Lori Muelhauptová

„Pohyb hvězd na obloze se dá vypočítat na stovky tisíc let dopředu. Už v dávné minulosti lidé přikládali hvězdám zvláštní význam. Věřili, že na ně hvězdy působí, že mají... magickou moc. Dodnes pro mnoho lidí představují žhnoucí koule na obloze zhmotněné bohy nebo duše zemřelých."

Štípu se do ruky, abych se probudila z ospalých mrákot. Profesor geografie se rozhlíží po třídě. Většina mých spolužáků znuděně zírá před sebe, pár odvážlivců ťuká do telefonu zprávy nebo leží s hlavou položenou na lavici. Astronomie nebude trhák letošního školního roku. Všichni už myslí na oběd, od kterého nás dělí jenom dvacet minut. Pan Quincey, vysoký černovlasý chlap ve středních letech, je jeden z těch, kteří umí látku vysvětlit, a jeho vyprávění se dá poslouchat. Ale dnešní noc mnoho z nás strávilo s učebnicí kvůli testu z matematiky, což se odráží na takřka nulové pozornosti, které se profesorovi dostává.

„Co pro vás znamenají hvězdy, Caylo?" chopí se Quincey poslední šance vzbudit v nás nějaký zájem.

„Nevím," odpovídá brunetka zepředu. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlela."

„Přemýšlíte vy vůbec někdy o něčem?" Quincey to nemyslí zle, nezvyšuje hlas ani z něj člověk nemá pocit, že se dotyčné vysmívá. Ale když chce, umí kousnout. „Svět se s vaší generací řítí do záhuby. Co vy, Gille?" Čekám podobnou odpověď, když se blonďák dvě lavice napravo ode mě odtrhává od telefonu, který rychle zasouvá pod stůl. Kupodivu ale začíná s promluvou o osudu a lidské maličkosti. Za chvíli se motá ve vlastních slovech a blekotá jeden nesmysl za druhým.

„Radši už nic neříkejte," utíná ho nemilosrdně profesor. „A za používání mobilu v mé hodině budete mít příští hodinu referát na téma Sluneční soustava." Gill mučednicky vzdychá a sesouvá se po židli níž, jako by se chtěl schovat a splynout se vzduchem. „Uděláme si malý průzkum. Každý z vás se narodil v nějakém znamení zvěrokruhu. Doufám, že jste všichni dostatečně inteligentní a víte, o čem mluvím. Zjistíme, kolik zástupců jednotlivých znamení ve třídě máme, a pak si ukážeme, jak vypadají na hvězdné obloze. Doporučoval bych dávat pozor, může vám to přinést malé bezvýznamné plus v případě vyhoření při ústním zkoušení. Nebudu si o vás myslet, že jste úplní pitomci, a když mě neohromíte znalostmi, vašeumělecké vlohy třeba zachrání zdánlivě ztracené."

Postupně po lavicích děláme čárky křídou na tabuli do kolonek, které jsou určené pro jednotlivá znamení. Fyzická aktivita se jeví jako nejlepší způsob, jak probudit spící třídu. Hned po nečekané písemce, k čemuž se Quincey zatím nikdy nesnížil.

„Myslíš, že mu rupnout nervy?" ptá se mě šeptem moje kamarádka na život a na smrt – nebo hodiny matematiky, Sofie.

„Dneska už ne," hodnotím výraz v profesorově tváři.

„Najde se mezi vámi nějaký inteligent, který by věděl, jak vypadá kterékoli souhvězdí?" chce vědět Quincey. Tmavýma očima přejíždí všechny studenty a hledá alespoň jednu ruku, která by změnila jeho pohled na naši generaci, a která by nebyla rukou mého bratra. Matthyas se o astronomii zajímá. Jenže on se zajímá o všechno, hlavně o přírodní vědy. Bratr je jenom o třináct minut starší, přesto zdědil drtivou většinu nadání pro učení. Na mě moc nezbylo, což pak jde snadno poznat třeba na hodinách matematiky nebo fyziky.

Nikdo se nehlásí, takže profesor jenom zklamaně kroutí hlavou. Matthyas by jistě dokázal úkol splnit, ale to Quincey ví.

„Nezapomeňte, že příští týden píšete písemku z místopisných pojmů. Prosím vás, podívejte se alespoň, kde leží naše hlavní město, ať mě při opravování neskolí infarkt. Běžte domů," ukončuje hodinu o dvě minuty dřív.

Všechny věci z lavice vhazuju do tašky a rychlým krokem vyrážíme se Sofií a Matthyasem ze třídy. Naučeným tempem sbíháme tři patra schodů a vrháme se ke svým skříňkám, kde se převlékáme a scházíme se před školou, odkud zase spěcháme na oběd. Jinak než rychle to nejde, každá minuta znamená víc a víc lidí, kteří by se mohli dostat před nás, a nikomu se nechce v zimě moknout a mrznout na ulici, kam obvykle fronta sahá. Takže abychom nemuseli stát nekonečnou řadu, raději si vždycky pospíšíme.Stala se z toho naše denní rutina.

„Vlasy dobrý?" otáčí se na mě Sofie a upravuje si blonďatou hřívu. Skandinávské prarodiče nezapře ani vzhledem, ani jménem.

„Výborný," ukazuju zdvižený palec a s Matthyasem se na sebe ušklíbáme. Kamarádka vyhlíží svou tajnou lásku jménem Jacob. Vždycky se objeví. I to je na programu dne pokaždé. Společně s ním přijde dalších pět kluků v čele s mým druhým starším bratrem, nevychovaně předběhnou celou frontu a postaví se k nám. Hádám, že nás nenávidí většina zdejších strávníků, ale nikdo nikdy ani nepípne na znamení stížnosti. Holky jsou rády, když kolem nich skupinka vůbec projde a kluci si netroufnou na pět hráčů mládežnického hokejového klubu Highland Capitals, který je tím hlavním v Inverness. Umí si zařídit pohodlí, to se jim musí nechat.

„Ach jo," slyším vydechnout Sof, když se tu skupinka problémových studentů s pukem v hlavě místo mozku objevuje. „Jacob je zase nemocnej?" obrací se s otázkou na mě. Jenom krčím rameny. Chybí ve škole poměrně často, ale ani náhodou nevěřím tomu, že tolikstoná. Prostě se mu nechce a zneužívá toho, že jeho otec pracuje téměř celý čas mimo město a mimo dům, kde bydlí. Vsadím boty, že se na dnešním hokejovém tréninku objeví.

Těsně vedle mě staví tmavovlasý vysoký mladík a cuchá mi vlasy jako malé holčičce, dělá to od doby, co si pamatuju. Srážím mu ruku stranou a sekám po něm naštvaným pohledem, on moc dobře ví, jak to nesnáším. Ale asi nikdy nepřestane. To už je nejspíš můj úděl jako mladší sestry. Matthyas je starší o několik minut, Jeremy o tři roky. Hokejem žije tolik jako Matthyas vědou.

„Jdeš dneska na trénink?" ptá se Jeremy Mattyho, který se hokeji věnuje jenom rekreačně a spíš při trénincích vypomáhá stejně jako náš otec, který zastává roli asistenta hlavního trenéra. S mými pokusy o krasobruslení bych řekla, že jsme tak trochu na led úchylná rodina.

„K tvojí smůle jo."

Nejsem budoucí olympionička, žádný rekord nikdy nepřekonán, nevidím se ani v té nejnižší soutěži, ale bruslím raději než cokoli jiného. Zbožňuju vůni technického ledu a známý chlad, který mě obejme pokaždé, kdy projdu dveřmi na stadion. Ve skutečnosti mi to zase tolik nejde, velkou část tréninku jenom padám na zadek. Krasobruslení je samo o sobě náročné, já mám sport o něco náročnější kvůli těžké nedoslýchavosti a nutnosti nosit naslouchátko, bez kterého se v běžném životě neobejdu. Jednou budu možná hluchá úplně. Bez sluchadla neslyším běžnou konverzaci, vnímám jenom velmi hlasitou řeč nebo jiné zvuky. Zatím ale zvládám vést normální život, až na to, že při krasobruslení často škobrtnu, ztratím rovnováhu. Ucho a obecně sluch je s rovnováhou spojený, takže jsem si mohla vybrat daleko... vhodnější sport. Třeba volejbal. Nebo šachy.

Jeremy se kvůli tomu vůči mně chová velmi ochranitelsky. Nestačí, že jsem mladší sestra, ale navíc skoro hluchá mladší sestra. Mám dojem, že mé spolužákydetailně informoval o tom, co se stane, pokud se mi bude někdo posmívat. Došlápnul by si na kohokoli. Matthyas je oproti Jerovi daleko klidnější povahy, všechno analyzuje a přemýšlí. Kdyby musel, taky by se popral, vyprovokovat by ho trvalo velmi dlouho a ještě by si násilí dvakrát rozmyslel, než by se k němu uchýlil.

Dnešní trénink je katastrofa i na mé už tak bídné výsledky. Nedaří se mi ani ty nesnadnější skoky, jezdím jako opilá, mám problém dokonce i elegantně zabrzdit. Ke konci už jenom sedím na lavičce, ucucávám horkou čokoládu z automatu a sleduju ostatní, kteří si vedou o poznání lépe. Mám se ráda a není třeba zlámat si všechny kosti v těle před Vánoci.

Mezi naším a hokejovým tréninkem je půl hodina na to, aby rolba upravila led. Během těchto třiceti minut je jakási volná zábava, člověk si jenom musí dát pozor, aby ho nezajelo obří auto. Holky z krasobruslení se zdržují i po tréninku a kluci z hokeje zase přichází o něco dřív, aby poklábosili a udržovali dobré vztahy mezi dvěma jindy soupeřícími sporty.

Nic víc za tím rozhodně nestojí.

Už zdálky vidím, že na mě mává Sofie. Dneska se nesetkala s Jacobem v jídelně, tak se přišla podívat alespoň na trénink.

„Ahoj," brzdím u mantinelu.

„Tak jak?" zajímá se, přitom očima těká směrem k šatnám.

„Bolelo to, dost. Máš brusle?"

„Mám," kření se. Nerada bruslí, neumí to. Ale ví, že objekt jejího zájmů alias Jake bruslí velmi dobře. Na led je ale ochotná vjet deset minut před začátkem hokejového tréninku, ve chvíli, kdy rolba zajíždí do garáže. Trpí hororovou představou, že ji rolbař přehlédne a semele, protože by mu nestihla ujet. Mnohem víc než vlastní smrt ji ale trápí, že by toho byl Jacob svědkem.

„Držím tě," ujišťuju ji a společně pomalým tempem objíždíme stadion kolem dokola. „Pan Dokonalý už je tady." Jak jsem si myslela. Do školy nechodí, ale hokej nevynechá.

„Kde?!" otáčí se prudce Sofie tak, že ztrácí rovnováhu a padá k zemi, div mě nestahuje s sebou. Do tváří se jí hrne krev a rychle se vytahuje na nohy. Tváří se, jako by všechno měla v plánu, o čemž dost pochybuju. Chytám ji za ruku a trochu se rozjíždím. Když máme namířeno správným směrem, pouštím ji a zastavuju se.

„Ty zrádkyně!" ječí na celý stadion. „Jacobe! Já nebrzdím! Neumím brzdit!"

Kecá, umí brzdit. Buď o mantinel, nebo pusou o led, ale umí. Spoléhám na to, že je Jake gentleman a nedovolí, aby se Sofina hezká tvář zranila v jeho přítomnosti. A skutečně, galantně ji zachraňuje před ošklivým pádem a dávají se do řeči. Blondýnka mi posílá rádoby nahněvaný pohled, ale přitom se vesele usmívá.

„Ona to nevzdá, co?" objevuje se vedle mě Matthyas, který nám dělá informátora. Dostane se do chlapecké šatny a tráví s nimi víc času než my. Nejlepší by bylo, kdyby s námi takhle spolupracoval Jeremy, jsou s Jacobem nejlepší přátelé. Ale ten by mu všechno hned vyžvanil.

„Zamilovaní se nevzdávají."

V šest hodin začíná trénink, Sofie musí opustit ledovou plochu a moje kamarádka z krasobruslení si bere na starost prvních patnáct minut. Trenér týmu se asi před třemi měsíci rozhodl zavést to, co podstupují kanadští hokejisté. Úzce spolupracují s krasobruslaři a moc dobře vědí, proč to dělají, určitě se řadí mezi první tři nejlepší týmy na světě. Kluci nejsou nadšení, Jeremy to vždycky popisuje jako čtvrthodinku v pekle. Doopravdy ale zas tolik netrpí, vlastně si výhled na svou dočasnou trenérku dost užívají.

Nečekám, až skončí a vydávám se na cestu domů do Charlestownu, vesnice nedaleko od Inverness. Jízda autobusem mi trvá necelou půl hodinu, během které se snažím neusnout. Nerada bych přejela svou zastávku a ocitla se neznámo kde.

Doma mě vítá nejmladší a taky poslední ze sourozenců, desetiletý Daniel. Uprostřed obýváku má rozestavěné nové puzzle, které vyhrál v soutěži v karate minulý měsíc. První dva týdny odmítal pomoc, ale poté, co se dlouho nepohnul z místa, rezignoval. Ne, že bychom my ostatní postup skládání nějak zvlášť urychlili. Ale máme alespoň důvod trávit víc času jinak s hyperaktivním Danem, který vydrží v klidu sedět jenom u stavebnic či televize.