou možná trochu nevrlí, pořád píšou nějaký písemky, mají tvrdý tréninky a nemají to teď moc snadný..."

„Co z toho, co si vyjmenoval, my nepodstupuje?" přerušuje ho Harry a obrací oči v sloup.

„Já mám teď minimálně měsíc, dva prázdniny," zubí se Dyllen a ukazuje na obvázané rameno. „Umím si to zařídit."

„A ty Dane?"

„Mám stejný rozvrh jako ségra," říká Dan.

„Čím dál tím zajímavější," uchechtává se Harry a Dyllen mu jako včera uštědřuje kopanec pod stolem. Harry se přestává usmívat a místo toho mu obličej zdobí škleb. „Přestaň s tím, nebo ti jednu vrazím!" Dyllen mu věnuje jeden ze svých dalších oslnivých úsměvů. Po pár minutách se zvedáme a Dyllen mě a Daniela doprovází do třídy A1. Jsem dost nervózní a klepou se mi kolena. Na chodbách postává nebo posedává spoustu lidí, kteří nás krátce doprovází očima. Nejhorší je, že ani v tom nejakutnějším případě nemůžu utéct, protože absolutně nevím, v jakém patře jsem a v jaké části budovy se nacházíme. Sem tam někdo Dyllena pozdraví nebo na něj jenom kývne.

Zase mě udivuje, jak to tady vše vypadá svěže a na první pohled příjemně. Chodby jsou plné světla díky velikým oknům a stěny svítí úžasným odstínem zelené. Ani moc křiklavé, zároveň ale svěží. Mám pocit, že ta zelená má vynahrazovat pohled z okna, který není moc vábivý, jenom samá hnědá nebo tmavě zelená. Na stěnách je každých pár metrů pověšený obraz, který maloval nejspíš někdo ze zdejších studentů. Pak lavičky a velké květináče s rostlinami, které nejspíš zase mají nahradit přírodu venku.

„Tady to je," ukazuje Dyllen na otevřené dveře. Vedle dveří stojí i Colton, který si povídá s vysokým blonďákem, kterého jsem už jednou viděla v jídelně – je to ten, kterému jsem nejspíš zasedla místo. Začínám být zase o chlup nervóznější, tohle rozhodně není třída pro mě, oni jsou ve věku Jeremyho.

„V týhle třídě je dvacet kluků a čtyři holky. Připravují se na závěrečný test a maturitu.. Buď tě teď budou ignorovat, nebo se k tobě pokusí nalepit. Proč, se dozvíš. Já poletím do svojí třídy, tak... asi hodně štěstí a drž se," loučí se Dyllen a snaží se jít, jak nejrychleji mu to zranění dovoluje.

Bezva. Za chvíli z nich budu mít mozek na kaši, nedělají nic jiného, než mluví v hádankách nebo tak, abych vůbec neměla šanci pochopit, o čem vůbec mluví.

„Lori a Daniel?" stoupá si k nám chlápek s hnědými vlasy, v modré košili a černých kalhotách. Vypadá ještě přísněji, než chlápek, který pozval Jeremy na půldenní výcvik. A není žádným překvapením, že mi připomíná vysloužilého elitního vojáka, který akorát tak rád trápí své studenty.

„Ano," odpovídá za nás Dan a já jsem mu za to moc vděčná.

„Dobře. Jsem profesor Anoddnar a učím matematiku, fyziku a chemii. Nepředpokládám, že se do hodiny zapojíte. Dělejte si, co chcete, jen nerušte." Oba přikyvujeme a profesor se skoro usmívá. „Jsem rád, že si rozumíme. Tak pojďte dovnitř," ukazuje rukou směrem k otevřeným dveřím. Všichni se během té doby, co jsme si povídali s profesorem, zase vrátili do třídy. Nasucho polykám a děkuju bohu za Dana, který dovnitř vchází jako první a tváří se přitom jako pán zeměkoule. Ve třídě je ticho jako v hrobě, všichni stojí a koukají na nás. Většinou se nedá z jejich tváří nic vyčíst.

„Posaďte se," velí studentům profesor, ale my zůstáváme stát u tabule. Cítím se jako trestanec, nikdy jsem nepřestupovala na jinou školu. Začínám soucítit se všemi, kdo to kdy podstoupili. „Lori a Daniel, vaši dočasní spolužáci. Neví, proč tady jsou, kde jsou a co všechno znamená a já chci, aby to tak zůstalo. Jestli se dozvím, že jste s nimi mluvili o čemkoli, co se mají dozvědět až od ředitele, budete vyhození ze školy bez ohledu na váhu informace. Držte se od nich prozatím dál." Já už se takhle špatně s někým skamarádím a on jim ještě radí, ať se s námi moc nebaví.

Nechává mě a Dana sednou si do volných lavic. Profesor začíná vykládat látku. Chvíli se pokouším vnímat, pochopit jeho výklad. Ale naprosto se nechytám, takže z tašky vytahuju Eragona, kterého jsem vyhrála v jedné školní soutěži. Fyzika díky knize ubíhá rychleji, než bych čekala. Polovina lidí ze třídy vybíhá hned, jakmile učitel ukončuje hodinu. Alespoň tohle je tady stejné jako na každé jiné škole. Když ale spatřuju, jak si někteří balí věci, na záda si hází batohy a odcházejí, poplašeně zvedám oči a rozhlížím se. Dan si prakticky ničeho nevšímá, je zabraný do hry na telefonu. Rozhlížím se a doufám, že si někdo všimne, že nemám tušení, jestli odejít nebo zůstat.

„Co máte další hodinu?" přistupuje ke mně Colton.

„Em... ruštinu," čtu z rozvrhu.

„Tak to zůstáváte v týhle třídě."

„Děkuju." On jenom přikyvuje a zase si jde sednout na svoje místo.

Mezi dveřmi se objevuje Dyllen a vstupuje do třídy, kde je jenom Colton, blonďák, já a Dan.

„Už jste kámoši?" rozdává Dyllen úsměvy. Myslím tím mě a Coltona, pravděpodobně. Dyllen si sedá na židli naproti mně.

„Učitel řekl, že se od nás mají držet dál. Jako kdybychom měli nějakou nemoc," prohlašuje Daniel úplně nezaujatě.

„Tak to neber," říká hned Dyllen, ale mě, ne Danovi. Ten se zase věnuje telefonu. „Informovat vás může jenom ředitel. Kdyby vám někdo něco nechtěně vykváknul, udělali by z toho tragédii, i když byste se to nejspíš dozvěděli o pár hodin později. Prostě pravidla, kterým nemá cenu se moc vzpírat. A jelikož jsme taky lidi, občas se můžeme prořeknout a to by znamenalo konec. Což nikdo nechce. No, po ruštině máš dvouhodinovku matiky, přesunuli mě sem. Moje třída má tělocvik, a já toho moc nenacvičím," ukazuje na svoje rameno.

„Jak dlouho budeme poslouchat, že tě postřelili?" uchechtává se Colton.

„Hej, jsem zraněnej, neměl bys mě rozrušovat." Pak se zase obrací na mě. „Tak se uvidíme za hodinu."

Ruština je zajímavá. Rusky se učím teprve půl ruku, takže se chytám jenom občas. Ale i za to málo jsem ráda. Ruština mě bavila i ve škole v Inverness. Jenom jejich tempo moc nechápu. Nezastavují se a zdá se, že učitel, na sto procent Rus, je na konci hodiny spokojený. Kdyby najel na takové vražedné tempo u nás ve třídě, do deseti minut by nejspíš rozbrečel několik lidí jenom tím, jak reaguje na chyby. On nekřičí. On prostě jenom zírá na dotyčného, dokud se neopraví správně. Což je mnohem horší. Ale studenti ruštiny v této třídy moc chyb nedělají.

Jak Dyllen slíbil, o další přestávce přichází i se svým batohem hozeným přes jedno rameno a sedá si přede mě. Dvouhodinovka matematiky je noční můra, zvláště když jsme o tři třídy výš. Jenom štěstí, že se nebudu muset účastnit.

„Předtím jsem se zapomněla zeptat. Co Jeremy? Je v tvojí třídě, ne?" Docela si o staršího bratra dělám starosti. Já a Matty jsme nekonfliktní a Dan se sice umí vytočit, ale dělá karate, takže to tak nějak potřebuje. Všichni ti lidé jsou tady doma a každý normální člověk se podřídí. Jenomže Jeremy se nerad čemukoli podřizuje, když se mu něco nelíbí a má svou hlavu. Nebude se bát na někoho otevřít pusu, když to uzná za vhodné.

„Bude v pohodě."

„To nezní pozitivně," mračím se.

„Neboj, dělám si legraci. Nenamočí se do žádnýho průseru." Je zřejmé, že si legraci nedělá, jenom mě chce uklidnit. Takže Jeremy se nějak projevil.

„Namočí, Dyllene. Jenom to možná chvíli potrvá," ujišťuju ho.

„Věř bráchovi. Přijde mi, že umí používat mozek. Muselo mu dojít, že tady by se neměl pokoušet o rvačku. Strašně by si to odskákal." Do třídy vstupuje Matthyas a já jsem strašně ráda, že vidím další známou tvář. Jeho sem prý přesunuli kvůli výjimečným schopnostem. Ve svojí třídě měl matematiku a učitel nejspíš zjistil, že se Matty hodně nudí a takové příklady zvládá už od základní školy.

Na matematiku znovu přichází pan Annodnar, se kterým jsme měli první hodinu fyziky. Jenomže už od prvního pohledu má teď zuřivou náladu a já se neodvažuju vytáhnout knihu, jenom sedím jako přikovaná na židli a čekám, co se bude dít. Annodnar nevypadá jako hodný strýček, ale teď vypadá jako hodně nasraný maniak.

„Z mojí třídy holubník dělat nebudou! Kdy sem pošlou někoho ze školky?!" vyštěkává zlostně a mrští knihami o svůj stůl. Moje představa vysloužilého vojáka se rozplývá. Tenhle musel dělat v pekle, jinak to nevidím. „Dyllene, Matthyasi, k tabuli! Hned!" Dyllen vyskakuje na nohy hned, Matty s menším zpožděním. Pak učitel metá soustavy rovnic, čísla a písmenka, které bych nejspíš ani správně nezapsala, natož vypočítala. Na chvíli, jenom na momentíček mám strach, aby si Matty s příklady poradil. Jenomže se ukazuje, že bát bych se měla o Dyllena. Matty se mu snaží radit, čímž projevuje hodně odvahy vzhledem k naštvanému učiteli, ale Dyllen nestíhá svoje příklady ani pořádně zapisovat, natož aby ještě registroval Mattyho rady.

„Děláte si ze mě legraci?!" syčí učitel směrem k Dyllenovi. Má asi polovinu příkladů, navíc se zdá, že špatně, dle Mattyho nešťastného výrazu. „Co to má znamenat?"

„My, ehm, my jsme to ještě nebrali, pane," souká ze sebe Dyllen.

„Tak nebrali," vrčí profesor, přichází k levému křídlu tabule a prudce jím tříská, jako by chtěl křídlo od celé tabule odervat. Dělá to ještě větší ránu, než knihy hozené na začátku. Začínám mít vážně strach. Rozhlížím se po třídě, nikdo se ani nehne. „Proč teda Matthyas vypočítal všechno?! A to je ještě o rok mladší, než vy!" Matty se zatváří tak, že by nejraději smazal vše, co spočítal, aby na Dyllena mohl přestat ječet. Dyllen by mohl namítnout, že má ohledně matematiky výjimečné schopnosti. Že nejspíš umí ještě víc. Ale Dyllen mlčí a snáší učitelův vražedný pohled.

„Nejsem tu proto, že by mi šla matematika, pane," říká nakonec Dyllen.

„Já vím. Jste tu proto, že jste zraněný. To dokazuje dvě věci. Ředitel si nejspíš myslí, že každou dámičku, co si zlomí nehet, pošle do mojí třídy a pak to, že jste neschopný přestát akci, aniž byste se zranil." Na Dyllenovo místě bych se asi rozbrečela. „Co k tomu můžete říct? Náhodou jsem se dozvěděl, co se stalo. Takový hazard se životem jednoho z dětí hvězd je neomluvitelný. A sám jste utekl do bezpečí. Rozlučte se závěrečnými zkouškami a postupem do A2. Letos..."

„To-to nesmíte." Teď je Dyllen v šoku, úplně vyvedený z míry.

„Ale to si piště, že smím! A to buďte rád, že vás nenechám vyhodit úplně!"

„Nic se jí nestalo, nešlo udělat nic jiného!" Chudák Dyllen, vypadá dost zoufale.

„Šlo. Ale víte, kde je problém? Ve vás. Pochopte, že jste na odpis. Prostě sem nepatříte." Já nemám slov. „Vypadněte. Hned!"

„Ne," kroutí Dyllen hlavou.

„Říkám to naposledy! Vypadněte, nebo vás odsud vykopnu! Už mi leze na nervy ta vaše všudypřítomná neschopnost!"

„Ne, to... nejde. Pletete se, já věděl... věděl jsem, co dělám."

„Velký kulový. A teď," profesor odněkud vytahuje zbraň a namiřuje ji přímo na Dyllena. Teď už scénu sleduju s očima rozšířenýma strachem. A očividně nejsem sama. Všichni sedí jako opaření a nic nedělají.

„Dyllene," promlouvá potichu Matty a ukazuje mu, aby zmizel.

„Tak fajn." Dyllen zvedá ruku v obranném gestu a dělá krok dozadu. A pak se děje něco, co bych nečekala ani v tom nejlepším případě.

Učitel zbraň sklání a na tváři kouzlí široký spokojený úsměv. Natahuje k Dyllenovi ruku. „Gratuluju vám, právě jste úspěšně složil první zkoušku potřebnou k postupu do A2." Dyllen na něj kouká, jako by mu uletěly všechny včely a jenom asi z reflexu mu podává ruku svou. Celá třída začíná tleskat a všichni se na něj usmívají.

„Do háje, a já vážně myslel, že mě sejmete," říká Dyllen zaraženě a profesor vzdychá.

„Pozor na pusu. Tak, divadlo máme za sebou, k radosti všem se raději zase vrátíme k matematice. Dyllene, posaďte se. Dělejte, co uznáte za vchodné, jenom nerušte. Matthyasi, vy prosím zůstaňte. Ostatní si otevřete učebnici na straně dvacet osm, cvičení jedna, dva a tři uděláte do konce hodiny." Třída začíná pracovat na příkladech a já poslouchám rozhovor mezi bratrem a profesorem.

„Učil jsem už spoustu studentů, kteří vynikali v matematice. Ale vy máte opravdu talent, že vám jde i fyzika."

„Tak trochu," přitakává skromně.

„Fajn. Požádám ředitele, abyste na tyto předměty navštěvoval hodiny pro pokročilé. Ve své třídě byste se pravděpodobně unudil k smrti. To ale jenom, kdybyste chtěl."

„Jo, to by bylo fajn," přijímá Matty s úsměvem. Pravděpodobně se nedozví nic nového ani v třídě pro pokročilé, ale třeba překvapí.

Po první hodině matiky Dyllen, stále trochu otřesený, odchází a po druhé hodině se s námi loučí i Matty, který má být se svou třídou někde jinde.

„Tentokrát už se jde jinam," prohazuje Colton mým směrem. „Trefíte do tělocvičny?"

„Ani náhodou."

„Počkám venku," říká s mírným přátelským úsměvem. Cestou do tělocvičny spolu nemluvíme. Připadám si jako v bludišti, prostě jenom změť chodeb, odboček, dveří a schodů. Vůbec se neorientuju, ale to naštěstí není potřeba, protože nás Colton vede.

V tělocvičně si mě a Daniela odchytává další profesor, jehož jméno už se ani nesnažím zapamatovat. Je s ním podobná domluva, jako s Annodnarem. Trochu pozdě mi dochází, že je to ten samý profesor, který vzal Jeremyho na půldenní výcvik ven. Na rovinu mi prozrazuje, že tělocvik po jejich způsobu by asi nebylo nic pro mě. Zato Daniel se tváří tak nadšeně, že ho profesor nechává cvičit s tím, že když nebude zvládat, bude moct přestat. Což se mi zdá jako úžasná nabídka, když si vzpomenu na to, co řekl Jeremymu.

Já si zalézám na lavičku s knihou, ale sledováním všech těch kluků a holek, jak cvičí různé chvaty, kopy, údery a já nevím, co ještě všechno, mi čtení zabraňuje. Všímám si, že všichni tady jsou docela namakaní. A ne jenom kluci! Holky se mezi nimi pořádně činí a zvládají prakticky všechno, co kluci. Zdá se ale, že jsou dobrý kolektiv. Všechna ta náročná cvičení je sbližují. Když někdo něco nezvládá, ostatní ho kryjí. A Daniel si je všechny získává. Holky ho naprosto zbožňují a kluci ho sem tam poplácají po zádech. Má prostě úžasné charisma, a ačkoli už není tak malý, působí celkem dost dětsky a nevinně. Ale to je blbost.

„Tady to je tak super!" jásá Dan o pauze a sedá se vedle mě. „Druhou hodinu bude už opravdové karate! Prý přijde i Sam!" Opravdové...? To, co jsem viděla první hodinu, bylo neopravdové karate?